Václav Jamek

Pohled do nejstarší části vesmíru

neboli První knížky

I.

Vždycky mi přišlo divné, že někteří lidé zřejmě sní o tom, jak se odstěhují na pustý ostrov s jedinou knihou. Nebo že tam s tou jedinou knihou vysadí vás. A záludně se vás ptají, která by to měla být, i když ta jediná kniha, kterou mají v úmyslu vám povolit, je Otevřená společnost a její nepřátelé, protože bez ní se na pustém ostrově neobejde nikdo.

Kterou jednu knihu na pustý ostrov? Nejzlomyslnější odpověď, která mě napadá, je Robinson Crusoe. Proti tomu lze očekávat argument mezi Čechy běžně používaný proti umění, které chce víc než jen bavit: "Mám toho za celý den dost, večer pak otevřu knížku, a měl bych o tom ještě číst?!" Jsou však i ztroskotanci uznalejší, kteří si řeknou: "Přímo jsem se v tom poznal!"

Duchové praktičtí by s sebou asi brali spíš nějakou příručku typu Udělej si sám, čímž by si ušetřili spoustu času z té spousty, kterou trosečník na pustém ostrově má. Kdyby to vypadalo, že na pusté ostrovy se chystá opravdu hodně lidí, nakladatelské domy by jistě přišly s úplnějšími Příručkami trosečníka, které by zahrnovaly také exotickou kuchařku a inspirativní barevnou pornografickou fotopřílohu.

Z toho už vysvítá, že otázka je ošidná, protože člověk by s sebou nebral nutně knihu, kterou má nejradši. Musí také uvažovat, co by si tam s ní počal. Proč třeba vozit Babičku Boženy Němcové, když ji znám víceméně zpaměti a mohu si ji s očima upřenýma do širého nočního nebe posetého hvězdami vyfantazírovat? Hlavní je ve skutečnosti to, aby kniha dlouho vydržela. Stařec a moře: to přelouskáte za chvilku, a pak nemáte co číst třeba pětadvacet let! Takže já bych asi volil Montaignovy Eseje: ty samozřejmě mám rád, hodně rád, ale hlavně mají nějakých patnáct set stran a lze je číst na přeskáčku i opakovaně, neomrzí se a neokoukají, dovedou překvapit i na popáté. U myšlenek totiž na rozdíl od detektivek při opakovaném čtení nikdy tak docela nevíte, co bude následovat, protože myšlení nezůstává na jednom místě - to vaše, ale kupodivu ani to Montaignovo. Tohle myšlení je živé, konkrétní, nevydrží přibité na papíře.

A ještě jeden problém: Bible! Ta se také počítá? To není fér. Bible by na každém pustém ostrově už měla být sama od sebe, i s knihami deuteronomickými a apokryfními evangelii - měla by patřit k vybavení, jako v amerických hotelech. Nebo pro někoho Korán nebo tak, podle vyznání. Aby měl člověk při výběru té jediné knihy trochu svobody.

Pro vášnivého čtenáře je však pomyšlení na pustý ostrov s jedinou knihou (a možná s Biblí) něco jako noční můra, a ani před mými zraky nikdy žádná Jediná Kniha nezářila. Naopak: z knih se mi postupně skládalo celé zářící hvězdné nebe, utvářely se konstelace, zjevovaly se nové hvězdy a díky nim se proměňovala gravitační a magnetická pole, celé velké oblasti vesmíru. Zde na Zemi jsem nikdy necestoval jenom s jednou knihou, vždy aspoň se třemi, a pokud jsem měl někde nějakou dobu zůstat, během týdne kolem mě samočinně začala vyrůstat čerstvá knihovna. A hodně knih hodně váží. Měli jste vidět, co dřiny mě stálo odstěhovat se po půl roce z La Rochelle zpátky do Prahy! Připadal jsem si jako mimozemská forma života, která se projevuje bujením knih: obludná houba z hlubin jiného časoprostoru, a knihy byly moje plodnice, s výtrusným rouškem lupenitým, samozřejmě.

Děsilo to i moje přátele: jistá moje přítelkyně se budila zalita studeným potem, protože se jí zdálo, že jsem jí svou knihovnu odkázal, bylo to jediné, co jí po mně zbylo; a jeden můj přítel, který mě zřejmě toužil vymanit z područí nadpozemské obludy, mi ve snu knihovnu zapálil; a to jsem měl sotva třetinu knih, co mám dnes, protože ty různé knihovny se nakonec slévají v mém bydlišti. Můj partner, Vladimír, byl dokonce přesvědčen, že dům to už co nevidět neunese a spadne. (Bydlím v nejvyšším, šestém patře.)

II.

Možnost uložit do jakýchsi klikyháků kus hemživého lidského vědomí (ba prý i nevědomí) a po libovolnou dobu ho v nich udržet pro každého, koho třeba po tisíci letech napadne na ně přiměřeným způsobem kouknout - myslím, že tahle možnost mě ohromila a uchvátila už od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že se z těch čar dá zjistit na dálku, co se v kterém obchodě prodává. Od svých čtyř do šesti let jsem byl vášnivým čtenářem vývěsních štítů. Dodnes se mi srdce zachvěje, když na nějaké staré fotografii vidím důvěrně známým písmem vyvedený nápis: Chléb pečivo - Ryby drůbež zvěřina - Maso uzeniny - Hračky kočárky - Rychlé občerstvení - Narpa. (To bylo papírnictví, rodiče mi to museli vysvětlovat: brzy obchod důležitý, s pery, tužkami a sešity.) Lidé si většinou nevšímají, jakým množstvím psaného slova jsou obklopeni. Já ano. Ve svém prostoru a vzájemné kolizi vytvářejí ty nápisy často jakési nezamýšlené konceptuální umění. Občas si to vyfotografuji.

Školní slabikář jsem přečetl hned v první den své školní docházky a rodiče mi začali knihy kupovat. Nevím, která byla první, možná Swiftův Gulliver v Liliputu, podivný velký kudrlinkový formát s ilustracemi Vojtěcha Kubašty, obrázek na poslední dvojstraně se rozkládal trojrozměrně. Tu jsem dostal od babičky. Obrázky byly v tom věku důležité: nejvíc mi utkvěl ten s ležícím Gulliverem, kterého se Liliputáni snaží spoutat titěrnými nitkami. Alegorie svobody, jednoznačně.

Vlastně si z každé dětské knihy pamatuji dodnes nanejvýš jeden detail: z Malého Bobše cosi o povidlových taštičkách, už ani nevím, co; z Honzíkovy cesty, jak Honzík naláká paličatou kozu na větvičku akátu; z Petiškovy knihy Jak se Martínek ztratil tu příhodu, kdy Martínek (můj příští spolužák na filozofické fakultě u Václava Černého) běží úprkem kolem vrátek, protože se bojí sochy psa, která sedí na jednom jejich sloupku: sám jsem pokaždé takhle pelášil kolem kančí hlavy, která visela na zdi v chodbě žateckého muzea. Dědeček s babičkou tam dělali správce a v mých prvních dětských letech jsme v muzeu a v přilehlé velké zahradě vždy trávili část léta.

Loni jsem se tam byl po víc než padesáti letech podívat: kančí hlava už tam nevisí a ze zahrady zmizel angrešt i rybíz, bílý i červený. Aspoň že dlaždice v chodbě jsou pořád stejné. Mé prarodiče si podle nějakých písemností ještě trochu vybavují alespoň jako jméno, ale z prádelny, jejíž cementová podlaha se zvláštně svažovala k odtokovému kanálku uprostřed a která sloužila jako kuchyň, koupelna a sednice k obývání, je teď výstavní místnost a nepamatuje si ji nikdo. Ta do písemností nepronikla, a koho by napadlo ji vyfotografovat?

Z některých knih mi zůstává pár slov: rád jsem měl Pohádky Václava Řezáče, odpustil jsem jim i to, že zlý skřítek Hrc vyobrazený na obálce Helenou Zmatlíkovou podřezává pod spícím hodným skřítkem Dzinem sedmikrásku, i když v té pohádce je to lopuchový list. V sedmi letech mě botanika ještě nevzrušovala, i když přilnavé nažky lopuchů jsem znal a nosíval domů na šatech, jak je u dětí skotačících po rumištích obvyklé. Ty příhody jsem všechny zapomněl, utkvělo mi jenom jméno falešného fakíra, který tráví čas poleháváním na hřebech: Zoroastr Višmipišmi. Tím se dá asi vysvětlit, že Nietzsche se pro mě sice stal jedním z nejdůležitějších autorů, ale vypjatá lyrická dikce jeho Zarathustry se mi ze všeho jeho díla zamlouvá nejmíň. Člověk by se už nechal unést, když vtom: Zoroastr Višmipišmi - a bumbác, Richard Strauss! (Nic proti Straussovi: jeho Zarathustra je obdivuhodné, geniální dílo, ale do vytržení mě nedostane.)

Možná tu je zárodek mé pozdější - vlastně nietzscheovské - prověřovací zásady: každý text, který napíšu, nejdřív polít žíravinou - tedy co nejzlomyslněji se mu vysmát - a zjistit, zda to vydrží. Protože čtenáři jsou sakra prevíti, a já musím být horší prevít než oni. Romantik Stendhal se hrozil toho, že bude chtít vyslovit pravdu, a místo toho se z něho vydere vzlyk - mě děsí představa vlastní nezvládnuté nabubřelosti nebo vyumělkovanosti; zamlada mi to tak trochu hrozilo, měl jsem sklon hlásat a věštit.

Z knihy Václava Deyla Podivuhodné dobrodružství si zase pamatuji jen to, že se v ní objevuje kocour jménem Pírník. Jakožto bývalé dítě bych ostatně rád uklidnil úzkostlivé pedagogy a vydavatele dětské literatury: přestaňte už z dětských knih odstraňovat slova, o kterých si myslíte, že když jim nerozumíte vy, nebudou jim rozumět ani děti! Máte sice pravdu, ale nesejde na tom! Děti jsou přece zvyklé slovům nerozumět. Budete se možná divit, ale když se narodí, nerozumějí vůbec ničemu. S neznámými slovy se vyrovnávají pořád, a vy jim ublížíte daleko víc, když budete jejich slovní zásobu zbytečně osekávat na holý základ toho, co je podle vašich podivných představ srozumitelné, než kdybyste je nechali, ať si - nebo se - poradí. Když tak jim do knih přidávejte slovníčky, jako se to dělalo, když byla ještě vůle k osvětě, ale co je psáno, nechte být!

Co je na světě krásnějšího než dosud neznámá slova?!

III.

Deylova kniha patřila k těm, které jsem zdědil po svém starším, už dospívajícím bratrovi. Rodiče sami malou knihovnu také měli, a žádnou knihu mi nikdy nezakázali. Počítali s tím, že co nebudu chápat, odložím na jindy.

Pilíři rodičovské knihovny byly: jedenáctidílná sága Uptona Sinclaira o Lanny Buddovi (řada špalků, ke které přišli kdovíjak, a nikdy jsem neviděl, že by si z ní něco četli); Jih proti Severu Margaret Mitchellové (klenot a vzácnost!); trilogie Vaidenové od Thomase Sigismunda Striblinga; a tři první knihy ze ságy o kapitánu Hornblowerovi od Cecila Scotta Forestera. Ty mi otec nejvíc doporučoval, spolu s Curwoodovým Vlčákem Kazanem, a já je nikdy neotevřel: předpokládal jsem, že je to v nich samá námořní bitva, a takové téma se mi protivilo. Objevitelské plavby ano, bitvy ne. V knihovně byly také početné svazky edice ROD, kterou vydávalo koncem čtyřicátých let nakladatelství Práce: byla to edice subskripční a rodiče, ač z dřeně dělnické, na ni žehrali: v objednávce, kterou podepsali, bylo prý něco úplně jiného, než co v důsledku Vítězného února nakonec vyšlo a co oni museli odebrat. Díky tomu jsem nicméně přečetl dva nejznámější romány Antonína Zápotockého: Vstanou noví bojovníci i Rudou záři nad Kladnem. Rozhodně jimi neopovrhuji tolik jako dnešní Arbitři kulturních hodnot, podle nichž nemohl žádný nevzdělaný komunista nic kloudného napsat. Nevím samozřejmě, zda ty knihy pro Zápotockého nepsal někdo jiný (vyšly poprvé roku 1949 a 1955), ale pro mě v tom bylo hlavně povzbuzení, že člověk pocházející z podobně skromných poměrů jako já může v literatuře uspět. Nad mým dětstvím se navíc kladenská rudá záře ještě rozsvěcovala, když se večer v Koněvově huti Spojených oceláren (národního podniku) prováděl odpich taveb: celé nebe chvilku červeně zářilo a potom zas pomalu pohasínalo do úplné tmy. (Můj starší bratr tvrdí, že to bylo od žhavého odpadu z taveb, až když ho z kocábek vyklápěli na haldě, ale při vší úctě tomu nevěřím.) Jednou jsem díky rudé záři nad Kladnem zase našel zelenou papírovou pětikorunu, kterou jsem předtím ve tmě upustil, a už jsem nedoufal, že ji najdu; u nás doma to nebyla bezvýznamná suma; byl za ni, přesněji za 5 Kčs 20, velký bochník obyčejného chleba. V rodičovské knihovně byla také kniha Vjačeslava Šiškova Tuláci, o bezprizorných dětech v porevolučním Rusku, a zařadila se pro mě do řady knih srdceryvných - spolu s Republikou ŠKID Leonida Pantělejeva a Grigorije Bělych; knihy o sirotcích pro mě od jisté chvíle začaly být zajímavé.

S bratrovými knihami vstoupil do mého čtenářského bytí žánr dobrodružný. Výsadní postavení v něm mají tři knihy: z bratrova odkazu román Poklad ostrovů Andamanských od Ferdynanda Ossendowského, a Assollantův Hrdinný kapitán Korkorán, který v té době vyšel v převyprávění Vítězslava Kocourka a koupili mi ho rodiče. Také Dýmka strýce Bonifáce od Františka Pilaře, ale ta spíš už jako vlídná a humorná parodie.

Ossendowski, polský dobrodruh a cestovatel, byl hodně vydáván před válkou, potom už ne, přátelil se totiž s bělogvardějci; zájem o něho se však neoživil ani v nových politických poměrech. Andamanské ostrovy leží v Bengálském zálivu blíž k barmským břehům, ale patří k Indii. Podnítily můj zájem o mapy a o zeměpis světa. Na prázdninovém dobrodružství gymnazisty, polského přistěhovalce, a jeho mladšího domorodého přítele jsem vnímal hlavně důvěrnou blízkost těch dvou kluků, ztracených vinou zločinných rejdů v jeskyních mezi kostrami těch, kdo nenašli cestu ven.

Kniha byla asi mírně rasistická: proč si vymydlený polský skautík uměl poradit vždy lépe než jeho údajně pověrčivý kamarád, který byl přece v té divočině doma? Ten rasismus spočíval v nadřazenosti kořenící v osvícenství, a to zároveň zdůrazňovalo všelidskost, včetně práv, proto ho zřejmě autor jako rasismus nevnímal: byl to rasismus civilizační formy, jako to mají Francouzi, jejichž hlavní zvláštnost (a řekněme: pokušení) tkví v tom, že sami sebe pokládají za ztělesnění obecného člověka, myslí si tudíž, že díky světlům rozumu v ničem zvláštní nejsou, a všechnu odlišnost od sebe nahlížejí jako odchylku v lidství. Máme to tak i my Češi, proto se naši rasisté kvůli obvinění z rasismu urážejí, k čemuž se navíc přidává zvlášť komické přesvědčení, že zrovna naše současná civilizační forma by mohla být něčemu nadřazená.

S tím jsem si ale začal lámat hlavu, až když jsem knihu četl potřetí nebo počtvrté.

Proč musel být převyprávěn Korkorán, to mi není jasné: autor, ve Francii dnes skoro zapomenutý, byl rebelant a voltairovský ironik, vlastně taky osvícenec. Jeho Korkorán přináší mahrátskému lidu politická práva a sebeurčení; možná bylo v originále víc (dobové) politiky, než je v dětské knize únosné. Nedávno jsem se dozvěděl, že indická dobrodružství švarného bretonského kapitána, kterého vždy doprovázela krotká tygřice Jiskra, se líbila také mým sourozencům, dokonce i sestře, možná proto, že se Korkorán šťastně zamiloval do krásné princezny Síty a překonali spolu všechny úklady. Když na konci knihy pouští kapitán tygřici, svou dřívější lásku, zpátky do pralesa, plakali jsme. Kniha byla ilustrovaná původními rytinami, vybarvovali jsme je pastelkami, což se mi brzy jevilo jako barbarství. Však byl z té knihy brzy pěkný salát.

Korkorán vyšel v nové edici, která se jmenovala Knihy odvahy a dobrodružství. Ta brzy změnila úpravu, knihy se vázaly do typických omyvatelných desek pokaždé v jiné barvě, s jedním obdélníkovým, většinou černobílým obrázkem v pravém horním rohu a čtyřmi černými pruhy nahoře vlevo a přes hřbet. Té edici jsem propadl: koruny, které jsem občas dostal na pamlsky, jsem si odkládal stranou, abych měl na další "kodovku", až vyjde: od Hronkova Zlata na Espaňole po Melvillovu První plavbu mi z nich unikla jen jediná, a ta díra mi úplně zbytečně leží v hlavě celý život: Odysea kapitána Blooda Rafaela Sabatiniho (kniha v barvě fialové). Dobrodružná literatura se stala na zbytek dětství mou hlavní potravou: kdybych měl pochybnosti o své identitě, jako že nemám, ukazuje to, že jsem nepochybně kluk.

Když už jsem s tím začal, dvě knihy z té edice mají pro mě význam zcela zvláštní: jediné dva romány polského inženýra Witolda Makowieckého, líčící klukovská dobrodružství v antickém Řecku (Příhody Řeka Melikla a Tři útěky z Korintu). Je to divné: všechny ty dětské knihy o antice byly samozřejmě od veškeré tělesné náklonnosti vyčištěné - jak je tedy možné, že jsem něco podivně vzrušujícího hned vytušil, a od té chvíle jsem o antickém Řecku a Římě zhltal, co se dalo, včetně sovětských čítanek, které tehdy v překladu vydalo Státní pedagogické nakladatelství? O řecké lásce Alkibiada k Sokratovi jsem se pochopitelně dozvěděl až úplně nakonec. City do člověka vložené si zřejmě samy objeví cestu, která se posléze ukáže jako ta skutečná.

Podobně na mě působili také prostomyslní Plavčíci kapitána Bontekoea od Johana Fabricia. Vzpoura na lodi Bounty podle Johna Barrowa budila už city vyspělejší: četl jsem jak starší převyprávění Arna Krause otce - to jsem měl po bratrovi -, tak Vítězslava Kocourka v edici KOD, a váhal jsem, zda mám víc milovat Petera Heywooda nebo Fletchera Christiana: ale k Heywoodovi jsem měl rozhodně vztah něžnější, potřeboval být ochraňován, a na tom je pouto mezi oběma důstojníky, v zásadě milostné, vlastně i založeno.

Moje sestra i já jsme z kodovek milovali ještě jednu a také ji četli pořád dokola, a je to, kruci, zase Polák (jejich skautům neodoláš!): Henryk Sienkiewicz, Pouští a pralesem: v ní jsou dospívající polský hoch a mladší děvčátko, Angličanka, nuceni putovat ze severu na jih celou východní Afrikou, a chlapec musí dívenku jaksepatří chránit, před fanatickými tlupami súdánského islámského povstalce Al-Mahdího i před divou zvěří.

Mezi dobrodružné knihy se mi zapasovaly také romány historické: Quentin Durward Waltera Scotta (kdo by odolal křestnímu jménu na Q!), a hlavně romány Gézy Gárdonyiho: Ve stínu hunské slávy a Egerské hvězdy. A samozřejmě cyklus o třech čtyřech mušketýrech od Alexandra Dumase. Nijak zvlášť jsem je ale nevyhledával: jiného Waltera Scotta jsem například nečetl, třebaže doma jsme měli ještě Talisman o králi Richardu Lvím Srdci. Vzpomínám ještě na jeden román, který na mě zapůsobil, o tureckém obléhání a dobytí Cařihradu; ale nevzpomenu si, ani jak se jmenoval, ani kdo ho napsal.

IV.

V knihách jsem proležel velkou část svého dětství: prvních pár set hvězdných objektů v nejstarší části vesmíru. Většinu těch knih jsem nanosil z veřejné knihovny - starší kodovky, ale také mnoho jiných: přečetl jsem třeba spoustu válečných a partyzánských románů sovětských a zapsal si do paměti, jaké nesmírné utrpení je v nich uloženo. Mohl bych samozřejmě vzít to vyprávění z jiného konce a mluvit o tom, jak do mého čtení pronikala literatura vážnější, česká klasika (Babička, Nikola Šuhaj loupežník, když otci v mých deseti letech ujela ruka a koupil mi ho) nebo klasika světová (Gogolova Tarase Bulbu nebo Thackerayho Růži a prsten, obě v krásné edici Studánka, jsem přečetl několikrát). Velmi mě zaujaly romány Alexandra Grina (Zlatý řetěz, Cesta nikam), které někoho napadlo prohlásit za knihy pro mládež, ale jsou to díla závažná. O tom všem možná jindy.

Málem jsem zapomněl dětskou literaturu naukovou: i té jsem přečetl dost, někdy s jistým sebezapřením a jen kvůli Lhotákovým ilustracím (Od Nautilu k batyskafu). Státní nakladatelství dětské knihy tehdy vydávalo dvě naukové edice. Edice Oko, výtvarně originální, podlouhlé obdélníkové formáty, měla převážně povahu atlasů; využívám je dodnes. Důkladnější byla edice Krystal: knihy velkého, skoro čtvercového formátu, na různá témata, od techniky po historii. Veřejné knihovny je většinou měly. Později vycházela krátce ještě edice Stuha.

Jednu z těch knih mi otec koupil, když mě a sourozence poslal na rok do dětského domova, aby si ulevil od nákladu, který na něho život navalil: jmenovala se Od hlavy k patě a pojednávala o ústrojích a funkcích lidského těla, včetně těch choulostivých - i když ne tak docela o všech, třeba ne o tom, odkud se berou ty prudce libé pocity, které jsem už nahodile poznal a trochu jsem jich uměl i využívat, ale pokládal jsem je spíš za jakousi šťastnou, bezúčelnou anomálii, kterou si radši nechám pro sebe, aby mi ji nechtěli vyoperovat. Bylo mi dvanáct let, a pamatuji se, že mezi otcem a vedením dětského domova došlo k velkému cenzurnímu rokování, zda se mi kniha má povolit nebo ne. Nakonec mi ji povolili, ale neměl jsem ji půjčovat jiným dětem. Masturbace u chovanců dětských domovů, i mladších, nebyla zas tak vzácná, to jenom soudruzi vychovatelé (natož jejich církevní předchůdci) nebrali na vědomí tu sirotčí potřebu prožívat také něco příjemného, a v tom byl celý problém.

Ještě pár slov o dětských knihách opominutých. Nenáviděl jsem Pinocchia a většinu Andersenových pohádek: přišly mi ponuré, a jak bych řekl dnes, sadistické: poměrně dost dětských knih takových je. Možná i proto se mi s výjimkou Ferdy Mravence vyhnuly všechny knihy s polidštěnými zvířátky, polidštěnými kytičkami a polidštěnou zeleninou, od Broučků až po Medvídka Pú, všechna ta falešná ujištění o tom, že za jistých podmínek - být hodný chlapeček, hodná holčička - je svět místo bezpečné.

Ve vztahu k sadismu je to paradox jen zdánlivý. Pinocchio ukazuje svět jako místo nebezpečné, pokud se do něho vypravím sám o své vůli, a touhu po samostatném životě jako pošetilost: panáček se musí vrátit pod ochranu svého tatínka-řezbáře-stvořitele, stát se znovu jen oživenou loutkou, a tak vlastně spadne do stejné přihrádky jako ta zvířátka, kytičky, zelenina. Nastoupí "strýček" Jedlička, pro mě už odmala zosobnění tohoto sadismu v umění pro děti. Řekne "P-š-t!" a začne kokrhat. Blbec: to byl s prominutím můj názor desetiletého, celkem hodného dítěte.

Neměl jsem rád příběhy z dalekého Severu: bylo v nich zima. Přesto jsem jich několik přečetl, také sovětských, ale Jack London se svým voláním do zmrzlé divočiny mi k srdci nepřirostl. Ten sovětský autor byl Tichon Sjomuškin: Alitět odchází do hor, vyprávění o tom, jak i Čukčové nakonec pochopili výhody kolektivismu, až na domorodého vykořisťovatele Alitěta, který je ze společenství vyhnán mezi honáky sobů, neboli do výroby. Mám dojem, že tam nemrzlo tolik jako v románech amerických, protože sovětská literatura nevhodné skutečnosti zamlčovala a v kolektivu se lidé zahřejí navzájem.

Z verneovek mě zajímaly jen ty, kde nebylo moc techniky: třeba Tajuplný ostrov nebo Matyáš Sandorf. Některé z nich mi přišly opravdu nezáživné: z Honby za meteorem jsem přečetl první dvě stránky (až k trapné slovní hříčce "povětroň - pometloň") a šel ji zase vrátit paní Grundové do veřejné dětské knihovny u nás na sídlišti. A hřích pro někoho neodpustitelný: nikdy jsem se nedokázal prokousat až do konce Stevensonova Ostrova pokladů: sadistické konfigurace (kluk vydaný napospas krutosti) mě skutečně odpuzovaly a odpuzují neodvolatelně.

Naprosto se mě nedotkl Foglar a většina ostatní skautské literatury - i když kvůli Setonovým Dvěma divochům jsem se z Kladna vydal do Prahy (a tam je sehnal), ale to proto, že šlo o kodovku, a také jsem nevěděl, o čem to vlastně je. Něco z té literatury bylo mezi knihami bratrovými, ty jsem přečetl svědomitě. Všechny bratrovy knihy ovšem nebyly skautské, a dnes mě zaráží, kolik autorů dětské literatury známých za první republiky upadlo do takového zapomnění, že je nemá ve svém seznamu ani wikipedie a nic nebo skoro nic se o nich neví:

J. K. Čemus (Chata děsu), Karel Her(r)man(n) (Skautské slovo Karlíček - zručný letecký modelář), Čeněk Charous (Spiklenci zlomeného meče), T. A. Pánek (Křídla nad propastí), Vláďa Zíka (Letadlo na obzoru), Ferdinand Blocký (Malý rozvědčík), Antonín Benda (Pod Chlumem)... Odchází dětská literatury do výslužby rychleji než literatura pro dospělé?

Z knih Foglarových mi ta s ježkem v kleci do ruky padla, bylo to na nějaké návštěvě, ale byla mi protivná a odložil jsem ji. Přemýšlel jsem, proč jsem k těm převážně výchovným dílům nepřilnul, a napadá mě jenom tahle odpověď: věděl jsem, že dobrodružství, která mě dokážou upoutat, jsou nejspíš vymyšlená, a nepřekáželo mi to - ale číst vymyšlené příběhy o něčem, co je samo o sobě jenom hra na skutečnost, neboli jakési fikce o fikci, to už bylo příliš. Do této skupiny patří určitě také cyklus sedmi dětských románů Arthura Ransoma, které v edici KOD postupně vyšly, všechny v bílých deskách a s ilustracemi Kamila Lhotáka, netradičně také barevnými (dnes za ně antikvariáty požadují třikrát až čtyřikrát vyšší cenu než za ostatní "kodovky": zřejmě mají dojem, že Lhotákovy ilustrace jsou něco jako originály). Trosečníky z Vlaštovky jsem měl ve starším vydání z Hokrova nakladatelství, s ilustracemi v předválečném stylu (Ludvík Salač), předposlední dvě (Klub Lysek a Holubí pošta) vyšly během doby, kdy jsem o tyto knihy stál, a když vyšla poslední, četl jsem už úplně jinou literaturu. Ostatní svazky jsem si vypůjčil z knihovny, kromě Petra Kachny, kterého ani tam neměli, tento díl mi tedy unikl zcela. Tyhle knihy patří k těm, o něž jsem ztratil zájem nejrychleji; někdy kolem roku 2000 jsem navíc v jednom antikvariátě zjistil, že Ransome napsal také hrubě homofobní pamflet o Oscaru Wildeovi (1912): v důsledku čehož jsem ho odepsal z okruhu autorů pro mne přijatelných.

Daleko víc jsem ovšem četl literaturu pionýrskou, protože jsem byl uvědomělý: takže z toho, co znám, má k Foglarovi nejblíž Timur a jeho parta od Arkadije Gajdara. Gajdar ostatně není marný autor: z jeho knížečky Čuk a Gek jsem v druhé třídě základní školy pochopil, co je to lhát zámlkou. Pionýrská byla edice Střelka ve své původní podobě. Jedna kniha z ní mě ovlivnila silně, ale proti svému záměru: v Zákonu věrných strážců upírá František Kožík svým dětským postavám právo vzbouřit se třeba i do krajnosti proti velké křivdě. Četl jsem to v dětském domově (kde mi na čtení téměř nenechávali čas!) a tahle usedlá moudrost mě nesmírně pobouřila. Člověk přece nemusí jednat jako blázen, ale vzbouřit se někdy musí! Kvůli popření práva na revoltu v té knize jsem dospěl k zahájení revolty vlastní: revolty neokázalé, ale tím trvalejší.

Chybějí tu knihy o Americe, indiánky a kovbojky: ty jsem sice četl, dokonce i pár rodokapsů, ale nenadchly mě víc než jiné knihy. Opravdu rád jsem měl Bezhlavého jezdce od Thomase Mayne Reida, Bret Harta trochu méně. Hlavně jsem - až na Ducha Llana estacada - nikdy nečetl Karla Maye. Když jsem si zvykl na jistou rozvláčnost a obtížnější styl, nejvíc se mi nakonec zamlouval cyklus Jamese Fenimora Coopera o Nathanielu Bumppovi (neboli Poslední Mohykán a další).

A ještě něco musím přiznat: dokázal jsem také plakat nad knihami srdceryvnými a mučednickými, což byly vedle Gorkého Dětství nebo Šiškovových Tuláků především Chaloupka strýčka Toma, Srdce Edmonda de Amicis (mírně už zplesnivělé) a román Bez domova od Francouze Hectora Malota (Assollantova neméně zapomenutého vrstevníka): velká bezútěšná sága zas o životě sirotků. Zvláštní je, že touhle cestou se mi dostal do hlavy také humor, ale to je na samostatné povídání.

Na závěr jednu radu těm, kdo se na rozdíl ode mne chystají se svou jedinou knihou na pustý ostrov (já jich musím do nepříliš vzdáleného konce svého života přečíst ještě několik tisíc, takže zůstanu doma): Dejte si pozor, aby se vám nestalo, že přistanete, pěkně si lehnete na pláž, sáhnete po té knížce - a tu zjistíte, že jste si brýle na čtení zapomněli doma. A brýle proti slunci jakbysmet.

(5. srpna 2018)

Václav Jamek (1949), básník, překladatel, esejista. Jeho esejistika a publicistika vyšla v obsáhlém výboru Duch v plné práci (Torst 2003) a jeho fejetony ve svazku Na onom světě se tomu budeme smát (Burian a Tichák 2016).