POD čAROU • Souvislosti 4/2004


Pavel Mareš / Starý i nový slovník latinských spisovatelů (Evy Kuťákové, Anežky Vidmanové a kol. Slovník latinských spisovatelů)


Pavel Mareš

Starý i nový slovník latinských spisovatelů

Jeden student sinologie shrnul pět let svého studia latiny na gymnáziu takto: "V běžném životě není latina v popředí ani není moc vidět. Ale je tam a občas na nás zpoza rohu nečekaně vykoukne. Mám-li to přirovnat k hudbě, je jako basové tóny, které v samotné skladbě příliš nevnímáme, ale pokud tam chybějí, není to prostě ono." Na většině gymnázií zůstává latina, a tím pádem i důkladnější seznámení s literárními, náboženskými a politickými kořeny Evropy, jako nepovinný předmět. (Nebo povinný, málokdy ale vedoucí k maturitě.) Studenti humanitních oborů, medicíny a práv ji skutečně objevují až na univerzitě. Až tehdy, a to je zpravidla pozdě, se pro ně stává postrádaným základem, desideratem, jakousi krásnou dívkou, o niž se v mládí nemohli nebo neodvážili ucházet.

Kdo se bez oněch "basových tónů" nechce obejít, má teď o jednu partituru víc. Určitě nejen pro latináře, tedy pro domo sua, vyšel v druhém vydání - opraveném, upraveném, proškrtaném a doplněném - Slovník latinských spisovatelů (1. vyd. 1984 Odeon, 2. vyd. 2004 Leda). Brzy potom, co v českém překladu vyšly objemné Dějiny římské literatury Giana Biagia Conteho (Koniasch Latin Press 2003), objevuje se (staronový) slovník popisující latinské literární dění od nejstarších starořímských písní a análů až po novověké rétoriky a latinsky psané dějiny české literatury 18. století. Autorům dvacet let staré publikace je třeba pogratulovat: jejich dílo stačilo po letech jenom přehlédnout. Měnit koncepci a vytyčovat znovu základní obrysy příručky nebylo potřeba. Všechna hesla slovníku byla doplněna o novou sekundární literaturu, přibyly interpretační doplňky a stylistické úpravy. Z dobrého díla se stalo lepší, a tak všem, kdo čtou původní latinská díla v českých překladech, slovník znovu poslouží jako spolehlivý orientační rozcestník.

Slovníku latinských spisovatelů se z českých příruček vyrovná svým rozmachem jen Slovník spisovatelů. Řecko (Odeon 1975). Jeden i druhý heslář sleduje starý, střední i nový věk literatury. Řecký komentuje i moderní novořeckou literaturu, kdežto v druhém vydání slovníku latinského hesla o novolatinských kuriozitách ubyla (jejich garantem byl zesnulý Jan Šprincl). Naopak sem přibyl latinský raný novověk, jak se říká autorům generací Bellarminovy, Suarezovy, Arriagovy, Balbínovy, Ziegelbauerovy, Dobnerovy a Procházkovy (garantem Martin Svatoš). Literatura latinského středověku zahrnuje nejvíce památek a vykazuje největší rozmanitost, pokud jde o jejich původ, uměleckou hodnotu a význam pro národní literatury. Medievistika sice má svou velkou literárněhistorickou syntézu ve Franzi Brunhölzlovi (Geschichte der lateinischen Literatur des Mittelalters I, II), ale značné množství textů stále čeká na své zpracovatele, interprety a čtenáře - platí to i pro texty naší provenience. Přitom česká literární medievistika je mezi dalšími obory řecké a latinské filologie u nás - díky publikační činnosti zejména Anežky Vidmanové, Jany Nechutové a Lenky Karfíkové - vůbec nejagilnější. Vidmanová, která ve slovníku obstarala většinu osobních středověkých hesel, si stejně jako v prvním vydání zachovala svou lakoničnost: snad právě proto, že na interpretační syntézu je dosud brzo.

Jedinečným přínosem slovníku je prezentace nejužívanějších literárních termínů. Čtenář se tak například dozví, co jsou antické anály, co je podstatou poezie bukolické, elegické satirické, co označit jako epos, a co jako epyllion, jaká jsou tradiční česká synonyma pro eklogu, fasti, altercatio, jaká přesná pravidla měly causa, dialogus ludus, má-li smysl rozlišovat hymnussekvenci atd. atp. Autorům navrhujeme pouze jediné: ať tato hesla příště dají ze studijních důvodů tisknout ve zvláštním oddíle, ne promiscue s hesly osobními. Vznikla by tak "základní poetika latinsky psané literatury". Citelně nám tu však scházejí některé pojmy pro evropskou kulturu klíčové, jako apokryfy, diatriba, hagiografie, homilie, kronika ad. (alespoň ve slovníku řeckém se objevily).

Jako v každém velkém a kolektivním díle se i zde najdou tiskové chyby a opomenutí. V slovníku latinských spisovatelů by zajisté neměly zůstávat závažné latinské gramatické chyby (s. 85, De sacramenti > -is; O svátosti > -ech). Poslední revize překladu Řehole Benediktovy (s. 134) se neujal Aleš Vandrovec OSB, ale Ondřej Koupil; Vandrovec přeložil zásadní interpretaci Řehole od Georga Holzherra (Řehole Benediktova. Uvedení do křesťanského života. Komentář, Praha, Pietas Benedictina, 2001). Heslo, které se zabývá Biblí, ZÁKON STARÝ A NOVÝ (s. 616), považujeme za jedno z nejvíce odbytých; naprosto neodpovídá významu, který měla kniha knih pro evropskou literaturu a duchovní kulturu. Heslo je stručné až příliš; v sekundární literatuře chybí např. odkaz na monografii V. Kyase (Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997), zabývající se mj. vlivem Jeronýmovy Vulgáty na staročeské překlady Písma. Už podruhé je tu omylem za jednoho z překladatelů Nového zákona do češtiny označen E. [= Eduard] Petrů, olomoucký bohemista, a nikoliv dominikán biblista Ondřej M. Petrů.

Problémy jsou v heslech AMBROSIUS, AUGUSTINUS, IOHANNES FIDANZA BONAVENTURA a LUCRETIUS, jež spojuje podpis Milana Mráze. Ambrosiovo Explanatio symboli znamená Výklad Symbolu. "Symbol" bylo Vyznání víry, které v době těsně předcházející křtu obdrželi katechumeni; nelze tedy rozhodně překládat Výklad náboženského poznání. Za více než tristní považujeme pouhou zmínku o existenci Ambro... siových hymnů a ambroziánského chorálu. Neřekl by k tomu víc například David Eben, pokud by ho byli autoři slovníku třeba jen k tomuto jedinému heslu přizvali? Například Conte se Ambrožově poezii věnuje přednostně a celým jedním odstavcem.

Dále, Břetislav Štorm určitě nepřeložil pseudoaugustinovský spis Rozhovory duše s Bohem (srovnej k tomu bibliografický doplněk Výběr překladů římských autorů do češtiny, příp. slovenštiny v Conteho Dějinách od Taťány Vykypělové a Petra Kitzlera) - byl velmi dobrým a dost známým prvorepublikovým typografem a překladatelem z francouzštiny. V hesle věnovaném Augustinovi je místy i zavádějící český pravopis: Trojice je jedno z Božích jmen, Geneze je jednoznačně název biblické knihy, v obou případech proto píšeme velká písmena.

Itinerarium mentis in Deum (Putování mysli do Boha) svatého Bonaventury vyšlo v polistopadové době už dvakrát, a to v novém překladu (s novým titulem) teologa C. V. Pospíšila. Starší překlad však pořídil Jan Evangelista Urban, kněz františkán a známá katolická osobnost před válkou i po válce - určitě ne I. Urban. Mrázově větě: "V teologii [Bonaventura] preferoval cit před rozumem" nerozumíme a myslíme, že mohla klidně zůstat nevytištěna.

Kus hesla LUCRETIUS tu ocitujme vcelku (s. 397 1. vyd., s. 381- 382 2. vyd.): "Svojí uměleckou a filozofickou hodnotou vzbuzovala Lucretiova báseň [De rerum natura, O přírodě] úctu i čtenářský zájem i v dalších dějinných epochách, a to i ve staletích, která příliš nepřála materialistickým tendencím ve filozofii. Teprve vývoj poznání v novověku však umožnil plně rozeznat dějinný význam L.-ova díla." Tyto věty nejen o Lucretiově materialismu vypovídají, ony ho i rafinovaně sugerují: tomu by se měl literární slovník vyhnout. Zároveň je to typická ukázka jazyka z roku 1984, slov mnoho slibujících, ale prázdných.

Po stránce jazykové a slohové sleduje slovník německou tradici "výmluvné stručnosti". Vyznačuje se strohostí, málo květnatým slohem, rétoričností jen v epitetech constans, autoritativním zobecňováním jevů na úkor důkazů a dokreslení. Ve VERGILIOVI např. píše Eva Kuťáková o geniálním protnutí "ideových a časových rovin v závěru 8. knihy [Aeneidy]", V. tu "rozehrál mistrnou hru aluzí a implikací, jejichž důsledkem mohlo být čtenářské přesvědčení o velikosti božského Augusta". Takovýto způsob interpretace je atraktivní pro ty, kdo se po antickém světě rozhlížejí s určitou výbavou. (Naopak nevychází příliš vstříc středoškolským studentům: často pro ně představuje jen skrumáž cizích slov.)

Z autorů slovníků bych rád vyzvedl tři osobnosti: Bohumilu Mouchovou, Evu Kuťákovou a Martina Svatoše. Svatoš do slovníků vnáší česko-latinské baroko: v heslech nesklouzává k strohé lakoničnosti, naopak smysluplně využívá výsledků svých mnohaletých badání v tuzemských i zahraničních archivech. Obě autorky, dlouhá léta vyučující na pražské filozofické fakultě, se znovu ujaly nejznámějších autorů zlatého a stříbrného období. Svou interpretaci, v prvním vydání nezřídka drasticky omezenou, výrazně obohatily, přidaly bezpočtu drobných chronologických a biografických zpřesnění (v PLINIOVI STARŠÍM už např. nechybí odkaz na korespondenci Plinia Mladšího, B. M.). I zdánlivé detaily svědčí o tom, že jsou v kontaktu s nejnovějšími interpretacemi římské literatury, a vypovídají o jejich akribii i kritické sebereflexi. Důraz na výklad kompozice textu (úplně nový SUETONIUS a tzv. HISTORIA AUGUSTA, B. M., přepracovaný VERGILIUS, E. K.) považuji za jejich hlavní přínos pro českou literární vědu. Přínos je to neokázalý, nepodléhající dobovým literárněvědným módám, ale o to víc inspirativní a podstatný.

Eva Kuťáková, Anežka Vidmanová a kol., Slovník latinských spisovatelů. Praha, Leda 2004.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=234