Adéla Petruželková

Nové prózy Magdalény Platzové a Alice Horáčkové

Poslední prózy Magdalény Platzové (1972) a Alice Horáčkové (1980) spojuje chuť psát o obyčejných věcech hlubokých jako život sám a vědomí toho, že literatura má prostředky k tomu, jak subtilnost zachytit tak, aby vynikla sama o sobě. Vědomý odvrat od silného příběhu a výrazných hrdinů a jejich náhrada soustředěným zachycením těkání (u Platzové: každodennosti, u Horáčkové: paměti) ale ani v jednom případě nevydal na knihu, která by nám neměla ujít.

Základní tón Druhé strany ticha (2018) Magdalény Platzové s dvěma různými dějovými pásmy a vypravěči je velmi neokázalý, střídmý; kdybychom měli to štěstí a žili v západní Evropě ve velice slušném vlastním bydlení, s partnerem, který je cizinec, autem, které obstarává naše spojení se světem (vyzvedávání dětí, nákupy, návštěvy), a pocitem, že náš život zešedl, zmatněl a stává se nesnesitelným (skoro jako v nějaké pěkně natočené sérii pro lepší diváky), možná by se nám zdál i autentický. Platzové postavy si uvědomují vlastní vykořenění a samotu, a ještě o něco podstatnější nenaplněnost (a zášť vůči těm, kterým jejich sebeuplatnění, rozuměj dobře rozjetá kariéra, zatemnily mozek natolik, že jsou spokojení) - a jsou tak papírové, až jsou docela jako z masa a kostí. Kde jsme je kruci už viděli? - "Kdo má takové štěstí? Čtyři hodiny a dvacet minut, kdy může jít, kam si zamane, anebo zůstat ve vytopeném, krásném domě. Lednice je plná jídla, konto plné peněz.

Irena zírá do prázdna. Mezi prázdnotou a jí nestojí nic, ani nutná denní práce, ani prašná cesta, ani rozbouřené moře nebo ostnatý drát." (s. 130) V něčem jsou jako my: řada z nás také už to lepší zažila (většinou v mládí, když ještě neměli partnery, švagry, tchyně, děti, kolegy, nadřízené - ale jen sami sebe), oni jsou ovšem vydáni zcela napospas svým autorům, kteří jim vkládají do hlav, co si zamanou, usazují je na terasách, provádějí je po mořském břehu, pěších zónách francouzských měst a tak podobně, s naprosto minimálním dotykem něčeho - navzdory tomu, že jde o literaturu - skutečného, diskutabilního, živého: "Mlátil do nich, kopal a kousal. Byli v přesile, ale byli mladí, hubení a nezkušení a neměli tak strašný vztek jako Matt. Jejich vztek zanedbaných arabských kluků z předměstí se s jeho vztekem, nahromaděným během dlouhých let poctivé práce a manželství, vůbec nedal srovnat." (s. 181)

Dráždivost současných próz tohoto typu je v tom, že zpochybňují samu schopnost literatury říkat něco podstatného o lidském životě, ať už je tomu na vině plytkost výrazu, nebo "filmovost" kulis, v nichž se mohou pohybovat jen hrdinové, kteří působí jako stafáž. Sázka na zobrazování banálních momentů zarámovaných bilančními vhledy krize středního věku zkrátka Platzové nevychází: zobrazit banalitu tak, aby vypovídala o těch nejhlubších věcech, literárně obnáší víc než relativně zvládnout postavit odstavec nebo dialog.

Důraz na živelnost a autenticitu, kterému se kompozičně i stylově podřizují Neotevřené dopisy (2018) Alice Horáčkové, se zase poněkud míjí účinkem. Krátké kapitoly této prózy jsou stylizované jako přepisy nahrávek z jednotlivých schůzek svérázné paní Aleny, hlavní hrdinky knihy, a průzračně bezpříznakové zapisovatelky Vlasty. Vyprávění paní Aleny o jejím životě v totalitním Československu je tak nejen nespojité, skákavé a odvíjené po samovolně se vynořujících a zanikajících liniích, ale především čtenářem konzumované bez odfiltrování konverzačních partií o objednávce jídla a pití, samomluvy o počasí či různých glos. Zatímco ve vlastním podání je paní Alena docela zajímavá, umanutá a praštěná holka, která se nikdy nenechala tak úplně semlít (režimem, osudem, manželstvím), v "aktuálním" vyprávěcím pásmu jde o poněkud nesnesitelnou, do sebe zahleděnou ženskou, která má vždy v rukávu řadu bonmotů, jež pojímá a prezentuje jako moudrost stáří.

V literatuře je to pochopitelně celkem běžný fígl, u Horáčkové ovšem chybí vypravěč jako svorník nebo posluchač-zrcadlo - nejde nadto ani o výsledek nějaké psychologické introspekce, o líčení dopadu neúprosného osudu, příběh životního zrání nebo nějaké cesty; paní Alena je postava silně statická, stylizovaná, ale její vyprávění svědčí o neskutečné dynamice každého lidského života (pomineme-li pro tuto chvíli zdánlivě nevyčerpatelnou atraktivitu kulis českých poválečných dějin). Paní Alena je na vyprávění o svém životě prostě sama. Horáčková jako by kroužila kolem stejných věcí jako Platzová: Co s námi samými udělají naše vlastní životy? Kde se stala chyba, co to přesně bylo, co nás usmýkalo a pokřivilo, že jsme zestárli, aniž bychom se stali těmi, kým bychom se bývali mohli stát? Za jakých okolností jsme přišli sami o sebe? Nebo se nám to jen zdá?

Každá jednotlivá historie se ale za těchto okolností v ústech paní Aleny snadno promění v klišé: je v tom patrně kus návodnosti nebo schematismu, kus snahy všemi prostředky podpořit přesvědčivost, "lidovost" hrdinky: "Kdy začal bejt Jára nežádoucí? No to víte, to nebylo nic oficiálního, to za náma přišel váženej profesor Kotalík. Znala jste ho? To byl komunista, co vždycky přesně věděl, kam šlápnout. On řediteloval Národní galerii a řediteloval jí tak, jako by to byl soukromej podnik. A kromě toho měl na výtvarný umění obrovskej čuch, poněvadž on si od Járy vždycky kupoval ty nejlepší věci, některý z nich jsem i obrečela." (s. 151) Zvlášť nešťastné je to tehdy, když paní Alena referuje o milostných věcech, a ona o nich referuje s gustem: "No co vám mám povídat, byla jsem prudérní. Hrozně prudérní. Chodila jsem s klukama, to jo, ale nikdy nedošlo na nějaký hrátky. Pusinka dobře, ale to bylo maximum. Byl tam pořád strach z vlastního těla, nějakej pocit viny. A vlastně musím říct, že mě z toho vyvedl až můj přítel. Co jsem ho měla." (s. 72)

Úhrnem je to rovněž četba dost úmorná. Otázkou zůstává, zda naše společná představa o povaze, smyslu a potenciálu literatury, to, nakolik si jí ceníme a co jsme zvyklí jí připisovat, není sama o sobě příčinou vzniku podobně slabých textů: a zda to vlastně není opodstatnitelné a přirozené. Asi jako s tím strejcem z Chotěboře ze Zábranovy povídky Nohy, kterej psal básně jako vopravdovej básník (a Lídou, která měla nohy jako Rita).

Magdaléna Platzová, Druhá strana ticha. Hradec Králové, Paper Jam 2018.

Alice Horáčková, Neotevřené dopisy. Praha, Argo 2018.