Marta Ljubková

Státní cena in spe

Svou prvotinu vydal Pavel Brycz (nar. 1968) v roce 1993 - soubor povídek se jmenoval Hlava Upanišády a vyšel jako první publikace nakladatelství Magil v Teplé (v pozoruhodném počtu 2 500 výtisků, jak uvádí tiráž). Bryczovým textem zahajovalo i mostecké nakladatelství Hněvín, v roce 1998 tam vychází sbírka textů Jsem město (Brycz za ni o rok později obdrží Ortenovu cenu). Tamtéž vychází i soubor Miloval jsem Teklu a jiné povídky (2000) a román Sloni mlčí (2002). Za svůj zatím poslední opus, román Patriarchátu dávno zašlá sláva, na němž se nakladatelsky podílely Hněvín a brněnský Host, dostal Pavel Brycz Státní cenu za literaturu 2004.

Státní ceny se udělují od roku 1995 v návaznosti na tradici první republiky (ustaveny byly roku 1920) a jsou určeny k ohodnocení významného původního díla české literatury nebo dosavadní literární tvorby. Dosud ji získali Ivan Diviš (1995), Emil Juliš (1996), Milan Jankovič (1997), Vladimír Macura (1998), Josef Škvorecký (1999), Karel Šiktanc (2000), Věroslav Mertl (2001), Květa Legátová (2002), Petr Kabeš (2003). Otázka zní, co rozhodlo v případě Pavla Brycze: ohodnocení významného díla, nebo dosavadní tvorby? Předestírám hned v úvodu, že mně se tuto záhadu vyřešit nepodařilo.

Můžeme-li o Bryczových dílech něco tvrdit téměř s jistotou, pak že je konzistentní ve své tematice, v motivech a vlastně i v jazyce. Ať už píše poezii (jíž prokládá své prozaické texty), básně v próze, povídky či romány, v zásadě se pořád "drží svého". Hned od Hlavy Upanišády je zřejmé, že ústředním tématem se stává láska, a to ve všech podobách; ať už láska bratrská nebo partnerská, a v dnešní době samozřejmě i homosexuální, či láska k městu nebo k přírodě ("Láska? To je jen pro silný... To je tak pro Hitlera", s. 7; "Já TĚ MILUJU!!! MILUJU TĚ, ANDREJI. TAK JAK TO ŘÍKÁM, TAK TO I CÍTÍM!!! Miluji tě JAKO ŽENA, tak jak tě žádná žena ještě nemilovala! Nevěříš ženám! Věř mně?!", s. 9). Bryczův "hlavní hrdina" - a zde lze s klidným svědomím použít singulár, ústřední protagonista není příliš proměnný - lásku hledá, a buď ji nenachází, nebo ji tristně ztrácí. Snad jedinou naději představuje text Sloni mlčí a otevřený konec posledního románu. Hledání tohoto citu je u Brycze vykřičeno na všechny strany, neustále se o něm mluví, soustavně se na něj poukazuje, povídkový soubor Miloval jsem Teklu je dokonce hned v prologu označen jako zachycení nejrůznějších (dle autora zřejmě nejbizarnějších) podob lásky.

Zatímco v knize Jsem město se Brycz vyznává ze svého vztahu k rodnému městu tím, že z něj učiní vypravěče, pozorovatele a komentátora sebe sama, v románu Sloni mlčí posílá ústřední mileneckou dvojici do jakéhosi abstraktního města, aby tam svou láskou žili naplno. Nejzajímavější genezí procházejí citové vztahy - ale zejména rodinné - v románu Patriarchátu dávno zašlá sláva. Tam se totiž Brycz neomezuje na nasládlá vyznání a záplavy sebekritických banalit, ale vytváří rozsáhlou rodinnou ságu zasahující několik generací. Láska ve válečném ohrožení působí mnohem prostěji a přesvědčivěji než užvaněná vyznání reklamního textaře, všudypřítomné Bryczovy postavy, objevující se nakonec i v jeho posledním díle.

"Hlavní hrdina" Bryczových textů je tedy muž hledající, fatálně toužící po naplnění citu (s přibývajícím věkem je to lepší a lepší, zato v pubertě to nešlo kvůli problémům s pletí atd.), a také je to hledač velké pravdy a "mrtvý básník". V Hlavě Upanišády jedna postava říká: "Jednou mi řekl, že ve všech slovech, knihách, učeních moudrejch lidí, po všech vědcích, filosofech, umělcích, politicích, co hostila tahle planeta, mu zbylo jediný, kategorickej imperativ, kterej mu nedal žádnej Kant z Královce, ale jeden snědej brazilskej maník, když v jednom tý vý dokumentu o karnevalu v Riu prohlásil do kamery francouzské televize: 'Nemám prachy na vyčištění bot, tak jsem prodal boty, nemám jídlo, nemyslím na ženy; co mám dělat, spánek nepřichází? V tý chvíli jako v dobách mýho dětství se zjevuje můj starej táta a povídá: 'Běž a tancuj na náměstí!' Tancuj na náměstí! Brácho, možná jdu do háje, ale než tam dojdu, tak ráj zmizí." (s. 8) Pravdu hledá i Kryštof v románu Sloni mlčí, rozpolcený muž, který bojuje sám se sebou - povahou je sice básník, povoláním však reklamní textař. Podivuhodná schizofrenie tohoto typu je pro Brycze doslova charakteristická. Srovnáme-li ho v tomto ohledu například s Emilem Haklem, jehož hrdinové se také často živí reklamou, musíme konstatovat, že zatímco u Hakla si správný zaprodanec konzumu aspoň dokáže vydělat pořádné peníze na alkohol a nakonec s hlučným zakletím odchází, Bryczovi Kryštofové, Vladimírové a další v sobě trpitelsky zabíjejí básníky, aniž by se alespoň dokázali uživit či měli potřebu své chování přinejmenším sami před sebou ospravedlnit.

Na začátku několika svých knih se Brycz dušuje, že: "Toto dílo je fikce. Postavy v knize jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je zcela náhodná a neúmyslná."To bychom snad u románu i předpokládali, způsob, jakým však autor nakládá se svými hrdiny, jako by signalizoval pravý opak. Příznakem něčeho poněkud literárního, či přinejmenším "fiktivního", pak v jeho textech zůstává úporná snaha "být zvláštní" či - řečeno v řádu těchto textů - být básníkem. K tomu slouží jednak zmíněné vložené básně ("Dnes jsem pozorovala vodopád / Mlčela jsem / Vodopád mluvil"; Miloval jsem Teklu, s. 139), jednak má autor v oblibě hrdiny-básníky, ať už skutečné, nebo "básnící svým životem" (žvanil Franta Lupenka). Anebo také sází na poetičnost prostředí - konstruuje fantazijní město, jehož jedinou zvláštností je, že v něm žijí sloni, jakýsi symbol všudypřítomné, mlčenlivé pravdivosti. Takové prostředky jsou v tomto smyslu obvykle nefunkční; fantazie, již si autor vetkl do motta románu Sloni mlčí, je tak spíš neinvenčním "posunutím" reality nebo všeobecně sdílené fikce ("Ve městě, kde chceme s Kryštofem žít, jsou ve starém centru všude na každém domě pamětní desky se jmény významných lidí, kteří tam v minulosti žili, narodili se, umírali, tady obrovské staleté smrky kašlaly na paměť lidí, ze stráně jsem opravdu mohla vidět malý uzavřený svět vesnice, které nikdy nikdo nevěštil slávu, dotýkající se hvězd, jak našemu městu kněžna Drahomíra. To ona tehdy na úsvitu světa nechala svou duši stát u brány pekla, u propasti Macocha, oblékla duši do nádherného hedvábí, že se její duše navlas podobala jí samé jak odraz v zrcadle", s. 148). Jako by se domníval, že symboly - za jakoukoliv cenu - jsou nedílnou součástí literatury a čtenář si je žádá, a proto mu je servíruje, co na tom, že nelogicky a neústrojně. V jeho textech však působí buď ryze ornamentálně (například květiny), nebo dokonce, ve své chtěné tajemnosti, dokonce směšně (jeptišky, andělé). Literární dílo se pak stává eintopfem, v němž autor uplatní svou báječnou sečtělost, orientaci v mytologii, křesťanství - a vlastně v archetypech tak nějak vůbec ("Zadíval jsem se na babičku velice surrealisticky"; Hlava Upanišády, s. 22).

Současná literatura, poučena tradicí, našla "účinný" lék na patovou situaci, kdy autor už neví kudy kam, ale má výborný nápad, který však do svého díla nedokáže organicky vtělit. Začne vyprávět v horším případě sen, v lepším nějaký příběh. Pavel Brycz "naštěstí" umí oboje, a tak se z některých jeho textů stává souvislý proud drobných příběhů (Sloni mlčí), který se autor pokouší násilím (rozuměj: nevěrohodnými postavami) slepit dohromady či aspoň pohromadě udržet. Vytvořit metaforický příběh, v němž figurují Bryczovy postavy-typy, jež mají zastupovat určitý životní postoj, je totiž docela obtížné. Zasadit takové postavy do nereálného prostředí v nereálné situaci a "čas od času" je nechat psychologicky jednat často vyústí - nemáme-li co do činění s géniem - v nepřesvědčivý slepenec. Román složený z krátkých kapitol pak spíš připomíná soubor drobných historek, ne-li dokonce anekdot. Jsou sice dobře pointované, Bryczova bezpochyby silná stránka, přesto málokdy nepřestávají být anekdotami nepřirozeně nastavovanými až užvaněnými (" mě a dal mi kytici nádherných rudých růží. S bontonem se, pravda, námořník příliš netrápil, byl jich sudý počet, ale ani já nejsem žádná detailistka"; Sloni mlčí, s. 126). Historky lze navíc řetězit donekonečna, předávají-li si postavy slovo proto, aby každá další přidala svůj příběh (obvykle zcela bez souvislosti či jen chatrně motivicky navazující); román tak ztrácí tah a vlastně i opodstatnění. Když už není co říct, tak se vypráví. A totéž platí pro oba povídkové soubory. Pokud totiž Brycz jednotlivé mikrohistorky rozvíjí, nečiní tak zrovna invenčně: z celku potom vystoupí donekonečna variovaná podstata a vše kolem působí jednoduše nadbytečně. Ale pravda, do takového světa lze potom začlenit cokoliv. V takovém světě lze mluvit jakýmkoliv jazykem a lze tam říct prakticky kdeco.

Svým posledním románem Pavel Brycz jednak překročil svůj stín, ale zároveň naprosto a definitivně odhalil klíčové pasti svých textů. Román Patriarchátu dávno zašlá sláva jako by poprvé nevycházel z toho, co autor "sám zažil" - předkládá nám osudy lidí, kteří třeba mohli kdysi být jeho předky, to ale pro něj, čerpajícího zřejmě především ze svého vlastního života, poprvé přestává být svazující. Zde se konečně dostává ke slovu skutečná autorská invence. Líčení osudu rodiny z exotického prostředí, které je ale vlastně za humny, a z doby, jež je tak vzdálená, ale jejíž následky neseme dodnes, postrádá sebevzhlíživý a sebemrskačský aspekt - autor ustupuje do pozadí a stává se kronikářem, vzácně nezaujatým a přitom dostatečně informovaným. Do tří čtvrtin textu má člověk pocit, že Brycz vyspěl v interesantního romanopisce. Zklamání, které se dostaví s postavou Vladimíra (ano, narodil se ve stejném roce jako autor a jeho osud je mu - a tím i předcházejícím "hrdinům"! - od jisté chvíle nápadně podobný), je o to bolestnější. Vladimír, v dětství týrané dítě, které přichází o bratra a rozchází se se svou rodinou, jedinečně načrtnutá tragická postava, se bohužel zcela neorganicky rozhodne vrátit do Prahy, studovat na DAMU a - jak jinak - pracovat v reklamní agentuře. Tristní motiv "vyléčené homosexuality" je pouze ubohým koncem promarněné šance...

Nejde snad o to, že by autobiografický typ psaní měl být nepřijatelný. Texty Pavla Brycze však jasně ukazují, že může snadno vést do slepé uličky. Celek Bryczova díla představuje zřetelné varování - pokud se autor neodtrhne od své milované (vyčerpané?) poetiky, nepodaří se mu napsat nejen dílo něčím pozoruhodné, ale bohužel ani konzistentní.

Po přečtení všech pěti Bryczových knih může čtenář nabýt dojem, že má co do činění vskutku s "nad-hrdiny". Hlavní hrdina obvykle pracuje v reklamní agentuře D`Amour. Skoro v každé knize někdo kouří doutník Romeo y Julietta. Atd. Čtenář obeznámený s celým dílem se samozřejmě musí ptát, jaké má takové opakování smysl: Brycz totiž jednotlivé motivy ve svých knihách pouze opakuje, nikoli rozvíjí nebo nově zpracovává. Zaměstnanec reklamní agentury se pokaždé ocitá v identické životní situaci, má tytéž pocity, vyslovuje stejné věty. Doutník Romeo y Julietta si dvakrát zapálí "tatáž" osoba, mladík, který přichází se svou snoubenkou do půjčovny svatebních šatů. Princip "jednoho hrdiny", který přechází z knihy do knihy, samozřejmě není v literatuře něčím neznámým; má-li však fungovat, je třeba, aby taková postava na jedné straně působila organicky, na druhé, aby se vyvíjela, nikoli jen neinvenčně opakovala.

Dvě třetiny románu Patriarchátu dávno zašlá sláva dávají naději, že Brycz našel novou poetikou, nová témata, nový přístup. Skoro se chce vyslovit: jako by text napsal někdo jiný! Ovšem jen do chvíle, kdy už zmíněná, "ve starém duchu" laděná postava Vladimíra dospívá. V tu chvíli se autor nejenže vrací k již známým atributům, ale dokonce opakuje celé pasáže ze svých předcházejících děl. Téměř beze změny (!) zůstávají například dlouhé části povídky Den svatební, muž a bláznivá duše jeho ze souboru Miloval jsem Teklu...: "Moravanka s havraní parukou mě prolustrovala s takovou důkladností, jako bych se hlásil na post ministra vnitra. [... ] Paní domácí mě shledala důvěryhodným, můj diplom z vysoké školy zapůsobil, měla prý nabídku od jednoho číšníka, který si přijde na pěkné prachy, ale když ona dá na vzdělání, zaměstnání v reklamě svědčilo o mé solventnosti a to, že jsem bývalý učitel, kvitovala přímo s nadšením. Sdělila mi, že proti mému pokoji už bydlí jeden bývalý učitel, jmenuje se Ivan a má ho na podnájmu plné tři roky."(s. 37) A pro srovnání román Patriarchátu dávno zašlá sláva: "Moravanka s havraní parukou ho prolustrovala rozšafně a s takovou důkladností, jako by se hlásil na post ministra vnitra. Domácí shledala mladého muže důvěryhodným, jeho, byť nedokončené, studium vysoké školy zapůsobilo, měla prý nabídku od jednoho číšníka, který si přijde na pěkné prachy, ale když ona dá na vzdělání, zaměstnání v reklamě svědčilo o jeho solventnosti a to, že je původem Severočech, kvitovala přímo s nadšením. Sdělila mu, že naproti jeho pokoji už bydlí jiný mladý muž ze severu, bývalý učitel, ale také jako on umělec, vystudoval češtinu a výtvarnou výchovu na pedagogické škole, jmenuje se Milan a má ho na podnájmu plné tři roky."(s. 275)

V této komparatistice by se dalo ještě dlouho pokračovat, opakují se například celé odstavce o spolubydlících v domě, ukrajinských gastarbajtrech atd. Za zvýšenou pozornost stojí skutečnost, že se poetika láme ve chvíli, kdy se "láme" (v tomto okamžiku ústřední) hrdina: jeho dětství jako by bylo zapomenuto, Vladimír "vrůstá" do postavy, kterou už dávno důvěrně známe. A nejenže tušíme, jaký je, my dokonce víme, co se mu stane! Jistě, že se autoři čas od času, vědomě či nevědomě, opakují. Jistě, že se obsedantně vracejí ke svým zamilovaným tématům. Ale proč takové kopírování a v takové doslovnosti?

Tvorba Pavla Brycze se nakonec stává pozoruhodnou jen díky této nutně provokativní otázce, kterou přináší jeho zatím poslední román. Proč ta opakování? Proč ty citace? Nepředstavovaly povídky z "nejcitovanější" knihy Miloval jsem Teklu jakousi přípravu na román? Jenže proč tedy využil tohoto principu jen v poslední části? A je tato část právě proto nejslabší a nejméně přesvědčivá? Nebo se jedná o pointu, které ale čtenář ne zcela porozumí, protože anekdota je příliš rozvláčná?

Jakou to hru Brycz se čtenářem rozehrává? Pokud si čtenář uvědomí pasáže-odkazy, co se mu tím odkryje? Jakého dalšího rozměru se románu sebecitováním dostane? Anebo se jedná o výraz autorova přesvědčení, že se v daných pasážích nemohl - nebo nechtěl nebo nepotřeboval - vyjádřit dokonaleji? Jenže nestal by se právě tím autorem poněkud nedůvěryhodným? A je vůbec možné něco "hrát" a zároveň tím nic nesledovat? Čtu dílo Pavla Brycze tam a zpátky - a odpovědi nenacházím.

Tyto otázky by i přes svou závažnost neměly zastřít otázku položenou v úvodu, týkající se uděleného státního ocenění. Co rozhodovalo v případě Pavla Brycze: ohodnocení významného díla, nebo dosavadní tvorby? Patriarchátu dávno zašlá sláva není sice román špatný, ale rozhodně také ne nijak výjimečný - ani tématem, ani zpracováním. Brycz v něm zachycuje široký časový úsek, což ale není v současné české literatuře nic neobvyklého. V mnoha ohledech zůstává na povrchu, vybírá si efektní momenty, z nichž se (v rámci svého osvědčeného způsobu) snaží formou historky dostat co nezábavnější pointu. Jeho pojetí současnosti je zejména v závěrečné části doslova barvotiskové až kýčovité. Nelze neocenit úsilí o konzistentní výpověď o jedné rodině, ale co se týče soudržnosti románového celku, zůstalo jen u úsilí.

Dosavadní tvorba Pavla Brycze byla pozoruhodně jednolitá, jako by pořád psal jednu knihu. Poslední román přinesl náznak jisté šance, že by se tato poetika mohla zlomit či proměnit, že se autor vydává na novou cestu. Problém však spočívá v tom, že přerod nebyl dokonán, předchozí tvorba se výrazně - a vědomě! - navrací, a novou poetiku tedy rozrušuje. Ocenit "státní cenou" pouhý pokus o vykročení novým směrem se mi jeví jako poněkud neadekvátní způsob vyslovení podpory mladému prozaikovi. Pokud se mělo a má něco takového ohodnotit, pak měla být ustavena státní cena "za naději". Pokud se však vůbec dalo a dá hovořit nejen o budoucích, ale o nabytých kvalitách, pak bylo třeba počkat minimálně na další Bryczovu knihu. Komise si na ni rozhodně počkat měla. Čtenář si na ni - chce-li odpovědi na své otázky - počkat musí.

Marta Ljubková (1975) vystudovala režii a dramaturgii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU a bohemistiku na FF UK; na Katedře české literatury pokračuje v postgraduálním studiu. Kromě Souvislostí publikuje v Kritické Příloze RR a v Literárních novinách.