Jevgenij Rejn

Tři vzpomínky na zšeřelé prostory

Starý Nový rok

Vím přesně, díky svému deníku, že se to odehrálo v roce 1976, tři roky poté, co jsem se přestěhoval do Moskvy a tak podivně se spřátelil s Jevgenijem Alexandrovičem Jevtušenkem. Náš asi pětiletý vztah je mi dodnes záhadou.

Co měl nejproslulejší básník v zemi, jedna ze světových senzací, společného s prostým spisovatelem, jemuž do vydání první sbírky básní zbývalo celých osm let? "Na světě se dějí věci, příteli Horacie, o kterých se našim mudrcům ani nesnilo!"

Tedy třináctého ledna v osm ráno mi volá Jevtušenko, že ve své volze uhání ke mně. Za dvacet minut byl u našeho domu. V autě mi vysvětlil, že dnes je nejtajemnější, mystický a vskutku sváteční den roku - starý Nový rok.

"Vymyslel jsem oslavu, už mám objednaný stůl v Domě spisovatelů. Musíš tam být v jedenáct večer, na místě ti všechno vysvětlím."

V jedenáct jsem tam byl. V salonku pod schodištěm se nacházela prostřená slavnostní tabule, sestavená z pěti přiražených stolků. Zahlédl jsem Jevtušenka, jako vždycky na sebe upoutával pozornost už svým oděvem. Ale mnohem víc než růžový lurexový oblek mě překvapili sezvaní hosté.

Byly to výhradně ženy. Devatenáct žen. Dohromady nás tedy bylo jedenadvacet, ono věhlasné "oko", což podle všeho mělo mít symbolický význam.

Jevtušenko mě odvedl stranou a trochu nabubřele, dokonce metaforicky mi objasnil svou myšlenku.

"Tyhle ženy mně v právě odcházejícím roce darovaly lásku. Rozhodl jsem se pro ně uspořádat slavnost. A ty budeš pořadatel hostiny."

"Promiň, ale já je vůbec neznám. Vlastně ne, jednu znám."

Vedle Jevtušenkova místa seděla totiž slavná sovětská baletka.

"Já ti pomůžu," řekl Jevgenij Alexandrovič, "budeme se řídit profesními příznaky. Každou z nich představím, prozradím její povolání a předám ti slovo. Ty budeš pokračovat v přípitku a spojíš ženin vzhled a profesi do obrazu jejího milostného předurčení."

Připadalo mi to zábavné, souhlasil jsem.

Hodiny odbily půl dvanácté, číšníci se vrhli k našemu stolu otevírat šampaňské. První přípitek pronesl hostitel o tom, že končící rok byl rokem lásky, a to lásky rozličné a profesionální. Potom vyslovil jméno baletky a já vzdal hold umění klasického tance. Následující žena byla povoláním potápěčka, což bylo obtížnější, ale nějak jsem se vykroutil. Pak přišly na řadu dvě letušky, to bylo snadné. Těžká rána mě čekala u pátého přípitku: dáma porcovala v Ústřední tržnici dobytčí trupy. Už si nevzpomínám, co jsem na to téma zplodil. Byla tam ještě krotitelka bílých myší v cirkuse Koutek dědy Durova, dále knižní grafička, dál kapitánka basketbalového družstva továrny Srp a kladivo (výška 195 centimetrů), závodní žokejka a došlo i na svobodnou matku s nemluvnětem, které neměla u koho nechat, a tak Jevtušenko požádal vedoucí oddělení služeb Svazu spisovatelů, aby dítě pohlídala u sebe v kanceláři. Chyběla pouze básníkova manželka.

Asi tak u desátého přípitku jsem si na svůj úkol zvykl: téma Povolání a láska jsem rozvíjel filozoficky, prakticky, ale i po stránce technické. Každá profese umožňuje zároveň lásku platonickou i neplatonickou... Ovšem devatenáct přípitků přece jen není málo, a tak ve tři hodiny jsem už byl pořádně unavený. K mému nemalému údivu jevil známky únavy i jindy neudolatelný Jevtušenko; ale to jsem špatně znal jeho básnickou letoru - prostě ho to přestalo bavit.

Záměr byla naplněn, bylo třeba pohnout se z místa. Vstal, pozdvihl číši a obrátil se ke všem svým dámám najednou: "Rád bych připil ještě na jedno povolání, na dílo básníkovo, jež nemůže existovat bez lásky, za prvé lásky všeho lidu a za druhé, a to především, bez lásky osobní, individuální. A nyní ode mě přijměte malé staronovoroční dárečky."

S těmito slovy postavil na stůl elegantní pouzdro z jemné kůže. Vytáhl z něj devatenáct krabiček, v každé prsten s nevelkým, řekl bych skromným smaragdem. Smaragd je čarovný, magický kámen. Duši přináší klid a mír, podporuje příznivé pocity, hlavně vděčnost. Což se projevilo, jakmile si ženy navlékly prsteny. O tom se však Jevtušenko nemohl přesvědčit, neboť se s baletkou rychle vzdálil.

Nejpodivnější bylo, že příhody té kouzelné noci teprve začínaly.

"Jedeme jinam," oznámil mi Jevtušenko.

Nic nevysvětloval. Dodal jenom: "Cestou se stavíme pro tvé básně." Zaběhl jsem domů, vzal desky a auto se rozjelo kamsi směrem k univerzitě.

Adresu si nepamatuji, vybavuje se mi jen neuvěřitelně okázalá fasáda domu. Otevřela nám vycvičená pokojská a odebrala naše kabáty. Prošli jsme do rozlehlé místnosti připomínající konferenční sál. Uprostřed stál kulatý stůl (stejný jsem viděl v Livádii na Krymu, v paláci, kde se konala Jaltská konference). Společnost za stolem nebyla početná, asi deset lidí. Pohoštění skromné: stříbrná váza s ovocem, dvě kilová balení kaviáru, máslo a tucet lahví šampaňského Veuve Clicquot. Hostitele jsem si všiml okamžitě: měl jsem před očima živého Hermanna Göringa, říšského maršála hitlerovského Německa, nácka číslo jedna. Neuvěřitelná podoba. Pravda, tenhle měl na sobě křiklavou růžovou halenu z jediného kusu vologodské krajky. Když ho Jevtušenko oslovil Toljo, domyslel jsem si, že to bude Anatolij Sofronov, šéfredaktor Ogoňku a, jak se zdá, člen ÚV vládnoucí strany. Já a baletka jsme byli představeni. Naši přítomnost přijali shovívavě.

"Chystáme se spolu do Austrálie, musíme domluvit detaily," pošeptal mi Jevtušenko.

V tomto domě pronášel přípitky hostitel, za každým jeho oslavným proslovem ihned následovala děkovná odpověď poctěného. I tady jsem se měl čemu divit, napravo od Sofronova seděl podle zákona kontrastu vyzáblý, téměř dvoumetrový člověk se stříbrošedým účesem na ježka a v kompletním černém obleku pastora. Ukázalo se, že je to chovatel koní, milionář ze zmíněné Austrálie. Sofronov připil na jeho ruský přírůstek, orlovského klusáka, dvouročka s bizarním jménem Zajatec oceánu. Měl jsem už v hlavě, a tak mě napadlo, že je to nejspíš mořský koník, ale moc jsem se nevyptával, abych si nezadal.

Nalevo od hostitele seděla dáma prořídlého účesu, ozdobeného diadémem. Byla to italská hraběnka se starým a velmi slavným příjmením. Vévodové a papeži jí předali své posvátné geny. Přijela do Ruska, aby si zalovila losy a medvědy. Podle toho, jak držela pohár hned v levé, hned v pravé ruce, bylo naprosto jasné, že střílí makedonským stylem, rovnou do černého.

Za stolem seděla i slavná národní pěvkyně. Místo odpovědi na přípitek zazpívala bez úvodu píseň Daleká a dlouhá je pouť řeky Volhy. Mohutný, všemocný hlas roztřásl přívěsky křišťálového lustru a rozezvučel poháry na stole.

Vedle sebe jsem měl uměleckého ředitele provinčního divadla. Jak jsem pochopil, uvedl ve svém divadle všechny Sofronovovy hry. Všechny do jedné. V děkovném přípitku zmínil Sofokla, Aischyla, Bena Jonsona a Marlowa. O Shakespearovi kupodivu ani slovo.

Tuto linii logicky zakončil Anatolijem Sofronovem

Přítomni byli ještě dva spolupracovníci Ogoňku, o nichž se mluvilo jen krátce. Oba své odpovědi taktéž neprotahovali: svého nadřízeného označili za "velkého básníka", "předního dramatika", "geniálního redaktora" a "rodného otce".

Přišla řada na nás. Sofronov označil Jevtušenka za "všelidsky progresivního básníka", "Brooklynský a Kuzněcký most v jednom", most mezi Východem a Západem, dále za "zakladatele nového ruského verše" a "dobyvatele prostoru". Jevtušenko ocenil, že Sofronov po Šolochovovi pozvedl donské téma v ruské literatuře o další stupeň výše.

V přípitku baletce Sofronov citoval úryvek z Evžena Oněgina věnovaný tanci. Baletka zaujala pátou pozici a předvedla grandiózní reverence. Očekával jsem dvaatřicet fouettés, ale naštěstí měla zdravý vkus.

Řada přišla na mě. Ukázalo se, že Jevtušenko už stačil Sofronovovi dát mé desky s básněmi. Sofronov se zachoval pohotově. Otevřel je a zarecitoval první báseň. Díkybohu měla jen čtyři verše.

"Otiskněte to v Ogoňku!" křičel Jevtušenko. "Jevgenijovi musíme pomoct, jinak mu ti leningradští reakcionáři vůbec nedají možnost se rozvíjet."

"Možná, možná, mně osobně se ty básně líbí," pronesl zadumaně Sofronov, "jenom nepatří do Ogoňku, to je časopis zcela jiného typu."

Vrátil mi desky a baletka mi pro útěchu namazala chlebíček kaviárem.

V těch chvílích se už první paprsky svítání prodraly skrze krajkové závěsy, které měly stejný vzorek jako košile domácího pána. Začali jsme se loučit. Zdálo se mi, že ostatní hosté se k odchodu nechystají. Pěvkyně začala zpívat známou vojenskou píseň Oj, jak zle hučí brjanský les. Věděl jsem, že autorem libreta je Sofronov. Zvedli jsme se. Už ve stoje Jevtušenko synchronně překládal text do angličtiny, a kde bylo zapotřebí, vkládal italské výrazy. Nakonec jsme ve třech vyšli na chodbu.

A tu Jevgenij Alexandrovič pronesl nezapomenutelnou větu. Ukázal prstem na dveře Sofronovova bytu a řekl: "Život je všude!"

A já jsem se znovu přesvědčil, že má-li člověk talent, má ho na všechno.

Erotické sonety

V roce 1976 jsem psal scénář naučného filmu o Valerii Brjusovovi. Pracoval jsem v básníkově muzeu, které dodnes sídlí v secesním domě na První měšťanské ulici, dnešní Mírové třídě. V muzeu se scházel kroužek ctitelů Brjusovovy poezie. V jeho čele stál dnes již zesnulý básník a překladatel Vladimir Rogov.

Jednou mi Rogov zavolal a zajímal se, mám-li večer čas.

"Mám," odpověděl jsem.

"Přijďte večer, až zavřou muzeum," řekl Rogov, "bude velká sláva. V archivu se našel věnec sonetů. Už dávno se o něm mezi brjusology šušká, ale teprve dnes bude poprvé oficiálně představen odborné veřejnosti. Sonety jsou pikantní. Je jich, jak jistě víte, čtrnáct a každý je věnovaný jedné ženě, se kterou Brjusov něco měl."

Večer jsem samozřejmě jel do muzea.

Když odešel poslední návštěvník, bývalý obývací pokoj Brjusovova domu se proměnil. Někdo vypnul elektrická světla a ve víceramenných svícnech zapálil svíce. Kolem osmé hodiny sedělo v pokoji asi pětadvacet lidí. Každý dostal šálek černé kávy a skleničku koňaku. Přítomna byla také ředitelka muzea. Říkejme jí třeba Anna Pavlovna. Rogov seděl v hlubokém křesle s deskami na kolenou. Nakonec nám majestátně pokynul, čímž požádal o pozornost, a otevřel desky. Čekali jsme, až začne číst, ale on oněměl. Po pěti minutách se zeptal ředitelky:

"Anno Pavlovno, nevzala jste rukopis k sobě?"

Ředitelka odsekla:

"Ne."

"Ale já jsem si ho včera ještě nahlas pročítal a pak jsem ho nechal tady v těch deskách."

"Za ten rukopis ručíte hlavou," řekla ředitelka.

"Možná že ho vzal někdo ze zaměstnanců?"

Otázali se všech zaměstnanců muzea. Jakoukoliv odpovědnost za rukopis všichni rázně odmítli.

Zde je nutno poznamenat, že ředitelka byla kdysi tajemnicí Joanny Matvejevny Brjusovové, vdovy po básníkovi.

"Nu, co se dá dělat, je čas k odchodu," řekl jsem.

"Počkejte," přerušila mě Anna Pavlovna, "ráda bych něco vysvětlila. Ještě ani nemáte dopitý koňak."

Všichni se napili.

Anna Pavlovna přistoupila kdovíproč k oknu a otevřela větrací okénko.

"Já vím, co se s rukopisem stalo," řekla, "sonety vzala Joanna Matvejevna."

Dokonce tak bídný brjusolog jako já si dobře pamatuje, že Joanna Matvejevna zemřela před mnoha lety. Věděli to i ostatní.

Ale Anna Pavlovna nepřišla ani o rozum, ani o paměť. Pokračovala:

"Joanna Matvejevna totiž na Valerije Jakovleva vždycky strašně žárlila. Měla pro to důvodů víc než dost. Dokonce mu jednou řekla něco v tom smyslu, že na všechny jeho kruté zrady odpoví stejně krutou věrností. Je tedy jasné, že jí dnešní předčítání není po chuti. Tak se rozhodla rukopis na čas zcizit. Sem do muzea ostatně přilétá často. Otevírám jí okénko..."

Do její řeči vpadl Rogov. Vyskočil a v hrůze svíral nad hlavou svou hůl.

"Co to povídáte, Anno Pavlovno, to je přece šílenství!"

"Žádné šílenství, to je objektivní fakt."

Rogovovi cosi přeskočilo v hlavě a vyštěkl:

"Jako člen strany vám zakazuji vést takové řeči!"

"Odkdy jste členem strany?" otázala se ho Anna Pavlovna.

"Nevím, jaký to má význam, ale když chcete, od šestašedesátého."

"Já jsem členkou strany od roku tisíc devět set dvacet čtyři. Vstoupila jsem s bolševiky na Leninskou výzvu."

Zdrcený Rogov se zhroutil do křesla.

Anna Pavlovna klidně pokračovala.

"Joanna Matvejevna navštěvuje naše muzeum dvakrát týdně, obvykle v úterý a v pátek. Je velmi puntičkářská. Dnes máme který den?"

Kdosi jí připomněl, že středu.

"No vidíte, ani teď nezměnila své zvyky. To ona vzala včera rukopis, ale určitě ho vrátí. Velmi dbá o pořádek a o neporušenost našich exponátů."

"A kdy to vrátí?" zeptal se kdosi z rohu pokoje.

"Myslím, že v pátek."

"Jdu pryč," vykřikl Rogov, "v tomhle blázinci já nebudu."

"A to si říkáte brjusolog?" zeptala se jízlivě Anna Pavlovna.

"Ano, Brjusova pokládám za velkého básníka."

Ale Rogov už se nenechal zastavit a odešel i s hůlkou.

"A jak dlouho už to takhle chodí s Joannou Matvejevnou? Myslím ty její návštěvy," zeptal jsem se.

"Poprvé přišla před osmi lety, když uklízečka rozbila oblíbený šálek Valerije Jakovleviče. Joanna Matvejevna ho slepila. Chcete se podívat?"

Ředitelka vzala z vitríny kuzněcovský porcelánový šálek a poslala ho k nahlédnutí. Na šálku nebyla jediná známka porušení.

"Všichni si dobře vzpomínáme na střepy tohoto šálku." Zašuměly souhlasné hlasy.

"Tady je nějaký dopis!" vykřikla zničehonic jedna žena.

"Kde?" Všichni se vrhli ke stolu, na kterém stál pozlacený bronzový svícen. Jeho masivním podstavcem byl zatížen papírek.

Vyběhl jsem první, vytáhl papír na světlo a jal se ho prohlížet. Bylo na něm pouze číslo, vyvedené zvláštním zaokrouhleným rukopisem: 12464. Přečetl jsem ho nahlas.

"To je inventární číslo," řekla Anna Pavlovna, "číslo rukopisu sonetů. Dejte mi ten papír."

Anna Pavlovna se na něj zkoumavě zahleděla a řekla: "To je písmo Joanny Matvejevny, jakpak bych ho neznala."

Problém byl vyřešen.

Poslední, co jsem při odchodu z Brjusovova muzea zahlédl, byla Anna Pavlovna, která vystoupila na židli a zavřela větrací okénko.

Nostalgie

Asi před deseti lety jsem se při procházce Petrohradem ocitl na samém konci Ligovské ulice, tam, kde protéká Okružní kanál. Najednou se mě zmocnil zvláštní pocit. Jako by ke mně z hlubin času doletělo cosi známého, sympatického a zároveň dráždivého. Nedokázal jsem hned rozpoznat, co to může být. Až za chvíli jsem si uvědomil, že to byla nostalgie.

Stál jsem u výlohy malé pekárny. Výloha byla vpravdě ubohá, ležela tam papírová maketa preclíku a sluncem vybledlé krabice kakaa. Byla to výloha mého dětství. Ten preclík i to kakao jsem vídával ve čtyřicátých i padesátých letech.

Jistě, na samotnou vitrínu byl žalostný pohled, ale to mi nevadilo. Hlavní byl pocit něčeho známého, milého, bylo to jako připomínka drahého a dávno zatoulaného člověka.

Podobné chvíle jsem nezažíval jen v Petrohradě, kde jsem se narodil a vyrostl. I v Amsterodamu nebo v Benátkách, když jsem si vyšel k některému zpustlému kanálu s dřevěnými můstky, uvázanými loďkami, starými čluny, zdálo se mi, že jsem se vrátil zpět do dětství a že po pár stovkách metrů vyjdu na Krestovský ostrov nebo na břeh říčky Smolenky.

Podobné chvíle zažívám dodnes, když se dívám na staré filmy, zvláště na staré týdeníky. Oblečení lidí, vzhled ulic, hlasitě troubící automobily, dokonce drobnosti - účesy, kravaty, způsob, jakým se líčily ženy -, to všechno mi něco připomíná. Je to pocit, jako když se člověk vrací z dalekých cest k sobě domů. A jak se říká, všude dobře, doma nejlépe.

Jak je vidět, v dětství, v raném mládí vzniká v našem podvědomí osobitá krajina, zvláštní typ vnějšího světa, nám nejvlastnější. Když ho někde poznáme, vyvoláme celý souhrn uplynulého života. A znovu si vypomůžu úslovím: staré časy, zlaté časy.

Prvních dvacet let života jsem prožil v Leningradu na rohu Fontanky a Moskevské třídy. Měl jsem výhled na park u vojenského učiliště. Před válkou se tam konaly výstavy psů. Když přijíždím do Petrohradu, vždycky se jdu na ta místa podívat. Sednu si na lavičku a dívám se na okna mého bývalého pokoje. Do bytu kupodivu nikdy nezajdu.

Jednou v létě mě na oné lavičce zastihl soumrak, známý pod názvem bílé noci. A najednou se mi zdálo, že na lavičce vedle mě kdosi sedí. Podíval jsem se pořádně, a byl to chlapec, asi osmiletý. Byl jsem to já sám. Tehdy jsem tomu chlapci vyprávěl všechno, co se mi v životě přihodilo. Byl to neslavný příběh. A chlapec mě začal utěšovat. Ten podivný přelud byl také jedním z rozmarů nostalgie. Tuto vzpomínku bych rád uzavřel svými starými verši:

Jak bývalo - už není k zlosti,

je mi to jedno, čas vše splách,

teď zbývá jen minulostí

dýchat a žít. Po troškách.

Z knihy Jevgenije Rejna Zametki marafonca. Nekanoničeskije memoary

(Jekatěrinburg 2003) přeložila Libuše Bělunková.