Tomáš Procházka

Malá Paříž

Od silnice se táhne cesta do údolí, vymletá deštěm.

Na pravé straně je zarostlý pozemek, s rybníčkem plným žabincové vody.

V plotu z pletiva je díra. Když jdete okolo, pes se rozštěká.

Cesta vede přes podmáčené louky, kde se rozpůlené smrkové klády dávno ztratily v podmáčené půdě a kde bažina vcucla i malou prkennou chatku, o které nikdo neví, proč se najednou zjevila zrovna uprostřed louky. Možná ale, že ji jen místní rozebrali na králíkárny. Rozhodně je lepší jít okolo, jako každý normální člověk.

Z vesnice postupně odešli všichni prodejci, až Vietnamci to nakonec vydrželi. Pravé jméno nového provozovatele obchodu ale neuměl nikdo vyslovit, a tak se mu ve vsi začalo říkat Franta. To už si každý zapamatoval. Mužským se to později tak zalíbilo, že začali říkat Franta i jeden druhému. Nakonec byl každý chlap v té vesnici Franta a ženským se nijak neříkalo, nanejvýš hele nebo pocem. Všem to vyhovovalo a nikdo si nestěžoval. Staré náhrobní kameny ze zeleného pískovce s nečitelnými německými jmény vytahali a místo nich nasázeli nové z hezkého umělého kamene z Hrádku nad Nisou.

Když se jede pořád přímo na sever, nejdřív je po obou stranách cesty les, ve kterém bývá tma i ve dne. Potom se objeví nějaká ta lesní samota s ulomenou cedulí zimmer frei. Pak následuje pár menších obcí, ve kterých i na jaře šustí pod nohama podzimní listí a kde ve větru práskají otevřené okenice starých domů. Pak už jsou pole a na nich haldy řepy, přes které není vidět na druhou stranu. Za nimi už jsou cizí města, okres Zhořelec, nebo možná Budyšín, podle toho, kudy se dáte. Někdy tam jezdíme pro jogurty. Jsou levnější a lepší.

Les je tu protkaný tůňkami a potůčky. Když už je opravdu potřeba sem z nějakého záhadného důvodu vyrazit, vyplatí se obout si holiny. Bez holin rozhodně nešlapat na mech, čím zelenější, tím nasáklejší vodou. A nechodit po zvířecích stezkách, ty vždycky končí někde v bahně.

Prý existuje fotka s Henleinem, jak tu řeční z balkónu sokolovny. Já ji neviděl.

Do požární nádrže dole ve vsi nasypali z pytle modrou skalici. Chcíplé žáby vylovili síťkou k tomu určenou a hodili do škarpy. Voda už po dvou dnech ztratila mléčný zákal. Slunce se opírá do modré hladiny, country skupina z vedlejší vesnice ladí nástroje.

Všechny hospody jsou tu na kraji vsi, žádná není na nějakém rozumném místě, kam by to měli všichni stejně daleko. Jen když bydlíte uprostřed, máte to nejblíž na lavičku před obchodem, kde visí na řetízku otvírák. Dopité láhve se strkají do basy pod lavičkou.

Na lesních cestách stačí rýpnout klackem do země a hned se objeví kusy skla.

Někdy člověk v lese zakopne o kus sklářské pánve rozbité možná kdysi před válkou.

Staré krámy a rezavý šunt všude. Ale houby tu prý rostou jen u vodárny.

Ve vsi se vypráví legenda o lese, který se zjevuje jen za husté mlhy. Jelikož je tu hustá mlha asi polovinu dní v roce, může ho zahlédnout skoro každý. Stačí sejít do údolí a pak jít dál lesem po proudu potoka. Po pravé straně se zjeví les vzrostlých modřínů s větvemi plandajícími až na zem. Ulámané konce větví na zemi jsou nacucané vodou, na pařezech je plíseň. Z dáli houká sýček, zahřmí, pod podrážkou boty praskne srnčí žebro. Nenasytný mech pohlcuje všechno, co se dlouho nepohne a nestrávené zbytky vyplivne na povrch v podobě chundelatých vývržků. Sem tam na povrch vypluje promáčklá čutora, rezavý zavírací nůž či pruská helma.

Třešně i všechen rybíz oklovali práci. Okvětní lístky růží sežerou laně, jako každý rok.

Cibuli se tu daří dobře.

V zatopeném lomu jsou prý na dně koleje a vozíky plné kamene. Proto se v něm nikdo nekoupe, ani když je horko. Je mi sedm let a chytám tu ryby. Přichází skupinka Němců, z nichž vnímám jen dívku, která se svléká a skáče do vody. Pod vodou se vyhne všem vozíkům i ostrým kamenům a vynoří se ven. Klopím zrak, ale přece vidím i to, co nechci. Lidé vždycky mají šaty, někdy pěkné a někdy ošklivé. Bozi a bohyně šaty nepotřebují.

Na smetišti už žádné smetí není. Vlastně se tomu místu už ani neříká smetiště.

My místní ale víme, že pod tím nevzhledným kopcem leží navezené zbytky starého světa. Dokonce možná několika světů ve vrstvách nad sebou.

Posedů je kolem všude plno, jen si vybrat ten svůj, zasednout a čekat. Je třeba dávat pozor, zvlášť na ty starší - občas nějaká příčka žebříku praskne. Zazní to pasekou jako nesmělý výstřel.

Všechno, co se tu říká, nemusí být vždycky pravda. Jako to o těch houbách nad vodárnou.

Starý sad na kraji lesa. Stoleté třešně, na kterých nevyraší už ani pecky. Polorozpadlá bouda, bůhví k čemu. Hromady papíru ze starých vosích hnízd.

Po cestě nahoru kaštanovou alejí je po pravé straně stará nádrž, které se tady říká rybník. V létě bývá plná žab, užovek a vodních šneků. Vyprávělo se, že do ní prchající Němci na konci války naházeli pušky i pistole, snad i nějaký ten panzerfaust. Proto se v ní raději nikdy nikdo nekoupal. Po obvodu zarostla rákosím a hladinu překryly lekníny. Teď se na loukách okolo pasou krávy. Plaché užovky jsou pryč, rákosí zadupané do bahna. Kolem dokola jen kravince a otisky kopyt v blátě. Zbylo pár leknínů uprostřed a možná ten panzerfaust dole na dně.

Srnčí kosti se v lese nejdřív zbarví lehce do modra a pak se potáhnou tenkým zeleným povlakem. Svítí do dálky jako klobouky muchomůrky zelené, tichý hlas lesní smrti.

Tady nahoře je všechno z čediče, z kusů vyvřelých kamenů - podezdívky nebo okrasné skalky z trčících kamenných sloupků. O pár set metrů dál mají domy už pískovcová podezdění a zdi jsou složené z pískovcových bloků, kterým se říká štuk. Kvádry vyřezané ze dna prvohorního moře jdou u chalupářů na odbyt. Moře tu bylo dlouho, až do druhohor, a nebylo tenkrát ještě ani české, ani německé. Říká se, že bylo krásné.

Zdejší potok nemá jméno, anebo se možná jmenuje nějak hloupě, takže se jeho název raději nevyslovuje. Dlouhá léta sloužil jako jediná kanalizace. Na několika místech mizí pod povrch a teče pod domy a ulicemi. Z kameninových trubek do něj vytékaly exkrementy nás i našich předků. Ti, kdo bydleli daleko od potoka, zbudovali si na pozemku latrínu. Později přišlo i sem dobrodiní splachovacích záchodů. Pak už se do potoka dostávaly spravedlivě splašky ze všech domů najednou.

Ve městě byla hlavní hospoda stará smradlavá díra na návsi, postavená asi před třemi sty lety místními obyvateli, jejichž jména neznáme. Do hněda vyuzená místnost s popraskanými stěnami, vrzavou podlahou, s rezavými trubkami od kamen, ze kterých padá stříbrný nátěr do půllitrů, s neosvětlenou studenou chodbou plnou prázdných plynových láhví a strašidelnou jeskyní záchodů. Zde už nešlo nic zvelebit, jen celou budovu zbourat. To se nakonec podařilo a na místě bývalé hospody byl postaven domov důchodců. Pohostinství se přesunulo do bývalého bufetu, který stál naproti původní stavbě. Smrad a hnusnou chuť čepovaného piva se naštěstí podařilo zachovat.

Vysoké zvěře je všude plno. Laně přeskakují i ty nejvyšší ploty a chodí se nažrat do zahrad. V říjnu, někdy už i v září, začnou řvát pod okny jeleni. Je lepší koupit si špunty do uší anebo odjet na chvíli za příbuznými do Mladé Boleslavi. Srnčí zvěř nikdo nepočítá. CD disky pověšené na provázcích ze stromů vyplaší snad alespoň nenažrané ptáky.

Slanečky kdysi vozili v sudech z Lipska do našeho hlavního města právě tudy. Všechny kupecké stezky dávno zarostly buky a olšemi, někde je překryl asfalt hlavního tahu. Do Drážďan je to teď autem něco přes hodinu. Slanečka tady ale nekoupíš.

Sokolovna, někdejší místní Turnhalle, ve které prý řečnil Henlein, je už skoro dvacet let prázdná. Největší budova v obci stojí na masivní čedičové podezdívce jako na kusu skály. Vypleněný hrad fyzkultury, ve kterém vítr vanoucí rozbitými okny posouvá po zemi staré plakáty. Ni zisk, ni slávu!

Eternit vymyslel nějaký rakouský inženýr, podle názvu měl vydržet věčně. Věčnost má ovšem v našich krajích krátké trvání. Navíc se vysloužilý eternit musí ekologicky zlikvidovat, jelikož je prý karcinogenní. Platit za ekologickou likvidaci se ale chce málokomu. Občas někdo zahrabe celou starou střechu v lese. Eternit tady měl na střeše každý. Lesní hroby bez křížů s karcinogenní náplní.

Některé věci už ze zdejšího koloritu kompletně vymizely. Třeba močůvka. Dřív měl každý zvenčí na domu na dvou hácích pověšené dlouhé bidlo s plechovým vědrem na konci. Teď už nikdo neví, k čemu se taková věc používala a co to vlastně ta močůvka byla.

Český název to místo nemá - je to spíš křižovatka než náměstí. Každý tady ale ví, kde je Pytlik Platz. Prý tu kdysi žil jakýsi pan Pytlik, ale kdy to bylo a kdo to vlastně byl, legenda už neříká. Nějaká Pytliková prodávala v papírnictví, to ale zavřeli někdy před dvaceti lety. A další Pytlikovi prý bydleli někde nad Eliáškou, ale dávno před revolucí se odstěhovali.

Zahrady jsou tu plné starých králíkáren a kurníků. Zvířata nebo drůbež už tu chová málokdo. Jednou jeden soused zkusil zapálit celou králíkárnu, tak jak byla, nastojato. Strašlivý smrad starého hnoje a dřeva nasáklého králičí močí se táhl vsí jak morová rána.

Všechny staré hřbitovy v okolí jsou německé. Jeden, který je zvlášť německý, je stranou všech vesnic, vede k němu jen úzká polní pěšina. Od konce války zarůstá nálety a ztrácí se v kopřivách a kapradí. Nedávno ho ale objevili místní lovci pokladů, kteří bloumají okolo s detektory kovů. Zevnitř hrobů piští mosazné knoflíky i padesátigrošové mince s hlavou Františka Josefa. Odvalené puklé náhrobní kameny, jámy a díry po kopání polní lopatkou. Lidské kosti jsem nezahlédl, snad je alespoň shrnuli na stranu.

Laně teď do zahrad nelezou. Jedna vstoupila do malé nádrže pokryté žabincem zeleným jako ta nejšťavnatější tráva. Druhý den ji hasiči vytáhli navijákem ven a odvezli do kafilerie. Ostatní laně se začaly bát chodit tak hluboko do vesnice. Myslel jsem, že jsou chytřejší, ale byly spíš jen drzé.

Hlavní silnici dělí od vchodových dveří jen úzký pás chodníku. Do auta se dá, když je potřeba, nastoupit v bačkorách. Z neustálého provozu tady všem domům, co stojí přímo u silnice, praská omítka a ze střech padají eternitové tašky na chodník. To nejhorší se dá vždycky zalepit tmelem a tašek má každý rozumný člověk v kůlně pár schovaných. Dřevěné domy prý většinou drží dobře, ale těch už tu moc není.

Jazyková vybavenost se tu vždy demonstrovala nápisy na zdech. Německé nápisy na domech tu prosvítají omítkou dodnes. Idite domoj a podobné nápisy azbukou ze šedesátého osmého se nikdo ani nenamáhal přetřít. V devadesátých letech přibyly sprejované nápisy Punk`s not dead! a Fuck off! To asi bude na dlouho všechno.

V sousedním městě, kam se jezdí vyřizovat všechny papíry, občanky a technické průkazy, se hlavní ulice jmenuje Masarykova. Dřív to bývala Stalinova třída a ještě předtím prý Hitlerstrasse. Starší ročníky běžně ulici říkají Stalinka. Hitlerstrasse už, pokud vím, neříká nikdo.

Chlast lidi spojuje. I punkáči a skinheadi tu sedávali v devadesátých letech u jednoho stolu, protože chlast byl silnější než ideologie. Prali se jen ti přespolní.

Vím, že kdybychom Němce nevyhnali, nesnášeli bychom je a záviděli bychom jim jejich vilové domy a upravené zahrady, zatímco my bychom bydleli v panelákových bytech na sídlišti a v barabiznách s rezavým satelitem na střeše. Měli bychom pocit, že jejich domy a jejich bohatství nejsou vlastně jejich, že je ukradli nám, a snili bychom o nějakém alternativním vesmíru, ve kterém vykopáváme dveře jejich stavení a sedáme si za jejich stoly, na nichž stojí ještě kouřící káva, kterou si mícháme stříbrnou lžičkou s jejich monogramem.

Místní domy vydržely dlouho v původním stavu. Od války do osmdesátých let málokdo na něco sáhnul, spíš se občas něco zbouralo, aby byly cihly na udírnu. V devadesátých letech se začala vyměňovat původní okna za plastová. Stará okna shnijí na zahradě opřená o garáž nebo se z nich postaví pařník, ve kterém na jaře vyraší hlávkový salát a pár ředkviček. Budovat se ale začalo až posledních pár let, co v okresním městě otevřeli OBI. Oblíbená je venkovní izolace z pěnového polystyrenu. Polystyren se prý v přírodě rozkládá až deset tisíc let, takže máte záruku, že vám dům vydrží. Jen nesmíte zvenčí o zeď nic opřít. Zůstane v ní nepěkný důlek, ze kterého se sypou malé bílé kuličky. Pozor na slepice, pokud je ještě máte.

Slyšel jsem, že se prý našemu městu v dobách jeho největší slávy přezdívalo "Malá Paříž". Je mi to trochu podezřelé, ale je pravda, že v té opravdové Paříži jsem nebyl. Byl jsem ale v Teplicích, kde se údajně také říkalo Malá Paříž, a podobnost tam žádnou nevidím.

V každém domě se našla zbraň. V tom našem to byla jenom signální pistole, zabalená v mastném hadru. Ani nevím, kam se poděla. Asi jsme ji prodali nějakému sběrateli. Občas tu zvoní a ptají se po všelijakých blbostech.

Zdejší trať přijeli v devatenáctém století stavět italští dělníci, odborníci na stavbu viaduktů. Byla to velká sláva, kterou tu ovšem známe jen z fotografií. V roce 1979 byla dráha zrušena. Nádraží se zavřelo, později se vytrhaly i koleje a pražce, snad aby bylo zrušení nevratné. Z nádraží je dnes obytný dům a z trati pěkně vyasfaltovaná cyklostezka. Až do okresního města se dá jet na volnoběh zadarmo.

V osmdesátých letech tu byly dva obchody s potravinami. V jednom se říkalo U Vlků a v druhém U Volfů. Jako dítě jsem to normálně rozlišoval, až když jsem se později naučil trochu německy, začaly se mi obchody plést. Naštěstí už oba zavřely a nakupovat se jezdí do Kauflandu.

Zabloudit v lese tu v podstatě nejde, ani když nejste zdejší. Hluk silnice je slyšet i hodně hluboko v lese, maximálně dojdete do špatné vesnice. A když se jde pořád na sever, dojde se do Německa. Ze Žitavy pak normálně jezdí vlak.

Dřív byli ráno slyšet kohouti, v neděli navíc cirkulárka. Teď jen nepřetržitý šum hlavní silnice, pronikající i dvojskly plastových oken. O víkendu už od rána bzučí sekačky na trávu. Někde benzín, ale většinou elektrika.

Ráno je les plný aut, na všech odbočkách se zákazem vjezdu do lesa, na každém rovnějším plácku, auta. V lese bloumají houbaři s prázdnými košíky nebo jakoby nic s plátěnou taškou strčenou do zadní kapsy kalhot. Kolem přejíždí peloton cyklistů v lykrových oblečcích, přejde pár turistů v kalhotách z kostkované látky. Víc na sever a raději co nejhustším roštím!

Podél silnice tu sem tam leží zabitá liška. Lišku normálně neuvidíte, jen někdy v noci z jedoucího auta. Auto a liška tu patří k sobě.

Ty ne, ty jsou dobrý! řekl prý jeden z místních Čechů směrem k mojí babičce, mámě a tetě, když stály spolu s ostatními Němci s kufry na náměstí. Tak se vrátily zase domů a babička začala učit moji mámu česky. Ten, co je poslal domů, se prý jmenoval Kronďák. Ve skutečnosti nevím, co přesně řekl, a neví to ani moje máma, jelikož mu tenkrát ještě nerozuměla.

Na náměstí z kočičích hlav stávala budova vodárny se vchodem s dórskými sloupy a s kašnou se lví hlavou. Ze lví tlamy prýštila voda trubkou rozklepanou do tvaru jazyka. V osmdesátých letech budovu zbourali, aby tudy lépe projela nákladní auta a autobusy. Kašna zůstala, jen už k ničemu nepřiléhala a voda neměla odkud přitékat. Utržená trubka jí pořád čouhá ze zadní, nepohledové strany.

V Malé Paříži nikdy nebylo knihkupectví. Jen městská knihovna v bývalém měšťanském domě s litinovým zábradlím a bronzovými sochami v každém rohu místnosti. Všechny knihy tu byly uloženy ve stejných policích, přebaleny do stejného hnědého papíru. Ale když měl člověk trochu trpělivosti, dalo se něco dobrého ke čtení vždycky objevit.

Můj děd přibyl do města z Poličky, kde byla malá německá enkláva. S babičkou se potkali na statku bohatých Němců, kde dělal kočího. Vzali se v roce 1932. V roce 1940 narukoval do Wehrmachtu a později byl odvelen na východní frontu. Naposledy byl spatřen v roce 1945 někde v Polsku. Pak už byl jen nezvěstný a později byl prohlášen za mrtvého. Babičce chodil z Německa důchod v západních markách. Ty jí na úřadě vyměnily za bony, které pak rodiče prodávali sousedům a kolegům v práci. Ale to se nesmělo. Tak jsme čas od času museli vyjet do Tuzexu nakoupit nějaké cizokrajné blbosti.

Před sto lety tu žádný les nebyl. Všechny stromy se spálily v pecích sklářských hutí a další se přivážely vlakem bůhvíodkud. Všechny lesy, ve kterých jsme tu v dětství prožívali naše souznění s přírodou, jsou uměle vysazené, stejně divoké jako naše zahrádky. Po čase se vykácí a vysadí znova. Že je třeba kácet, pozná se podle oranžových terčíků nastříkaných na kmenech ve výši očí.

Ve vedlejším domě žila paní Mári, která se odmítla naučit česky. Příbuzné neměla, tak jí moji rodiče pomáhali sekat zahradu a skládat uhlí. Bylo to milá stará paní a mně nevadilo, že nerozumím, co mi říká. Když mi bylo šest, zemřela. Ale po letech jsem v Mexico City potkal její o něco mladší verzi, německou dámu, které léta cestování a neustálá adaptace na cizí jazyky doběla vyhladila němčinu a zbavila jí veškerého přízvuku. Němčina paní Mári! Ich habe geweint! Ale jen tajně, aby mě neviděla a nebrala si to osobně.

Okna a dveře. O střechách nemluvě. Ale hlavně okna a dveře. Když vidím na některém domě ještě stará špaletová okna, chce se mi před domem pokleknout a vzývat jeho osvíceného majitele v obou jazycích předků. Ale to se neděje často.

I tady u nás se po požití alkoholu nesmí řídit auto. Někdy to ale jinak nejde. Vlak už tu nejezdí a všude je daleko. Přes les tu naštěstí vedou noční zkratky. Jelikož se musí jet pomalu, zvěř většinou včas uskočí. Horší je, když někdo jede noční zkratkou ve stejnou dobu v opačném směru. Musí se couvat zpátky nočním lesem.

Normálně odsud lidi spíš odcházejí, ale může se stát, že se také někdo přistěhuje sem. Dan se přistěhoval dvakrát. Poprvé se svou první ženou, jen pár čísel od nás, do domu s velkým pozemkem a suchým záchodem. Když se rozvedli, koupil dům starší muž, který se později z nešťastné lásky oběsil na půdě a přitom dům ještě stihl zapálit. Dan pak žil ve městě, ale nedávno koupil s novou ženou kousek od Pytlik Platzu dům, ve kterém býval před válkou obchod. Sedí v bývalém obchodě za zataženým závěsem a maluje obrazy. Když se zadaří, tak je i prodá.

"Ale Němce, Jaroušku, Němce mít rád nesmíš!" psala si babička Anna do deníku v roce 1942. Mému otci tehdy bylo sedm let (do pohraničí odejde až za dalších devět), mojí budoucí matce dva roky (ještě tři další roky bude jejím jazykem pouze němčina). Moji rodiče se potkali v roce 1958. V roce 1960 se narodil můj bratr, v roce 1962 moje sestra a v roce 1973 já.

Tomáš Procházka (1973) působí jako nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V letech 1999- 2015 působil v souboru Buchty a loutky. V roce 1998 založil hudební skupinu B4 a v roce 2005 divadelní skupinu HANDA GOTE research & development. Jako hudebník vystupuje s projekty Gurun Gurun, Radio Royal, s česko-rakouskými Poisonous Frequencies, česko-norskými Krekso a také sólově pod jménem Federsel. Spolu s Petrem Ferencem organizuje od roku 2011 koncertní sérii Wakushoppu, která se zaměřuje na scénu volné improvizace. Je členem mezinárodního sdružení pro Art Brut ABCD, založil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives a alternativní hudební label Meteorismo. Od roku 2016 působí jako pedagog na katedře režie na pražské KALD DAMU.