Ondřej Koupil

Květen

(Rekompozice Máchova Máje)

I Abendschatten - Večerní stíny

Bylo dost pozdě, květen zrovna

začínal, lásku připomněla

hrdlička, která se ozvala

z borovic - hlas se nesl z okna.

Člověk měl pocit, že i mech tam

šeptá o lásce. Kvet strom bíle

a v růži slavík provinile

do srdce trn si bodl zdeptán.

Jezero ztichlo, stíny v keřích,

vytvářela se temná kola,

břeh je až svíral, rubáš mola...

A hvězdy, slunce v galaxiích,

přecházely tam po obloze -

někdo v nich vidí obraz hoře

lásky. A světy u hvězd jednou

zaniknou v moři gravitace,

srazí se hmota, neposednou

silou, jako by mohla láskou

uhořet - nám to připomene

milence. Měsíc svítil vcelku,

bledý a jasný, jasem bledý,

dostal růžový nádech něhy,

se kterou chlapce hledá venku

dívka; dvojník měsíce hledí

z hladiny, hloubkou zrcadlený.

Poslední světlo vykreslilo

vybledlé stíny dvorů - ztrácí

sílu a barvu. Všechno míří

k soumraku, tichu - černobílo.

Kus za jezerem kopce stíní,

izolovaná bříza svítí

tmou blízko háje. Na potoce

přeskočí vlna vlnu hladce.

Květnový večer do svých síní

maluje obraz lásky - jiní

nazvou to kódem, klíčem k lásce.

To zvláštní světlo zalilo tvář

dívky, pod dub si sedla - krásná!

Ze skály dívá se a ta zář

měsíce z jezera ji jasná

modravým leskem ještě zkrášlí.

Hluboká zeleň je tam v dálce,

světlejší obzor, jak když vál sem

vítr, co ohně se mu zdály.

Dívá se po hladině pusté,

dívá se dlouho do osudu.

Dívá se po hladině pusté,

vidí jen hvězdy, měsíc, vodu.

Dívka je krásná - padlý anděl,

květ, který před očima zmizel.

Bledá... to krásné v tváři spalo.

Hodina, kdy o všechno přišla,

jí smutný půvab promítala

na rty a oči, bílé čelo.

Je to už dvacet dní! Teď šero

v krajině se jak sen rozlilo.

Světlo se ztrácí, růžová se

na šedou mění v tmavé kráse.

Nebe je modré. Výkřik tlumí:

"Nemůže přijít!"- Padla na dno:

svedl ji. Je jí smutno, teskno,

zrychleně dýchá, srdce buší.

Pláčem teď tvoří divný duet

s vodou, co šumí. Stísněně si

lesky hvězd ve svých slzách nosí,

neklidně svírá útlý loket.

Slzy jsou horké, tváře chladné,

slzy, když tečou, zanikají,

a když některá na zem spadne,

ze květů lístky opadají.

Podívej se, šla na kraj skály,

naklonila se, bílé šaty

ve vánku jako světlo hrály.

Nehybně napne oči, na rty

poslední dotekly jí slzy.

Utřela je a potom brzy

sledovala tam na jezeru,

kde hory v černém břehu mizí,

jak se tam lesknou vlny ryzí.

Hvězdy tu vodu mají za hru.

Jako když bílá holubice

letí v kontrastu s černým mrakem,

jako když jasně bílým květem

leknín se z modré vody leskne,

tak se teď rychle něco blíží

z jezera od hor, vlny kříží.

Rychle, jen chvíli se to mihne.

Není to holubice bílá,

není to leknín, plachtou zmítá

vítr a veslo listem čeří

vodu a modro v černi měří.

A brázda vzadu rychle mizí.

Zvlněnou vodou ještě v lesku

zlato západu trochu hoří -

nemá už sílu a jas blesku.

"Vždyť je to člun! A jede ke mně!

On musí jistě na něm spěchat.

Poznávám klobouk, oči temně

lesknou se. Jeho plášť!" - Uvázat

člun a už cestou vzhůru běží,

po úzké skále, rovnou za ní.

Dívka si zrudlé tváře dlaní

zakrývá. Schová se mu za strom!

Vyběhne, v náručí mu leží.

Jenomže pozor! Jako když hrom

uhodí do ní, jak se dívá.

Lekne se. "Vilém!?" Kde se skrývá? -

"Tam, podívej se," zašeptá jí

do ucha ten muž z člunu chvatně.

Polyká slova, mluví stručně:

"U jezera je pevnost s věží,

nad stromy trčí, vodu stínem

překrývá, nad hloubkou se vzepne.

Jen jedno malé okno svítí:

pod lampou tam tvůj Vilém sedí

a jeho smutné oči znají

ze soudu jasnou, krutou zprávu,

že má jít zítra na popravu.

Zjistil tu věc, cos udělala,

a když chtěl zabít tvého svůdce,

zavraždil - nepoznal ho! - otce.

Mstil se a msta ho dohonila.

Popraví ho a dojde klidu:

hlavu bez krve, dneska živou,

narazí na kůl, pod ní v kolu

ruce a nohy s tělem spletou.

Tak umře 'postrach ulic, lidí'!

Ponížilas ho hnusnou zradou!

Proklínám tě! Žij si s tou hanbou."

Otočil se a přestal mluvit.

Chtěl zase rychle na loď vstoupit,

spěchal už dál, pryč z černé skály.

Člun je zas menší, rychle mizí,

zas je jak květ jen malý, cizí.

Pod hory zmizel, co tam stály.

Nemluví vlny, vodní masa,

všechno se černým pláštěm skrylo

mihla se bílých šatů krása...

"Jarmilo!" - tak to zašeptalo

dokola, z hloubky, z chladné vody.

Bylo dost pozdě, květen zrovna

začínal, lásku připomněla

hrdlička, snad i zavolala:

"Jarmilo! Jarmilo!" - Jarmila...

Ondřej Koupil (1972) vystudoval češtinu a latinu na FF UK v Praze. Zabývá se dějinami českého jazyka, především mluvnictvím, a staré gramatiky zpřístupňuje v edicích (Matouš Benešovský, Jan Drachovius, Matěj Štajer, náměšťská gramatika). Vydává i další starší české texty (s Jiřím M. Havlíkem pořídil antologii Svatováclavská bible, 2017). V Benediktinském arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově pracuje jako knižní redaktor edice Pietas benedictina a pečuje o vydávání liturgických textů. Překládá z latiny (Augustinus Aurelius, Jan Cassianus, Bernard, Benedikt a další autoři) a příležitostně z angličtiny (Thomas Merton), podílí se na přípravách Českého liturgického překladu bible.