Pavel Kostiuk

Enigma Jana Opolského

Vzpomínám si, jak jsem namátkou vzal jeden sešit, zalistoval v něm a vstoupil rovnou do úžasného pralesa. Byl to Prales od Jana Opolského. Takhle začalo mé bloudění.

(Ivan Wernisch)

Básník Jan Opolský patřil v roce 1942, kdy zemřel, mezi téměř zapomenuté autory. V roce 1944 ještě vyšel výběr textů z pozůstalosti Hranolem křišťálu, po válce se o Opolském zmiňuje ve svých pamětech Z mého života Karel Sezima, v roce 1947 Jindřich Chalupecký publikuje několik jeho básní a medailon v Listech pro umění a filosofii (charakteristicky vedle Richarda Weinera) a v roce 1949 vyjde životopisná brožura od Jana Čarka. Poté však nastalo kolem Opolského dlouhé mlčení, přerušené až v roce 1968 vydáním výboru Představení v soumraku, uvedeného studií Ivana Slavíka, která má zásadní význam pro znovuobjevení Opolského. (Ponechme nyní stranou, zda je sestavení antologie dílem Slavíkovým, nebo Vladimíra Justla, který se k němu přihlásil po čtyřiceti letech v knižním rozhovoru Ozvuky času.)

Ivan Slavík hledá Opolskému adekvátní místo v české literatuře a citlivě si všímá řady aspektů jeho díla. Poukazuje například na osobitý odraz rodného kraje i na paralelu mezi jeho výtvarným viděním, pečlivou prací se slovem a lokální tradicí broušení polodrahokamů. (Složitě zprostředkovaný, "zkomprimovaný" odraz rodné krajiny evokuje přírodní kresby uvnitř východočeských achátů - Cailloisova natura pictrix.) To je ovšem jen jedna z mnoha stránek, která na Opolského tvorbě, zvláště prózách, dodnes fascinuje.

Na řadě próz je nápadná záhadnost, tak lákající k interpretaci ale po Slavíkovi dlouho nebyla Opolskému věnována náležitá pozornost. Proto jsme se s Václavem Cílkem pokusili znovu na něj upozornit výborem z poezie a drobných próz Staré lesy (Malá skála 2010), zaměřeným především na motiv krajiny. V roce 2013 pak vyšel knižní výbor básní sestavený Petrem Fabianem Sám všechen život býti (dybbuk 2015, na internetových stránkách editora dostupný již od roku 2004). A v poslední době se na Opolského zaměřil britský badatel Peter Butler, autor vůbec první důkladné monografie Beyond decadence. Exposing the Narrative Irony in Jan Opolský'27s Prose (Karolinum 2015). Butler přistupuje k Opolskému ze specifického úhlu - spatřuje v něm především ironika.

Vraťme se však k české interpretační tradici. Empatické hodnocení atmosféry počátků Opolského tvorby přináší Jiří Karásek ze Lvovic v roce 1903:

"Své první básně stylizoval Opolský [... ] do jakéhosi archaismu, aby působily dojmem starého dřevorytu, aby byly hranaté, strnule drsné, ponuré. Rachot okovu na dně mrtvé studny, černý obraz svaté panny, zesmutněný štkajícími divokými doupňáky, kamenité, nahé mrtviny, bez pohybu a vzruchu, samé ruiny, kláštery, vězeňské cely, černé revíry [... ]. Všechno mělo takovou nějakou obřadnou a slavnou krásu a melancholii. Sem tam bylo viděti stopy [... ] metafyzických snah, touhy [... ] čísti ve věcech, budících splíny a smutky, základ všeho bytí."

(Impresionisté a ironikové, 1926)

Za zvýšenou pozornost stojí interpretační přístup i dalšího ze současníků - prozaika a kritika Karla Sezimy. Opolského poznal za svého pobytu v Nové Pace v letech 1901- 1904 a ve svých memoárech vzpomíná na společné procházky a rovněž nabízí mimořádně přesné postřehy k jeho poetice. Například že nejzřetelněji dokládají Opolského odlišnost od české dekadence jeho drobné prózy. Těm se podrobněji věnuje i v medailonu Malíř iniciál, vydaném časopisecky v roce 1917 a přepracovaném pro soubor Podobizny a reliefy (1927).

Sezima charakterizuje Opolského prózy jako iniciály: nejde jen o výtvarný prvek ("jeho kresby jsou povětšině iniciálami hustě a jemně větvenými, bohatě a odstíněně kolorovanými"), ale i o jakýsi fragment příběhu bez pokračování. Sezima za podstatný element považuje "výtvarnou"deskripci: někdy "tvrdý, až hrubozrnný dřevoryt", jindy zas "krajina sytého koloritu a náladové atmosféry zhuštěné až do zkapalnění", také "pestrá třpytná mozaika nebo ozdobnický filigrán"anebo "stříbrný lept". A neméně trefně charakterizuje Opolského umění zobrazit impresi: "Dovede vyjadřovat představy mátožné a lehce smyté ,jako písmo za soumraku čtené' a hned opět jediným úderem štětce vzbudit dojem zcela syrové konkretnosti." (Připomeňme, že ženskou, "měkčí", paralelu k těmto impresím - možná s výrazněji secesními rysy - představují v dobovém kontextu Povídky o ničem Edvarda Klase, čili Vladimíry Jedličkové, autorky taktéž zapomenuté /Moderní revue 1903/.)

Takto Karel Sezima upozorňuje na originálnost Opolského obraznosti:

"Vyvolá obraz průhledů lesních ,modrých jako hořící síra', mráčků na západním nebi ,zářících teskně jako kostelní náčiní' [... ] přesně zachytí poslední slabé konvulze ,jako mihnutí hada' na líci umírajícího [... ]. Smrt blížící se k lůžku umírajícího musí nejprve ,vtáhnouti se mezi veřejemi jako větrné roucho, provléci svoje žalostné údy skoulou klíční, páčiti veškerou tajemnou mocí na lupajícím dřevě dveří, vložiti a již neodpoutati astrální ruku svou od těžké petlice zámku'."

Sezima zde cituje z Opolského povídky Smrt z knihy Z těžkého srdce (1926) a vystihuje tím zvláštní deformovanost až kaleidoskopičnost: "Věci a formy se tu zrcadlí roztříštěnými obrazy, skládajíce zbrusu nové záludné obrazce a halucinační útvary."

V souvislosti s důležitou rolí Opolského sarkasmu a ironie Karel Sezima upozorňuje na to, že v prózách postavených na fantaskních obrazech se objevuje "otrávené světlo sarkastické reflexe", které "rozvrací [... ] všecka iluzivní kouzla [... ], vše se zpětným jakýmsi zkoumáním rozpadá do pitvorných [... ] obrysů". Například v povídce Zámek usedají aristokratičtí kočí do kočáru "jako premované stoleté opice" (Upír a jiné prózy, 1926), ale uvádí i jiné povídky: Truchlivá historka (Kresby uhlem, 1907) či Manifestace (Demaskovaní, 1916). Opolský rád ukazuje rub "krásného"; v tom se stýká se svým krajanem Šlejharem. Jde o jakési stržení masky a doslova "demaskování". Po tváři přeletí "krátký a smutný škleb diskultury [... ], jak by se pravěká jeskyně odclonila, [... ] podstata bezpráví a síly se objevuje jako kostra vyhynulého zvířete v posupné velikosti"(Lovy, Muka a zdání, 1921). Sezima tento aspekt Opolského próz charakterizuje takto: "A tak před vámi pojednou leží všechen ten oslnivý poetický svět jako [... ] rozstrojená hračka, nebudící nežli pronikavý pocit falše a hrubosti symbolů, z nichž dávno vyprchala životní náplň."

Ale jak si pronikavě všímá Sezima, tato vrstva ještě není v Opolského prózách vrstvou nejhlubší. Tou jsou "tajemné vibrace pod nehybným denním vzhledem předmětů: melancholická řeč, jíž mluví vlastní duše věcí", přičemž svět předmětů "mluví řečí mrtvého života, který do živých duší zasahuje". V tomto odkrývání vrstev jde Sezima ještě dále a sleduje "přírodní mysticismus"a "osudovou spojitost vezdejších existencí", čili "nekonečnou jednotu [... ] lidí, němých tvorů i věcí neživých". V této souvislosti Sezima opět upozorňuje na analogii se Šlejharem. Opolský se "zpravidla vyjadřuje bez široké varhanové fugy Šlejharovy, zato jemněji, intimněji, [... ] lyričtěji." Opolský je "kouzelník slova slehlého, hutného, do krajnosti konkrétního, šťavami a vůní sytého a jadrného, podle potřeby však také oproštěného, do průsvitnosti odhmotněného"a "nalézá obrazy vzácné intenzity a sevřenosti".

Možná je próza Jana Opolského stále utajeným pramenem, jehož význam teprve začínáme rozeznávat. Ale už ve třicátých letech 20. století, kdy se zdála jeho tvorba pouhým anachronismem, který právem upadá do zapomenutí (Šalda "odepsal" Opolského už mnohem dříve, byť se jeho odsudek v Novině roku 1909 týkal básní), píše Jakub Deml Vladimíru Holanovi: "Jana Opolského miluji, ale nechtějte vědět, co si myslím o těch ostatních!" A samotnému Opolskému Deml píše: "Když tak čtu Prostory světa nebo cokoli jiného od vás, vidím, že máte se mnou něco společného. Zúmyslně to nebudu definovati, jen tolik řeknu, že tato příbuznost je mi velmi milá, člověk se necítí tak opuštěn v periodě Země České..." (Šlépěje XXII, 1937).

Zdá se, že v české literatuře nemají Opolského prózy přímého předchůdce. Z možných cizích inspiračních vlivů uvádí Slavík Marcela Schwoba a Aloysia Bertranda. Pokud tedy Opolského prózy neměly u nás předchůdce, měly aspoň pokračovatele? V první řadě mě napadá Holan se záhadnou knihou Kolury (1930). Ale možná jde spíš jen o společný jmenovatel - o onu vnímavost pro tajemství a schopnost je obrazem vyjádřit -, než o přímý vliv. Opolský nebyl sice první, kterého u nás tato, řekněme, metafyzická záhada, přitahovala, ale vynikal autentickou fascinací tajemstvím, výraznou imaginací i schopností vtělit ji do kondenzovaného tvaru. (Nenapodoboval dobovou symbolistickou manýru, proti níž například v případě Bělého Zápisků podivínových protestoval Osip Mandelštam.)

Dnes stále zřejmější nadčasová naléhavost nejinspirovanějších próz spočívá také v tom, že nám Opolský na krátký okamžik osvětlí scénu či její fragment se všemi detaily - ale neočekávaně ji opět skryje. Zůstává opět pocit tajemství. Tím tyto prózy evokují záhadné obrazy Giorgia de Chirica z "metafyzického" období (1909-1919). Oba začínali v atmosféře doznívajícího symbolismu a oba přetavili tato východiska v osobitá díla, která dodnes přitahují svou záhadností. Možná je i pro tvorbu Opolského nejvýstižnější charakteristikou krédo, které v roce 1911 vepsal de Chirico na jeden ze svých autoportrétů: "Et quid amabo nisi quod aenigma est?"

Pavel Kostiuk (1946), lékař a hudebník, dlouhodobě se zabývá pozapomenutými autory, k nimž patří např. John Cowper Powys (Powysův román Porius - alchymistická interpretace, Logos 2008), Jan Opolský (výbor Staré lesy, s Václavem Cílkem, 2009), Stanislav Mráz a Antonín Řezáč.