Mojmír Dostál

Básnivý prozatér

(Kratičké zamyšlení nad krátkými prózami Jana Opolského)

Literát! Tož jaksi člověk, jenž své vize stery

proměňuje z jistých příčin vkusně na litery.

Malá vloha tlumočnická. Není to nic více.

Nebo ještě přípustna je tato definice:

Literát, toť jaksi člověk, stejně jako prve,

který jiným připravuje nápoj ze své krve.

(Jan Opolský: Literát)

Cesta Jana Opolského literárním životem jeho doby i za obnovujícím se čtenářským zájmem (či snad alespoň s každým rokem pozvolna opadávajícím nezájmem) doby naší nikdy neprobíhala jinak než takříkajíc pěšky. A tedy tím nejpřirozenějším tempem. Dovolíme-li si podobné přirovnání, nikdy si cestu nezkrátil, ani "se nesvezl" v pohodlném kupé jakékoli literární generace a s výjimkou jediné státní ceny z dvacátých let nebyl nikdy místy oficiálními nijak protežován. Tento jeho přístup však měl, a má i do budoucna, rozhodně alespoň jednu podstatnou výhodu: zatímco se Opolský literát vždy spoléhal jen na vlastní síly i orientační smysl, pak my se můžeme spolehnout na to, co po něm zbylo, s nemenší jistotou. Jeho dílo je z těch, které minulost nezatížila žádnými dluhy, nepodléhalo nikdy žádné "změně kurzu" či přímo devalvaci. Jediný dluh, který dnes připadá v úvahu, tedy leží na straně čtenářstva - což je pro dílo i autora zpravidla tím nejlepším osvědčením.

Onen "nápoj", který Jan Opolský svému čtenáři "z vlastní krve" připravuje, se však neskládá jen z ní - je spíše jakýmsi koktejlem z mnoha o sobě vzácných, porůznu vypůjčených, a především umně sladěných, výchozích ingrediencí. V parodické rovině popsal svůj pracovní postup v Radách ze sbírky Demaskovaní (1916):

Neradím nikomu, kdo píše, zabývati se povídkami, jejichžto průběh a ukončení nepodobá se hotové apoteóze štěstí a spokojenosti lidské.

Také ne takovými, v kterých vystupují lidé opilí či hloupí, výstřednostem holdující, kteří třeba jen jednou v životě ošklivou nemocí postiženi byli; potom fatalisté a lidé pesimističtí, hledící černě na všecky věci tohoto života. [... ] Varuji každého, kdo píše, zabývati se v povídkách svých osobami, scházejícími ze světa zaviněnou smrtí, ba i těmi, kdož beznadějnou láskou o rozum byli připraveni, neboť tu oči se zájmem čtoucí lehko by mnohdykrát oslzely a takové projevy, kotvící ve planém pohnutí mysli, nutno je v zárodku potlačovati. [... ] Vímeť, že z touhy se ochoří a umře z beznaděje.

Nutno říci, že takto "neradit" může Opolský z vlastní zkušenosti nejlépe i zcela bez užité reverzibilní ironie, neboť v podstatě všechny jeho prozaické útvary jsou právě z těchto nálad odvozeny.

Každá touha (řada Opolského próz totiž není vlastně ničím jiným než studiemi různých bizarních monománií) v nich roste právě z beznadějného smutku a při životě ji nedrží nic jiného než pesimistický fatalismus. Ať již jejich "hrdinů" či autora, který je nikdy nenechá vyjít ze stínu svých vlastních nálad a pod různými vypravěčskými maskami proklamovaných názorů. A je to právě vědomí, že vše je již předem marné a ztraceno, které jim - možná poněkud paradoxně - umožňuje, ba nutí je, vše zakoušet a prožít. "Neboť nadšení v nápadné podobě s prchavými esencemi, tratí se do vzduchu tak jako vonný výdech, slábne, slábne... a dlužno říci, že život bez nadšení pozbývá vnitřní hodnoty tak jako vyvětraný flaçon." Jak Opolský ostatně konstatuje jinde ve svých již vzpomenutých Radách.

Jediným logickým východiskem z permanentního, zvláště ve svém pohledu na lidskou povahu možná až šlejharovského nihilismu je v jeho případě vědomé budování samonosné iluze v každém solitérním literárním útvaru a v rovině celého díla pak obecná snaha o co nejjemnější estetizaci samotných těchto iluzí či jejich druhotné, prosté - chcete-li, pak v tom lepším slova smyslu "řemeslné" - dekorování. Ať již kaleidoskopickým střídáním epoch a prostředí, nebo výběrem dostatečně sugestibilních témat. Jako by tak vše, co autor proklamativně vynáší zpod "patiny věků", vznikalo - jakoby nějakým eskamotérským trikem - teprve před před zraky autora, coby stvořitele, v popisu. Zmíněnou patinu svých "obnovených obrazů" tedy autor čtenáři (a vlastně i sobě samotnému) sugeruje teprve dodatečně.

Konstantní veličinou tak zde je právě Opolského všudypřítomný popis, stojící na přirovnáních: každé z nich je stavěno jako samostatný básnický obraz a v každé větě je tak jakoby zasunuto mnoho vět dalších. Za líčením každé jednotlivosti je tak pokaždé skryto líčení ještě něčeho jiného, dalšího. Plocha a množství popisovaného se tak i v krátkém popisu až fraktálně rozbíhá všemi možnými směry, jakkoli popis sám téměř nikdy mnoho místa najednou v textu nezabírá. Vzdor těmto svým proporcím či zdánlivé úspornosti tak díky této své stavbě dokáže obsáhnout v jediné větě i velmi dlouhý časový horizont či bez velkých obtíží vzájemně spojovat obrazy značně různorodé, nebo i přímo protichůdné. Při autorově sklonu k nápaditě nenápadné ironii mu tak nečiní žádné potíže vplést do vznosně ornamentálního popisu přírody a hluboké letní noci v romantické novelce Upír také bečení všudypřítomných beranů, ba dokonce i šplouchání vody v kravském žlabu srbského statku, kde se většina jejího děje odehrává.

"Vysoké" a "nízké" je zde sklenuto tak obratně, že ani ostentativní přehlížení druhého (což by se právě u autora Opolského estetických inklinací očekávat dalo) by mysterium prvého nijak neprohloubilo. Naopak, teprve existence čehosi prozaicky protichůdného mu dává lépe vyniknout. Estetizace je tak u Opolského bez jisté dávky ironie (a leckdy i po celou dobu umně skrývaného jemného subverzivního humoru) téměř nemyslitelná.

Dalším nezanedbatelným charakteristickým rysem, kterého si jistě všimne každý čtenář (ať již je této snahy obdivovatelem, či na každém kroku překvapovaným a z míry vyváděným trpným přihlížejícím), je jeho vskutku samorostlé, ač v zásadě korektní a ve zvolených tvarech důsledné skloňování. Opolský pracuje s odlišností svého osobního stylu od dobového úzu, neboť jeho zjevným záměrem je hledání neotřele znějících novotvarů. Tato jeho snaha dnes může působit bizarně nebo až komicky, na druhou stranu právě díky originální deklinační alchymii dospěl zcela nezávisle na bratrech Čapkových ke slovu "robot". Užívá jej sice ve smyslu robotníka, tedy živého nevolníka a nikoli humanoidního stroje (například ve svém Autodafé, ale i dříve), přesto by objevný nápad Josefa Čapka nemusel být bez předchůdce (nadto dá-li se věřit soupisům jeho knihovny, Opolského tvorbu znát musel).

Jakkoli původně učeň v malířské a nikoli tedy sochařské dílně, zachází Opolský s jazykem ne jako s barvami, ale spíše jako se sochařskou hmotou. Řeč doslova hněte tak dlouho, až nakonec konečně ztuhne v hledaném tvaru. Jakmile pak této své formy dosáhne a všechny možnosti vybraného materiálu jsou do všech svých důsledků prozkoumány, celý proces hledání končí a dále již výsledný slovní útvar působí téměř jako vtesaný do kamene. Slova, do té doby až k tekutosti ohebná a tvárná se náhle změní v krystalickou, jemně fasetovanou strukturu. Jako by s tímto okamžikem zamrzly.

Snad právě proto naturelu Opolského-básníka tolik vyhovovaly experimenty s krátkými prozaickými útvary. Tam, kde již pro něj coby autora hledání prostředků k vyvolání určitého dojmu a hra se slovem skončila, tedy tam, kde je již hledaného efektu dosaženo, stačí mu povídku uzavřít a pro budování dojmu nového začít psát zase jinou, další a další.

Opolského cesta za tajemstvími života, smrti, slova a nevyhnutelného zániku (které považoval za komplementární a ve vzájemné souvztažnosti úzce příbuzné jevy, z nichž každý zrcadlí ty ostatní) je podobnými komorními experimenty vroubena jako noční cesta bíle svítícími patníky.

Tyto svého druhu také "obelisky", které po sobě Jan Opolský na své cestě zanechal, jsou sice svými rozměry nevelké a zdáli nebo při zběžném pohledu až monotónní, ale při pohledu bližším a pozorném jsou ve své nenápadné originalitě každého z četných "kusů" tím zajímavější.

Mojmír Dostál (1990) vystudoval historicko-literární studia na Univerzitě Pardubice a komparatistiku na FF UK, kde je také v současné době interním doktorandem Ústavu české literatury a komparatistiky. Zabývá se většinou projevy autotematismu a izolace v literatuře přelomu 19. a 20. století.