Bagately Jiřího Zizlera

O Meditacích Jana Čepa, Mr(a)zí Michala Janaty, Prokleté slasti Milana Nápravníka, Vynálezcích nových omylů Petra Krále, wernischovské monografii Petra Hrušky, nedožité stovce Ivana Slavíka a zvěčnělém Mirku Kováříkovi

Nakladatelství CDK přišlo s dalším objevným a cenným svazkem a vydalo Meditace Jana Čepa. Editoři Petr Komenda a Jan Zatloukal uvádějí knihu rozsáhlou studií o charakteru i kontextu otištěných statí. Po výboru z Čepovy rubriky Kniha týdne došlo tentokrát na jeho další příspěvky pro vysílání Svobodné Evropy z let 1952-1969, kdy byla autorova role vymezena potřebami propagandy a kontrapropagandy. Zejména padesátá léta musela být pro vzdáleného svědka obdobím mučivým. Sledoval strašlivé politické procesy, v nichž ruka vrahů inscenovala hrůzné divadlo, jehož účastníky a želbohu i oběťmi byli i mnozí Čepovi přátelé a známí, sledoval obludnou devastaci veřejného života a kulturních poměrů, jež byla, jak zní Čepův oblíbený obrat, "v jistém smyslu" opravdu ještě infernálnější než zkáza válečná, a nemohl do všeho zasáhnout jinak než slovem, přicházejícím zdálky a bůhví zda vůbec slyšitelným a slyšeným. Klade před sebe často základní mravní imperativ: jak může něco takového člověk připustit? Lidství však bylo umlčeno a nastalo výmluvné ticho. Promluvit znamenalo stát se mučedníkem, a ne každý stojí o mučednictví. A navíc autor už sugestivitu podmínek dobře znal z období protektorátu. Čep tedy usiloval ujistit sebe i ony vzdálené za ostnatým drátem o řádu hodnot, hodlal jim zprostředkovat to evidentní, dát jim najevo, že nejsou opuštěni, že normální svět nezanikl. Přitom patrně ani nevěděl, do jaké míry posluchače (z nichž někteří mohli být i náhodní) ovládá tehdejší "diskurz" či kolik z něj akceptují. Zkoušel v nich tedy probouzet a utvrzovat common sense, zdravý rozum; někdy i způsobem poněkud didaktickým. Ujímá se některých věcí až příliš gruntovně, a proto zde nalezneme množství nejobecnějších výroků a prohlášení, proti nimž se nedá nic namítat, ale které zároveň neříkají skoro nic. "Život a literatura se tedy nemohou nikdy ocitnout v protikladu: jsou spolu spojeny poutem co nejtěsnějším a nejdůvěryhodnějším; jsou na sobě navzájem závislé, jeden potřebuje druhého, nemohou se bez sebe obejít." Texty zpravidla pracují se schématem teze - antiteze, a výsledkem se má stát obnažení bytostné nepřirozenosti oficiální ideologie. Role Čepových textů je zhusta terapeutická, hojivá, útěšná, posilující elementární naději jako přesah každodenního bezvýchodného horizontu. Odtud také záliba v metafyzických tématech typu čas, věčnost, paměť, setkání, relativita vztahů, a také nekonečný vesmír vnitřní skutečnosti. V podstatě celý život Čep obkružuje, zpracovává a variuje stejné otázky a motivy.

Čepa vždy vzněcovala nezbadatelná a jemně chvějivá hnutí mysli a jejich fatální následky, jak je zobrazil třeba Alain Fournier ve své slavné a Čepem milované próze. Láska k neznámé dívce, jež poznamenala a určila celý hrdinův život - čili autorova touha a pokušení a přelud. Podobně byl jednou z Čepových životních knih Fromentinův román Dominik, věnovaný osudové a nenaplněná lásce k nedostupné ženě. Dominikův příběh považoval Čep i za svůj vlastní, týkal se jeho vztahu k manželce jeho blízkého přítele - celou historii ostatně decentně tlumočil její aktér Bedřich Fučík ve Čtrnácteru zastavení. Dnes ovšem přece jen kniha působí odtažitě a málo srozumitelně a za velké dílo by ji označil málokdo. Čep však byl konzervativní katolík a esenciální romantik a tragické vyznění marné vášně považoval za tajemný úradek, daný samotným Bohem.

V rozsáhlé esejizující studii řeší editoři mnoho dílčích problémů, například jak působil Čep na posluchače (spatřují zde aspekty rektifikační a morální), a nabízejí i některé pozoruhodné analogie, o jejichž právoplatnosti si netroufám z halfvoleje mnoho vyvozovat. Velmi mě však zaujala informace, že to, "že Čepova kritika mířila do černého a pražský režim jí byl značně iritován, dokazují mimo jiné i snahy vysokých představitelů režimu o to, aby se spisovatel Jan Čep navrátil z exilu do Prahy, aby tak přestaly jeho promluvy pro Svobodnou Evropu". Poznámka pod čarou ještě upřesňuje, že "v šedesátých letech skrze své vyslance komunistický režim opakovaně nabízel Čepovi možnost návratu a více méně zajištěnou existenci ve vlasti". To považuji za velmi překvapivé a příliš si to neumím představit ani z jedné strany. Sovětská kontrarozvědka se repatriaci kulturních pracovníků věnovala a v řadě případů byla úspěšná (Alexej Tolstoj, Maxim Gorkij, Ivan Kuprin), ale o významnějším českém autorovi nevím. Hluboce pochybuji, že by v Čepově případě byla sebemenší naděje na realizaci takové transakce, a nejsem si jist ani její smysluplností pro režim. A také by mě zajímalo, jak by vypadalo spisovatelovo "zajištění existence". Čepův návrat do vlasti by jistě předpokládal propagandistické vytěžení, spojené s naprostým morálním fiaskem subjektu. Z druhého pohledu už Čep nepředstavoval akutní nebezpečí, vždyť socialismus byl i oficiálně de facto vybudovaný a pro skutečné dogmatiky větší hrozbu znamenali domácí revizionisté. Ale snad v celé kauze ještě promluví archivy jasnější řečí.

Zaujal mě Čepův text Síla bezmocných, jenž přináší hluboké myšlenky o empatii vůči lidské bolesti a utrpení, k postavení zkoušeného člověka. "Musíme se cítit, pokud je to lidsky možné, na jeho místě. Jeho neštěstí, úzkost a bolest musí být příčinou jakési hluboké změny v našem životě vlastním. Máme-li mu být něco platni, musíme se stát do jisté míry jím samým." Čep také pěkně vzpomíná na svou juvenilní pouť do Británie a první setkání s mořem: "Moře přicházelo a odcházelo; jednou jsme na ně čekali až do půlnoci, a ono se vracelo s podivnou náruživostí, vrhalo se znovu a znovu na hliněný břeh, vzpínalo se vlna za vlnou jako zběsilé koňské hřbety s roztříštěným měsíčním světlem ve zpěněných hřívách."

Jedním z klíčových ech autorových úvah je dialektika vztahu mezi nevyléčitelnou samotou a společenstvím. V exilu Čep dosáhl už asi skoro nečekané mety - vstoupil do manželství a založil rodinu, jenže zároveň paradoxně ztratil klíčové vazby a přátele, rodnou zem a jazyk. Dějiny, jež spatřoval transcendentálně jako prolnutí všech časů, mu udělily nevyžádanou a krutou lekci. Uvědomoval si to dobře a nesl to statečně: "Člověk však jde jenom jednou cestou, a ne vždycky právě tou, ke které se zdál jednu chvíli rozhodnut." Celek díla Jana Čepa se pomalu zaokrouhluje, ale jistě nám přinese ještě mnohé objevy a překvapení. Budiž dík jeho výše jmenovaným neúnavným editorům a vykladačům.

Čas deníků už minul... ale ne, spíše minula jejich móda, protože velká deníková díla vycházejí z potřeby autorských osobností a budou nás přitahovat stále. Jednu takovou knihu mám před sebou. Michal Janata ji nazval Mr(a)zí (Malvern 2019). Janata v předeslání sám hovoří nikoli o deníku, ale o "slovesné mozaice". V popředí jeho zájmu jsou pro něj "úklady osudu", neboť "žiji život, který jím nebyl, není a nebude". Zní to temně a zlověstně a otevírá to nářek až jobovský. Vstupujeme do svědectví o subjektivním vnímání a prožívání enormně těžké situace, jejíž reálný základ a další souvislosti ponechávám na úsudku čtenáře. Autor každopádně praví, že "ani deníku nedokážu svěřit důvod, proč mě strhávají kaskády úzkosti do svého víru nicoty". Pisatel se cítí vyčleněn, zahrnován přezíráním, opomíjením, permanentními ataky verbálními, fyzickými i existenčními, všemožnou perzekucí a útiskem. Vypovídá o něm podrobně a odráží tak těžký příkrov nad svým bytím, který v daný moment není s to nadzdvihnout. Život se mění v nezměrné strádání bez začátku a konce, v zoufalou snahu vyváznout, jež se vždy ukazuje marná. Pro subjekt sdělování se jako nejintenzivnější ohrožení ukazuje nápor hluku, který zcela devastuje a demoluje jeho integritu; svět se mu redukuje na smršť decibelů v podobě sbíječek a bubnů, před nimiž se nelze nikam ukrýt, jejich palba znemožňuje soustředění, usebrání, práci, relaxaci, cokoliv, činí peklo i z nejobvyklejších úkonů. Všude jsou nastraženy pasti, uchystány kampaně, číhají úskoky a zrady. Komu lze vůbec věřit a na co se spolehnout? Za každým rohem a na každém kroku se zjevuje ohrožení, na člověka se vrhá odporné a děsivé monstrum, při každé aktivitě se něco vynořuje za zády. Všude se rozpíná temnota s rejem přízraků v pozadí. Naštěstí každá hrůza spěje ke svému ukončení a i zde se po změně prostředí dostavuje změna k lepšímu. Jenže s postupujícími lety se pohříchu pisatel nevyhne další katastrofě, tentokrát hrozbě úplné ztráty zraku. Pro vědce a literáta samozřejmě zničující mene tekel všem jeho snahám a samotnému základu seberealizace, s níž je téměř nemožné se odpovídajícím způsobem vyrovnat. Janata na další životní ránu reagoval obdivuhodným způsobem - tematizoval ji a napsal knihu o fenoménu lidského zraku, která už i vyšla pod titulem Rozbřesk soumraku.

V druhém plánu knihu můžeme číst jako zprávu o každodenním duchovním životě intelektuála, v pravém slova smyslu polyhistora, pohybujícího se suverénně napříč řadou vědních odvětví, učence, shromažďujícího poznatky proto, aby mezi nimi vytvářel síť spojnic a souvislostí, usouvztažňoval je, hledal a nalézal nové fasety a konstelace. Jde tu o jistou znalou a obezřelou otevřenost vůči všemu, co vzdoruje omezení. Náš svět je nyní příliš přeplněn experty na dějiny dejme tomu 21. srpna, kteří se již nikdy nebudou zabývat ničím jiným. Takový svět ale stojí na vodě, protože tito certifikovaní odborníci mezi sebou nedovedou komunikovat, někdy ani nemají o čem. Zatímco pravý učenec, scholar, "čím širší má rozhled, tím dále vidí, a tím více je také schopen rozpoznat přicházející nebezpečí". A jinde autor říká: "Nikdy nebyl koridor vzdělání tak nebezpečně úzký jako dnes. Jako bychom kráčeli temným a úzkým sklepením, ačkoli máme k dispozici široký obzor." Chybí nám prostě láska k vědění, což se ovšem Michala Janaty netýká. "Dnešek je možno chápat jako vítězství hlučnosti nad plody mozku." Je to zjevná pravda, možná i proto se tato metafora autora tak zmocnila a vláčela jej za sebou jako zajatce se smyčkou kolem krku.

Kniha obsahuje též nemálo přesných a zajímavých postřehů o naší současnosti a v neposlední řadě i střípky krátkých básní ("Mží, mrtví hnijí s polevou deště. Ještě? / Svět naruby otevřel se sluncem na líc. / Unylé slunce popelem podzimu chrastí.").

Ovzduší lásky k poznání a vědění, rozkoš z dobrodružství myšlení prostupuje tuhle svým způsobem neobyčejnou knihu.

Teď pořádná porce surrealismu. Milan Nápravník a jeho Prokletá slast a jiné eseje (Academia 2019) a vedle něj Petr Král a Vynálezci nových omylů (Sdružení Analogonu 2019); v obou případech díla více než vážná. Milan Nápravník vidí dějiny lidstva nikoliv jako dějiny třídních bojů, ale jako dějiny hlouposti. Sám je ovšem nenapsal, jde pouze o jeho premisu. Soudí, že jsme se příliš nedostali "nad úroveň debilního ducha defektně narozeného organismu", "soudobé, veskrze hloupé lidstvo nechápe symptomaticky samo sebe", mentálně vězíme stále v neolitu a nelze vyloučit, že evoluce se nás rozhodla eliminovat. Jsou to hrozivé teze, nad nimiž se člověk zachvěje, a ještě horší je, že ani autor nevyvíjí zas tolik síly, aby nás z tohoto pofidérního stavu jako intelektuální Old Shatterhand dostal. Jistěže platí, že aby člověk mohl ohromovat výrazným a originálním myšlením, musí nevyhnutelně považovat druhé za naprosté idioty; jinak by jeho étos ztratil smysl. Jeho cílem je vymrštit se nad malost doby jako Sergej Bubka nad laťku a vztyčit se nad její průměrností jako gigant - a pak může rozvíjet svou povídačku. U Nápravníka to však nejsou žádné banality - útočí na samu podstatu naší civilizace, již shledává více než lehkou. Lidstvo si nedokáže vládnout, zatím se jeví jako příliš primitivní. Dějiny mají iracionální povahu, pokrok neexistuje. A nejhorší ze všeho jsme my, dědici antiky a judaismu. Jeho postoj je intencionálně radikální, odmítající kompromisy - ale mohl by je kdokoli nedělat v praxi? Jak by potom ta praxe vypadala? O tom ani špitnutí; nejspíš by to bylo něco jako ono eschatologické "patření na Boha". Na základě čeho se bude organizovat společnost pohrdající mocí? Vypadá to překrásně, leč ve skutečnosti si člověk bez agrese ani neukousne chleba. Kultura tu agresi kultivuje, aspoň v něčem, aspoň někdy. U Nápravníka je však jejím hlavním hybatelem represe sexu. Idea dnes už bezmála archaická a nemálo problematická.

Freudismus kdysi aspiroval na vedoucí roli v oblasti psychologie a antropologie, nakonec se jeho dominance složila jako domeček z karet. Jeho úzká koncepce se stala jen dalším Prokrustovým ložem, na něž vykonavatelé natahovali veškerou faktografii z archeologie lidských dějin, mysli a chování. Nápravník Freuda přijímá kriticky, ale přesto jeho optikou vykládá veškerý idealismus (jeho negativní zaujetí Platonem připomíná posedlost) a zejména křesťanství. V jeho vyhroceném odmítání někdy připomíná sofistikovanější brožuru z časů Volné myšlenky. Pavla z Tarsu pokrývá způsobem, že by všichni vědečtí ateisté zbledli závistí - i Zenon Kosidowski, polský marxistický a asi i režimní religionista, pro některé pasáže z Pavlových textů kdysi nezakrýval obdiv. Surrealista vychází z předpokladu, že sexualita představuje jednoznačně kladný pól - ale co to vlastně znamená bez začlenění do hustého, složitého a nejjemnějšího přediva vztahů a souvislostí biologických a společenskovědních? Copak sexualita nemá v mnoha ohledech mocenskou povahu? Jak se stane andělskou bez andělů?

Nápravník se zkrátka domnívá, že zakladatelé našeho světa byli úlisní a zákeřní prosťáčkové, ale pomocí jeho ekvilibristik lze dokázat leccos. Bere si na paškál staré Hebrejce, kteří působením svého jahvistického monoteismu stanuli v čele pelotonu zotročení zdravé sexuality - co však civilizace a kultury odlišné, ty to dotáhly dál? A byly národy sousedící s Izraelity vždy takovými pohodáři, jak je Nápravník chce vidět? Na základě znalosti dějin by se o tom dalo úspěšně pochybovat. Atd.

Tím ale nemá být řečeno, že Prokletá slast je kniha pochybná. Obsahuje množství pozoruhodných a pronikavých úvah, jež nesou vysoce inspirativní hodnotu. Hned Nápravníkovo vypjaté rozvažování o bestialitě jako údajném protikladu humanity, kdy správně připomíná, že všechny tzv. zvířecí vlastnosti jsou exkluzivně humanoidní, můžeme podepsat a koneckonců tisknout zlatým písmem. "Humanita je tak v našem převráceném pojmosloví bestialitou a naopak." Rovněž mnohé z jeho tvrzení o politice nebudeme vyvracet - autor zde neúprosně kritizuje české iluze počátku devadesátých let o nastupujícím systému a konfrontuje je s fakty i svou zkušeností posrpnového emigranta nahlížejícího Západu přímo do jeho ledví.

Co však nabízí jako alternativu, se už nedozvíme. Marx se také při anticipaci komunismu ostatně nezdržoval konkrétnostmi. Nápravník zejména útočí na konzervatismus jako příčinu všeho zla, navíc jej chápe jako habituální, vpravdě genetickou záležitost, "lidé se konzervativci nestávají, nýbrž se jako konzervativci rodí". Je třeba rozbít tradici, neboť ta představuje "iracionální faktor dějin". Jednoduše řečeno, pravice je minus, levice plus, vždy a navěky. Řekl bych, že takové ideje nám dnes nejsou mnoho platné - co nyní znamená pojem "levice"? Nápravník si to zřejmě uvědomoval, mluví také o krizi levice, a to ještě jeho texty vznikaly před nástupem progresivismu a identitářství. Některé myšlenky rychle zastarávají a jiné se zas rychle stanou samozřejmými. Ale přece jen mi připadá autorovo uvažování nesouměřitelně sympatičtější než duch Effenbergerovy přeceněné knihy Republiku a varlata; její úspěch vyplýval z ústřední melodie razantní a zběsilé hněvnosti, což zastřelo víceméně staticky konzervativní obsah, o řadě nehorázných a nesoudných výroků nemluvě.

Nápravník je na jedné straně radikálně skeptický ohledně soudobého stavu všelidského charakteru a vědomí ("Téměř každý z nás může být kdykoli vězněm i dozorcem koncentračního tábora. Pokud jsme lidmi, opusťme veškeré iluze"), na druhou stranu však přece jen vkládá určité naděje v jakési "kosmické vlivy", které nás přece jen možná skokově posunou na vyšší úroveň. Zůstává otázkou, jestli k tomu až tak moc přispěje jeho kniha. Myslím, že patří spíš k dílům, které ovlivňují mladé a neznalé, jimž může otevřít cestu a přinutit je k přemýšlení. To se však také může odehrávat v protisměru k Nápravníkovým vyznáním víry, na tom však již nesejde.

Králův monumentální soubor statí, studií a esejů o surrealismu se téměř výlučně soustřeďuje na umění, ale jistěže nejen na něj. Autor sem zařadil příbuzné texty pojednávající třeba o gurmánství, neboť do okruhu surrealistických zájmů patří mnohé. Královy texty o umění nejsou nezávazné, patří se na ně hledět jako na skutečné studie a monografie, hluboce erudované vhledy do organismu díla. Král dokáže postihnout fakturu autora s ohledem na její věcný charakter, na specifičnost dikce, jednak jakoby spočívající v jednom nekonečně hustém bodu, jednak rozprostřené do více stran. Nepopírá však, že poezie působí skrze osobní mýty, ba je umí dokonale rozvinout. Upřednostňuje analýzu obrazů a logiku jejich řazení, které mu evokují dynamické vztahy, napětí, souhru vjemu. Jeho interpretace aspirují na poznání přesahující zaměřený text směrem do šířky a hloubky moderního umění, což vyžaduje neobyčejně intenzivní komunikaci s textem. Její podmínkou není jen básnická senzitivita, ale mimořádná orientace v prostoru moderního umění. Může se proto věnovat nejen beletrii, ale i řadě dalších uměleckých oborů. I zde projevuje velikou pozornost k tvaru, na jejímž základě se před ním vynořují stejnosti i diference jednotlivých tvůrců - instruktivní a působivá je třeba komparace Ernsta a Dalího. Mnohé formulace stojí za ocitování: "Básník nevpisuje svou touhu na obzor světa jako odtažitou a zřetelně kreslenou figuru, přijímá a hromadí v sobě její protichůdné impulsy - spolu s vjemy, které je probouzejí - až ze svého 'já' učiní figuru světa: vytvoří sám v sobě jeho znepokojivou polyfonii a vezme za svou jeho komplexnost i agresivitu." Stále se vrací k zpřítomňování konfliktnosti, oné plodné srážky mezi vnitřní a vnější realitou, v níž jde o živou autenticitu, o "dynamiku aktivní lidské seberealizace, pro niž je podstatnější pohotovost ducha vůči proměnám přítomné skutečnosti než nadčasová kapacita vědění o světě vůbec". Stále se tu zkoumá dispozice umělce pro jeho práci i její vtělování do díla. Nepochybujme, že to souvisí s morálkou. Král příliš nemoralizuje, ale implicitně je toto kritérium přítomné neustále.

Král také jako snad všichni surrealisté občas odkazuje na "nevědomí", ale kupodivu málokdo vysvětluje, co pod tím rozumí. Vševládná mystická a mysteriózní entita, skrytě jako homunkulus řídící všechno naše konání? Bezhraniční proud energetických interakcí splývající v poslední instanci s vesmírem a bytím samotným? A proměnil se pro ně nějak ten pojem od časů Freuda a Junga? A není pro ně vlastně nevědomí romantický konstrukt, čemuž by napovídalo třeba to, že k religiozitě chovají surrealisté ostentativní odpor, nikoli však k hermetismu a magii? Počínaje francouzskými klasiky, Nezvalem až ostatně po Nápravníka "tajné vědy" všichni horlivě studují a netají k nim svoje sympatie. Mocenské nástroje tedy někdy ano, někdy ne; jen si je musejí sami objevit a vynalézt. Jen k fenomenologii cítíme jistý chlad - ta se jim nezdá použitelná. Mimochodem velký dnešní mág Jodorowsky má snad také něco společného se surrealismem a ten nemluví o "obludnosti současného světa", jak všichni surrealisté sborově skandují, ale docela si ho chválí. Mohl by s tímto postojem někdo zůstat surrealistou?

Ale zpět ke Královi. Ten zase někdy nabývá dojmu, "jako by svět byl už jen půjčovnou obnošených kostýmů; i nejodvážnější, nejvíc inspirované a pertinentní činy, jichž jsem mohl být svědkem, spočívaly v podstatě jen v posunutém uplatnění chování převzatého odjinud... ". Nezní to příliš optimisticky. Ale pro milovníky poezie jako vzpínání a dobývání pravého života bude Králova kniha mocně užitečnou příručkou.

Hruškova monografie Ivana Wernische Daleko do ničeho (Host 2019) je také kniha nadmíru objemná. Vznikala roky a stala se tak poctivým literárněhistorickým dílem, které nad tím dějinným pouze nepřelétává a hodlá se vyrovnávat i s časem, po dvě desetiletí ostatně nepříznivým. Vrchol Hruškova díla však přece jen spočívá v interpretaci. Podařilo se mu ukázat Wernische jako básníka mnoha tváří, z níž každá sděluje či otevírá něco významného a někdy i neprůhledně tajemného. Wernisch vystupuje jako kvintesenciálně subverzivní autor, někdy asi zahlcovaný vlastními sklony a obsesemi, nepoddajně vzdorovitý (možná právě proto, že na počátku jeho dráhy si jej oficiálové chtěli přizpůsobit na svou míru a ochočit), připravený kdykoli zpochybnit unavené, ale přesto popoháněné a fedrované jistoty života a poezie. Nic mu není svaté, a přece mu něco svaté je: a vy to uhadujte. Docela se zapotíte. Ale bude vám to co k čemu. K něčemu! A k čemu? Ano, asi tak. Slabší povahy umí vyděsit a zmrazit, jakkoli to není jeho cílem. Čtenáři někdy nevědí, zda "nejsou jen obětí jakési kruté hry. Zda jsme se z poutníků nestali loutkami v potměšilé moci slov." Je to taky autor neuchopitelný a unikavý, jehož musíme číst napříč českou a světovou literaturou a někdy proti ní. V jejích labyrintech se vyzná a zabloudí jen podle mapy svojí vůle. Žongluje s filiacemi a odkazy nikoli kvůli předvádění, ale z vnitřní potřeby. Každou chvíli mizí svým stopařům z obzoru.

Je to velký, nenapravitelný a nepolapitelný mystifikátor. Vytvořil z mystifikace v našem prostředí nový žánr, jehož protagonistou je on sám. Stal se v tom oboru předmětem akribického a heuristicky náročného bádání. Bibliografická část posunuje její autorku Barboru Čihákovou na roveň spoluautorky díla - musela podstoupit detektivní a dobrodružné pátrání po všech pseudonymech, převlecích a maskách, jež autor použil. Odměnou jí bylo odkrytí toho, co někdy působí jako konspirace proti kulturní veřejnosti či její důkladná zkouška, v níž ona kulturní veřejnost neobstála na výbornou, protože na Wernischův možná zkusmo dráždicí hokus pokus s "překrady" význačných literárních zjevů nepřišla ani náhodou a ani v nejmenším.

Wernisch je také dělníkem slova v širokém smyslu, dělníkem, který dokázal neokázale sloužit. Jeho několikasvazková edice zapomenutých, přehlédnutých, zaživa pohřbených či všech těch básníků jediné chvíle a jediného okamžiku, kteří by už nikdy a nikde nepovstali a nevstoupili na světlo, to je výkon, pro nějž chybí slova. Jedinou možností zůstává tichá úklona a realizace toho, co kdysi zaslechl svatý Augustin - vezmi a čti!

Wernisch jistě nepostrádá ani temné stránky, jichž se Hruška dotýká jen lehce a letmo. Sám vzpomínám na epizodu z počátku devadesátých let, kdy byl Wernisch redaktorem Literárek. V jedné glose tehdy popsal jednoho tehdy populárního autora a úspěšného moderátora výborných televizních pořadů tak, aby ho každý identifikoval, a pak jej počastoval drsnou, vulgární invektivou. Dokladoval tím, že nemá zájem být slušný "po jejich". Může si dělat, co se mu zlíbí, a když se mu zlíbí, bude prostě hodně zlej. Tak se někdy chovají ti, kteří chtějí, aby je respektovalo i podsvětí. A že to mnozí umělci s podsvětím uměli. Ale ve Wernischově případě se možná jedná jen o podsvětí antikvární.

Hruška se zabývá problémy, které básníkovy texty navozují. Jak se to vlastně má s autorstvím básně? Lze do už existující básně jiného autora vstoupit, přisvojit si ji a obohatit po svém? "Báseň není aktem vlastnění, ale aktem darování," odpovídá Hruška. Hranice možného se tu rozvolňují i Wernischovou zásluhou. Jiná velká otázka se týká identity. Na čem vlastně spočívá lidská identita? A do jakých ok ji zachytit? Na prastaré tázání po tom, kdo jsem (u spisovatele můžeme doplnit o kdo ve mně píše) lze odpovědět plejádou způsobů či jen mlčet, nebo jen opakovat otázku do uzoufání. Wernischova poezie v tomto ohledu poskytuje dostatek materiálu.

Poezie ale někdy uhýbá vědecké deskripci jak smetí v plném hrníčku našemu prstu. Definice a výkladové konstrukce věc jen zatemňují. Petr Hruška ke knize připojil prazvláštní koláž, jež se mu sama vytvořila v počítači, sestávající z pokažených, nedořečených, vyřazených a různě propojených a sestříhaných vět. Vznikl z toho jakýsi lucidní sen o Wernischovi, živá a dynamicky pulzující komunikace s jeho dílem. Nebudu tvrdit, že jde o vrchol knihy - snad jen příslovečná třešnička na dortu vysloveně pikantní chuti (nejspíš dlouze uleželá v rumu). Jeden z největších hříchů je koneckonců podle obou básníků nijakost. A té jsou vzdáleni. Mají daleko do ničeho.

Dvacátého třetího ledna se konal v Hořovicích večer k poctě básníka, překladatele a esejisty Ivana Slavíka, který by se toho dne dožil stovky. Podílel se na něm skvostným textem básník Petr Borkovec, Ondřej Vaculík, dopisem tátovi syn Štěpán Slavík a improvizovanou přednáškou i moje maličkost. Všichni jsme ho dobře znali, a tak bylo o čem mluvit. Slavíkova postava pro nás byla nezapomenutelná. Mě Slavík učil na místním gymnáziu, pak jsme se do jeho smrti setkávali a také spolupracovali. Slavík představoval důkaz toho, že literaturou je především třeba žít. Umět o ní mluvit, předávat svoje zanícení, udělat z ní strhující drama věků, vzněcovat žízeň a touhu. Nic jiného než bytostné zaujetí nemůže působit. Vědci dnes uvízli hluboko v odbornickém žargonu, na ty, kteří jej neovládají, hledí přezíravě a chladně. Ti, kteří knihy milují, zpravidla veřejně nevystupují. A "kulturní vyžití" ještě není kultura. Ivan ovládal pět jazyků, z nichž překládal. Nezajímalo ho, co se za poezii vydává, ale co jí vskutku je. Řekl by nejspíš, že poezie není to, na čem se shodnou povolaní, ale to, co mluví k lidskému srdci.

V březnu zemřel Mirek Kovářík, recitátor a interpret, o jehož knize Život... A poezie...? jsem tu psal před dvěma roky (Souvislosti 2/2018). Viděl jsem ho mnohokrát v akci. Teď už mohu říci, že zejména zpočátku jsem měl i svoje výhrady. Ale postupně jsem podlehl a jeho magické oko mě vtáhlo dovnitř. Mirek se nechával poezií prostoupit a pak jí umožnil vytrysknout jako gejzír. Mluvil o ní poučeně, poutavě, přirozeně a přístupně. Byl trochu rozevlátý a působil až odpoutaně, přesto byl věcný a praktický. I proto dokázal realizovat spoustu projektů a na dalších se podílet. Všímám si, že se k němu dnes hlásí kdekdo. I ti, pro něž používal slova nehledaná. Ale co je psáno, to je dáno. Ve jmenném rejstříku jeho knihy na ně nenajdeme jediný odkaz. Už dlouhá léta jsem si po vyhlášení výsledků Hořovic Václava Hraběte říkal, zda se ještě příště sejdeme. A on sám mi vždy připomínal, kolik je mu let. Nikdy nic není tak, jak si to představujeme, vždy je to trochu jiné. Ale vlastně ne až tak moc. Co se má stát, vždy se stane. Někdy se to liší jen v detailech.

Co je na poezii tak nesmírně silného, že se toho člověk drží jako spásného zábradlí? Jeden středověký teolog se ptal - co by sis, člověče, vybral, kdyby ti to Bůh nabídl? Naprosté poznání, nebo naprostou lásku? Poezie je také formou poznání, vždyť je to cesta, kterou ještě nikdo nekráčel. Ale myslím, že oni - a možná skoro všichni milovníci poezie - by si vybrali to druhé. Oni, Ivan a Mirek. Dva, co už tu nejsou.