Zatímco se všichni zavírají doma před zhoubnou nákazou, my naopak v čínském bistru vítáme prvního hosta, překladatele Denise Molčanova, který právě pracuje na překladu objemného slavného románu Padlá metropol v čínském světě neméně proslulého spisovatele Ťia Pching-wa, už o něm v bistru byla letmo řeč. Než se zabereme do hovoru, co si dáte?

DM: Protože jsme v bistru, dám si rychle misku šuej-ču-žou, ale toho pravého, spolu s žejdlíkem ohřátého vína. Děkuji!

Hostinská: To to berete hopem. Žádnou sianskou specialitku? Myslela jsem, že si poručíte aspoň pravé šensijské nudle...

DM: Hmh, na tu hustou, pálivou polévku, do které vám přímo nařežou nudle, mám samozřejmě velikou chuť, ale nejdříve bych chtěl ochutnat tu, co v románovém Si-anu vaří jedna restauratérka, známá hlavního představitele, slavného spisovatele Motýla. Ta totiž, aby si udržela kunčofta, tajně v polévce vyvářela makovice, pochopitelně máku setého, nikoli vlčího. Nebylo divu, že si Motýl tuto nudlovku oblíbil natolik, že už žádnou jinou nejedl, a když se na něj přestalo usmívat štěstí, zalezl si do pracovny nedaleko řečené vývařovny a nechal si polévku donášet. Od té doby ho halucinace, zpočátku kreativní, později už jen halucinace, nepouštěly na krok. Ostatně Motýlova milenka, překrásná Wan-er, znala popěvek, kterým zvítězila v literárním klání v jisté Studovně hledání nedokonalosti:

Na vysokých pláních staré země Čou,

do dálek osmi set milí prach se víří.

Její lid v myriádách zpívá jak operní

                  sbor:

Dali nám misku nudlí, hahaha.

Nepřidali chilli, bůbůbů.

Nedá mi to, abych neocitoval, co následovalo:

Pánové se roztleskali, volali bravo.

"Tohle přesně jsou našinci, skvělí portrét Západosídelňáků!" pravil jeden.

"A kde jste to slyšela?" chtěl vědět druhý.

Motýl pozvedl víčko s kořalkou a řekl: "Za vítěze dnešního klání prohlašuji Wan-er! Její příspěvek byl zajímavý, skvěle zazpívaný, humorný. Navrhuji, aby byla místo fantu odměněna třemi kalíšky této skvělé kořalky! Jestli chcete, vezměte zbytek láhve, zvu vás na ty nudle!"

Hostinská: Tak tedy misku šensijských nudlí s pořádnou dávkou chilli, miska drceného sušeného k dochucení i chilli omáčka jsou případně na stole. To s těmi makovicemi musí být nějaká oblíbená anekdota, v Liou Čen-jünově románu Kuchař, chmaták a realitní magnát (česky Odeon) vystupuje hostinský Kan ze sousední Šan-si, o němž se povídá, že makové slupky přidává do svého vyhlášeného skopového vývaru, proto se mu dveře netrhnou. Překládat všechny ty nuance specifických chutí Západosídelňáků, jak jim říkáte, musela být docela fuška. Takových nudlových pokrmů tam dělají hned několik, kromě běžně řezaných nudlí těsto taky trhají, do té nejvyhlášenější se pak přímo u stolu drobí už vařené těsto, takže to ve výsledku chutná trochu, jako když si našinec do polévky nadrobí chleba. Velké oblibě se těší jejich specifické hamburgery - bílé bochánky z napůl kynuté a napůl nekynuté mouky, do nichž vkládají trhané skopové a hovězí, placky s hovězím, které se jedí na čtyři způsoby, o vlivu muslimské enklávy na místní gastronomii ani nemluvě... Předpokládám, že si těžko můžete dovolit zastavit vyprávění a vysvětlit českým čtenářům všechny ty chutě schované do tří čtyř znaků často obskurního názvu pokrmu, přitom Ťia Pching-wa si na místních specifikách docela zakládá...

DM: Docela? To je slabé slovo. Ťia Pching-wa neustále připomíná, že je kluk z vesnice z jižní části severozápadní provincie Šen-si, kde se rozkládá přírodní bariéra rozdělující chladnou severní Čínu od divokého jihu - pohoří Čchin-ling. Tady se hovoří velmi rázovitým dialektem s velmi starým výrazivem, připomínajícím klasickou čínštinu, na který narazí každý, kdo slyšel autora mluvit. Do těchto krajů, protože je výborně zná a protože prý nezná jiné, vkládá svá rozsáhlá vyprávění počínaje již prvním románem z roku 1986. Tak se čtenář kromě příběhů seznámí s lokálním mikrosvětem - kulturou, gastronomií, operou a obecně hudbou, specifickým způsobem vyjadřování, zvyklostmi, náboženstvími, pověrami, za což ho čínští čtenáři tak milují a překladatelé již méně. Ťiaovy romány jsou plné šťavnatých dialogů jako zaslechnutých z ulice a díky použitému nářečí máte pocit, z přirozených důvodů neověřitelný, že jste se vrátili o pár století zpátky, za zdi mingského Si-anu. Jeho díla se nabalují vším tímto obsahem a dosahují tak délky, která činí překlad poněkud zdlouhavým.

Hostinská: Kraj prastarého Si-anu, předobraz románového Západního sídla, k něčemu takovému přímo vybízí. Nejstarší hlavní město císařství už od prvního sjednocení říše, kam ze západu přicházeli obchodníci z Blízkého a Středního východu a kudy se do Číny šířil buddhismus, město, které bývalo největším a nejbohatším na světě, které zažilo neuvěřitelné vzestupy a pády, krvavé dobývání a drancování, které bylo ve svém přepychu opakovaně doslova srovnáno se zemí a které nově zažívá další rozmach a vzestup ke slávě. Přitom je to kraj poměrně uzavřený, sevřený ze všech čtyř stran pohořími, kraj tak trochu sám pro sebe.

Původně jsem vás chtěla přimět rozpovídat se trochu o gastronomii v románu, konečně těžko bychom asi našli kulturu, která by si tak zakládala na stolování jako ta čínská, ale nechť si budoucí čtenáři počtou v románu. Literární kritik Li Ťing-ce věnoval dlouhou esej zásadní důležitosti scén bujarého hodování v Padlé metropoli, vzájemného zvaní hostů k večeři a pijatyce. Tvrdí, že něco takového najdeme snad jen ve vrcholných čínských románech Sen v červeném domě a Slivoni ve zlaté váze, kde stejně jako v Padlé metropoli právě v těch zdánlivě rozpustilých veselicích, při kterých aktéři co nejlépe sehrávají své rozdané role, nejenže dochází k drobným, ale podstatným dramatům, ale zároveň vyjevují prázdnotu lidského hemžení. Li jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že právě pro tu prázdnotu jako by si Číňan hostiny už od dávných časů tolik oblíbil a užíval, pro ten kontrast veselí společnosti a samoty člověka, která se po takové veselici vždy v nastalém tichu vyjeví o to jasněji. Jestli se nepletu, i Motýl je náramný bavič, v jádru ale samotář. A stejně tak je Západní sídlo v titulu románu nazváno prohnilým, padlým, zkaženým, dekadentním. Proč? A jakou roli v tom hraje veleslavný spisovatel Motýl?

DM: V tom s panem kritikem musím souhlasit. V Padlé metropoli se skutečně neustále pořádají nějaké večeře, večírky, pijatyky a skutečně, jako by se jednalo jen o můstky ke kocovině, která bude následovat. Nebudu prozrazovat víc, ale jedna z takových hostin přece jen sehraje kruciální roli. Ze všech takových scén čiší dobře známý, přesto stále překvapující pocit prázdnoty, všechna pronesená slova, anekdoty, vtípky, hříčky svojí jalovostí jenom vyzdvihují těch několik situací, v kterých o něco jde. A to je skutečně situace, kterou důvěrně zná každý Číňan i cizinci, kteří již nahlédli pod pokličku, a snad i čeští čtenáři, kteří naše překlady čtou. Zajímavé je, že Ťiaovy romány před Padlou metropolí i po ní se odehrávají vesměs na venkově, na autorově rodném venkově nebo maloměstě, nejen proto ho akademici řadí mezi spisovatele místních příběhů, v tom se v kontextu autorova díla Padlá metropol docela vymyká. Jedná se o jeho pátý román s jasnými autobiografickými prvky, spisovatel Motýl je taková pokřivená hyperbola postavy literáta snoubícího vzdělaneckou tradici, jak ji známe v různých podobách z klasiků - především ve zmiňovaném Snu v červeném domě, ale také Pchu Sung-lingových zkazek nebo Literátů a mandarínů s tradicí dekadentně-rebelskou (protože znevažující konfuciánské dogma a morálku), zachycenou ve Slivoni ve zlatéváze či Meditačních rohožkách z masa - zde je namístě vyjádřit poctu prof. Královi, který většinu z toho nejen přeložil, ale hlavně uvedl do českého kontextu. Literární kritici vyzdvihují u Ťia Pching-wa jeho pokračování a rozvíjení klasického čínského románu, jeho způsoby vyprávění, což prý vysvětluje jeho ohromný úspěch v Číně. Je tu ale právě ten další důležitý aspekt - všechny jeho předchozí romány z druhé poloviny osmdesátých let jsou zasazeny do žhavé současnosti, tedy do doby radikálních proměn čínské společnosti a s tím spojených velmi neblahých sociálních jevů. Tak jako mnoho dalších (Jen Lien-kche, Jü Chua, Liou Čen-jün) je ve své tvorbě reflektoval velmi kriticky, až si ho všimli "ti nahoře". Jenže pak přišel rok 1989 a s ním i smrt Ťiaova otce, vesnického učitele, u kterého pochytil lásku k literatuře a psaní, ale který se na stará kolena upil k smrti. Zběsilé tvůrčí tempo se zmírnilo, bude trvat další čtyři roky, než vyjde bomba jménem Padlá metropol. Její děj je tedy zasazen do Západního Sídla, názvu odkazující na různá historická jména skutečného Si-anu, města nevázaného veselí, peněz, sexu, zločinu a drog, z něhož vyčnívá postava slavného spisovatele Motýla, doslova Čuangova Motýla, kterého všichni znají a uznávají, který toho ale v průběhu románu moc nenapíše, nepočítáme-li pár letáků pro továrníka Žlůtka, výrobce pesticidů. Motýl má všude dveře otevřené, je to bonviván nepozorovaně pracující na vlastní zkáze, ženy ho milují, on miluje je, ale konkrétně je spíš užívá, má mnoho dobrých přátel, pořádá pro ně hostiny, v posledku je ale strašně sám, když na něj padne splín, zavře se v pracovně, pouští si pohřební pochody nebo si dá věštit budoucnost a utápí se v alkoholu. Dekadentní atmosféra, přehršel odkazů na starý císařský režim, délka toho románu protkaného výslovnými erotickými, na oko auto-zcenzurovanými scénami, to vše bylo na svoji dobu něco tak nového, že Padlá metropol způsobila skandál ještě větší než o něco mladší Mo Jenova Země alkoholu. Kniha byla za několik měsíců stažena z oběhu, autor dostal nálepku nebezpečného, amorálního autora a skončil v hledáčku nových bojovníků proti duchovnímu znečištění národa.

Hostinská: O románu se říká, že je se svými šestnácti lety na indexu (1993-2009) nejdéle zakázaným a zároveň nejčtenějším románem čínského dvacátého století. Pověstné jsou jeho čtverečky odkazující na vypuštěné znaky, věty, celé pasáže textu, co s nimi hodláte graficky dělat v českém textu? A jaká je vaše interpretace? Jednoduše přiznaná autocenzura? Odkaz na praxi moderních intelektuálů, kteří vypouštěli erotické pasáže ze Slivoně, aby román "vylepšili" a mohl se číst? Odkaz na existenci tabu? Četla jsem taky teorii, která tvrdí, že Motýl - onen Čuangův Motýl, o němž nevíme, kdo koho stvořil - těmi čtverečky mizí, odchází z textu. Jejich nemorálnost nespočívá v erotických představách, které vlastně ani pořádně neevokují, ale v tom hrdinově schovávání se, v odmítání přijmout zodpovědnost za své činy. Přítomnost vyškrtnutého tak podtrhává dvojí podstatu protagonisty, jeho reálnou světskou existenci i tu prázdnou, ono nebytí, neexistenci, sen, představu, výmysl chcete-li, ony dvě čínské oblíbené kategorie "to, co je" a "to, co není". A Motýlova sláva je rozhodně větší než to, co on jako muž ve skutečnosti je. Každopádně tenhle autorův tah s vypuštěním textu zafungoval skvěle, je to tak?

DM: Nové vydání z roku 2012 již tyto pasáže, tedy zmínka o auto-cenzuře a prázdné kostičky ['3f'3f'3f'3f'3f'3f'3f'3f'3f zde autor sám odstranil tři sta třináct znaků], chybí. Byly úplně vypuštěny, a to tak, že ten, kdo o nich neví, nic nepozná. Zřejmě jen tak mohla kniha vyjít znovu. Podle mých informací dnes již nelze koupit ani tuto pročištěnou verzi, ani tu v elektronické podobě. Text je ale ve své původní podobě stále přístupný na internetu. Nejsou to zrovna lehké časy pro svobodomyslníky. Moje interpretace? Já věřím autorovi, když říká, že potřeboval Motýla vybarvit jako zarytého záletníka, ale že si na čistě erotické scény prostě netroufal, že pro něj jako tvůrce příběhu nebyl důležitý popis toho, co se mezi milenci odehrálo, ale fakt, že čtenář ví, že se to odehrálo. Může si to představit, v každém případě ale ví, proč se zápletka vyvíjí tak, jak se vyvíjí. A ano, protože autorův přesah ke starým klasickým románům je nepřehlédnutelný, chtěl těmi přeskočenými pasážemi připomenout prudérní konfuciánské kostičkování z minulosti. Nejen Joyceův Odysseus je prošpikován odkazy, jejich zrcadlením.

V době zákazu Padlé metropole se ovšem našli lidé, kteří byli románem tak nadšeni a zákazem tak naštváni, že mu anonymně ty vypuštěné nevypuštěné pasáže dotvořili. Existuje několik verzí a my jsme se s vydavatelem domluvili, že tu podle mě nejvhodnější přeložím a že ji vydáme formou apokryfů ve zvláštní příloze, aby bylo každému jasno. Chtěl jsem názorně ukázat, že texty mají svoji vlastní historii, často nezávislou na autorovi.

Čuangův Motýl, jméno hlavního hrdiny - spisovatele, který se zdá být spisovatelem - je samozřejmě dalekonosné. Ona filozofická rovina, kterou jste nastínila, je velmi zajímavá - Motýlovo jméno a dílo nikdo nezpochybňuje, naopak, ženy mu kvůli němu padají do náruče, za zavřenými dveřmi se však ukazuje jako chlápek, který se po cestě nějak vyprázdnil, je až bezpáteřní. Zato všechny ženské hrdinky kolem něj - jeho žena, tchyně a milenky - jsou napsány tak osobitě a výrazně, jako by Motýlovi vlastně dávaly křídla i barvu na nich. Snad tedy neudiví, že kniha jako první čínský román vůbec získala francouzskou Prix Femina.

Hostinská: Ano, pojďme k ženským postavám. Předpokládám, že jsou všechny krásné a vilné, jak se na román se špatnou pověstí sluší a patří, zvlášť v románu zasazeném do města dalšího veleslavného milostného příběhu o kráse a lásce tak silné, že způsobila zhoubu města a málem i pád celé říše.

Pamatuji si, že mě překvapilo, když jsem se dozvěděla, že městská legenda v úvodu románu o zázračné půdě na hrobě překrásné císařské konkubíny Jang Jü-chuan není autorská invence, ale realita, v Si-anu se skutečně věří, že půda u jejího hrobu je zázračná, že pomůže dívkám ke kráse, všichni si ji tam chodili nabírat, až musela radnice kolem hrobu vystavět plot, a ani to poberty nezastavilo.

DM: Ženské postavy, a to nejen ústřední, jsou takové Motýlovy hybačky, mají často silný charakter, jsou všude vidět a slyšet, Ťia Pching-wa si na nich dal záležet - další paralela se Slivoní ve zlaté váze. Příběh začíná setkáním s krásnou Wan-er, na čínské poměry nevídaně nezávislou mladou ženou, která se prostě sebere, uteče z provinčního města, v němž nechá nejen neotesaného manžela, ale i svého tříletého synka. Do Motýla se zamiluje jako do nedostižné hvězdy, opilému milenci čte ze Snu v červeném domě a sní o společném stáří. Do toho se zamotá služka Luna alias malá Liou, venkovská dívka z chudých severních hor, chytrá, zvídavá a moc hezká. Ani ona neunikne Motýlově všežravosti, ale protože si zásnubami s primátorovým synkem - tělesně postiženým, ale s vyhlídkami - pojistila další společenské povýšení, nedá jí to a vykdáká vše své paní, Motýlově manželce Niou Čistý Měsíc. Té se v překladu říká Byčka, nikoli zkomoleninou z angličtiny, nýbrž proto, že pochází z rodu Byčků, dříve bohaté měšťanské rodiny, jež zbohatla tím, že její podivínský dědeček Byček ubránil Západní Sídlo před obležením, dostal za to celou ulici Sídla Dvojí laskavosti spolu s dvorcem téhož jména a studnou pitné vody. Byčkovi si otevřeli vodní stáčírnu, která jim slušně vydělávala, dokud o vše nepřišli vítězstvím pracujícího lidu. Byčka geniálnímu, jinak ale neschopnému Motýlovi vytváří pohodlné zázemí, obětuje mu svoji kariéru, snáší jeho náladovost a podezřívá ho z nevěry. Dělá pro něj první poslední, jen aby mohl v klidu tvořit (!), a ještě stíhá odbíhat k Sídlu Dvojí laskavosti, kde dožívá její matka, alias Stará paní, zřejmě postižená začínající stařeckou demencí, což jí nebrání v tom, aby silně neprožívala duchovní zápas o Západní Sídlo odehrávající se všude kolem mezi rozezlenými démony a nebeskými ochránci města. Stará paní spí raději už v rakvi, nemá ráda, když za ní moc často chodí duch jejího zesnulého manžela - otravuje ji - a usíná vždy s botou na hrudi: zaručený prostředek proti tomu, aby se do ní ve spánku vloudil zlý démon a ukradl jí spaní. Proto ještě zamyká staré dveře a ráno každému ukazuje, jak za noc zesílily pod těmi ďábelskými nápory. Lidovým pověrám, náboženství, duchovním naukám, hadačství a Knize proměn je v románu mimochodem nikoli samoúčelně věnováno mnoho místa.

Hostinská: Démony není radno podceňovat v žádné době a už vůbec ne v souvislosti se spánkem. Stará paní je, zdá se, taky takovou studnicí. Zápas dobrých duchů a démonů, to slibuje další rovinu napětí, povídejte. Proč vlastně Stará paní neustále umývá ty svoje dveře, z hygienických důvodů to jistě nebude? A promítá se do toho nějak ona pověstná vůle nebes? Kdo nakonec získá vládu nad městem? A dostane se Západní Sídlo do spárů démonů, nebo vyhrají nebeští ochránci?

DM: Stará paní je duchařinou přímo posedlá a něco mi říká, že autor bude též. Dá se říci, že Byččina matka v tomto pozdním stadiu věku vidí pouze démony a obcuje s nimi. Je přesvědčená, že na ni útočí, proto se před nimi všelijak brání - posílá Motýla pro ochranné škapulíře k bonzkám z chrámu Čisté prázdnoty, nutí ho, aby orašploval vchodové dveře, protože přes noc se do nich pokoutně vloudili a číhají na ni. Během devastující noční bouře, kterou vidí jako další zápas démonů o město, je přistižena venku na dešti při modlitbě. Když je jí za to vyčiněno, odpoví:

"Čerti se nahoře žení, a já se bojím, aby se jejich válka nepřenesla na město!"

"Jaká válka, prosim vás, teta?!" okřikla ji služka.

Stará paní ale pokračovala:

"Zástupy démonů se perou, banda proti bandě, je to boj krutý a děsný. Celé město tomu jen přihlíží, baví se, ale že by se někdo modlil, to se ne...modlí!"

"Ale mami," namítla Byčka, "ty teď na ulici někoho vidíš? Někdo se dívá na démony?"

"To se šeredně mýlíš! Démonů je plné město, je jich víc než lidí! Když zemře člověk, promění se v ďábla, který už ale neumírá. I zdmi prochází!"

Díky duchům také věděla, že boží rána způsobená rojením štěnic ve městě byla odplata za zbourání starých slumů, v kterých démoni rádi přebývali. Je třeba připomenout, že s ezoterikou, mystikou, lidovým náboženstvím i organizovanými kulty se v Číně počátkem devadesátých let minulého století doslova protrhla hráz - duchovnost znovu naplnila prostor vymetený maoistickým fanatismem. Román toto silně reflektuje: Ťia Pching-wa začíná opravou buddhistického kláštera, důležitého místa celé zápletky, kde v logice ekonomických reforem spustí cyklus placených kurzů čchi-kungu. Ty se zapálením navštěvuje jeden z Motýlových přátel Meng Mnišská cela, zvaný Obláček, badatel Výzkumného ústavu historie civilizací, nadšený student ezoterických spisů kolem Knihy proměn. Obláček se čirou náhodou - jak jinak - dostane k jedinému opisu klíče k numerologické pokladnici Magická šifra mistra Šaa a oslepne na jedno oko, před čímž tento tajný dokument ostatně varoval. Náboženské tradice, pověry, duchařské historky o místech jsou vplétány do tkaniva románu; hadačství, přesněji výpočet budoucnosti, je zde bráno velmi vážně stejně jako všechna víceméně jasná znamení osudu. Pokud neo-konfuciánská doxa tvrdí, že víra v nadpřirozeno a nezřízená smyslnost škodí cnostné společnosti, že jejich přílišné šíření vede k úpadku lidstva, pak je Padlá metropol pravým dekadentním románem prodchnutým zatuchlinami minulosti i rozkládající se přítomností. Krom toho se Západním Sídlem prochází kráva-filozofka původem z autorových Jižních hor, která jednak roznáší své čerstvé mléko šmakující zvláště Motýlovi, jednak přemítá o původu krav, člověka, o jejich vzájemném soužití. Její veliká kůže nakonec skončí natažena na buben, na ten, co visí na známé Bubnové věži, aby hrála v nových Kulturních slavnostech Starého města. A abychom znovu poznali, že všechen ten rozkvět nějak smrdí.

Zuzana Li (1975) překládá současnou čínskou literaturu (např. Ning Kchen, Jen Lien-kche, Liou Čen-jün, Su Tchung, Liao I-wu, Eileen Chang). Řadu z nich vydala v edici Xin, kterou založila v na...kladatelství Verzone.

Denis Molčanov (1973) je překladatel z čínštiny (Gao Xingjian, Mo Yan, Li Er), francouzštiny (Albert Camus, Christian Bobin, Fernando Arrabal, Werner Lambersy) a angličtiny (Janet Frameová).