Vzpomínám si na ten den zcela přesně. Bylo mi patnáct let, psalo se jaro roku 1980. První ročník gymnázia na Sladkovského náměstí na Žižkově se chýlil ke konci a my, jeho žáci, jsme byli školou odvedeni na nedalekou žižkovskou radnici na Havlíčkově náměstí, kde jsme měli slavnostně převzít občanské průkazy. Nevěděl jsem tehdy, že na té samé radnici se před lety brali Václav Havel s Olgou Šplíchalovou, a nemohl jsem tušit, že o mnoho let později si tamtéž - coby prezident, kterému v tu chvíli budu edičně připravovat jeho Spisy - bude brát Dášu Veškrnovou.

Radniční místnost byla prostorná, vešlo se nás tam hodně. Vedle proslovů lidí z národního výboru byly součástí předávání i dvě kulturní vložky: bývalý rock`n`rollový zpěvák Pavel Sedláček nám tam s kytarou v ruce zazpíval vpravdě nesnesitelnou píseň "Hu - rá, hu - rá, jsme zpátky z výletu" a poté nám drobný muž menší postavy s delšími vlasy a velmi teatrálním vystupováním s nebývalým patosem zarecitoval jakousi báseň o chlebu. Slovo "ch - l - e - b - a" přitom ve svých ústech tak pateticky zakulacoval, že jsem nevěřil svým uším, a když při znovuvyslovení toho slova rozevíral ruce, jako by jimi v tu chvíli zachycoval bochník padající na něj ze stropu. Tenhle výjev mne tak rozrušil, že jsem se o chvíli později do své občanky podepsal "Šilc" a s tímhle podpisem jsem ji pak u sebe nosil řadu let.

Že se ten muž jmenoval Mirek Kovářík, mi někdo řekl, ale nebylo to pro mne v tu chvíli podstatné. Podstatný byl ten patos a ten bochník chleba.

V té době jsme se spolužáky četli poezii Václava Hraběte. Dvě jeho do té doby vydané knížky veršů byly zcela nesehnatelné, ale holky tu poezii opisovaly na stroji a sešívaly do útlých svazečků. V té poezii ožívalo něco, co jsme sami nezažili a co vonělo neopakovatelnou krásou - šedesátá léta. Mnoho těch veršů jsem znal zpaměti, k některým z nich mi poskytl klíč Vladimír Mišík, který je zhudebnil. Hrabětovu poezii jsme nevnímali jako literaturu. Byly v ní naše vlastní starosti, naše toužení, ale i stesk po něčem, co nám bylo vzato.

Na plakátovací ploše na boční stěně našeho gymnázia jsem tehdy objevil plakát Klubu v Řeznické. A na něm inzerovaný večer poezie Václava Hraběte v podání Mirka Kováříka. Ta dvě jména mi nešla dohromady. Ale Hrabětovo jméno lákalo. Rozhodl jsem se tam jít.

Pořad v Řeznické ulici sestával ze dvou částí. V první recitoval své verše jakýsi čtyřicátník, jehož jméno si nepamatuji. Bylo to strašné, přímo odpudivé. V druhé části večera recitoval Mirek Kovářík v dlouhém pásmu verše Václava Hraběte. Některé jsem znal, jiné ne. Čím déle jsem poslouchal, tím více jsem Kováříkovi věřil - to nebyla pouhá recitace, to bylo ztotožnění se s autorovou poezií, to bylo vyznání lásky básníkovi i době, v níž žil. A co víc - byla to interpretace, která mi umožnila uslyšet a pochopit v těch verších víc, než co jsem v nich nacházel a chápal do té doby. Byl to pro mne velký zážitek - jak z poezie samé, tak z jejího recitátora.

Potom jsem o Mirku Kováříkovi mnoho let neslyšel, nesetkával jsem se s ním. Až v roce 2000 mi Jiří Černý nahrál na kazetu koncert skupiny Berani z Malostranské besedy, snad z roku 1971 nebo 1973, to už si přesně nepamatuji. Ten koncert uváděl Mirek Kovářík. A Berani na něm hráli širší repertoár, než jaký je zachycen na jejich albu vydaném později Jiřím Pallasem v Šafránu 78 ve švédské Uppsale.

Pak jsem o Mirkovi opět několik let neslyšel.

Až při vydání sebraných básní Jaroslava Hutky v nakladatelství Galén v roce 2008 jsme s Lubošem Houdkem uvažovali, kdo by mohl ty básně ve Faustově domě na Karlově náměstí při uvedení knihy recitovat. A shodli jsme se, i s autorem, na Mirku Kováříkovi. Nikdy nezapomenu, jak jsme všichni, včetně Jaroslava Hutky, tehdy žasli, s jakou samozřejmostí se Mirkovi podařilo tu nesnadno uchopitelnou, zdánlivě "barbarskou" poezii interpretovat. Bylo to jen jedinkrát, v danou chvíli, a já dodnes lituji toho, že nás tehdy nenapadlo nechat Mirka nastudovat a nahrát Hutkovy básně pro celé CD. Jsem přesvědčen, že svou recitací se dostal mnohem dál a hlouběji než většina čtenářů toho obsáhlého svazku veršů.

Po dalších letech jsem se při přípravě knihy Zdeňka Potužila Život je krátký jak prásknutí bičem (Torst 2014) dověděl o významu, jaký měl Mirek ve Zdeňkově životě. A Mirek do té knížky napsal svůj vzpomínkový text. Setkali jsme se pak i při uvedení té knihy v pražském knihkupectví Ostrov.

A na stejném místě jsme se setkali i o rok později při uvedení knihy Jiřího Kalouse Hraběcí roky, kde Mirek recitoval básně svého milovaného Václava Hraběte.

V roce 2016 mi Luboš Houdek mailem poslal kolem dvou stovek počítačových souborů s texty, abych se na ně podíval. Že je napsal Mirek, který by z nich rád udělal knihu. Jaký je na to můj názor?

Ty texty byly po formální stránce v hrozném stavu. Mirek vůbec nedělal mezery po tečkách a čárkách, vše se slívalo, kurziva, bold, všechno jedno, tisíce překlepů. A hlavně: skutečná všehochuť, obsahový zmatek, množství variant od každého textu. Přesto jsem cítil, že se dotýkám něčeho podstatného. Že ty texty vypovídají o nebývalých znalostech, ale i o obrovské vášni, o hlubokém zájmu o poezii. Po dohodě s Lubošem jsem se pustil do práce. Texty jsem četl, třídil a postupně jsem z nich začal vytvářet jednotlivé oddíly knihy: eseje o českých básnících, články o antologiích a celých obdobích dějin české poezie, portréty básníků zahraničních, texty vzpomínkové, úvahy a reportáže o recitaci a na závěr soubor rozhovorů. Kniha má 368 stran velkého formátu a sázena je dvousloupečně - v normální grafické úpravě by měla jistě hodně přes 800 tiskových stran.

Co je to vlastně za knihu, ten svazek s názvem Život... a poezie...? a s podtitulem Eseje? Jistě ne kniha básníka či literárního vědce, byť Mirek sám poezii psal a literaturu studoval. Je to hluboký, zasvěcený a láskyplný vhled do poezie od člověka, který pro ni žil a celý život dýchal. Činil tak svým zcela osobitým, nenapodobitelným způsobem, řadu osobností české poezie pomíjel, jiné nadhodnocoval. Měřítkem mu bylo vlastní souznění s autorem, blízkost a především uchopitelnost daných básní v recitaci. Mirek měl své básnické lásky, o nichž ta kniha vypovídá: Walt Whitman, Karel Hynek Mácha, Jan Zahradníček, Josef Kainar, Jiří Orten, Zbyněk Havlíček, Václav Hrabě... Mně Mirek ve své knize objevil mimo jiné neprávem málo známou Českou knihu mrtvých Eduarda P. Martina. Děkuji mu za to.

Jistě: v Mirkových textech, psaných většinou pro rozhlas či pro nejrůznější časopisy, je mnoho zcela osobního, kritický soud ustupuje před láskou a zaujetím. Ale proč ne? Vždyť byl-li někdo skutečným ztělesněním lásky k poezii, byl to Mirek.

Hodně jsme se během přípravy té knihy sblížili, mnohokrát jsme se sešli, zejména v Adrii, a hovořili jsme o mnoha tématech, často o Karlu Krylovi a Ivanu Divišovi, které velmi ctil a miloval. Vyvrcholením našeho setkávání byla cesta autem spolu s Lubošem Houdkem do Zlína, kde Pavel Petr v místní galerii uspořádal krásné uvedení Mirkovy knihy. Vystoupil tam tehdy se svou muzikou Aleš Kauer a Mirek recitoval Kainara, Hraběte a zejména jednu z Ortenových elegií, již svou interpretací povýšil až někam, kam jsem já v tu chvíli nedohlédal. To byl zážitek, v němž se stýkala země s nebem.

O Mirkově těžkém zranění jsem se dozvěděl od Luboše Houdka. A tušil jsem, že Mirkovi je zle. Zpráva o jeho smrti mne nezaskočila. První, kdo mi po ní napsal, byl Pavel Petr ze Zlína a jen o chvíli později Jirka Trávníček z Brna.

Setkával jsem se s Mirkem a jeho interpretací české poezie čtyřicet let. Kolik nás takových bylo? Jistě stovky, možná tisíce. Když jsem na jeho úmrtním listu viděl podepsané jen jedno jediné jméno jeho vzdálené příbuzné, říkal jsem si, že bychom tam mohli být podepsáni my všichni.

Jan Šulc (1965), editor a nakladatelský redaktor.