Jaromír Typlt

Opsáno obloukem

(K nedožitým stým narozeninám Ludvíka Kundery)

Konečně se zase jednou vrátit k jeho básním. Především k nim. Tuším, že právě v to Ludvík Kundera v skrytu doufal. Až příliš bývá připomínáno, o co všechno se zasloužil v jiných oblastech, jenže přes všechno uznání je to zároveň i zrada: v poezii se totiž zásadně nepřikyvuje žádným zásluhám, v poezii platí jedině to, jestli je to hlas, kterému nasloucháme, nebo hlas, který už ztichl. V poezii především:

nelze vymýtit tváře které pronikají hlínou i vodami

hněteny větrem a spánky a sesouvajícími se vrstvami pilin

proděravělé bděním v němž šupiny se zabodávaly do těl

a těla uvázla v pronásledování svých tváří

jako v močálech a v minulosti tolikrát ponorné

Už jen tenhle krátký úryvek z úvodní básně Kunderova cyklu Hlavy a léta, napsaného v roce 1944, má pro mě naléhavost básně zcela živé, přítomné, která jenom vinou jakéhosi nedorozumění bývá odkládána kamsi do literárního odkazu okupačních let, "do trouchniviny v níž zapomenutá ústa tvrdnou na žulu", abych to pojmenoval jiným veršem z téhož textu. To, že "těla uvázla v pronásledování svých tváří", je básnický postřeh tak pronikavý, že by právem dokázal upoutat pozornost i v kterékoliv z nejnovějších sbírek současné české poezie. A nijak myslím nezestárla ani Kunderova citlivost ke zvuku slov: "tolikrát dolů a tolikrát naprázdno", "zrak zadrhá", "cévy crčí", "z blátivých mraků odkapávaly skály".

Pokud by snad literární historie měla ke čtení takové poezie nějak přispět, pak raději spíš jen drobnými kouzly, jakým by mohlo třeba být vystopování tiché pošty Salvadora Dalího, Ludvíka Kundery a Egona Bondyho, do které se zapojili nedlouho po sobě, a přece každý z nich ve zcela jiném čase.

Vezměme jen za slovo ten opakující se verš v páté básni Kunderova cyklu Klínopisný lampář z roku 1945:

Planá od pradávna

planá od nejryzejších pláňat

slupka

abych tak řekl

i skrze

Což by mohlo být opsáno obloukem ještě smyslnějším

Bezedná ačkoliv dny tu mizejí zcela neslyšně

bez nocí

a všechna vejce rozklována

kluzké doly a pece

zatímco zrychlující se kyvadlo orá

Což by mohlo být opsáno obloukem ještě smyslnějším

A tak až donekonečna? Odhaduji, že pojetí této básně bylo pro Kunderovy vrstevníky a přátele za časů Skupiny Ra víc než jasnou narážkou. Dvě strofy se stejným počtem veršů, ke kterým se určitá věta opakovaně připojuje jako příslib něčeho, co by mohlo pokračovat dál a dál: "Ano budu to opakovat tisíckrát". Jednoduché a nezapomenutelné gesto Salvadora Dalího z básně Brochure bercée, brochée, kterou v českém prostředí proslavil André Breton, když ji citoval v jedné z přednášek, vydaných v roce 1937 nakladatelem Jíchou v knize Co je surrealismus?. Báseň přeložil Vítězslav Nezval, jako obvykle s různými svévolnostmi a pod mírně posunutým názvem Kolébaná brožura brožovaná kolébka.

Dalího verše ovšem na rozdíl od těch Kunderových nemířily k žádnému "stupňování", nechtěly se překonávat v dalších a dalších ještě smyslnějších opisech. U Dalího hlavní efekt spočíval právě v tom zatvrzelém opakování, které už navěky nemělo připustit ani tu sebemenší změnu v jediném slově, neboť celou báseň napsanou na oslavu milenky Galy rázem proměnilo v zákon, osudové ustrnutí na několika jednoduchých přirovnáních. Právě to pak na začátku padesátých let dovedl k dokonalosti - výsměšné dokonalosti! - Egon Bondy, když jakoby jednou provždy a tvrdě uzavřel veškeré surrealistické experimenty s gramaticko-automatickou metodou do nejsevřenější možné formule "Stalin lingvista" s týmž dodatkem: "Ano budu to opakovat tisíckrát". Spojením "Stalin lingvista" přece všechno končí, žádné naskakování nových přestav a slovních hříček už není dál přípustné, konečná slabika slova "lingvista" může už nevyhnutelně mířit jenom ke jménu "Stalin", které nás vrací zase zpátky k titulu "lingvista". A to po 20. ... červnu 1950, kdy byl v moskevské Pravdě otištěn Stalinův článek O marxismu v jazykovědě, opravdu nebyla jen náhodná slovní hříčka...

Tak paradoxní přehodnocení Dalího a surrealismu bylo v roce 1945 Ludvíku Kunderovi ještě vzdálené. Zároveň se ani nepokoušel Dalího přímo napodobovat, nepřijal za svůj ani ústřední princip onoho náhlého ustrnutí, který je tak účinný například v dalíovských básních Mikuláše Medka. Ale i u Kundery, v obou pětiverších jeho básně, máme zřejmě tušit cosi, co je vlastně identické, stálé, i když by to pokaždé "mohlo být opsáno obloukem ještě smyslnějším", napínatelným jakoby donekonečna, do dalších a dalších svůdných obrazů. To cosi je do básně uvedeno v ženském rodu a velmi přibližně naznačeno jako "slupka / abych tak řekl". Už po druhém pětiverší se dá ovšem zapochybovat o tom, jestli jsou vůbec ještě představitelné nějaké další, smyslnější opisy, když ty "kluzké doly a pece / zatímco zrychlující se kyvadlo orá", už nijak neskrývají rytmus pohlavního aktu. Vzdáleně se v něm dokonce připomene i erotizované konání Oráče z Nezvalovy sbírky Absolutní hrobař, mezi jejíž obdivovatele se Ludvík Kundera po celý život hlásil.

Jistěže bych pro to všechno neměl opomenout ani Kunderovu hlubokou vazbu halasovskou, nepřeslechnutelnou třeba i ve zvukových hrách úvodních dvou veršů "Planá od pradávna / planá od nejryzejších pláňat". Bylo to koneckonců právě "halasovství", co Kunderovi a dalším básníkům z jeho okruhu nejostřeji vytýkal Vratislav Effenberger, který i celé svoje pojetí poválečného českého surrealismu odvíjel od okamžiku příkrého rozchodu se Skupinou Ra. Ale to už je trochu jiný příběh. Příběh, který se Effenbergerovi navíc stejně znovu a znovu vymykal z kontroly: když ho na přelomu padesátých a šedesátých let vyhledali Stanislav Dvorský a Petr Král, dva z nejtalentovanějších mladých básníků, které postupně získal pro spolupráci v rámci surrealistické skupiny, byli v tu dobu zároveň už nesmazatelně poznamenáni básněmi Ludvíka Kundery a jeho přátel ze Skupiny Ra, jak je poznali díky sborníku A zatím co válka.

Což by mohlo být opsáno obloukem ještě výmluvnějším: kdekoliv nacházejí Dvorský a Král v současné české poezii svoje následovníky - například v poměrně překvapivém návratu formy básnického "pásma" -, stále se v tom slyšitelně ozývá i poezie Ludvíka Kundery.

(Paříž, 22. března 2020)

Jaromír Typlt (1973), básník, performer a historik umění.