Zdeněk Kalista

Karel Teige a historie

Říkali jsme mu někdy dloubavě "kapitán avantgardy". Zdálo se, že jeho pohled je obrácen upřeně kupředu. Že se nestará o to, co je za ním, o to, co bylo. Že je antitypem historika, a to po všech stránkách dokonalým. Kolik úsměchu měl pro řeči o tradici!

A přece to byl syn historika! Jeho otec, který už svým vzezřením - postavou sraženou pod průměr ostatních lidí a kolébající se dosti obtížně na rachitických nohou - se zdál jaksi odsunován z tohoto života a určen k práci v ústraní minulých století, byl významným historikem. Základy pražského místopisu Josefa Teiga zůstávají podnes jednou z nejdůležitějších pomůcek pro badatele v dějinách českého hlavního města. A k nim nakupila píle tohoto archiváře města Prahy postupem času spoustu drobnějších prací: edic, monografií, článků i poznámek týkajících se jak pražského souměstí, tak lokalit mimopražských (Karlštejna, Čáslavě aj.) i širší historie českého státu.

Když jsem přišel poprvé k Teigovi do jeho bytu v Černé ulici, utkvěl jsem očima nejvíc na veliké knihovně, před kterou mne uvedl. Především mne tehdy zaujaly svazky francouzské moderní poezie, které Teige z ní vytahoval: Apollinaire, Romains, Duhamel, Vildrac, Max Jacob a další. Ale zvědavé oči mladého historika zachytily letmo i autory a tituly z jeho vlastního oboru. Patřily Karlovi, či jeho otci? Nedovedu dodnes říci. Ale ta otázka se mi už tehdy vklínila v moje myšlení a od té doby se v ně vrátila mnohokrát, když jsem začal uvažovat a vzpomínat na svoje vztahy k tomuto svému souputníkovi.

Seznámili jsme se do značné míry právě na půdě historie. Naše diskuse v začouzených místnostech staré kavárny Union, které jsem kdysi zachytil ve svém Kamarádu Wolkrovi (nově se k nim vracím i ve svých Tvářích ve stínu, vycházejících v českobudějovické Růži), nás spíše stavěly proti sobě. Teige mi připadal příliš samolibý, příliš povýšenecky přezírající chlapce z "provincie", jako jsme tehdy byli Wolker, já i jiní. Ale ještě z podzima 1919, když jsem přišel na univerzitu, setkali jsme se na univerzitních přednáškách. Mezi přednáškami, které jsem si tehdy dal zapsat, byla i přednáška K. Chytila Umění starokřesťanské. Tam jsme se spolu shledali. V letním semestru 1920 jsem si dal opět zapsat Chytilovy přednášky Umění byzantské a východní a Umění XVIII. a XIX. století a k nim jsem přidal ještě Chytilův seminář pro dějiny umění. V semináři jsme dokonce s Teigem sedávali vedle sebe a poznámky, které jsme si vyměňovaly potichu při seminárním cvičení, mi otevíraly Teiga poněkud hlouběji než neklidné až rozčilené rozepře v Unionce, pomáhaly mně seznámit se s ním niterněji.

Byl to zajímavý seminář - víc ovšem svým složením než tím, co se v něm projednávalo. Většina jeho členů je už dnes mrtva. První, tuším, odešel bývalý správce strahovské klášterní knihovny P. Jiří Měcháček, pak můj nad jiné milý kamarád malíř Zdeněk Rykr a potom řada dalších až po nedávno zemřelého profesora Oldřicha Stefana. Snad už jen Antonín Friedl, Vojtěch Volavka, Jan Port, Růžena Vacková a já dnes zbýváme. Vlastní seminární cvičení spočívala v tom, že se četly italsky a překládaly do češtiny známé Vite de` piGiorgia Vasariho z roku 1550 a komentovaly vyobrazeními jakési německé monografie o Donatellovi. Bylo to zdlouhavé (překlad kodrcal o naprostou nepřipravenost překladatele) a z největší části nudné. Teige měl před sebou papír a tužku, ale místo poznámek, které si dělali jiní účastníci seminárních cvičení, črtal si jakési skicy - snad k nějakému obrazu, který tehdy maloval. Chvílemi se však přece z tohoto očividného nezájmu protrhl. To tehdy, když profesor Chytil dal kolovat kolem podlouhlého seminárního stolu zmíněnou již německou monografii o Donatellovi a Teige se mohl na okamžik zadívat na některou z výtečných fotografických reprodukcí Donatellova umění. Tu se nejednou obrátil ke mně s obdivnou poznámkou třeba o Donatellově Davidovi, o jeho bustě Niccoly d`Uzzano a o jiných skulpturách, jež se otevřely před našima očima. Nemohl jsem nepostihnout, že jeho zájem se výrazně zvýšil. Připadalo mi dokonce, že mluví se stejnými akcenty, jako když mne upozorňoval na některá místa v Apollinairově Le musicien de Saint Mery nebo v drobných básních v próze Maxe Jacoba, jež mi nedávno půjčil v jednom čísle zaniklé revue Nord-Sud.

Když jsem se však k těmto zábleskům Teigova zájmu o starého mistra italského rinascimenta v duchu vrátil, musil jsem konstatovati, že jeho vztah k minulosti, k historii, je přece jen podstatně jiný, než byl vztah můj. Jednou v hovoru se mnou Teige sám zachytil tento svůj vztah k vědě, která se stala životním povoláním jeho otce, ve velmi výrazných konturách: "Víš, Kalisto, vědecká historie, to nakonec jsou především edice, pevně zjištěná čísla a data. To má budoucnost." Vzepřel jsem se tehdy - víc snad ještě v duchu než slovy - tomuto pojetí historikova úkolu, vykládaje si je v duchu jako jakousi deformaci vzniklou u Teigeho pod tlakem archivářského zaměstnání jeho otce, jehož vědecká práce se skutečně prezentovala především jako edice, čísla a fakta, přepisovaná přímo z archivního materiálu. Moje představa historie byla v podstatě romantická: chtěl jsem žít historií, chtěl jsem, aby její vyprávění dýchalo, aby to nebyla suchá tzv. fakta. Teigovo zadívání se do soch Donatellových mi připadalo v podstatě jako nehistorické, jako zájem, který platí ne minulosti, nýbrž přítomnosti, ne nepochopitelnému stínu zaniklého osudu, nýbrž něčemu, co ještě dnes máme před očima a co tvoří část naší přítomnosti.

Leč byl opravdu rozdíl našich stanovisek tak hluboký, tak diametrální, jako se mi zdálo? Pochopil jsem Teigovo stanovisko plně později, když mi Ivan Goll začal posílat z Paříže revui L`esprit nouveau, kterou tam vydávali zakladatelé tzv. purismu v novodobé výtvarné kultuře francouzské Ozenfant a Jeanneret. Tato revue, představující tehdy nejavantgardnější, co současná Francie měla, přinášela skoro v každém čísle nějaký pohled do minulosti: jednou článek o Michelangelově Sixtině, jindy o řeckém Parthenonu a opět jindy o dalším umělecko-historickém monumentu. Teige, kterému jsem došlá čísla půjčoval (později si opatřil časopis přímo), utkvěl se zřejmým zájmem i na těchto zdánlivých propadlech do minula. Našel v nich cosi, co vnitřně zřejmě odpovídalo jeho vzplanutí nad plastikami Donatellovými. Něco, co sdílelo jeho stanovisko. Vzpomínám, jak v této době zahořel pro veliké umění El Grecovo. Setkali jsme se jednou ve Slavii s malířem Janem Zrzavým a Zrzavý přinesl s sebou štos fotografických reprodukcí různých El Grecových obrazů. Díval jsem se na ně velmi dychtivě - ale Teige byl přímo fascinován. Zanedlouho přitáhl jakousi německou monografii o El Grecovi. Při listování touto knihou mnoho nemluvil, jen časem, nad některými významnějšími věcmi se na mne pronikavě podíval svýma černýma očima. Víc nebylo třeba. Sehnal jsem ve svých skromných financích pár korun a v knihkupectví U zlatého klasu, kde tehdy Ladislav Kuncíř, využívaje katastrofálního poklesu německé marky, prodával lacino knihy moderního umění i umělecko-historické publikace německé, jsem si koupil velikou mapu s barevnými reprodukcemi obrazů El Grecových. S Teigem jsme však neutkvěli jen na El Grecovi. Teige kdesi - snad v Chytilově semináři - objevil knihu W. Hausensteina Vom Geist des Barock. Přitáhl ji a ta kniha se měla stát jednou z osudových knih mého života.

Porozuměl jsem, že i Teige dovede žít historií. Že i pro něho to není cosi mrtvého, mimo zájem živých lidí. Proti mně, který jsem žil historií jako takovou, hledaje v ní právě to, co ji odlišovalo od mého vlastního dobového prostředí a mohlo zmnožit můj pocit života o nové tvary, žil ovšem historií spíše jako kusem přítomnosti. Nestal se a nemohl se ani státi historikem výtvarného umění toho typu, jako byl Max Dvořák, Vojtěch Birnbaum a jiní, kdo v umění viděli jakousi vývojovou řadu, řízenou neuniknutelnými zákony formální evoluce, z níž nebylo možno se vyzouti a která udržovala jednotlivá díla pevně v minulosti. Zařazení do takové vývojové řady by mu bylo jeho El Greca, jeho Zurbarána, jeho Piera della Francesca a ostatní, které jsme tehdy milovali, příliš vzdalovalo. Právě že jimi žil, byli mu čímsi přítomným. Pochopil jsem nakonec, že i důraz, který položil na edice, čísla a data v historii, vyvěral z jeho přítomnostního chápání historie: to přece bylo cosi, co bylo možno skoro ohmatat, smyslově postihnout, vidět jaksi tváří v tvář bez jakýchkoli psychických přizpůsobování jinému času.

Teigův vztah k historii bude musit respektovat každý, kdo bude chtít plně pochopit jeho avantgardismus. Neustálá konfrontace s minulostí, k níž Teiga vedlo jeho přítomnostní chápání historie, dodávala tomuto avantgardismu nejen širší rozlet fantazie, ale i sílu, jakou získává člověk trvající vnitřně v zápase. A právě tím se liší a bude lišit jeho avantgardnost od mnoha jiných avantgardních zjevů jak u nás, tak v cizině. Teige si mohl klidně zahrávat ve svých bonmotech se slovem "móda". Nemusil se báti jeho nebezpečí. Nemusil očekávat, že ho někdo zasáhne tím slovem hlouběji, než může zasáhnout novinářský plochý žargon. Dramatický charakter jeho avantgardismu, stále se v přítomnosti vyrovnávajícího s minulým, stále schopného takového vyrovnávání, který si vyžadoval celé osobnosti pro takové drama, lámal ostří jakéhokoli podobného označení, pokud bylo mířeno proti němu.