Bistro by jistě záhy přišlo o svou slávu a světový věhlas, kdyby k nám nechodili na chutnou krmi samotní Číňané. A tak jsem si tentokrát pozvala hosta z dáli, básníka a spisovatele Ning Kchena. Ning Kchen není v Praze poprvé a není v českém prostředí ani zcela neznámý. Někdo možná četl jeho Nebe nad Lhasou, někdo se s ním mohl setkat na debatě o literatuře a Tibetu na loňském Světě knihy nebo na uvedení zmiňovaného románu v literární kavárně Fra. Ning Kchen je mezi čínskými spisovateli, které v českých překladech vydáváme, poněkud ojedinělým úkazem. V zahraničí se toho o něm mnoho neví, Nebe nad Lhasou je jeho vůbec prvním románem přeloženým do cizího jazyka. Na čínských přebalech jeho knih však čteme chválu a doporučení zvučných jmen jako Mo Jen nebo Jen Lien-kche. Na rozdíl od svých proslulejších vrstevníků začal publikovat později, nejprve časopisecky a na internetu. Léta pracoval jako redaktor, nakladatelství mu však jeho vlastní dílo vydalo až poté, co si získal statisíce fanoušků právě na síti. Následovala literární ocenění, jen to nejpolitičtější, Mao Tunova cena, mu unikla, povídá se, že na příkaz shora. Ning Kchen je i doma považován za ne zcela obvyklý literární úkaz. Stylisticky rozmáchlými gesty zachází až do intimity člověka, kterou propojuje s bolestmi své doby. Jako člověk působí nenápadně až plaše, ve větší společnosti jej slyšet mnoho není, zato v úzkém kruhu přátel se občas rád a zajímavě rozpovídá. Snad se to povede i dnes. Vítej, Ning Kchene. V Pekingu jsi mě několikrát pozval na večeři ty, dnes je konečně na mně, abych ti pozvání oplatila. Řekněme, že u nás umíme uvařit úplně všechno. Co by sis poručil? Něco z tvého Pekingu? Co je z toho velkého množství čínských kuchyní tvému srdci nejbližší? Co si nejraději dáváte, když se setkáváte s přáteli? Poroučej, co hrdlo ráčí.

NK: Zdravím, Zuzano, a zdravím i všechny čtenáře! Děkuji za netradiční pozvání do "čínského bistra". Připomnělo mi notoricky známé čínské úsloví "zahánět hlad malovanými plackami", které odkazuje na pradávný příběh z období Tří říší. Historické záznamy praví, že když si císař říše Wej vybíral úředníky, řekl svým podřízeným: "Nesmíte vybírat pouze podle věhlasu osoby, sláva je jako placka malovaná do prachu, nezasytí." Později se z toho stalo úsloví přeneseně ironizující někoho, kdo si lže do kapsy, sám sebe obluzuje představami. Ne že by na představách a fantazii bylo něco špatného, lidského ducha konečně dokážou uspokojivě zasytit, tohle čínské bistro na papíře je skvělý formát. Máš pravdu, že jako rodilý Pekiňan si běžně nejraději dávám něco z naší místní kuchyně, obzvlášť v létě miluju pekingské ča-ťiang-mieny, vařené nudle se směsí bobové pasty restované s mletým masem, pórkem, vajíčkem a arašídy, navrch se přidává trocha čerstvé zeleniny, já je mám rád jednoduše jen s nahrubo nastrouhanou okurkou a k tomu česnek. Je to prosté a v parnu severní Číny neobyčejně osvěžující. S přáteli míváme pochopitelně opulentnější hostiny, protože se pije, a když se pije, musí se podle toho taky jíst. V létě si dáváme i v Pekingu dobře vychlazené pivo, což okamžitě vyvolá vzpomínky na české, škoda že si ho nemůžu dopřát častěji. K pivu mám rád smažené tkaničnice a restované arašídy. Ale výjimečná setkání chtějí něco honosnějšího, slavnostnějšího, co se běžně nejí, pro mě to je tibetská kuchyně, miluju jejich pečené placky s hovězím masem, hovězí steaky, v Pekingu jsem tě, Zuzano, jednou pozval do tibetské restaurace, pamatuješ?

Hostinská: Jak bych nepamatovala? Mám z té večeře i pár fotek, které dokazují, že to nejsou žádné "malované placky". Teď už můžu přiznat, že jsi mě tím pozváním tehdy lehce vykolejil, obávala jsem se, aby tibetská kuchyně nebyla podobně jako mongolská založená na vařeném mase a jačím loji. Věděla jsem, že Wang Mo-ťie si v Nebi nad Lhasou pěstuje vlastní zeleninu, protože tibetská kuchyně mnoho druhů zeleniny jako ta čínská nemá. O to víc mě překvapilo, jak dobré to nakonec bylo. Poprvé jsem tam na vlastní oči viděla campu, pamatuji si, žes mě učil, jak ji správně jíst. U jídla jsme se bavili o pasážích z tvého románu, který jsem tehdy zrovna začala překládat. Dobře vím, a kdo román četl, ten to ví také, že nejsi Wang Mo-ťie, v tomto směru jsi nenechal nikoho na pochybách. Přesto mi to nedá, abych se nezeptala, když jsi sám v Tibetu pár let žil, na předměstí Lhasy jsi učil v tibetské škole, spousta reálií a dějů v románu vychází z tvých osobních zkušeností, i ono setkání filozofa s mnichem se skutečně odehrálo, pověz, pěstoval sis tam zeleninu? Má ta zahrádka v románu taky reálný předobraz?

NK: To jsme byli v Makye Ame, vyhlášené tibetské restauraci, která se pojí se jménem šestého dalajlámy, jenž proslul svými překvapivě světskými až lechtivě milostnými básněmi. Mateřská restaurace se nachází uprostřed Barkoru, je to žlutá budova, každý, kdo přijede do Lhasy, se tam jde alespoň jednou najíst. Do Lhasy jsem tě vzít nemohl, na to nebyl čas, tak jsem tě vzal do pekingské Makye Ame, abys alespoň takto zažila kousek Tibetu. Ale k tvé otázce: ve Lhase jsem zeleninu nepěstoval, avšak můj kamarád učitel si vedle mého domku rozryl kus půdy a pěstoval si různé druhy, v jiných školách si někteří tibetští učitelé taky sami pěstovali zeleninu, šlo jim to dobře, udělali si skleník nebo pařeniště, zelenina jim rostla i v zimě, pamatuji si na to jako dnes. Takže ano, zahrádka v románu má v tomto ohledu reálný základ, další významy jsem jí ale přisoudil fiktivně, mám na mysli to propojení s násilím. Zničení zahrádky, to její rozmetání na kousky, šok, který to přivodilo, ta bezmoc, to už je románová metafora s historickou zkušeností, s násilným vyklizením náměstí Nebeského klidu 4. června 1989, která je ovšem také velmi osobní. Umožnilo mi vyjádřit právě ten šok naší generace, kdy nevíte, co si počít, nějak se s tím musíte poprat, protože život jde dál, čas se nezastaví, ale jak se s tím vyrovnat? Otřes, který zažil Wang Mo-ťie při nelítostném rozmetání své zahrádky, se mu propojil právě s dřívější zkušeností z Pekingu, proto ho to tak smetlo, proto o tom musel tak dlouze přemýšlet, proto to v něm tolik rezonovalo, protože ta černá díra po tak silném zážitku jen tak nezmizí, tu si v sobě člověk nese už napořád. U Wang Mo-ťieho to bylo navíc tak hluboké, že měl potřebu pokusit se to překonat SM praktikami s jistou soudní úřednicí.

Hostinská: Restaurace Makye Ame, kterou podle informací na internetu vlastní a vede Tibeťan z Amda, je stylově zařízena a podává se tam autentická tibetská kuchyně. Ten zážitek mi připomněl jiný restaurační řetězec, ujgurský, vlastnila ho ujgurská majitelka, hrála se tam večer ujgurská hudba, mezi cizinci a turisty byl v Pekingu jednu dobu velmi oblíbený, bez rezervace si tam člověk kolikrát nesedl. Ani nevím, jestli ještě existuje. Provozování takového typu v podstatě etnické restaurace je produktem naší doby, do značné míry navázaný na turismus. Nebudou to ale místní vnímat spíše jako projev "vyprazdňování původního obsahu", "interpretace" nahrazující "původní text", druh "pohlednicové či turistické kultury", jak o tom konečně mluví v románu i Wang Mo-ťie? S takovými projevy se zvlášť v centru Lhasy člověk musí setkávat na každém rohu.

NK: Majitel Makye Ame se jmenuje Cchering Wang-čching, už jeho jméno je zvláštní, část typicky tibetská a část typicky čínská, nevím, jakou má to jméno historii, rozhodně je atypické. Setkal jsem se s ním osobně a potvrzuji, že nejen jeho jméno je výjimečné. Je vysoké, mohutné postavy, která vzbuzuje respekt, když vejde do místnosti, okamžitě upoutá pozornost všech přítomných. Přestože je dnes úspěšným podnikatelem, z dálky pořád připomíná vysokohorského pastevce, svalnatý a ošlehaný, říká se o něm, že v minulém životě byl jistě jakem, že má jačí oči. Vidíš, teď jsem si vzpomněl, že v Makye Ame byl s námi i Denis, vzpomínám si, že jste dorazili do restaurace dřív než já, po cestě jsem dostal od Mo Jena zprávu, že má pro mě hotovou kaligrafii, napsal mi kaligraficky název mé studovny, poslal mi fotku, ukazoval jsem vám ji, protože jsem věděl, že Denis Mo Jena překládá, Denis se na tu fotku podíval a usmál se tím svým způsobem. Denis vypadá trochu jako majitel Makye Ame. Ale konec vzpomínání, k tvé otázce. Máš pravdu, že Makye Ame není původní, že to je druh interpretace, symbol, produkt turistického průmyslu. Makye Ame v tibetštině znamená nadpozemská dívka, ten název má původ v jedné z milostných básní šestého dalajlámy Cchangjang Gjamccha, tvrdí se, že šlo o jméno jeho milenky, se kterou se tehdy v sedmnáctém století tajně scházel právě v tom domě pískové barvy, ale bude to spíše městská legenda a makye ame v básni bude nejspíše bohyně z tantrických praktik, když není zrozena z pozemské matky. Samotná restaurace pochopitelně s šestým dalajlámou nemá nic společného. Ale kdyby tam nebyla? Pak by tam nebylo nic, co by na minulost nebo tu legendu odkazovalo, neznamenalo by to ještě větší ztrátu? Je to jako se vším, vším se něco otevírá a něco zakrývá. Myslím, že interpretace jsou stejně důležité jako původní texty. Interpretace často slouží jako médium a důležitost prostředníků asi nemusím rozvádět, naše poznání se bez nich neobejde, nebýt jich, jak bychom hledali původní text? Pochopitelně že mnoho interpretací je falešných, lživých, zavádějících, někdy dosahující až sprostoty, ale to je jiný problém.

Hostinská: Před zhruba třiceti lety jsi v Tibetu pár roků žil a v Nebi nad Lhasou vycházíš z vlastní zkušenosti. Okolí kláštera Däpung, kde se většina děje odehrává, dnes ale vypadá úplně jinak. Co tomu říkáš, když tu proměnu dnes vidíš?

NK: Odjel jsem ze Lhasy v roce 1986 a vrátil se tam znovu až v roce 2013, po sedmadvaceti letech. Těch pár let života v Tibetu v polovině osmdesátých let pro mě bylo důležitou životní zkušeností. Všichni se divili, proč tam už nejezdím. Já si ale vzal do hlavy, že se tam nevrátím, dokud o Tibetu nenapíšu alespoň tak, abych s tím mohl být sám srozuměn. Bál jsem se právě té proměny. Takhle jsem měl v paměti Tibet uchovaný v té podobě, jaký jsem ho zažil, a kdybych se tam už nikdy nerozjel, zůstal by mi takový ve vzpomínkách navždy. Vím, že celý svět se mění, i Tibet se proměňuje, že nemám sílu to zastavit, proto jsem nechtěl přijít o to, co pro mě Tibet znamená, nechtěl jsem si nechat ten svůj Tibet vzít žádnou výstavbou, které se u nás říká pokrok. Byl jsem si vědom toho, že v podstatě strkám hlavu do písku, ale bez téhle psychologie pštrosa bych přišel o všechno, co pro mě v souvislosti s Tibetem bylo a dodnes je tak důležité. Chtěl jsem napsat o tom, co jsem v Tibetu našel, o tom výjimečném životní prostoru, je to velmi konkrétní a zároveň na pohled nepatrné, o tom, co s člověkem Tibet dělá, to splynutí s krajinou, rostlinami a dřevinami, tam tu sounáležitost cítíš intenzivně, tělesně, i když jsi cizinec, stáváš se tam součástí toho zvláštního světa. Chtěl jsem se tam znovu vypravit až poté, kdy o tom budu schopen napsat román. V roce 2000 jsem dokončil román Město masek, jehož děj se z poloviny odehrává v Tibetu, ale stále to nebylo ono, něco chybělo, dokud jsem v roce 2010 nedopsal Nebe nad Lhasou. Nakonec jsem se tam přece jen znovu rozjel, bylo to v roce 2013, jel jsem do Lhasy a k Däpungu. Ty víš, že píšu hodně nesyžetovou prózu. V jednom eseji jsem pak napsal: "Škola i vesnice už vypadají úplně jinak, už tam žádná vesnice není. Zmizela. Prostě už není. Vypařila se. Ze školy je obrovská budova s mohutnou bránou, vyhlíží vážně a hrozivě. Kamenné domky nikde, taky zmizely. Chvíli jsem tam kdoví na co čekal, ale ničeho jsem se nedočkal. Chtěl jsem jít dovnitř, ale strážný mě zastavil a nechtěl pustit. Říkal jsem mu, že jsem tam před sedmadvaceti lety učil, ale nic s ním nepohnulo." Říkal jsem si, že stát se mi to dřív, napsal bych vůbec Nebe nad Lhasou?

Hostinská: Mluvil jsi o násilí. S vědomím, že to je složité téma, bych od tebe ráda slyšela víc. Nepíšeš o něm jen v Nebi nad Lhasou. Dalo by se říct, že tě nejen zajímá, ale přímo přitahuje. Nejen Wang Mo-ťie, všechny tvé postavy se s nějakým typem násilí ve tvých dílech vyrovnávají, přinejmenším v těch, která jsem četla, taky v románu Kruhová žena i Tři tria. Odkud se bere tvůj zvýšený zájem o téma násilí?

NK: Násilí a strach jsou na sebe přímo napojeny, ty dvě věci jsou staré jako lidstvo samo, máme je v sobě zakořeněné, v našich genech, v lidských společenstvích. V průběhu času si lidé velmi trefně pojmenovali čtyři základní svobody: svobodu projevu, svobodu vyznání, osvobození od chudoby a od strachu. Nemuset žít ve strachu je jednou ze základních tezí humanity a nepochybně to je jedno z věčných témat literatury. Do jaké míry žijeme stále ve strachu? Strachů je mnoho, některé jsou typické pro různé národy a kultury, historie, některé strachy vycházejí z ideologií, do jaké míry se od nich můžeme oprostit? V mém světě je nejintenzivněji přítomný strach ze státní moci, jak jsem jej zažil na jaře roku 1989. Bydlel jsem tehdy s rodinou západně od náměstí Nebeského klidu v Jižní dlouhé ulici. V místě, kde naše Nan-čchang-ťie ústí do třídy Věčného míru, stojí oblouk, a já ten večer stál pod klenbou na kole a díval se na plně ozbrojené vojáky v přilbách se štíty a puškami, jak ráznými kroky pochodují třídou k náměstí. Vtom se ozval výstřel, střela vletěla pod klenbu, netrefila mě, ale smetlo mě to z kola. Tu scénu nikdy nezapomenu, mám ji trvale zarytou hluboko v sobě. Moje psaní s touto vzpomínkou na bytostný strach o život přímo či nepřímo souvisí.

Hostinská: Když jsem četla tvé vzpomínky na dětství, dýchal z toho na mě taky určitý nepojmenovaný a jakoby latentní strach, rozhodně samota. V knize Peking: město a čas vzpomínáš na to, jak ses roku 1969 ocitl doma úplně sám, všichni odešli a zůstal jsi jen ty a kocour, to ti bylo deset. Jak se stane, že desetiletý kluk zůstane žít úplně sám? Kam šli všichni a jak je možné, že se o tebe neměl kdo starat?

NK: To bylo tak: v roce 1969 vyslyšel můj starší bratr výzvu předsedy Maa, aby "vzdělaná mládež odešla na venkov a podstoupila další vzdělávání v chudých rodinách". Bratr odešel s oddílem na západ na venkov do vyprahlé a chudé Šan-si. Moje starší sestra dostala umístěnku na práci v chemičce na vzdáleném předměstí Pekingu v okrese Fang-šan. Pár let předtím už továrnu mých rodičů přestěhovali z města taky do Fang-šanu, rodiče se sestrou se domů dostali jednou za čtrnáct dnů. Takže od roku 1969 jsem žil doma sám, rodiče přijeli vždy jednou za čtrnáct dní na víkend. Měl jsem sice ještě jednoho staršího bratra, který zůstal ve městě, byl policista, ale ten přebýval na policejní ubytovně, přišel taky vždycky jen na víkend, kdy se vraceli rodiče.

Hostinská: Jako kluk jsi nemusel nikoho poslouchat, nikdo tě nepeskoval, kdy si máš uklidit, mít v tom věku takovou svobodu musel být hotový ráj na zemi.

NK: Ano, měl jsem úplnou volnost. Možná díky tomu tak miluju svobodu (a nesnáším diktatury). A když pak s Teng Siao-pchingem přišlo období politického uvolnění a hospodářských reforem, věděl jsem, co je svoboda a jakou cenu má, věděl jsem, co je být zodpovědný sám za sebe, být samostatný a přemýšlet sám za sebe. Vždycky jsem bytostně nesnášel nesmyslné zákazy, zasahování do osobního života druhých. Rebelskou náturu jsem si zřejmě vypěstoval v dětství. Na škole jsem měl pověst největšího raubíře ve třídě, byl jsem kápo všech uličníků, kluci u mě občas přespávali, večer jsme blbli, dělali vylomeniny téměř do kuropění a pak jsme ráno zaspali a přišli pozdě do školy. Já ale nikdy ne s omluvou, napochodoval jsem do třídy drzým klackovitým krokem a hlasitě pozdravil třídní. Naše třídní byla pedant, strašná diktátorka, pořád se po nás nesmyslně vozila, my ji za to nenáviděli a ona zase nás. Vedl jsem proti ní válku a nakonec se nám ji podařilo vyštvat, přestala nás učit a já poprvé zakusil sladký pocit vítězství odboje. Tehdy jsem si jako kluk té svobody vrchovatě užíval. A nejen já, i náš kocour, který měl taky úplnou volnost. Ve dveřích měl díru, kterou si mohl chodit dovnitř a ven, a tou dírou za ním chodily i kočky a kocouři ze sousedství. Stalo se nejednou, že jsem se uprostřed noci probral a zjistil, že mám v pokoji na podlaze spoustu chlupatých koček. Když jsem se posadil, začaly se jedna po druhé líně zvedat a protahovat dírou ven. Říkal jsem si, že jsou jako já. Pochopitelně mě ta moje volnost taky něco stála, v deseti jsem si musel začít sám vařit, v zimě jsem se bál topit, abych se neotrávil zplodinami, venku bylo deset pod nulou a já večer zalézal do vymrzlého pelechu a pod peřinu k nohám jsem si dával našeho kocoura, aby mě zahřál. Nohy jsem měl ledové, Žluťákovi se to nelíbilo, vždycky se dral nahoru ke mně do podpaží a já ho zase nelítostně posouval do těch nejstudenějších míst a své vymrzlé nohy jsem mu dával na jeho nejteplejší místo, na břicho. Choval jsem se k němu taky jako diktátor. Jako kluk jsem zažil neuvěřitelná dobrodružství. Život o samotě nesmírně podněcoval mou fantazii. Už jako kluk jsem měl o dost větší představivost než všichni mí kamarádi, protože samota pro dítě znamená téměř to samé co fantazie. O dětství bych mohl mluvit dlouhé hodiny, dost jsem toho napsal právě v knize vzpomínek na Peking, kterou jsi zmiňovala, zrovna teď píšu ještě stejnojmennou knihu povídek. Pár jsem jich už zveřejnil a ohlas není špatný. Chtěl jsem zpracovat svět starého Pekingu, který už taky zmizel, ještě znovu ve fikci. V esejích se totiž vyjevuje jen malá část reality, té mohutné, obrovské množiny všeho, jejíž největší část zůstává skrytá, podobně jako o tom mluví Hemingway ve své teorii ledovce. O tom pod hladinou dokáže psát právě fikce. Tam se taky píše o realitě, kterou ale bez představivosti nevidíte. Kdyby na světě existovaly jen eseje, dohlédli bychom jen velmi zanedbatelnou část reality. Moře a oceány jsou rozlehlejší než zem, nebe je rozlehlejší než oceán a fikce je rozlehlejší než nebe. Moje nespoutané dětství v sobě mělo toho latentního spousty, všechny ty nedozírné možnosti, pro jejichž vyjádření potřebuji fikci, abych mohl psát o životě plasticky, trojrozměrně, o tom svém podvodním dětství a o Pekingu skrytém pod hladinou. Vidím, že jsem se zase rozpovídal, musím brzdit!

Hostinská: Kdepak, u nás v bistru není třeba brzdit, naopak, klidně to rozjeď, na brzdění jsem tady kdyžtak já. Vidíš, až teď mě vlastně napadá další čtení titulu Nebe nad Lhasou, který v originále má to nebe, a pak tam má znak pro oblast vnitřního Tibetu, který má ale další význam "skrytý". Ale pojďme dál. Tvé postavy jsou většinou všechno jen ne tuctové, dokonce by se dalo říct, že jsou to svým způsobem podivíni. Wang Mo-ťie se vyžívá ve francouzské postmoderní filozofii, a má-li možnost, taky v SM praktikách, ve Třech triích máme odsouzence na smrt, elitního vyšetřovatele a miliardáře; soukromé očko ani bohatá majitelka obory v Kruhové ženě rozhodně nejsou typy lidí, které člověk v reálném životě běžně potkává.

NK: To máš pravdu, rozhodně to nejsou běžné typy lidí. V čínské literatuře se jaksi cení umění psát o obyčejném člověku, o jednom z nás. Ne že by na tom něco nebylo. Pokud je většina chápána jako obyčejní lidé, pak jsou takové postavy čtenářům bližší. Ani nechci říct, že by v tom byl literární populismus, a i kdyby byl, bylo by to nutně špatně? OK, není to špatně. Myslím to vážně. Zobrazovat obyčejný svět většiny nebo psát o obyčejných věcech je literatuře vlastní. Ale ptám se, zdali je zobrazování obyčejného možné pouze prostřednictvím běžného. Kdyby byla odpověď ano, pak by to byl skutečně populistický přístup. Psát o neobyčejných postavách je ve své podstatě taky způsob, jak psát o obyčejných lidech. Každý, i ten největší podivín, v sobě má obyčejného člověka, do jisté míry lze říct, že přímo zosobňuje obyčejnost. Třeba zrovna Wang Mo-ťie. Jeho záliby nejsou dvakrát obvyklé, někdo by řekl možná i extrémní, ale kde se to v něm vzalo? Přemrštěná záliba v četbě postmoderních filozofů není asi úplně běžná. Ale každá filozofie se svojí podstatou zabývá existencí, vztahem člověka ke světu a copak přemýšlet o tom, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme, není do větší či menší míry vlastní každému? SM je atypická preference, uznávám, ale proč je takový, co ho k tomu dovedlo? Bolest. On trpí. Velké vzedmutí celého národa skončilo utopené v krvi, ideály jako svoboda, demokracie a občanská práva skončila v tratolišti krve. A to je bolest každého z nás, navíc potlačená a zakázaná, která obrácená dovnitř proměnila vnitřní svět mladého hrdiny. To není nic neobvyklého, pokroucenou bolest si nesou všichni intelektuálové oné generace. A stejně tak filozofie a abnormní zájem o racionální uchopení podstaty lidství je u něj přímo spojená se silně prožitou bolestí jeho minulosti. Wang Mo-ťie je zvláštní a stejně tak obyčejný.

Ve Třech triích jsem se ještě víc přiblížil k obyčejnému. Hlavní postava Tu Jüan-fang je generálním ředitelem obrovského státního koncernu, život ho naučil, jak získat, užívat a udržet moc, ta moc ho změnila k chladné nelidskosti, stalo se z něj mocenské zvíře, manipulátor, ze své výše si už ani neuvědomuje, co se z něj stalo za monstrum. Až když se dal na útěk a musel se skrývat, dostal se inkognito do prostředí obyčejných lidí a zjistil, že obyčejný život může být ve své každodennosti krásný. Uvědomil si, že i když měl spousty žen, nikdy nepoznal lásku, a poprvé v životě se zamiloval.

V Kruhové ženě jsou soukromý detektiv a paní majitelka skutečně nezvyklé postavy, v tom románu jsem se pokusil posunout hranice vlastního psaní, napsat v podstatě román noir, je to taková dekonstruktivistická hra se spoustou postmoderních hříček, s ironií, sarkasmem, subverzí. Když jsem protagonistovi přisoudil kulhání, uvědomil jsem si, jak to umocnilo absurditu celého románu: všechno je tam rozhoupané, neúplné, nejisté. Celé to vyprávění kulhá spolu s detektivem, který má levou nohu o kousek kratší než pravou, není vyloženě kripl, spíš pajda. To jeho pajdání mu v ničem nevadí ani nepřekáží, někdy mu dokonce hraje do karet, například je hbitější než ostatní, má v sobě větší pružnost a dokáže vyvinout neuvěřitelné zrychlení, takže jednou vyhraje docela velký běžecký závod. Když si pak jde na stupně vítězů pro medaili, kulhavému vítězi se všichni smějí a on se stane nejslavnějším kulhavým běžcem naší doby. Samotný příběh je hitchcockovského ražení, ale to pajdání hrdiny všechno nabourává. A pak je tu paní majitelka, která pozve detektiva na své panství pod záminkou, aby napsal její životopis, protože on je kromě detektiva taky autorem detektivek, ve skutečnosti je to výzva, jestli objeví její hrůzné tajemství.

Hostinská: Wang Mo-ťie je dlouholetý kamarád autora románu, ty sám jsi v Tibetu nějaký čas žil, tady se není na co ptát, ale co velké zvíře a multimilionář, kulhavý soukromý detektiv, bohatá vdova na panství, výslechy ve věznici... tam asi nemůžeš tvrdit, že je znáš osobně, že jsou tvými kamarády nebo že jsi byl u toho. Kde ses inspiroval? Děláš si před psaním nějaký terénní průzkum, sběr dat nebo výpravy za poznáním do světů, ve kterých se sám běžně nepohybuješ?

NK: Ostatní jsou všechno smyšlené postavy, jen paní toho panství má trochu předobraz v konkrétní ženě. V roce 2001 jsem pracoval jako novinář v časopise o ekologii a dostal jsem za úkol udělat rozhovor s jednou osobností, která se dlouhodobě podílela na zalesňování horských holin. Myslel jsem, že to bude další rutinní práce, ale když jsem podle instrukcí dojel autem do hor za Pekingem, objevilo se přede mnou najednou moderní panství, rozlehlé, ale nijak okázalé, spíš minimalistické, se spoustou cestiček, s jezírky, kamennými mostky, údolím, staveními a okolními kopci porostlými mladými zeravci. Do té doby jsem netušil, že v Číně a k tomu přímo u Pekingu může mít vůbec někdo něco takového. Majitelka byla vzdělaná a inteligentní čtyřicátnice, měla vystudovanou vojenskou akademii se zaměřením na řízené střely, v armádě krátce sloužila, v osmdesátých letech se dala na podnikání, které několik let předtím pověsila na hřebík, vrátila se do rodného kraje a domluvila si, že se postará o zalesnění území osmi hor, kde vytvořila moderní oboru, kterou zcela přetvořila k obrazu svému a která se stala svým způsobem jejím panstvím. Po několika návštěvách, kdy jsem s ní dělal onen rozhovor pro časopis, jsme se spřátelili, i později jsem do obory často jezdil. Jednou jsem se před ní v žertu zmínil, že ta její obora je jako dělaná pro hororový příběh. Zeptal jsem se jí, jestli tam náhodou nemá tajné místo, o kterém nikdo neví. Věděla, že jsem spisovatel, ale i tak jsem ji tím zaskočil. Převyprávěl jsem jí v kostce svůj nápad na román, překvapilo ji to, ale připadalo jí to zajímavé. Bohužel v roce 2005 nečekaně zemřela, aniž měla šanci si tu knihu přečíst. Je stejně jako v románu pohřbena na úpatí jedné ze svých hor, které zalesnila.

Hostinská: Zmínil jsi, že sis nechal od Mo Jena napsat kaligrafický nápis názvu své studovny. Slovo studovna vyvolává asociace s literátskými studovnami, jako měli Pchu Sung-ling a další, s konceptem staré literátské tradice, kdy si tak literáti nazývali své duchovní domovy a potažmo i sebe. Nejeden čínský spisovatel je dnes znám svými kaligrafiemi, Ťia Pching-wa, Mo Jen, ty taky píšeš kaligrafii, ale i mladá generace. Jak tomu velkému zájmu o kaligrafii mezi spisovateli rozumět? Vracíte se tím k tradičním literátským zvykům, způsobu života?

NK: V roce 2015 jsem se odstěhoval z centra za město do rezidenčního komplexu u řeky Čchao-paj. Ten komplex má čtyři části, já bydlím ve dvorci nazvaném Čchin-chu-jüan. Jezero a loutna čchin, které má v názvu, jsou dva krásné znaky s mnohovrstevnatými konotacemi smyslovými i filozofickými, vyvolávají obraz vodní hladiny, nad níž se nese rozechvělý zvuk prastaré citery, drnkání staré melodie u jezera. Bydlím v přízemí v bytě se zahrádkou, na zahradě mám altán, kde rád trávím čas, piju čaj, čtu si, píšu znaky nebo píšu. Oknem z pracovny se dívám do zahrady k altánu, který se tak stal součástí mé pracovny, knihovny a studovny v jednom, a tak jsem si ji nazval Čchin-chu-čaj. Slovo "studovna" nemá jen význam místa, kde se člověk věnuje četbě a vzdělávání, má i abstraktnější význam sebekultivace, v buddhismu praktikování vyznání, což pro mě četba a psaní svým způsobem je a moje studovna bezesporu je mým duchovním domovem. Mo Jenova kaligrafie v sobě má něco z obskurity dávnověku, taky humor a čistotu. Humor je v kaligrafii vzácný, Mo Jenovy znaky se čím dál víc blíží jeho podstatě. Estetika čínské kaligrafie byla i v tradiční kultuře velmi specifická, jde tam o přímý osobní prožitek a abstrakci zároveň. Pokud bychom chtěli v čínské tradiční kultuře najít individualistickou tradici, pak bychom ji určitě našli v kaligrafii, ve všech těch individuálních stylech, kaligrafie má v sobě spousty vyhraněného, myslím, že opisováním starých nápisů a pěstováním kaligrafie se čínští spisovatelé v hloubi identifikují právě s tím individualismem v kaligrafii, s tou bytostnou jedinečností člověka, která je v kaligrafickém projevu krásná a přetrvává po staletí. Krátký příběh: většina kaligrafických nápisů pochází z dávných stél, jsou to v podstatě nápisy na hrobech. Ty se obtisknou na papír a vydávají se v sešitech, podle kterých kaligraf opisuje. Já ve volných chvílích už deset let opisuji nápis na stéle Čang Čchiena z chanské doby. Samo vědomí, že člověk komunikuje s nápisem starým dva tisíce let, dělá ze psaní zajímavou událost. Opisování znaků je druh interpretace, podobně jako hraní klasické hudební skladby, abstraktní krása se tak udržuje stále při životě. Jednou jsem jel na Tchaj-šan do kláštera Taj na úpatí posvátné hory a ke svému překvapení tam tu původní stélu objevil. Byla sice pod skleněným poklopem, ale i tak jsem se ocitl tváří v tvář přes dva tisíce let starému originálu, který jsem z knih léta opisoval. Byl to silný zážitek. Čang Čchienovy znaky jsou velmi neobvyklé, svérázné, hravé, romantické, disproporční, rebelské, vymykající se tradici, v kaligrafii něco podobného nenajdete, téměř modernistické, a kdybys tam chtěla najít postmodernu, i to by si člověk obhájil. Psal jsem je roky, a stále jsem se zcela nedobral dna jejich podstaty, přesto jsem měl pocit, jako by se ve mně tím psaním něco zasutého měnilo, opravilo, podvědomě mě to uvolnilo. Nikdo se nemůže úplně oprostit od tradice, ani by se neměl oprošťovat, ale jde o to, jakou tradici si člověk zvolí, jestli vyhovuje jeho naturelu. Opisování kaligrafie ze stél je znamenitý způsob, jak s tradicí komunikovat. Kaligrafie je abstraktní, není v tom žádná jasná ideologie, čas minulosti a přítomnosti se v ní stírá, je to trochu jako hudba, kulturně a umělecky obohacující. Je v ní tajemství a ve své tichosti pozvedává ducha. Pochopitelně se na celou věc můžete dívat také čistě prozaicky jako na zálibu nebo koníček, způsob odreagování, kde nejde nutně o něco smysluplného, prostě se bavíte psaním tuší, podobně jako byste si doma zahráli třeba Bacha na klavír jen tak.

Hostinská: Noření se do dob dávnověku je sice zajímavé, vždyť i mně visí na stěně v pracovně tvoje kaligrafie se dvěma velkými znaky "nebe" a "skrytý/Tibet", kterou jsi mi přivezl a na večeru v literární kavárně Fra věnoval, když vyšel český překlad knihy. Je nádherná a podobně jako Čang Čchienovy znaky velmi netradiční a zvláštní. Obávám se však, že se v dnešním povídání nemůžeme vyhnout tématům dneška, a tím palčivým je koronavirová pandemie. Konečně i ta je taky hodně o strachu. Co ze svého úhlu pohledu říkáš tomu, co se kolem šíření nákazy v souvislosti s literaturou v Číně děje? Mám na mysli ty agresivní online ataky na spisovatelku Fang Fang a další projevy nezřízeného nacionalismu, o kterých píšou i zahraniční média. Opravdu to u vás už v síle demagogie pomalu vypadá jako v dobách kulturní revoluce?

NK: Fang Fang je v Číně horké téma, přímo žhavé. Do pohybu se daly spodní proudy. Celé to je složité, až bude někdo někdy psát o téhle části čínských dějin a podaří se mu fenomén Fang Fang dobře zanalyzovat, mohlo by se mu tím podařit popsat základy problematiky současné Číny. Ale to by musel napsat politolog, sociolog, historik a literární kritik v jednom, protože jen z jednoho úhlu by to bylo málo. Spisovatel stojí vždy osamocen, a když se ocitne uprostřed bouřících mas, je to pro jedince vždycky nebezpečné. Fenomén Fang Fang můžeme časově rozdělit na dvě etapy. První etapa trvala oněch šedesát dnů, kdy se v rámci karanténních opatření uzavřel celý Wu-chan a Fang Fang psala své každodenní posty. Druhá etapa následovala poté, kdy vyšlo najevo, že se její Deník z Wu-chanu překládá do mnoha jazyků a chystají se zahraniční vydání. V Číně knižně nevyjde, to je už jisté. Já sledoval bedlivě a v přímém přenosu první etapu. Epidemie zaskočila úplně každého a uzavření desetimilionové metropole bylo bezprecedentní rozhodnutí. Všichni jsme den co den sledovali čísla, kolik přibývá nakažených a jak se kde epidemie šíří. Měli jsme strach. V oficiálních zprávách se člověk nedozví vše, jejich pojetí reality je velmi omezené, oficiální média mnoho důvěry veřejnosti nemají. Fang Fang žije ve Wu-chanu, a tak když začala každý den na Weibo nebo na WeChatu zveřejňovat své texty o tom, co zjistila, co se doslechla, co prožívá ona a její okolí, četli jsme je jako vzácné autentické zprávy ze samého centra dění, ze kterých jsme si mohli udělat představu o tom, co se tam asi tak ve skutečnosti děje. Bylo to jako slyšet dech a tep města uzavřeného v karanténě. Proto na sebe taky upoutala takovou pozornost. Z toho právě vyvstal problém, protože oficiálním místům se to nelíbilo. A obzvlášť se jim nelíbilo, když opakovaně volala po potrestání viníků, když psala o tom, proč se celá věc tak dlouho tajila. Cenzura jí začala posty mazat. Zobrazil se titulek, ale když na něj člověk klikl, text se nezobrazil, jen upozornění, že příspěvek byl pro nevhodnost obsahu smazán. Účty Fang Fang opakovaně zmrazili, v čínštině se tomu taky říká, že účet nebo profil vybouchl, znamená to, že se na něj majitel nedostane a nemůže nic zveřejnit. Je to způsob psychologické války a zároveň druh trestu. Na to všechno jsme normálně zvyklí, tentokrát to ale v té vypjaté době vyvolalo obrovskou vlnu solidarity s Fang Fang a odporu k cenzuře. Solidarita se projevovala tak, že opravdu spousta lidí její příspěvky sdílela na svých účtech a profilech, přeposílala si je ve skupinách, aby v tom množství neměla cenzura šanci všechno vymazat, aby se to jako štafeta šířilo pořád dál. Mluvíme o desítkách tisíc lidí, ne o pár kamarádech. Z osobního deníku se najednou stal v podstatě celostátní fenomén boje s cenzurou a potažmo zápas o svobodu informací ve veřejném prostoru, jaký jsme nikdy předtím nezažili. V těch dvou měsících se v jejím deníku soustředily dva jasné požadavky: prvním byl požadavek po pravdě, společném sdílení osudu, jeden za všechny a všichni za jednoho, přičemž ten jeden byla Fang Fang. Druhým byla revolta proti internetové cenzuře a státnímu aparátu, všichni se zapojili z pocitu, že jsme jako lid v právu a budeme se bránit, budeme si stát za svým, neuhneme. Já jsem se taky zapojil, čím víc mi příspěvky mazali, tím víc jsem sdílel, pořád a všechno dokola, pro každého z nás se stalo věcí osobní ctižádosti a cti udržet její deník v oběhu. Malinko tu odbočím, protože Fang Fang znám osobně docela dlouho, dělal jsem jí redaktora, v literárním časopise Říjen jsme jí publikovali spoustu věcí, mimo jiné i novelu, za kterou v roce 2010 dostala Lu Sünovu cenu, jež se udílí jednou za tři roky a platí za jednu z nejprestižnějších v zemi. Naše společná kamarádka, spisovatelka Lin Paj, pomáhala Fang Fang zveřejňovat její deníkové zápisky poté, co Fang Fang znemožnili přístup na její profily. Zajímavé bylo, že přes všechny překážky byl nakonec její deník téměř všude, cenzura skutečně nestačila mazat, takže to vzdali, opět jí otevřeli účet a ke konci už dokonce přestali její příspěvky mazat úplně. Všem se nám ulevilo. Jednak jsme slavili malé vítězství a jednak jsme už nemuseli pořád ostražitě hlídat mobil. Když pak bylo po všem, Fang Fang přestala psát svůj deník a karanténa nedlouho poté skončila, přišla záhy zpráva o zahraničních vydáních. Myslel jsem si, že to je jen třešnička na dortu, pogratuloval jsem jí a tím to pro mě vlastně skončilo. Ony následné ataky ultralevicových vlastenců na síti jsem bral jako podružnou záležitost, přinejmenším už to nebyla státní cenzura, alespoň otevřeně ne. Zadruhé všichni dobře víme, co jsou ti zavilí útočníci zač, někteří se skrývají pod falešnou identitou, někteří jsou dokonce vězňové. Tihle lidé jsou většinou jednodušší a náchylní k následování vůdce, dostanou jednoduché pokyny a ty pak kolikrát s chybami papouškují schovaní za anonymitu sítě. Často jen sprostě nadávají a osobními invektivami útočí na označené cíle. Takových lidí je bohužel dost, říká se jim "pětníci", protože za každý post dostanou pět mao (zhruba dvě koruny české). Vytvářejí virtuální masy, například takzvaný "císařský bar" je obrovská síla, jsou dobře organizovaní a útočí společně v šiku, dovedou hodně znepříjemnit život. Mají čínským nacionalismem vymyté mozky a své frustrace si pletou s vlastenectvím. Když už Fang Fang nestála proti síle státní cenzury, hodně z těch, kteří ji dříve podporovali, se už do věci nechtělo dál míchat a ztrácet čas se sprosťáky. Možná to dělalo dojem, že hlas lidu stojí proti Fang Fang, že Čína je plná zuřivých nacionalistů, ale není to tak, prostě ten boj jen už pro spoustu lidí skončil. Teď nedávno dělali online průzkum veřejného mínění, jestli jste pro, nebo proti Fang Fang, a výsledek byl, že většina byla pro. I s tou zavilou nacionalistickou silou vyjádřilo 63 % respondentů podporu Fang Fang. Ona solidarita se spisovatelkou proti cenzuře to konečně ukázala naprosto jasně. Je škoda, že se v zahraničí píše jen o té ultralevicové záplavě, pro mě - a myslím, že i pro většinu Číňanů - byl ten první boj mnohem důležitější. Právě když jsem začal odpovídat na tvou poslední otázku, viděl jsem na sociálních sítích text jednoho mnicha, který podle mě vystihuje, co pro nás fenomén Fang Fang znamená a jak nečekaně velký má dosah, když pronikl až za zdi kláštera. S dovolením tu část ocituji, náš čas se zřejmě chýlí ke konci, myslím, že by to mohl být hezký závěr našeho posezení v čínském bistru, co říkáš?

"Jsem mnich. Miluju svou vlast a miluju církev, ctím zákony i přikázání víry. Podle buddhistického kréda odchodem do kláštera každý novic skládá slib odříkání se od světa lidí, světských pravidel žití, zaslibuje se životu v čisté radosti, útrapy snáší bez řečí, srdce nenechá bloudit. Buddhistická přikázání mnichovi velí, aby se nedíval, kdo jde kolem, co se kde děje a co kdo dělá, aby se zajímal o sebekultivaci, hlídal pouze, zdali je na správné cestě a neuhýbá z ní. Všemi těmito zásadami se můj život řídí. Přesto, když vypukla epidemie neznámého viru a pozornost se záhy soustředila na deník spisovatelky Fang Fang, já, mnich, který bych měl správně o to víc opevnit hradby a nenechat vnější svět proniknout, nemůžu a nechci dál mlčet... Epidemie vnesla do mého života nový obsah. Tou vrstvou navíc byla četba denních příspěvků Fang Fang, jediný jsem nevynechal. Četl jsem také rozhovory s odborníky a příspěvky k její kauze. Sledoval jsem také tu neutuchající čtenářskou podporu, která dodnes trvá. Pro mě osobně znamenal její deník v době epidemie nejen duchovní podporu a dýchací přístroj, jak to výstižně okomentovali čtenáři, v rovině intelektu pro mě byl utišujícím lékem na bolest nitra, v rovině emocí posilujícím, výživným a ozdravným lektvarem, v rovině víry zpevňovačem a palivem, v mém uzavřeném životě byl dennodenně životabudičem i lékem pro klidné spaní. Fang Fang se projevila jako nesobecká spisovatelka a neohrožená zastánkyně člověka. Chci všem těm, kteří ji nevybíravými způsoby zlým jazykem škodí, ponižují, očerňují, kritizují a soudí, rázně říct: říkáte, že je kulturní kolaborantka, která pere špinavé prádlo před cizinci, já říkám, že Fang Fang je upřímná a pravdomluvná spisovatelka lidu; říkáte, že je veřejným nepřítelem a zrádcem země, já říkám, že Fang Fang je smutně tragická, pravá bódhisattva mezi lidmi."