Minule jsem tu psal o jubileu Miloše Doležala a dnes mám v rukou jeho novou knihu Do posledních sil (Host 2020) s podtitulem Tři dokumentární povídky z konce protektorátu. Zaměřuje se zde na válečné osudy Josefa Čapka v koncentračním táboře i jeho tragický konec, zápas a hrdinskou smrt československého výsadkáře Vladimíra Hauptvogela a příběh Josefíny Napravilové, která se po válce rozhodla pátrat v Evropě vstávající z popela po lidických dětech.

Doležal jim svými texty vzdává poctu, protože jsou věci, na něž nelze zapomínat, jinak nám hrozí, že statečnosti, hrdinství a pravé lidskosti prostě přestaneme rozumět, že pro nás začnou ztrácet smysl - jako už dnes mnozí z nových generací přestávají rozumět oběti Palachově -, že pro nás budou nositelé výjimečných mravních kvalit lidmi z jiného světa.

Ale oni byli z tohoto světa, vcelku prostí a úplně normální, jen se uměli rozhodnout a vzpřímit, když to bylo třeba. Josef Čapek byl "jen" umělec, svrchovaně moudrý a velkorysý, tolik duchovně překračující rozměklý průměr, že jej fašistická bestie musela nenávidět; proto nepadalo do úvahy, že by vyhověla kterékoli z mnoha intervencí, včetně žádostí protektorátního prezidenta, a pustila jej ze svých spárů. Byl nebezpečný a nepřijatelný už tím, že existoval. Josef Čapek přijímal svou strázeň s pokorou a dobrou myslí - podle všeho se nikdy nevzdával naděje.

Parašutisti, kteří byli vysíláni do protektorátního prostředí, si museli být vědomi, že jdou na takřka jistou smrt. Mohli si položit otázku, jaký smysl ta smrt bude mít. Odpověď nebyla pro všechny tak jistá, snad že si někdo v Londýně udělá čárku, a konec války byl blízko. Podmínky v zemi, nad kterou se vznášel strach, krajně složité, nebezpečí na každém kroku, a na každém kroku hrozba zrady. Přesto však byli takoví, kteří bezvýhradně splnili svůj úkol.

Z četby Doležalova textu mimo jiné jasně vysvitne, jak strašnou dobou byl protektorát a jak neúnosně stupidní je jakékoli jeho zlehčování. S kýmkoliv, kdo se jim postavil, naložili nacisté gnadenlos, nemilosrdně. Samozřejmě že tento boj na život a na smrt vnímali aktéři národně, z pozic vlastenectví: "Život jednotlivce neznamená nic, národ vše." Jinak si to ani neuměli představit.

Doležal vytváří kombinaci dramatické montáže, reportáže a filmového scénáře. Používá vzpomínky a deníkové záznamy, dobové fotografie, úryvky z dopisů, zprávy a hlášení, novinové články, soupisy věcí, pracuje ovšem s autopsií, s dojmy z návštěvy příslušných míst. Prokazuje cit i pro ten nejposlednější detail - všechno tu získává své místo a všechno si zaslouží obnovit, aby to mohlo přispět k obrazu celku. Ostatně život sám se skládá z mozaiky detailů, z mnoha vcelku nevýznamných událostí, jež náhle přeruší nějaká významnější, jako třeba smrt.

Ale to všechno by byl jen materiál, s nímž by si leckdo nevěděl rady. Autor jej ale umí složit dohromady, vyhmátnout z něj to nejpodstatnější, vytvořit a nasvítit jeviště a rozvinout na něm akci. A na konci se dostavuje to, o čem jsme už mluvili: správné porozumění. Když čteme hypotézy jednoho z členů paradesantní skupiny o příčinách konce jejich velitele, Doležal kontruje - "pravý a chrabrý válečník, jakým Vladimír Hauptvogel bezesporu byl, se bije i s přesilou do maximální krajnosti, do posledních sil".

Strhující Manguelovy Dějiny čtení mě kdysi uchvátily. Teď přichází Jiří Trávníček s příručkou Kulturní vetřelec (Host 2020) a podává přehled dlouhého příběhu knihy a čtení. Dílo se skládá z úvodu, dobových přehledů a zejména rozsáhlého kalendária s množstvím položek, vztahujících se k historii knihy, čtení a čtenářství. Nelze to zvládnout na jeden zátah, vybízí k návratům a stálému listování. Něco pěkného tu vypíši. "Léčebna duší", nápis nad vchodem do knihovny egyptského faraona Ramesse II. v Thébách (že knihy léčí, není pochyb, sestavují se seznamy hojivých knih a dávno již vznikla biblioterapie, která má různé přínosné podoby); Seneca 63. n. l: "protože nemůžete číst tolik knih, kolik byste jich chtěli mít, je dobře vlastnit jen knihy, které zvládnete přečíst" (to bych si měl zapsat za uši); Petrarca: "knihy nemají být nábytkem, který by zdobil dům. Mají být potravou, která živí ducha"; už z roku 1470 pochází stížnost na knihtisk: "za jeden den se toho vytiskne více, než se dá napsat za jeden rok"; roku 1550 kdosi praví: "knih je tolik, že ani nemáme čas číst jejich názvy" (na tom se tedy moc nezměnilo); roku 1592 Joseph Hall: "každý rýmovač s červeným nosem je autorem, snem každého opilce je kniha" (no aby ne!); roku 1879 venkované z jižních Čech: "kdo si zvykne v mládí jen s knihou a perem obcházeti, později se těžké polní práce štítí a chce jen lehkým způsobem živ být" (a dnes už jich jsou miliony!); Sándor Márai roku 1986: "je stále více těch, kdo jsou ochotni psát. Stále méně těch, kdo jsou ochotni číst"; pařížské jaro 1968 a heslo "Už žádné knihy, už žádné knihy!" (co by tomu tehdy asi řekli v Praze?). Opakují se tu leitmotivy a evergreeny, zvláště surové a barbarské ničení knih od nepaměti až do současnosti, opakovaná tažení proti knihám nežádoucím, škodlivým, hříšným, nepřátelským a zavrženíhodným, nářky na velké množství titulů, nářky nad povrchní a hynoucí čtenářskou kulturou, ale zároveň neustálá expanze gramotnosti a knižního trhu s formativními a transformačními společenskými důsledky. Hlad po čtení roste vždy v politicky vzrušených dobách - za Francouzské revoluce, patrně za jakékoli revoluce, patrně i v každé době vznícených sentimentů, za války, za perestrojky v SSSR... A z dob nedávných pamatujeme i fronty na knihy - ty už patrně nezažijeme. Nebo to bylo jen československé specifikum? Fronty na knihy patřily nevyhnutelně ke každému normalizačnímu čtvrtku a sám jsem se do nich občas zařadil. Čelil jsem letos dotazu, zda se stála fronta na Hostovského Všeobecné spiknutí. Nebyl jsem si úplně jist, v roce 1969 byl trh ještě pestrý a vycházela zajímavých knih spousta, ale nakonec to rozhodla paní Olga Hostovská ve prospěch fronty: "Za našich časů byly fronty na knihy stejně samozřejmé jako fronty na pomeranče."

Autor žel poněkud opomenul oblast bibliofilskou - uvádí sice vznik prvních bibliofilských spolků (Anglie 1812, Francie 1820, Německo 1899, u nás byl doposud činný Spolek českých bibliofilů založen roku 1908), ale jinak fenoménu knihomilství velkou pozornost nevěnuje. Láska ke krásné knize jako harmonii všech jejích složek už sice ustupuje do pozadí a o bibliofilie je stále menší zájem, ale dokonale krásná kniha zůstává ideálem a praxi těch nejlepších nakladatelství ovlivňuje.

Fenomén čtení je vskutku fascinující. Několik let vedu na soukromé vysoké škole seminář Odborné čtení a psaní, kde zadávám seminární práci s názvem Kniha, která mi změnila život. O každém textu potom se studenty individuálně diskutuji a jsou to krásné a často nezapomenutelné rozhovory, na něž se vždy celý rok těším. Vystupuje z nich, jak intenzivní, dobrodružná, hluboká, přetvářející a intimní záležitost je četba a jak nevyhnutelně se stává součástí každé opravdové péče o duši. Zároveň si ji nelze představit bez sdílení, bez její reflexe prostřednictvím druhých, bez stálého dialogu se sebou samým i blízkou komunitou. Svým studentům doporučuji ke studiu řadu knih, jistěže také od Jiřího Trávníčka; teď k nim přibude jedna navíc.

"Na počátku bylo bohužel / Slovo, ta nekonečná tma", říká skepticky Martin Stöhr ve svojí nové, v pořadí šesté sbírce Užitá lyrika (Host 2020). Metafyzickou nedůvěru vydechují verše autora, který kdysi byl katolický básník a s nímž hýbe čas, jehož práci neunikne nikdo a nic. Starý svět se překrývá s novým, mezi nimi zaskřípe zoufale kratičké nekonečno ("Býval jsem kdysi živý / bylo to až k smrti krásné"). Vteřina taje a odplývá do věčnosti; věčnost taje a odplývá do vteřiny. Nostalgie vypadá jen zdánlivě jako bezpečný přístav, útěšné skryté místo, kabát, do něhož se lze zachumlat; ale ten kabát je z mlhy a někdy v něm mrazí, a moře se dotýkáš kotníky, spokojeně se v něm brouzdáš, a náhle stoupá a voda konejšivé slasti se mění v povodeň, před níž se musíš zachránit. Třeba tím, že si nebudeš nic namlouvat. Člověk je bezmocný vůči času a samospádu věcí. Neví, zda plave na hladině, či tone v hloubce. Někdy se zdá, že na tom ani nesejde. Zbývá tichá krása obrazů: "Komorník tam tiše stojí / na podnose babylonská věž". A někdy báseň jako doplňovačka, postav si ji sám, jak se ti zachce.

Básník chodí s básníky za jakéhokoli počasí. Neustále k němu přicházejí a ujišťují jej, že jsou tady. Blatný, Kainar, Halas, Dyk (s ním si říká "Nejsem živý / Mrtvý ne / Tak uprostřed"), žije v Brně, žije Brnem, ale objevuje se tu i Foglar-Jestřáb, též sui generis básník pro chlapecká léta. Ale také sem mají stálý přístup ti nejbližší z rodiny, kamarádi, generační druhové... Stöhr v sobě nemá ambici široké obzíravosti a velkého gesta. Jeho zrak sahá tam, kam stačí. Nemusí zírat do dálky, dálka je v tom nejbližším, právě v něm. Být občas klasický, málokdy klasik. "Je tolik slov a tolik netopýrů." Tlumenou úzkostí prorůstá nenápadný patos. Patos až k zajíknutí, ale s prudkým odvrácením, strohým odkašláním a možná i odplivnutím. Dotírá a doléhá tvrdost poznání: "Nežil jsem co bylo / ale co by mohlo být". A zase ta obyčejnost až tajně svatá. Na konci vždy něžná bezradnost nebo bezradnost něhy - "Tolik lásky / se kterou se nedá nic dělat".

Internet je přece jen občas k něčemu. Upozornil mě na knihu Alexandera Goldscheidera Cílené náhody (Pointa Publishing 2020). Jde o první svazek vzpomínání hudebníka, vystudovaného hudebního vědce a kdysi tuším i hudebního kritika, který na počátku osmdesátých let emigroval do Británie. Autor přistoupil ke svému záměru opravdu gruntovně: líčí svůj život od nejranějšího dětství zhruba do konce druhého decenia s mnoha průhledy do budoucnosti. Sepsal vyprávění o životě a všem, co ho utváří od samých počátků, od těch určení nejvíce signifikantních až po jemné a těžko postřehnutelné vývojové střípky, od toho fundamentálního až po to bezmála zapomenuté, co se však přece jen pod příhodným nastavením vynořuje z paměti.

Jedním určujícím tématem je pro Goldscheidera hledání kořenů, jejich pozvolné a trpělivé ohledávání a rozpoznávání. Základy pro něj spočívaly v rodině. Jeho maminka, příchozí z bělogvardějského Ruska, byla herečka v divadle

E. F. Buriana, tatínek, Žid s typickým osudem, novinář a přednormalizační šéfredaktor časopisu Kino (i on se nakonec po rozpadu prvního manželství rozhodl k odchodu z vlasti). S rodiči trávil memoárista většinu svého dětství v prostředí umělců a intelektuálů, kultura a umění vstupovaly do jeho světa naprosto přirozeně a permanentně. Rekrutuje se z toho bezpočet historek, mnohdy vtipných a zajímavých, a zejména vždy nějak odrážejících a zachycujících povahu doby. Otec po válečné zkušenosti hledal východisko ve vstupu do KSČ a stal se reformním komunistou. Syn se snaží porozumět jeho motivům, nevidí v něm prospěcháře, nýbrž poctivého idealistu kritického k nepravostem, ale nezastírá ani názor otcova přítele Gustava Francla, že bez stranické legitimace by se šéfredaktorem významného časopisu nestal. Milovaná maminka se stala branou k mnoha známostem s tehdejšími menšími či většími celebritami, vztah k jejím ruským rodičům - bohémsky velkosvětské babičce a okázale povýšenému dědečkovi s antisemitskými předsudky - přiváděl autora zas na trochu jinou planetu. Vzpomínáním se tak vine i hledání identity: "Nepatřil jsem bohužel nikam," praví se s nádechem bezradnosti a smutku na jednom místě. Ani dítě, ani dospělý, ani věřící, ani ateista, ani Žid, ani gój, ani režimní, ani protirežimní... Naléhala na něj celá řada rozporů a bylo třeba odpovědět na řadu otázek.

Goldscheider to nakonec dokázal, jen k tomu přece jenom potřeboval více času. Vyrovnal se se svým židovstvím, rekonstruoval pro sebe utrpení svého rodu, v exilu vydal dvoj-CD s hudbou z Terezína, aby dokázal, že hudba z oné doby a oněch míst není jen dokumentem o tvorbě v extrémních podmínkách, nýbrž obsahuje nesporné kvality sama o sobě. A jeho děti už nalezly k judaismu vztah zcela spontánní a hluboce niterný.

Kniha též představuje neobyčejně zajímavou výpověď o životě v socialismu padesátých a šedesátých let. Autor jej popisuje bez jakýchkoli předsudků, tak, jak jej na vlastní kůži zakoušel - a v tom dílo vstupuje do současných polemik a bojů o takzvanou "každodennost" v minulém režimu. Pisatel nikde věci nezjednodušuje, konfrontuje přímočaré a neznalé vidění dětství s postojem zralého odstupu, ale v hodnocení lidí i věcí vždy váží na lékárnických vahách, citlivě exponuje složitost a mnohotvárnost všedního života i aspektů "velkých" dějin. K zajímavým částem patří jeho přiblížení atmosféry dobříšského zámku spisovatelů, kde strávil s tatínkem mnohé chvíle. Dokáže přesvědčivě zachytit paradoxní skutečnost, že tehdejší občané mohli zároveň rozhodně odmítat komunisty a stejně tak se identifikovat se socialismem.

Vzpomínky vrcholí odchodem do USA, kam se Goldscheider dostává se svou dívkou v důsledku okamžitého rozhodnutí po 21. srpnu 1968. Zde jeho vyprávění získává až pikareskní charakter, líčí bloudění po americké megapoli ve studené zimě, nesnadné hledání zaměstnání, divoké příhody včetně přepadení s revolverem u hlavy, putování po zemi se zadržením, nespravedlivým obviněním a uvězněním v Las Vegas, kde autorovi i jeho kolegovi hrozilo dvacet let vězení (naštěstí vše po zásahu ambasády dobře dopadlo).

Goldscheider věnuje mnoho pozornosti lidským osudům, mnohdy šťastným a naplněným, jindy zvláštním a krutě poznamenaným či přervaným, a sklání se k jejich podivuhodnosti s úžasem a úctou. Jeho portréty či skici působí vždy poutavě a empaticky. Píše s vůlí k co největší objektivitě, s bytostnou laskavostí i vlahou nostalgií i nemalým smyslem pro situační humor. Vždy je pozitivní - neopomene zdůraznit, kolikrát se mu dostalo od druhých nezištné a důležité pomoci. Vůbec není frází konstatovat, že na druhý díl se budeme těšit.

Pojednané dílo a jeho pohled na život v minulém režimu i jeho každodennost nás přivádí i ke sporu o revizionismus, který prudce vzplanul v létě a nyní, zdá se, poněkud uvadá, leč lítý boj mezi tzv. pullmannovci a antipullmannovci se dá očekávat i v časech nadcházejících. Spor se týká pohledu na lidský život v tzv. socialismu a řady politických konsekvencí, mimo jiné legitimity politického postoje k minulosti. Věc je složitá a vede k řadě konfuzí, které lze jen těžko subtilnějším způsobem rozkrývat, protože jsou součástí politického boje.

Lze se však zeptat, jak to vypadá s revizionismem v oblasti kultury a umění. Jde tady něco revidovat a relativizovat? Vzpomínám na rozhořčené polemiky kolem uvedení seriálu o majoru Zemanovi - zda vůbec vysílat, a pokud ano, tak jestli s varováním a vysvětlováním atd. A hle - trh, tato nezpochybnitelná modla nové doby, vydala svůj verdikt. Mediální podnikatelé bez velkých cavyků zařadili do programu nejen tento opus, ale řadu majstrštyků ještě daleko vypečenějších a obskurnějších. Tady bychom tedy revizi měli a bez velkého hluku. Co revize v jiných oblastech umění? V architektuře, zdá se, probíhá též něco podobného. Mnohé stavby a projekty předlistopadové éry se náhle doceňují, hájí a aktivně brání, čas jejich paušálního odsuzování je pryč. V literatuře není důvod k žádné velké rehabilitaci například "mistrů" normalizační literatury, šlo o zoufalé malé mřenky v zatuchlém rybníčku, ale ani zde není důvod spravedlivě neuznat hodnotu tam, kde se opravdu nachází.

A byla tu za normalizace kulturní poušť? V jistém smyslu ano; ale týkala se tvorby oficiálně fedrované, která si společenský zájem musela vynucovat mimoestetickou cestou. Ale existovala kultura polooficiální, bedlivě pozorovaná a střežená, tu povolená, tu nepovolená, a také masa kultury vybojovávané a prosazované skutečnými tvůrci, organizátory, režiséry, redaktory, překladateli. Bezprostředně to produkovalo atmosféru soudržnosti, spříznění a spiklenectví, generovalo to bezmeznou víru ve význam a cenu kulturních statků, opovržení vůči propagandistickému, kolaborantskému a ziskuchtivému pseudoumění a kýči a úplný nezájem o něj, dychtivou otevřenost vůči alternativám, k politizaci veškeré kultury, která potencovala odpor vůči totalitě. Každý silný kulturní či umělecký zážitek v sobě automaticky nesl i politický rozměr.

Ale tento svět kulturního vztahování byl přirozeně silně diferencován a bohatě strukturován, což činí z jeho důkladného prozkoumání i poznání složitý úkol. Na jeho konci by měla být syntéza a do jisté míry i integrace. Zběsilost kulturních válek nechť ustoupí uvážlivé reflexi, která je schopna odkrývat stále hlubší vrstvy a nalézat pro ně stále jemnější porozumění.