Marta Ljubková

Postmoderna tisíce a jedné noci

Mnohasetstránkový, rozbíhavý a přitom jednolitý - takový je další "typický" román Michala Ajvaze Města (Druhé město 2019). Města jsou prózou do sebe zavinuté cesty, požitku z vyprávění, řetězícímu se cyklu fantastických událostí a zároveň hlubokým ponorem do té tradice postmoderny, jakou nacházíme v Ajvazově psaní už několik desítek let. Města by mohla být učebnicí postmoderního psaní, mohla by ovšem být i cestopisem anebo současnou verzí pohádek tisíce a jedné noci. Ne mohla - ona tím vším jsou.

Hlavní hrdina, překladatel severských detektivek Adam, se vydává do Stockholmu, aby přišel na kloub záhadné historce svého kamaráda Štěpána, který podivně životně vyhořel. Zatímco Štěpán je spisovatel, jemuž "to nepíše", a tedy se nedokáže odhodlat ke své životní knize, Adam je zvyklý převádět z jazyka do jazyka cizí příběhy, do značné míry je naplňovat nebo novým životem obdařovat, a tedy neváhá a vyjíždí. Objevuje záhadný předmět, který jej zavede na nekonečnou cestu - cestu lemovanou podivnými věcmi, lidmi, historkami, ale samozřejmě směřující k sobě samému, jak už tomu v takových románech bývá.

Ajvazův román je jako koberec, který se před čtenářem postupně rozbaluje: jeho struktura je jasná, zřetelná, čitelná, formát nepřekračuje očekávání, ale vytkávané ornamenty jsou čím dál tím pestřejší a rafinovanější. Nechybí opakování motivů, překvapivé zvraty, ale textura je pevná a stabilní. Vzorek koberce se může rozvíjet prakticky jakkoliv, cokoliv se dá vyplést, a na konci nepřekvapivě zjistíme, že konec je začátkem - a vice versa.

Ajvaz stvořil jasného a v hlavních, ne nijak přehnaně psychologizujících konturách načrtnutého, přesto uvěřitelného protagonistu Adama, který vypráví v ich-formě. Přesto je román řetězcem nejrůznějších vyprávění, v nichž Adam svým způsobem pokaždé dočasně zmizí, ustoupí z centra, přenechá svou ústřední pozici jinému vypravěči - každá následující figura se totiž rozplývá ve vyprávění toho dalšího. Přitom nejde o žádný chaotický spletenec; Ajvaz se nesnaží jednotlivé příběhy odlišit jazykově či stylově, ba právě naopak, jako by se jednotlivé osudy do sebe propisovaly a do značné míry se kopírovaly. Všechny postavy mají totiž v základu něco společného, řekněme prožívají svět a cítí věci stejně, čímž se posiluje dojem, že veškerý tok vyprávění směřuje k jednomu cíli. Možná vyřešit záhadu, ale možná právě jen vyprávět, a tak se udržet na živu, jak to kdysi zvládla chytrá Šeherezáda. Zároveň je ale jisté, že vyprávět znamená navázat vztah a projevit důvěru...

Ztratit se v záplavě příběhů nejde, protože bezpečné vodítko má detektivní základ - Adam hledá jakýsi přístroj, z nějž pocházejí záhadné součástky, které různě po světě nachází. Propletenost osudů, ale také jejich paralelnost a do značné míry i jistá zaměnitelnost dělají z Měst bezpečné pole, do něhož se lze kdykoliv vrátit a v němž se skutečně nedá zabloudit. Což je mimochodem při množství figur a měst, která obývají, dost fascinující zjištění: jako by se celý román stal velkým strojem na chrlení příběhů (stroj generující sám sebe je ve skutečnosti to, po čem hlavní hrdina pátrá). Autor nás zdánlivě natahuje na skřipec fantazie, ale nikdy nám nenastraží překážku, kterou bychom nedokázali s úspěchem překonat. A dokonce si ze svého chaosu sám utahuje: "Zatímco jsem mluvil, uvědomil jsem si, jak se malý fialový flash disk už ztrácí mezi všemi těmi věcmi, obrazy, postavami a příběhy ze tří světadílů, které se do jeho příběhů dostaly, měl jsem pocit, že už nevím, o čem příběh, který líčím, vlastně je." (s. 422)

Ajvazův fikční svět je propojen v jediný celek (stejně jako Adamem hledaný stroj), je to systém devíti měst od Stockholmu přes Cork, New York až po Tokio, mezi nimiž lze snadno létat, pohybovat se v nich prostřednictvím literárních překladů, vědeckých kongresů a koneckonců - když už geografické destinace dojdou - je lze propojovat a zrcadlit ve virtuálním světě počítačových her. A to do té míry, že jsou zcela prostupné. To je metoda vytváření paralelních světů, s níž Ajvaz pracuje už od svého debutu - tentokrát není "druhý" svět na dosah přes propustná místa ve světě našem, ale pomocí klávesnice a monitoru. Ostatně virtuální svět je fenomén a prostředek, díky němuž se Ajvazův rádius ještě rozrostl a zbohatl, a pohybu v něm je věnována skoro stejná pozornost jako popisům neexistujících literárních děl. Různé světy znamenají různé jazyky - a jazyky jsou zase zpětně metatématem literární tvorby - a tak opět můžeme prohlásit, že jde o "typického" Ajvaze.

Cykličnost příběhů, jež se v první části vždy převypráví od začátku, občas rozmlžuje poznání, o čí příběh se vlastně jedná: příběhy dědíme, stáváme se jejich součástí. Proto každá další postava vyprávění toho druhého bez výhrad přijímá, akceptuje, nejbizarnější detaily vnímá jako zcela pravděpodobné a možné. Ostatně jsou to postavy, které se buď profesně zabývají jazykem (vědci, překladatelé, filozofové), nebo to jsou rovnou umělci, matematici či vynálezci - tedy vždy ti, před nimiž se může rozkládat fantazijní říše s vlastními pravidly a zákonitostmi. Jsou to lidé systému, za který se jim podařilo nahlédnout. Všichni pracují se slovy nebo s hmotou tak, aby z ní vytvořili něco jiného (často krásného, mnohdy nebezpečného nebo nevyzpytatelného). Jsou talentovaní a jejich talent je zavazuje. Jejich tématem se stává matematika, filozofie, jazyk či dějiny - čili obory, mezi nimiž Ajvaz hledá paralely, styčné plochy, příbuznosti. Umění je zde nástroj, jímž lze svět překvapit, proměnit, zlepšit. Nebo se o to jeho prostřednictvím aspoň pokusit. Tvorba je zároveň břemeno a možná smrt ("Harald zanechával práce ne ve chvíli, kdy mu socha připadala hotová - takový pocit asi nikdy neměl -, ale ve chvíli, kdy si přiznal porážku ve svém boji proti látce, kdy si uvědomil, že monotónní šum látky v soše nikdy nedokáže umlčet", s. 150).

S uměním souvisí i motivy zbytečnosti, či lépe neodůvodnitelnosti, jisté marnotratnosti, která nemá racionální základ. Marnotratnost je plýtvání, ale i takový luxus má místo v umění, a často je jeho neoddělitelným základem.

Svět, který Ajvaz popisuje, je v mnoha ohledech přesný a "skutečný" (a proto lze Města číst i jako fascinující cestopis), a zároveň dokonale pohádkový. Protože však na své logice trvá, je to logika imanentní; a byť fantazijní, nepůsobí nikterak nahodile ani svévolně. Adamova cesta místy připomíná Odysseu, Adam však na každém místě své cesty nachází něco krásného, jeho pouť je postupně skládanou mozaikou, v níž všechny části dávají smysl. V mnoha chvílích se svět románu rozšiřuje na celou galaxii, kterou rozvíjejí hlavně vložená literární díla ("Děj románu se odehrával na planetě, která se jmenovala Aiolia a byla součástí galaktického superstátu, jehož ústřední vláda sídlila na planetě Umur", s. 178). Města tu navíc ožívají, nejsou jen pasivními kulisami příběhů, ale jejich smysluplnými hybateli ("A město se usmívalo a říkalo: 'Dobře, jen pokračuj'", s. 447).

Odkazů na literaturu, výtvarné umění a architekturu je v románu tolik, že je nemá význam vypisovat, stejně jako zapuštěností Adamovy cesty do světa umění a vědy se neustále poukazuje na téma psaní, jazyka a jeho významu či tvorby jako takové ("Myslel jsem, že takové náhlé proměny, kdy se z nějakého člověka najednou stane někdo úplně jiný, se dějí jen v románech", s. 160; "Hlas mě poučil, že slova mají svou hrdost, že je nesmím používat jako nástroje k vyjádření svých myšlenek - něco takového slova nebaví a podávají pak mizerný výkon", s. 256; "Šel ke knihovně, vytahoval knihy a jednu po druhé otvíral, a také v nich měla písmena tolik vlastního života, že se odmítala zabývat tím, že by přinášela význam slov", s. 304). V opulentnosti Ajvazova vyprávění přestává být zřetelné, kdo koho stvořil, a "platnost" fiktivního hrdiny není o nic menší než platnost toho reálného, neboť i o jeho existenci musíme pochybovat, jako ostatně pochybujeme i o existenci již zmíněného Oddyssea nebo připomínané Šeherezády ("Do společenství patřil Pym a Francesin strýc, na jehož jméno jsem se zapomněl zeptat, patřil tam i Saulier a vlastně i nešťastný sochař, k němuž se sice součástka dostala složitými cestami, ale teď jsem si byl jist, že i ona pocházela od Olivie. A členy společenství byly i Tora a Kristin, Mathias a Ellen a sama Frances a také Steinhofer, vynálezce vodních zdí, a filosofka, král a astronom, a v tom houfu postav jsem zahlédl i Kalogeropula v uniformě liftboye, ve kterém denně jezdil nahoru a dolu v hotelu Savoy, a Josepha Rotha, který ho vymyslel a který se smutkem pozoroval umírání jednoho starého světa, už to začínal být dav, viděl jsem v něm ještě mladého Hegela skládajícího báseň k poctě pohanské bohyně a jeho krásnou obdivovatelku a profesora, který hledal pravdu o lidském životě u Sřrena Kirkegaarda, jako ve snu jsem přesedlal z jednoho autobusu do druhého a nechal se vést teplou losangeleskou nocí plnou světel, až se přede mnou vynořila vysoká osvětlená hala letiště", s. 411-412). Ano, vše odkazuje ke všemu a Města jsou kulturní bedekr.

Vyústění románu je jasné: člověk má uvěřit svému talentu (talent je povinnost, která zavazuje) a vydat se za ním bez ohledu na vnitřní pochybnosti. V tomto ohledu jde o román bilanční, Adam a jeho přítel Štěpán se ocitají v etapě, kdy se ohlížejí za svým "životním dílem" a určité roztrpčení, zklamání je pak důsledkem vlastní nedůslednosti, neodvahy. Životním dílem tu může být konstrukce nereálného stroje, který recykluje sám sebe a jen on dává sobě smysl (jako každé dobré umělecké dílo). Nebo to může být dílo zcela smyšleného spisovatele či počítačová hra, která má prozářit život rodičům v emigraci. Dílo je však vždy svým způsobem svévolné a žije nezávisle na autorovi. I proto jsou Města románem o zrození umělce, velkou poctou tvůrčí odvaze a vybídnutím k neohroženému postupu směrem vpřed, ať už to znamená cokoliv.

Michal Ajvaz, Města. Brno, Druhé město 2019.