Petr Boháč

Být blízko a básnit

Šestý svazek Díla Karla Šiktance obsahuje básníkovu prozatím poslední tvorbu: sbírky Hrad Kost (z let 1990- 1994), Šarlat (1995- 1998) a Zimoviště (1998-2002). Všechny vycházejí ve druhém, nezměněném vydání, ale takto společně se objevují poprvé. Posledním Šiktancovým počinem je tedy Zimoviště: uzavírá jeho poezii devadesátých let a svou výjimečností podtrhuje básníkovu nezaměnitelnou poetiku. Je to událost, ke které se jen stěží bude hledat jiná téže hodnoty.

Při přečtení prvních veršů Zimoviště si čtenář může být jist, že se ocitl v prostoru poezie, a to poezie očištěné od všech nadbytečností, lyrických výlevů a nejasných krkolomností. Poezie navýsost metafyzické, intimní, již nelze odložit jen tak. Svou sevřeností a vyzrálostí se básnický jazyk blíží až jakémusi zaříkávání, které v pomíjivé a banální všednodennosti odkrývá nesmrtelnost, zázračnost a stálost. Šiktancova poezie se jeví především jako návod, jak smysluplně uskutečňovat život.

Jak tomu rozumět? A nevzbuzuje slovo návod nechtěné konotace? Šiktancovo básnění z poslední sbírky upomíná řeč, kterou Sokrates pronáší před smrtí svým žákům: radí jim, jak překonat strach ze smrti, a to za pomoci řeči jako zaříkávání, jež očišťuje duši od těla a přivádí ji k nesmrtelnosti. A následně dodává: jediný pravý filozof je zasvěcovatel do tohoto zaříkávání. Šiktancovy sbírky z devadesátých let jsou přesně tímto zaříkáváním. Jeho básnická řeč, očištěná od všeho nepotřebného nánosu, odkrývá hloubku prožívané skutečnosti a zpřítomňuje tajemství, jež se v ní nachází. Je to návod hodný následování, neboť učí, že: "Otevřít oči dlouho neznamená otevřené oči." Je to krásná metafora nezbytnosti dívat se básnicky, aby život vydal své skrytosti. Je to přiznání, že v jasu onoho odkrytého tajemství vězí nesnesitelná tíže: "Unésti se... čím dál větší tíha."

Již od prvních veršů sbírky přivádí Šiktanc čtenáře k tomuto projasňování skutečnosti a k zaříkávání, očišťujícího člověka od strachu ze závratných hloubek. "Sad bezděčně sliní, / krajina za psem samá jizva / a cár jak by se trhla z něčí dotěrnosti. / Nic jenom zdejší. Kdečím viděti skrz: malou / mystickou vodu, vírek, pěnový šlem... / a při zdi jako diadém rozsvícené / psí žrádlo."Zpřítomňuje se zde Šiktancovo být blízko a vidět skrze zjevnou skutečnost, za níž je možno zachytit odlesky mystických vod a pěnových šlemů. V každé básni je pozorovatel obklopen každodenní skutečností, v níž básnickým viděním odhaluje zázračné bytování věcí a dějů: "strakaté klenby v lesích nabývají / netušených rozměrů / a z drátů na výhybkách srší žár... / kdo asi vynalezl hedvábí? kdo podkovu? kdo / skleněné okno?", nebo: "Térujou Drobné incidenty / posuňků a par, / dodávka s tlampačem zahýbá k vodárně - / hudba se přelomila v půli. / A vrby po zem o své vlastní vůli... // muž v černém vede přes náměstí nevěstu", nebo: "Hrad rozestlán, // mrtví si přinášejí židle z daleka... / A hrobník pravičkou napřáhl do nebe: / 'Král ptactva!'Za vší odhaleností pak vězí neúprosná nicota a nijakost. Šiktanc až se samozřejmou mlčenlivostí neustále dokládá, že není možné pozbýt této tíže básnického vidění. Kdo se jednou odhodlá začít básnicky vidět, musí se připravit na to, že v nestřeženém okamžiku zahlédne na samé hranici skutečnosti nicotu, způsobující tolikerou úzkost. Nicota a plnost (odhalená skrytost skutečnosti) jsou tak v poezii spojitými nádobami. "Nijakost hřmí. / Až zadýchá tě neznatelná rozkoš: kos přibit / na keř překrvený sráz a v prudkém / lijáku dědek se propadl do vlastní náruče... / lajsnovej průvan vyje. // Radost kam dohodíš, bolest kam pěšky dojdeš", nebo: "Nicota dálky za ním uhrančivě netečná! A / nedbalá! Co jí kdesi rozhoupaná / voda? Co jí příběh lidstva? / Natož my... "

Šiktancova podmanivost však nevězí pouze v této odkryté skutečnosti, v zázraku vydobytém na holém životě, ale v tom, co se obnažuje v samotném pozorovateli. Tím, že pozorovatel básnicky prožívá skutečnost, sám v sobě nalézá hodnoty, city a prožitky, které mu umožňují nahlížet se a prožívat v jemnějších a delikátnějších odstínech. Z tohoto hlediska je jeho poezie zaříkáváním, jelikož básnické vidění a prožívání v něm zpětně umožňuje odhalit zasuté plnosti a mnohobarevnosti jeho já. Šiktancova poezie je plna reflexí a ponorů do těchto tajemných prostorů jáství. "Jen cín, jen čistec slohu celistvého. / A v ohbí štuk a sfér veselé Giottovy stíny. // Jsem k nesnesení vděčen", nebo: "A v tobě do vrchu ta jíň, ta palčivost: vzíti / ji na vědomí - neohneš se do dveří, nevejdeš / se s ní do jednoho domu! // Den v nebi všemi zuby jako v jablku", nebo ještě neúprosněji: "Tak co ta zlost? / Co najednou tak cize narváno? Kumšt stát, / kumšt vyndat ruce - nějaká tlustá sběř / šikuje si mě kolenem / a kyčlí - ". Toto hlubinné nahlížení, citlivé ohledávání se neděje nijak osamoceně. Není to žádná uzavřená introspekce, nýbrž vždy sounáležitost se skutečností, která člověka obklopuje. Vzniká tak nikdy nekončící rozhovor, jenž více a více zjemňuje a "citliví" vlastní pozorovatelův prožitek. Tento neuzavřený kruh prožitků (citů, hodnot) a prolamované skutečnosti se stává u Šiktance tím nejplnějším výrazem: "Život v kroužku. / Jako na nástropní malbě. / Jak bych to neměl v hlavě v pořádku... / Jen to bílo, v táflích, v kusech, / jenom ta surová litina prazimy, ta sibiř / fragmentů, co se jak ikony, co se jak / událost hotujou z matné mhy: [... ] Takže živ. / Takže zaujat. Takže vlastně // i šťasten." Klíče k těmto uzlovým bodům poezie nabízí sám Šiktanc: "studeně zlatým pruhem náměstí / korzujou bez cíle má slova v závorce" - a napříč celou sbírkou lze opravdu číst zlomky v závorkách: "(A co všechno jsme si ještě neřekli se synem!)"; "(Bída, bože. Být věčně na útěku, a neumět / už běhat)"; "(k čemu mi úhrn, nesveden-li řád!)", nebo: "(Až kde v tobě pravzdáleně bije! Táhle. Křápem. / Z celé bicí duše. Vše tvá historie.)"

V každé básni se tak objevuje: vypozorovaná plnost života, zobrazována nezvyklou i zneklidňující básnickou obrazností; reflektovaná nemožnost dostát výšinám i propastem odkryté skutečnosti: "Tolik ve mně variací, žádné hlavní téma"; i zatvrzelost, která nenechává pozorovatele klidným: "Té výmluvnosti, toho šklebení - // aby co nejmíň slyšet holý život."Šiktancova poezie není klidná a meditativní. Je v ní cítit vzdor a napětí; znovu a znovu se pokouší prolamovat k tajemným dějům, které člověka obklopují.

Samotné básně jsou vytvořeny prostupnými liniemi: střídá se popis, reflexe prožitku, vzpomínka, dějinný okamžik, intimní událost. A vše dostředivě míří k pozorovateli, jenž se rozhodl vidět, jenž se oddal básnickému vidění. Odměnou je mu citlivost, s jakou je schopen nahlížet nejen skutečnost, ale především sebe i druhé v ní. I proto je Šiktancova poezie tak nesmiřitelná: "Přicházet život jenom z venku, umlkl bych / bezmocí."

Také z tohoto hlediska je Karel Šiktanc tím pravým básníkem "hodným následování", básníkem, jehož poezie očišťuje (přivádí čtenáře ke zjištění, že je možné básnicky prožívat svět). Dokladem toho by mohlo být i čtení napříč všemi třemi sbírkami, napříč svazkem. V první básni svazku (sbírka Hrad Kost) s názvem Bolest je možné číst: "Lísá se svět / líže svět / z bosenských švestek kape maso / térové peróny jak táfle čokolády."To není než první zastavení, v němž se objevuje básníkovo neodkladné patření skutečnosti. Nepřehlédnutelný je verš odkazující k bosenské tragédii i jeho usouvztažnění ke konkrétnímu vidění nádraží. Básník patří skutečnost a skutečnost je mu jedinou možností, jak dosahovat smyslu i za cenu bolesti. Tato bolest je nedílným předstupněm cesty k něčemu vyššímu, k sounáležitosti s druhými. Takto vypadá sounáležitost v posledních verších sbírky Šarlat: "Na dav šeptem / Nahrbato Na hrom k mání K uhřímání / K udřímání // A co za to? / Ta tvář / ta mírná tvář někde v tom mrazu [... ] ta tvář / to bolaví / ten hanbou hořlavý / ten štěstím bezhlavý ksicht nebohého lidstva." Náležení druhému, skutečnosti, poezii pak vyvolává modlitbu za to, aby se pozorovatel neodepřel této cestě, básnickému vidění, prožívání skutečnosti. A nakonec, modlitební zaříkávání uzavírá poslední sbírku: "Jak Bůh je nad nimi, / zakaž mi zdát se... mea rosa báseň."Zdá se, že je to logické vyústění cesty, jež byla značena bolestí a trpkou sounáležitostí. Básník modlitebně nezaříkává jen a pouze oddělenou báseň, ale to, co ji umožňuje, totiž co ji předchází: samotnou skutečnost, v níž se nachází.

Karel Šiktanc bývá označován za básníka každodennosti. Je však nutné k tomu dodávat, že tato každodennost je nahlížena básnicky. Šiktanc čtenáři nepředkládá soubor básní, ale návod, jak se vydat za skrytostí. Tímto je pravým zaříkávačem, pravým básníkem. Neboť mu jde o to nevzdát se; což znamená: být blízko a básnit.

Karel Šiktanc, Hrad Kost; Šarlat; Zimoviště (Dílo Karla Šiktance, sv. 6; editor Jiří Brabec). Praha, Karolinum 2004.