Martin Bedřich

"Horlivost ta snědla tě"

Kniha Čistý plamen lásky s podtitulem Výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska je třetím edičním počinem ostravské dvojice Jan Malura - Pavel Kosek. Po próze Hora Olivetská (2001) jezuity Matěje Tannera se tak editoři vracejí k žánru, se kterým začali vydáním kancionálu Slaviček rájský (1999) Jana Josefa Božana - k duchovní písni. Je zřejmé, že zájmem o českou nekatolickou, a tedy emigrantskou tvorbu 17. a 18. století otevřeli téma nacházející se dosud ve výrazném stínu. Díky reprezentativní podobě knihy a nakladatelství Host, jež titul vydalo, je tedy šance, že si edice nalezne místo mezi čtenáři a vytvoří obecnější představu o dané literární oblasti. Již první nahlédnutí do knihy může imponovat: takřka polovinu totiž zabírají doprovodné studie, komentáře, poznámky, rejstříky atd. Uvidíme, zda kniha dostojí či může dostát výše zmíněným očekáváním.

Malura s Koskem se zaměřili na písňovou tvorbu tří slezských básníků - Adama Plintovice (asi 1620 - asi 1670), Kašpara Motěšického (asi 1640 - 1689) a Jana Liberdy (1700- 1742) -, kterou v české pobělohorské protestantské literatuře považují za nejvlivnější. Od úvodní studie Jana Malury očekáváme, že nás o relevantnosti tohoto výběru přesvědčí. Uspokojeni však budeme jen zčásti. Jsme sice uvedeni do historického a literárněhistorického kontextu pobělohorské slezské emigrace a seznámíme se v hrubých rysech s postavami zmíněných tří básníků, avšak s konkrétní literární podobou jejich díla a především edice vyvstává řada otazníků. Zatímco Liberda sestavoval kancionál Harfa nová (1732) jako samostatné básnické dílo, písně Plintovice a Motěšického jsou součástí větších prozaických celků. Plintovic je nejprve připojil ke svému překladu německých modliteb a rozjímání Dvanáct přemyšlování (1669), ale později fungovaly samostatně v rámci kancionálu Cithara sanctorum Jiřího Třanovského. Jejich vytržení z původního kontextu je tedy možné. U Motěšického je tomu jinak. Kašpar Motěšický byl autorem populární Ruční knížky (1687), cyklu modliteb, ke kterým byly písně připojeny. Malura na několika stranách studie zdůrazňuje výjimečnost a originalitu prozaické části knihy (s. 24- 28) a na závěr konstatuje, že "nás ovšem zajímá především písňová část Motěšického Ruční knížky" (s. 28). Toto ediční rozhodnutí je přinejmenším problematické. Jednak z důvodů principielních, žádajících od moderního editora moderní přístup k druhovým specifikům literatury 17. a 18. století, neustrnulý v neprostupných kategoriích poezie X próza, obzvláště v případě modlitebních knížek, jednak - v případě Motěšického obzvláště - z důvodů estetických. Dozvídáme-li se již z úvodní studie, že v písních "převažují obrazy tradiční, zmechanizované, jen výjimečně je situace mluvčího pojmenována neotřelou metaforou" (s. 35), že "styl Motěšického písní nemá znaky rétoricky silně stylizovaného textu" a "písně naopak užívají obvyklého repertoáru stylistických prostředků literatury střední doby" (s. 38), ALE ŽE "s kumulováním řečnických figur, exklamací, otázek, enumerací apod. se setkáváme spíše v Motěšického próze" (s. 38), máme oprávněný pocit, že jsme editorovým přičiněním ochuzeni o to zajímavější z autorovy tvorby. Vždyť minimálně stylový rozpor mezi prózou a poezií jedné knihy je výrazně příznakový. Nejen že se tedy nic nedozvídáme o Motěšického próze, ale vlastně ani nemůžeme dobře číst jeho poezii. Je však možné, že editorským záměrem bylo ukázat typ evangelické emigrantské poezie v její strohé oproštěnosti, zdůraznit právě ty rysy, kterými se jejich "střední styl" (s. 36) liší od domácí katolické tvorby. Malura však v úvodní studii nepodává žádné výraznější stylistické rozbory, které by nás k takovému čtení vybízely. Mnoho jich nenajdeme ani v části věnované Plintovicovi, vyjma samý závěr kapitoly: "Jeho texty ovšem nejsou zasaženy vlnou silné rétorizace jako značná část středoevropské barokní poezie po polovině 17. století. [... ] Lakonický, úsečný styl byl ostatně pro česky psanou hymnografii luteránské provenience příznačný [... ]." (s. 18) U Motěšického se Malura v stylistické části věnuje s velkým zanícením motivu lva a uzavírá, že "Motěšického variace na tento zvířecí symbol dokumentují, jak mohla být tradiční topika křesťanské literatury básnickou praxí 17. století účinně ozvláštňována". (s. 35) Ve skutečnosti je jedinou zajímavější variací na dané téma právě onen výskyt, jejž Malura ve své studii rozebírá (v písni M 8). Zbylé tři výskyty (písně M 13, 53, 86) jsou běžnými parafrázemi listu svatého Petra (1 Petr 5,8) a žalmu (Ž 22,14). Jiné stylistické poznatky jsou podobně vágní - pojmenování metonymické prý převládá nad metaforickým, nepřímá pojmenování jsou inspirována biblickou frazeologií, "Motěšického texty koncentrují různorodé typy skryté intertextuality" (s. 37), autor pracuje se synonymií, kontrastem. Z Plintovice i Motěšického tak máme pocit, jako by se o nich mimo literárněhistorická fakta nedalo nic moc říci. Četba jejich písní nás v tomto závěru bohužel utvrdí. Nevýrazný, suchý, lkavý tón, silně věroučně podbarvený, je jen občas vystřídán zajímavějším obratem či rýmem, nesrovnatelným však s dobovou katolickou produkcí. Výrazná a pro pochopení principu celé emigrantské tvorby podstatná je právě jen celková dikce básní, postrádající rozlet a vitalitu. Pochopitelnou absencí světeckých a mariánských témat je drasticky zúžena motivická škála. Dle mého názoru nejlepší a v mnohém typická je Motěšického píseň Slovo hromu, jsi věčnosti (M 33), překlad německé písně Johanna Rista. Celá je věnována hrůze z věčnosti - až do 5. sloky však není specifikováno, že z věčnosti v pekle...  - a korunovaná dvojverším "ano Kristus dí, že není / z ní žádného vykoupení".

Dosud jsme se vyhýbali tvorbě Jana Liberdy - zcela záměrně. Jeho duchovní písně totiž jsou, na rozdíl od tvorby předchozích dvou autorů, skutečnou poezií. Kvalitativní rozdíl je zřejmý. Jak vysvítá již z Malurovy úvodní studie, byl Liberdův kancionál jedním z nejvlivnějších v 18. století. Mimo to je Liberdovo autorství, včetně jeho vlastních překladů (podle Marie-Elisabeth Ducreux se většinou jedná o překlady pietisty Johanna Anastasia Freylinghausena), u většiny písní přinejmenším možné, přejatých písní je, zdá se, jen zlomek. "Písně Liberdova zpěvníku jako celku představují novou slohovou a do značné míry i motivickou a ideovou vrstvu ve vývoji českého básnictví" (s. 50), která úzce souvisí s pietistickým hnutím, k němuž měl Liberda více než blízko. Odtud pramení vypjatá citovost Liberdových písní, erotičnost spojená s rozbujelým kultem Spasitelovy krve, poezie nezvykle Kristocentrická. V kapitole věnované Liberdovi se měl Malura konečně oč opřít. Smysluplně zde spojuje historická a biografická fakta se stylistickým rozborem a vymezuje Liberdovo místo v literárních dějinách. Z výše uvedeného vyplývá otázka, proč plýtvat edičními silami na autory dnes již obtížně čitelné, jakými Plintovic a Motěšický bezesporu jsou, a nevydat, při zachování počáteční intence (slezští emigranti), pouze písně Jana Liberdy.

Není to však jediný otazník nad konečnou podobou knihy. Nejsme přesvědčeni o vhodnosti zvolených transkripčních zásad. Snaha o zachování co největšího množství jazykových specifik výchozích textů není v tomto případě patřičná. Důvody paradoxně podávají sami editoři. Upozorňují, že "většina z exulantských tisků je navíc poznamenána tiskařskou nepečlivostí a omezenými technickými možnostmi, stejně jako vydavatelským chvatem a improvizátorstvím (tiskařem díla se mnohdy musel stát člověk, který neovládal češtinu)". (s. 235) Vědomí takovýchto výchozích podmínek, spojené s ohledem na čtenáře, přece jen editora Pavla Koska neodvrátilo od edičního řešení, které zvolil. Transkripční poznámka, sama o sobě chaoticky strukturovaná (přes nářeční jevy k interpunkci, kvantitě, velkým písmenům, cizím slovům, hranici slov, fonologii, morfologii), zavalí zvídavého čtenáře zásadami, jejichž charakter spíše než k syntetičnosti vede složitostí a velkým množstvím výjimek k destrukci představy o edičních pravidlech. Zřejmá jazyková svévole původních textů tak editora spíše přemohla - Liberda má v jedné písni pěkný verš "horlivost ta snědla tě" -, než aby mu uvolnila ruce k přípravě důstojné čtenářské edice zachovávající pouze hlavní rysy jazyka 17. a 18. století. Kolísání v mnoha tvarech, především pak v kvantitě přechodníků -ic, -ice X -íc, -íce a znělosti s-, z-, nemluvě o nereflektovaném kolísání kvantit v koncovkách (např. ak. tvé svate, vše zle, gen. velikých věci, nom. uloženy cíl aj.) a řešení hranice slov (např. činillis), vede k přílišné roztříštěnosti. Spolu s celkovou nezáživností písní prvních dvou autorů to na čtení věru nepřidá.

Transkripční poznámka je jen jedním z metatextů, který upoutá naši pozornost. Zastavíme se nejprve u Rejstříku hlavních motivů. Vedle povděku nad tím, že takovýto oddíl edici vůbec doprovází, musíme záhy konstatovat jeho nedokonalosti. Rejstřík není vybudován frekvenčně, je zde nemálo hesel pouze s jediným výskytem, čímž dostává význam hlavního motivu trochu nahodilý odstín. Některá hesla odkazují na zcela banální motivy, např. jaro a zima mají jediný výskyt ve verších "zima pominula / a jaro zjevilo se zas"(píseň M 8), motiv den s údajným jediným výskytem odkazuje k ranní písni M 13 a toto slovo se fakticky v písni neobjevuje ani jednou. Některá významná hesla oproti tomu zůstávají nerozlišená, a proto špatně použitelná - například celá bohatost Liberdových motivů krve, krvavosti, zakrvácení atd. je shrnuta pod heslo krev. Za motivy, které v rejstříku chybějí, bych jmenoval jeden, který pro jeho významnost považuji v kontextu celé edice za zvlášť zajímavý, ač nikde nereflektovaný. Je to motiv vnitřností, vyskytující se pouze u Liberdy (nepočítám-li k němu sémanticky totožný motiv střev v Motěšického písni M 86). Vnitřnosti Liberda v edici používá čtyřikrát, což je počet srovnatelný např. se lvem, tolik vyzdvihovaným Malurou. Tomuto motivu věnoval minuciózní pozornost Alexandr Stich, který však Liberdu nezmiňuje a soustředí se na jeho působení především v katolické literatuře poloviny 18. století, hlavně u J. B. Pitra. Škála Liberdova použití tohoto motivu ("Není v světě žádostí / sytících mé vnitřnosti / když jsi při mně Ježíši / toť má rozkoš nejmilejší"(L 32); "Přijď zvuku přijemný! / obživ mé vnitřnosti / živý větřičku!"(L 36); "On Pastýř můj, on pase mé vnitřnosti / Chlebem, Vínem a olejem radosti"(L 51); "my v tom zoftu živém / jenž z raněného srdce / na naše duše teče / své vnitřnosti ochlazujem" (L 147)) jako by předjímala jeho rozmach v českých zemích, a může nás alespoň střípkem motivovat v zájmu o pietistické prameny mnohých vrcholně barokních jevů.

Poslední naše zastavení bude u závěrečných katalogů. Popisují detailně strukturu celých originálních písňových souborů všech tří básníků, původní stránkování, autory, jazyky i prameny. Mimo tři chyby týkající se výskytu písní v edici (u písní P 1 a M 33 chybí poznámka o jejich editaci, píseň L 217 zase, ač tak označena, v edici není), nás zaráží jeden jev. U písní Adama Plintovice se dočítáme, že editoři katalogizují "podle brněnského, neúplného exempláře třetího vydání (chybí s. 1- 24 a konec od s. 119)". (s. 302) Katalog začíná číslem P 2 (píseň P 1 je samostatná píseň jiné provenience), ovšem od strany 27. Na samém závěru knihy zároveň nalézáme fotografickou ukázku z Plintovicovy knihy vydané v Žilině roku 1686, tedy 3. vydání, a to stranu 26 a 27. Na straně 27 skutečně začíná píseň uvedená v katalogu jako P 2. Předcházející skladba, z níž můžeme na ukázce číst strofy 6- 14, však katalogizovaná není, ačkoli bezpochyby začíná na zachované straně 25...

Zopakujeme-li naše očekávání z úvodu této recenze, musíme bohužel konstatovat, že mimo faktické vydání tří slezských básníků nacházíme v edici jen málo zásadních kladů. Plintovic a Motěšický nemají už svou podstatou velkou šanci stát se obecně známými a "znovuobjevenými" autory. Liberda, který na tuto pozici aspiruje, je jimi omezen, ač by si sám zasluhoval edici vlastní. Úvodní studie až na výjimky potenciálního zájemce o věc nestrhne. Jako by péče o detailní popsání jedné každé písně v katalogu, sepsání jejích vzorů, výskytů, strofických schémat atd. ubralo sílu na tom podstatnějším - otevření jedné ze zatím neprobádaných a bezpochyby zajímavých oblastí starší české literatury modernímu čtenáři.

P. S. Otázkou ne zcela mimoběžnou je vhodná transkripce jména Adama Plintovice. Sám Malura pro jistotu na začátku připojuje za jeho jméno variantu Plintovicz (s. 9). Možná vědomě tím upozorňuje na fakt, že jeho jméno mohlo znít i Plintovič. Rudo Brtáň v edici Tablicových Pamätí česko-slovenských básnikov alebo veršovcov (2000) navrhuje psaní Plintovič a dodává, že Plintovicovi příbuzní se dosud na Slovensku jmenují Plintovičovi (s. 258, pozn. 10).

Čistý plamen lásky. Výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska. Brno, Host 2004. K vydání připravili Jan Malura a Pavel Kosek.