Jaroslav Vlček

Ta neodvratnost pádu...

Tišnovské nakladatelství Sursum vydalo na sklonku minulého roku obsáhlou monografii jednoho z trojice editorů samizdatových Rukopisů FTZ Radovana Zejdy Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka. Pětačtyřicet let po Zahradníčkově smrti (a sto let od jeho narození) se tak dostává čtenářům do rukou první pokus o důkladnější zpracování básníkova života, dosud reflektovaného pouze v příležitostných studiích (B. Fučík, J. Med, Z. Rotrekl, M. Trávníček, I. Slavík) či výborech z básníkovy korespondence (nejnověji s J. Čepem či F. Halasem). Autor se, jak sám v úvodu říká, "snažil o co nejautentičtější a nejúplnější svědectví o životě Jana Zahradníčka a o prezentaci všeho, čím žil, o co nejpřesnější obraz o jeho názorech a myšlenkách", a domnívá se, že kniha je vzdor všem nedostatkům "dosti slušným odrazovým můstkem pro hlubší bádání" o jeho životě a díle (kterým se ve své práci zabývá jen okrajově).

Zahradníčkův život je předkládán jako koláž úryvků z korespondence (s Marií Bradáčovou-Zahradníčkovou, Janem Čepem, Františkem Halasem, Rudolfem Černým, Jakubem Demlem, Janem Dokulilem, Milošem Dvořákem, Josefem Florianem, Bedřichem a Jitkou Fučíkovými a dalšími - část z nich je zde publikována pravděpodobně vůbec poprvé), autorových komentářů, vzpomínek básníkových přátel, dobových dokumentů a fotografií a v neposlední řadě také Zahradníčkových veršů. Stránka za stránkou, rok za rokem, překlad za překladem, sbírka za sbírkou, posudek za posudkem, rozsudek za rozsudkem, odůvodnění za odůvodněním, prohlášení za prohlášením... Počínaje Zahradníčkovým dětstvím, studiem na gymnáziu v Třebíči a filozofické fakultě v Praze, mládeneckým obdobím pražským a uhřínovským i smutně krátkým obdobím brněnským, ukončeným 13. 6. 1951 jeho zatčením a devítiletým vězněním (Brno, Znojmo, Praha, Mírov, Leopoldov).

O životě Jana Zahradníčka za mřížemi toho dosud víme jen málo. I v Zejdově knize jsou k některým rokům (1954, 1955, 1957) pouze dvě tři strany úryvků z dopisů manželce Marii (cenzurovaných, pochopitelně) či pár vzpomínek spoluvězňů. V květnu 1960 je propuštěn na amnestii a téhož roku na podzim, jen pět měsíců po propuštění, umírá. Šest let po jeho smrti shledal Krajský soud v Brně, že všechna obvinění proti němu vznesená byla nepodložená, a proto jej zprostil obžaloby v plném rozsahu...

Zejdova kniha je v mnoha směrech objevná a bezesporu cenná. Na ceně jí však nemálo ubírá hrubě odbytá redakce. Četnost překlepů, jazykových neobratností, věcných i pravopisných chyb vnucuje - vzdor údajům v tiráži - otázku, zda kniha vůbec nějakého redaktora nebo korektora měla. Některé údaje se po několika stránkách téměř beze změn opakují, jindy autor vybere a předloží z celého dopisu pouze jednu dvě věty a čtenář, neznalý kontextu, se jen těžko orientuje: "Má 'věc' byla poslána z Prahy do Meziříčí, kde se to má konat.... " Oč šlo? (Jedná se o poslední větu dopisu Zahradníčkova dopisu Janu Čepovi; namísto výpustky už chybí krom podpisu pouze jedno slovo: Merde - to se však do obrazu jednoznačně kladného hrdiny příliš nehodilo... ) V dopise Josefu Vašicovi z března 1947 Zahradníček naráží na jakéhosi "sjezdového společníka" a na to, "co se Vám [Vašicovi] přihodilo v Praze" - bez znalostí byť jen základního kontextu je dopis - podobně jako řada dalších - nesrozumitelný a bezcenný.

Autor se nevyhnul ani chybám věcným a podiv občas vzbuzuje způsob, jakým přebírá do svého textu některé prameny: Ústřední komise v Praze rozhoduje 31. března 1960 o tom, že se na Zahradníčka vztahuje amnestie prezidenta republiky z května téhož roku. Dcera Marie se na s. 156 narodí 1. 6. 1957, o dvě strany dále až 1. 6. 1958. Zpráva o návštěvě Pavla Eliáše v pardubickém archivu MV, při níž byly šťastnou shodou okolností nalezeny Zahradníčkovy vězeňské básně, je téměř doslova opsaná z časopisu Policista, vydávaného Ministerstvem vnitra, ovšem s chybou v dataci: "Pavel Eliáš navštívil 30. září 2002 archivní a spisovou službu v Pardubicích, aby si prohlédl vyšetřovací spis svého zesnulého otce. [... ]" (tak R. Z.) "Dne 30. 9. 1999 se dostavil na pracoviště odboru archivní a spisové služby v Pardubicích pan Pavel Eliáš, aby si prohlédl písemnosti týkající se jeho zesnulého otce. [... ]" (Jan Jiříček, Policista 2/2002)

Chyby najdeme i v citacích: Valašské Meziříčí v dopisu Janu Čepovi se mění na Velké (51), výpustky v krácených dopisech někdy značeny jsou, jindy nikoli, občas netušíme, komu vlastně básník píše (s. 161) či z které básně autor cituje (s. 122- 123).

Více než polovinu celkového rozsahu, úctyhodných 226 stran, tvoří přílohy - reprodukce básníkových personálií, školních prací (Jak velký ploský obsah má obdélník, jehož základna je 1,02), vysvědčení, raných i pozdějších rukopisů, korespondence - vesměs nakladatelské; nejvíce místa je ale věnováno období Zahradníčkova procesu a věznění: stovka stran soudních akt, co chvíli prokládaných žádostí básníkovy ženy o milost, či alespoň o dočasné přerušení trestu. Unikátním dokumentem jsou poznámky Ludvíka Kundery ze soudního přelíčení, v němž byli kromě Zahradníčka odsouzeni i další představitelé "katolické inteligence": B. Fučík, F. Křelina, V. Prokůpek, J. Knap, nakladatel L. Kuncíř či historik Z. Kalista. Dvaadvacet narychlo (pokradmu?) psaných stran je však obtížně luštitelným rébusem už kvůli jejich nekvalitní reprodukci.

Vedle zmíněných dokumentů je zřejmě nejcennější částí Zejdovy knihy závěrečných 50 stran bibliografie, která přináší dosud nejúplnější soupis Zahradníčkova díla i sekundární zahradníčkovské literatury.

Výhrady lze vznést i proti (typo)grafické úpravě knihy. Najdeme v ní snad všechny myslitelné prohřešky proti základním pravidlům knižní sazby - počínaje nešťastným způsobem vyznačování (Zahradníčkovy dopisy sázeny tučně, citace próz a básní tučnou kurzivou, ostatní citace kurzivou, citace úředních dokumentů v uvozovkách) přes chybné dělení, chybějící, resp. nadbytečné mezery mezi znaky, odstavce členěné podle toho, jak bylo na té které stránce třeba vyjít s textem, se zarážkou či bez ní, nebo hned dvojitou. O chybách zaviněných pravděpodobně sazečem ani nemluvě (aj. Zahradníčkem - namísto a J. Zahradníčkem). Reprodukce fotografií i ostatních dokumentů je vesměs mizerná (viz už frontispice s velmi hrubým rastrem). U většiny reprodukcí chybí popisky (kuriózní je na s. 175: "dokument, zmenšeno"), nikde nenajdeme jejich souhrnný seznam, právě tak jako jmenný či místní rejstřík nebo ediční poznámku, ve které by autor ozřejmil, podle jakých zásad svazek koncipoval. Lepší orientaci v podobném textu by jistě napomohla živá záhlaví či zápatí.

Stručnou zmínku o "30 str. [Zahradníčkově] životopise" R. Zejdy nacházíme v dopise Bedřicha Fučíka Mojmíru Trávníčkovi (o němž se autor na s. 191 zmiňuje v souvislosti s prací na edici FTZ pouze jako o autorovi edičních poznámek) z 4. 7. 1983. Výtky, které někdejší zkušený melantrišský redaktor autorovi práce adresoval před více než dvaceti lety (nesystematičnost, zbrklost, nedůslednost), platí bohužel beze zbytku i pro jeho knihu Byl básníkem!

Ale abychom neskončili planým lamentem: Radovan Zejda má Zahradníčka opravdu rád a je to znát z každého řádku jeho práce - viz už apologetický titul knihy. Nebýt jeho nezdolného entuziasmu, pravděpodobně bychom se podobné práce hned tak nedočkali a cenné doklady, ilustrující předčasně ukončený život "druhého ze dvou velkých Janů české literatury" by zůstaly ležet ladem ve fondech archivů a nepřístupných pozůstalostech. Třebas i následující útěšný dopis Marii Zahradníčkové: "Vzácná, milá paní Marie, krajině ve které od této neděle odpočívá Jan Zahradníček říkají Českomoravská vysočina. Tato vysočina je korunována třemi vrcholky: Otokar Březina, Pavla Kytlicová, Jan Zahradníček. Na pohřbu Otokara Březiny mlčely zvony. Na pohřbu Pavly Kytlicové zpívali ptáci, kteří se vrátí. Na pohřbu Jana Zahradníčka mlčely rty. Odešel v Zemi Vítězů a nad jeho hlavou vlají jeho Korouhve a před ním jsou jeho dívenky v purpuru posetém perlami. Trpím nesmírně touto pozemskou ztrátou a tímto rajským ziskem. V Janu Zahradníčkovi odešel se světa můj jediný čtenář. V neděli mívají pohřeb jen lidé vyvolení. Jakub Deml."

Radovan Zejda, Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka. Tišnov, Sursum 2004.