Václav Maidl

Vídeň českýma očima

Výkon, jejž ve své nové knize podala rakouská bohemistka a překladatelka Christa Rothmeierová, si člověk uvědomí teprve při představě, že by český germanista sestavil stejně obšírnou sedmisetstránkovou antologii překladů německojazyčných textů, ve kterých jejich autoři - a to nejen ti nejznámější - ztvárnili své vidění Prahy a Pražanů, a doprovodil ji takřka vyčerpávající imagologickou studií. Teprve s takovýmto převráceným pohledem doceníme desítky let pilné práce, jež jsou nyní ve zkondenzované podobě nashromážděny v jednom svazku. Kniha Christy Rothmeierové Die entzauberte Idylle. 160 Jahre Wien in der tschechischen Literatur (Idyla kouzla zbavená. Vídeň po 160 let v české literatuře) představuje totiž sumu dosavadního životního usilování editorky i jejího zabývání se českou literaturou - ať už na poli badatelském, či překladatelském. Stačí jen prolistovat seznam pramenů uvedený v závěru knihy, abychom si uvědomili, že daný seznam je pouze svrchní vrstvou (vymezenou notabene tematicky), pod níž se skrývají přeložené obsáhlé knižní celky jako např. Binarova Kytovna umění, Skácelův Jedenáctý bílý kůň či Rothmeierovou sestavený výbor z Demla nazvaný Unheilige Visionen aus Tasov (Nesvatá vidění z Tasova) (o Jedličkově rozsáhlé románové sáze Krev není voda, přeložené nedávno pro edici Tschechische Bibliothek, která vychází v Německu, ani nemluvě). A odtud už myšlenky asociativně putují k dalším překladatelským počinům Rothmeierové - ať už je to svazek Mähren vydaný v rámci příjemné nevtíravé edice Europa erlesen (doslova: osvojit si čtením Evropu), nebo zvláštní sešit rakouského časopisu Podium z roku 2003, věnovaný současné české literatuře, zejména jejím mladším představitelům. Za tím vším stojí trvalý a desítky let neutuchající zájem o českou literaturu, ale také o dění v české společnosti vůbec. A rovněž desítky let prosezené nad překlady. Uvedený výčet současně signalizuje, že Rothmeierová dovede ocenit genia loci, ba přímo se po něm pídí - už lokalizace v názvech některých jejích knih (Vídeň, Tasov, Morava) jsou víc než výmluvné. Krajina - venkovská či městská - a básník, autor, jsou pro ni spojenými nádobami. Teprve z jejich amalgámu vzniká literární dílo. Že by sympatizantka literárního regionalismu?

Myslím, že nikoli. Vždy jí asi budou bližší autoři zakotvení, "patřící někam" (tím si mimo jiné vysvětluji, že velmi záhy pro sebe a pro rakouské čtenáře objevila poezii Petra Borkovce), což ale neznamená, že by "rodná hrouda" měla hrát roli žalářnické koule. Rothmeierovou přitahují autoři s vnitřním řádem (vezměte si jen tu řadu: Deml - Skácel - Borkovec), nezávazné experimentování a hledání pro hledání ji netáhnou.

V případě antologie českých literárních textů o Vídni to ovšem měla s výběrem těžší: jestliže chtěla předestřít obraz, který čeští literáti a česká literatura utvářeli o Vídni v průběhu více než půldruhého století, nemohla se řídit pouze svými subjektivními preferencemi. Snad i to je důvodem pestré žánrové rozmanitosti. Vídeň jako téma zajímala editorku nejen v poezii a próze, reflexi tohoto města hledala a také nalezla i v deníkových zápiscích a memoárech, ve fejetonech, ba dokonce i v jarmareční písni.

Pro uspořádání antologie však není určující princip žánrový, nýbrž chronologický. Svůj soubor Rothmeierová otevírá zápisem z deníku Karla Hynka Máchy, který si básník vedl při cestě do Itálie, následují anonymní jarmareční písně, jež se vážou k událostem let čtyřicátých (a je jedno, zda se týkají pohnutých událostí individuálních /vražda/, nebo společenských /revoluce 1848- 49/). Ke čtyřicátým letům se vztahují i vzpomínky Aloise Beera, které sepsal krátce po revoluci. A pak se již dostává ke slovu úryvek z první prozaické práce, jejíž děj je z valné části situován do vídeňského prostředí - Dobrý člověk Boženy Němcové. Přes Němcovou, Nerudovy fejetony, u nás méně známého novináře a slavistu Josefa Karáska a Klostermannův román Za štěstím dospívá vydavatelka k Vídni na přelomu století. Podle počtu zvolených úryvků z Machara, Karáska, Gellnera a Haška by se na první pohled dalo usuzovat, že právě tito autoři a období České moderny a anarchobohémy Rothmeierovou obzvláště lákají. Leč tento pohled klame. Při suchém výčtu stránek věnovaných jednotlivým markantnějším časovým úsekům - česká literatura 19. století, od Moderny do rozpadu monarchie, literatura meziválečná a nakonec literatura od roku 1945 do současnosti - zjistíme, že méně prostoru zaujala už pouze literatura meziválečná (101 stran), zatímco suverénně nejvíce místa se dostalo autorům posledního období (212 stran). Kvantita sama o sobě je samozřejmě hledisko do značné míry pochybené (navíc lze namítnout, že proti úsekům zhruba pětadvacetiletým stojí náhle úsek šedesátiletý: posledním textem antologie je úryvek z Grušovy knihy Glücklich heimatlos, vydané roku 2002), nicméně je nápadné, jak proti soustředění se na několik autorů víceméně již "zařazených" a kanonizovaných se paleta autorů posledního období rozevírá do ideové i estetické šíře: vedle autorů takřka "oficiálních" jako Jan Werich, Ladislav Fuks, Josef Nesvadba či Bohumil Hrabal tu nalezneme autory před rokem 1989 spíše zatracované (Josef Hiršal, Bohumila Grögerová či Jan Skácel) nebo přímo zatracené (namátkou: Václav Černý, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Ivan Binar, Eugen Brikcius), přičemž překladatelčin zájem o skupinu poslední jasně dominuje.

Nenalezneme tu všechny české spisovatele, jejichž některá díla či jejich části jsou podstatně spjaty s Vídní - například román vídeňského rodáka Miloše V. Kratochvíla Evropa tančila valčík či úvodní díl pentalogie Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu. To však neznamená, že by je editorka neznala či je ignorovala. Důvodem eliminace není tradiční, "všední" realistický způsob vyprávění, nýbrž - jak je vysvětleno v úvodní studii (s. 28) - vedle literatury vídeňských Čechů nebyla do antologie zařazena literární díla tematizující habsburskou monarchii jako celek, nebo se naopak soustřeďující na postavu Františka Josefa I. Jsou-li právě zmíněná díla opomenuta v textové části, nejsou vynechána v úvodní studii, kde se s nimi Rothmeierová vyrovnává buď v obšírných poznámkách (Neff - pozn. 98, s. 56), nebo v okomentovaném textu (Kratochvíl - s. 62n. a příslušné poznámky). Překvapí ovšem absence jednoho kulturního fenoménu české společnosti poslední třetiny 20. století, který k Vídni a monarchii vykazuje silné kontextové vztahy - "největšího Čecha" Járy Cimrmana. Vzhledem k tomu, jak významnou roli cimrmanovský fenomén v životě české společnosti sehrával (a dosud sehrává a cosi podstatného o ní a jistém druhu humoru v ní rozšířeném vypovídá), je škoda, že toto subtilní ztvárnění hlavního města monarchie vzniklé na základě časového i humoristického odstupu, nebylo vzato v potaz, byť by se v něm jistě objevila či potvrdila řada stereotypních představ o Vídni, monarchii a jejím fungování v českém povědomí.

Jen lehce zmíněnou otázku stereotypních představ bude dobré konkretizovat. Které stereotypy tradované v české literatuře vzhledem k danému tématu Rothmeierová objevila? Pokud budeme zcela konkrétní, je to vnímání bitvy na Bílé hoře a jejích důsledků jako národní katastrofy, zobrazování sebe sama (ovšem zejména v 19. století ve shodě s historickou realitou) jako národa lokajů a služebníků a nakonec, na sklonku 19. století, je to představa Vídně imperiální (se značným přesahem této představy až přes polovinu století dvacátého). Z těchto konkrétních představ však badatelka vyvozuje další poznatky: jednak o přitažlivosti Vídně pro Čechy coby rodící se metropole, o tom, jak Vídeň Čechům tímto svým vzmachem imponovala, jednak o vnitřní rozpornosti tohoto objektivního faktu v kontrastu se subjektivním prožíváním velkoměsta z pozice přistěhovalce (chceme-li se vyhnout slovu "přivandrovalce", v jehož užití by se už projevoval xenofobní pohled vídeňského obyvatele). Tomuto střetu vysněné představy a tvrdé reality věnuje editorka velkou pozornost - koneckonců tvoří tenor této literatury po celé 19. století a podnítil i název antologie. Třetí stereotyp "Vídně imperiální" jen potvrzuje v zásadě negativní vnímání Vídně, pouze je přenáší na pole politické. Rothmeirová zjišťuje úpornou vytrvalost těchto představ hluboko za vznik samostatného československého státu, i když registruje - avšak spíše v osobně laděných vzpomínkách (např. prof. Hýsek) - zmírnění tohoto antagonistického vnímání a uznání přínosu vzdělanecké Vídně k vyzrání vlastní české vzdělanecké elity. Zásadní zlom ve vnímání Vídně registruje autorka po roce 1968, kdy se město stává jednou z hlavních přestupních stanic české emigrace. Právem zde hovoří o "nazírání nezatíženém minulostí", aniž by přitom zamlčovala potíže zejména pozdních emigrantů. Literární studie jako by se zde více blížila k historii a soudobým dějinám.

Skutečnou historickou studii však představuje text profesorky Moniky Glettlerové nazvaný Das tschechische Wien historisch (Česká Vídeň z historického pohledu). Glettlerová se neomezuje na dané časové období, v úvodní části studie připomíná první zmínky o Vídni v českých cestopisech. Vrací se kvůli nim do poloviny 14. století a tuto osu sleduje až na počátek století devatenáctého (jako poslední je citován emigrant Karel Postl z Popic u Znojma alias Charles Sealsfield). Pak však již od jednotlivců přechází k mase a věnuje se přistěhovalectví Čechů do Vídně a jeho jednotlivým vlnám, zejména v 2. polovině 19. století, a konstituování české národnostní menšiny v hlavním městě monarchie. Všímá si postupné integrace české menšiny do vídeňského prostředí a také bojů o její uznání a oficiální etablování. Velkou důležitost přitom přikládá rozvoji spolkového hnutí na konci 19. století, detailně sleduje boj o zřízení českých škol ve Vídni. Neméně důležitým momentem jsou však pro Glettlerovou i návraty Čechů, a to nejen těch neúspěšných, popř. těch, kteří přišli do Vídně "na zkušenou". Zcela výjimečným jevem je odliv Čechů do "staré vlasti" po roce 1918: Glettlerová uvádí až neuvěřitelný počet 150 000! Další tisíce následovaly po březnu 1938. U tzv. repatriace v letech 1945- 1947 údaje kolísají mezi deseti a dvaceti tisíci (jak autorka podotýká, část z těchto lidí zase emigrovala do Rakouska zpět - někteří již v roce 1947). Sledování pohybu Čechů mezi vlastí a Vídní by bylo neúplné, kdyby scházela emigrace roku 1968 a let následujících. Opět však nejde jen o výčet. Glettlerovou jako historičku zajímá, jak spolu jednotlivé generace Čechů komunikovaly a srůstaly. Zaznamenává přitom napětí mezi "starousedlíky" a nově příchozími po roce 1968, kteří se po zkušenostech s organizovaným životem v socialismu odmítali vřazovat do organizačních struktur vídeňských Čechů, stejně jako napětí mezi emigranty-osmašedesátníky a vyhoštěnými či emigranty po roce 1977.

Nabízí se otázka, co těch 734 německy napsaných stran, z nichž valná většina byla původně napsána česky, vlastně může říci nám, Čechům, nového a proč o ní tak obšírně referujeme, když jsou určeny především německy hovořícímu publiku. Domnívám se, že důvod je poměrně jednoduchý a přitom pádný: Nevykročíme-li z vlastního kruhu, staneme se jeho dobrovolnými zajatci. Nenapadne nás, že na věci - a také na texty a na nás samotné - se lze dívat jinak. Někdy zcela jinak. Cizí pohled nás může udivit, nebo dokonce šokovat. Může také posloužit jako korektiv. Už proto se vyplatí po antologii Christy Rothmeierové sáhnout.

Christa Rothmeier, Die entzauberte Idylle. 160 Jahre Wien in der tschechischen Literatur. Wien, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2004.