Jan Hon

Odsun i Vertreibung

V názvu knížky, o níž tu bude řeč, nacházíme šest slov: transfer, vyhnání, odsun, Transfer, Vertreibung a Aussiedlung. Jistě, je to dáno tím, že máme co do činění s publikací dvojjazyčnou, ovšem v tomto případě jde ještě o něco jiného. To nejsou jen tři slova ve dvou různých jazycích - víc než jinde zde platí, že mezi dvěma jazyky neexistují stoprocentní synonyma; víc než jinde je význam těchto slov vázán na zkušenost národa nebo alespoň na kolektivní zkušenost jeho části. Jejich plný význam dnes stěží můžeme chápat na základě pouhé znalosti historických faktů, na to jsou příliš živá. K porozumění může pomoci literatura, která spíš než dějepis dokáže vyjádřit prožitek a reflexi historických událostí - a nemusí přitom tyto události ani přímo tematizovat.

V prostoru vymezeném oněmi šesti slovy se pohybovaly příspěvky na loňské květnové konferenci ve Vídni. Koncem roku je vydalo nakladatelství Host ve sborníku Transfer/vyhnání/odsun v kontextu české literatury. Transfer/Aussiedlung/Vertreibung im Kontext der tschechischen Literatur. Nezůstává zde ovšem pouze u literárního zobrazení poválečných vyhánění a odsouvání - sborník otevírají dvě stati historické a jedna psychologická, přičemž na úplně prvním místě je přehled dějin, jež odsunu předcházely, z pera Detlefa Brandese. To, že knihu, v níž převažuje český pohled na odsun, otevírá právě tento německý historik, je jistě dobrým znamením, že na tom s česko-německým dialogem přece jenom nejsme tak špatně, jak by se mohlo z denního tisku zdát. Kdyby si někteří čeští politici a publicisté dali tu práci a přečetli alespoň tento přehled, mohli bychom být ušetřeni mnoha zbytečných etud na téma národních zájmů či zásluh prezidenta Beneše o stát. Na to poukazuje i Jiří Pešek ve své stati Vertreibung und Transfer 1938- 1949 im Spiegel der tschechischen Geschichtswissenschaft seit 1989 (Vyhnání a transfer 1938- 1949 v zrcadle české historiografie po roce 1989). Ukazuje, že (nejen) české dějepisectví urazilo na poli zkoumání poválečných událostí za posledních patnáct let významný, ba rozhodující kus cesty, avšak "co dosud chybí - ovšem nejen na české straně - je ochota vysoké politiky akceptovat výsledky dějepisného bádání a historizovat tragédie čtyřicátých let, a ne je politicky instrumentalizovat" (s. 37).

Zajímavou optikou se na odsun snaží dívat etnopsychoanalytička Ruth Kronsteinerová. Její příspěvek je pokusem sledovat kolektivní traumata vysídlenců a jejich přenos na další generace. Je to ovšem pokus příliš zředěný obecnostmi a dlouhými citacemi z jiných psychologů, pokus, který s vyhnáním a vyhnanci většinou zcela ztrácí kontakt a který podle všeho nestaví na žádném autorčině výzkumu mezi odsunutými Němci či jejich potomky. Některé domněnky a paralely by přitom vskutku bylo třeba doložit či rozvést; například tu, která celý text uzavírá - jako možné pozadí odsunu Němců je podle Kronsteinerové třeba zohlednit třistaleté české trauma z prohrané bitvy na Bílé hoře, po níž prý u nás byla nastolena "cizí", habsburská nadvláda. Přesto má tato stať svou hodnotu: dá se brát jako praktické cvičení tolerance v podobě překonávání zcela ubíjející politické korektnosti: ze všech stránek na čtenáře útočí "PsychoanalytikerInnen", "ÖsterreicherInnen", ba i "TäterInnen" - přičemž z psychoanalytického hlediska představuje jistě pozoruhodnou výjimku slovo "Aggressor".

Po historicích a etnopsychanalytičce se slova ujímají literární vědci. Ti se z převážné části věnují tématu odsunu v české literatuře, ale dostává se i na literaturu "sudetoněmeckou", slovenskou, polskou, ba i maďarskou. V původní české literatuře tematizující poválečný odsun nalézáme dvě základní linie: "schematickou", více či méně odkojenou socialistickým realismem, a "problematizující". Škoda že žádný z autorů nekonfrontoval některé z představitelů těchto dvou proudů v jedné srovnávací studii. I tak tu ale nacházíme několik důležitých postřehů.

Vídeňská bohemistka Gertraude Zandová věnovala pozornost Řezáčovu Nástupu, jejž řadí k žánru kolonizačního románu. Upozorňuje, že kolonizace se zde projevuje - byť třebas i nezáměrně - ve dvou rovinách: čeští komunisté tu jednak kolonizují pohraničí, ve druhém plánu je tu však přítomna i sovětská kolonizace Československa. Podle Zandové nejde v Nástupu v první řadě o odsun Němců, ale o výstavbu socialismu. Prostředí poválečného československého pohraničí tu slouží jako zdroj symbolů: Němci jako starý, překonaný buržoazní řád, Rusové jako řád nový - a Češi jako subjekt, který to staré v sobě musí překonat tímto novým, sovětským. Autorka to výstižně ilustruje poukazem na to, že "Rusové, příslušníci Rudé armády, jsou představování výhradně pozitivně [což neplatí o Češích]" (s. 89) a že "kdykoliv je Bagár [hlavní hrdina románu] bezradný, obrací se na sovětské osvoboditele" (s. 93).

Z podobného okruhu jako Zandová vybíral i Filip Tomáš, který se ve své studii zabýval předchůdci Nástupu vzniklými v letech 1947- 1951 - dvěma romány Anny Sedlmeyerové a jedním Bohumila Říhy - a věnoval ji "Jiřímu Brabcovi k jeho životnímu jubileu" (s. 86). Ponechme raději na jubilantovi, aby Tomášovi vysvětlil, že interpretace literárních děl nespočívá v pouhém převyprávění a že formulace jako "[Kniha] je vystavěna z drobné mozaiky všedních dní nevšední situace zabydlování se v cizím a neznámém prostředí." (s. 84) nejsou zrovna srozumitelné, o stylistické obratnosti nemluvě.

Literatura, o níž dosud byla řeč, může mít ovšem pro dnešního čtenáře stěží jinou než historickou hodnotu. Z hlediska hodnoty literární jsou bezpochyby zajímavější díla druhého proudu, tedy ta, která poválečné pohraničí nenahlížejí přes ideologický filtr a v hrdinech zobrazují především člověka, nikoli světonázor. Ve svých příspěvcích se jim věnovali Aleš Haman, Jiří Holý a Václav Maidl a je příznačné, jak se všichni tři více či méně shodují na tom, že v této literatuře v první řadě vlastně ani tak nejde o samotný odsun či otázky národnostní. Zároveň je těmto dílům společné, že se na poválečné dění v Sudetech dívají přece jen z většího časového odstupu než jejich socrealističtí předchůdci.

Aleš Haman píše o Boží duze Jaroslava Durycha, Adelheid Vladimíra Körnera a souboru povídek Pátým pádem Václava Vokolka. Sleduje v těchto prózách - jak praví titul - "existenci ve zhrouceném světě" a všímá si v nich zejména toho, jak tu prostředí opuštěných Sudet nabývá symbolického významu, v němž je zdůrazněn lidský rozměr jednotlivých postav, který překonává ideologickou šablonovitost a zaslepenost. Toto překonávání probíhá na dvou propojených rovinách: jednak na rovině "historické" - protagonisté zmíněných próz překračují ideologicko-národnostní bariéry, s nimiž je situace v poválečných Sudetech nevyhnutelně konfrontuje -, jednak na rovině "literárně-historické" - sama tato díla jsou překonáním ideologických bariér ve vývoji literatury. Je zajímavé, že tu v této souvislosti Řezáčův Nástup stále vlastně působí jako norma, jíž je poválečná literatura měřena: "Körner opouští typizační metodu použitou Řezáčem [... ]," (s. 102) píše Haman, jako by Körner musel překonávat "Řezáče v sobě".

Opačný literární postup než Haman sleduje Jiří Holý v románu Oty Filipa Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. Filip nenaplňuje Sudety symbolikou, nýbrž "dalekosáhle relativizuje údajnou nevinnost obou národností či jejich stavění se do role oběti" a "upouští od těžkopádných opozic 'oběť' versus 'pachatel', 'oni' versus 'my', 'dobro' versus 'zlo'."(s. 123) Dosahuje toho tím, že své postavy "deheroizuje", "depatetizuje" a vůbec zobrazuje v jejich "plebejskosti", což ještě umocňuje prolínáním fantastična s reálnem. Jinak zaměřený kritický pohled na vyhnání Němců sleduje Václav Maidl v díle Pavla Kohouta, od Katyně (1978) až po Tu dlouhou vlnu za kýlem... (2000). Kde se Kohout této problematiky dotýká, všímá si podle Maidla především pachatelů-kolaborantů a jejich vystupování vůči anonymnímu rozlícenému (a proto také manipulovatelnému) davu, přičemž ve svých prózách směřuje postupně od předkládání jednoznačných řešení k ponechávání otevřenějších možností interpretace.

Jestliže panuje ve sborníku určitá shoda v tom, že ve zmíněných knihách vlastně primárně nejde příliš o samotný odsun a národnostní otázky, nabízí se otázka, jestli se tu vedle sebe nestaví literární díla uměle a násilně - to, že sdílejí určité motivy, ještě přece nemusí nic znamenat. Sborník na tuto otázku neodpovídá přímo, odpověď se ale zřejmě skrývá v jednom z příspěvků. Je to stať Jana Wiendla, která se jmenuje prostě Obraz Němce v české poezii v letech 1945- 1946. Obraz Němce je tu analyzován na vskutku úctyhodném množství básnických děl z celého tehdejšího spektra autorů. Studie ukazuje, že téměř všichni přijali alespoň na čas princip kolektivní viny českých Němců za svůj a jejich vyhnání za spravedlivou odplatu. Wiendl k tomu bohužel nezaujímá žádné hodnotící stanovisko, ale i kdyby tak činil, hlavní hodnota jeho stati by zůstala táž: Literatura tu vskutku funguje jako ono "kouzelné zrcadlo" doby. A v tom je také hlavní přínos sborníku - alespoň pokud jde o poznávání fenoménu odsunu obyvatelstva (nejen německého).

Z toho hlediska jsou zajímavým doplňkem příspěvky věnující se tématu vyhnání v dalších středoevropských literaturách: ať už se jedná o českou, po válce pak německou autorku Olgu Barényi, o níž píše Vladimír Papoušek, nebo o autory přímo z řad vysídlenců jako Hanns Cibulka, Gudrun Pausenwangová a Josef Mühlberger, jimiž se zabývá Elke Mehnertová. Polonista Václav Burian se zaměřil na osobnost Stefana Kisielewského, o němž sám tvrdí, že ve svém díle odsun netematizoval...

Nejpřínosnější studií k "cizím" literaturám a vůbec nejucelenějším příspěvkem celého sborníku je stať německé slovakistky Ute Raßloffové, která se věnuje "nucené migraci a maďarské otázce ve slovenské literatuře" (a dodejme ještě: v maďarské literatuře ze Slovenska). Tato studie má dvě velké přednosti, obě pramenící z toho, že se autorka pouští na širší plochu literárních dějin: může jednak sledovat různé vývojové tendence, a může srovnávat. Díky tomu rozkrývá zajímavý vztah mezi naratologickou strategií a myšlenkovým pozadím jednotlivých próz. Na jednu stranu staví autory socrealistické orientace, jejímž hlavním principem je "jasná cesta protagonisty z temné měšťácké minulosti do světlé komunistické budoucnosti" (s. 170n.) - tito autoři analogicky k "jasné cestě" směřují k "lineárním narativním kódům". Na stranu druhou pak Raßloffová staví autory, kteří historii problematizují a zároveň s tím onu linearitu vyprávění rozbíjejí a směřují tak k "nelineárním narativním kódům", což jim umožňuje kritický pohled z více perspektiv. Z autorů "lineárních" jmenujme alespoň Ivana Habaje a jeho trilogii Kolonisti (1980, 1981, 1986). Mezi autory "nelineárními" si jich jistě zaslouží zmínku víc - už z toho důvodu, že je v jejich knihách vidět, jak široké je téma etnického vyhánění ve střední Evropě a že se rozhodně netýká jen Němců z českého pohraničí. Jmenujme tedy jednoho maďarského Slováka - Pala Závadu a jeho Jadvigina Vankušíka (slovensky vyšlo 2002), jednoho slovenského Maďara - Lajose Grendela s trilogií Odtienené oblomky (1981- 1985) a jednoho "pouze" Slováka, sledujícího ovšem transfery obyvatelstva na slovenském území "z československé perspektivy" (s. 175) - Ladislava Balleka a jeho romány Pomocník (1977) a Agáty (1985).

Význam knihy Transfer/vyhnání/odsun v kontextu české literatury rozhodně nekončí tím, že rozšiřuje pohled na (po)válečné středoevropské transfery obyvatelstva. Je to především pestrá mozaika podnětů - čtenářských, interpretačních, dějepisných... Její editoři Jiří Holý a Gertraude Zandová podle svých slov chtěli navázat na "tradici mnohotvárnosti a dialogu" (s. 10) ve střední Evropě. Uznejme, že zde tato snaha dochází plodného, a hlavně inspirativního naplnění. To, že se dialog sem tam zřejmě zadrhnul při korekturách, editorům odpusťme - z pozice vnímatele to berme jako záměrnost, která symbolicky ukazuje, že nás na poli středoevropského sebepoznávání ještě nějaká ta společná práce čeká.

Gertraude Zand, Jiří Holý (eds.), Transfer/vyhnání/odsun v kontextu české literatury. Transfer/Aussiedlung/Vertreibung im Kontext der tschechischen Literatur. Brno, Host 2004.