Jan Linka

Cílkových pokusů díl druhý aneb Pokus o Cílka

Václav Cílek se v posledních letech právem dostal do povědomí širší kulturní veřejnosti knihou Krajiny vnitřní a vnější (2002). Soubor esejů se v každoroční anketě Lidových novin o knihu roku vyšplhal překvapivě vysoko a potvrdil narůstající zájem o čtivě napsané knihy nepříběhového rázu, které se vyjadřují k závažnějším problémům, aniž by bylo možno je označit za popularizaci vědy či pouze za vědeckou publicistiku. Čtené a živě diskutované Cílkovy knihy si zaslouží pozornost i z formálního hlediska. O tom však později.

Tak jako jsou obtížně zařaditelné Cílkovy knihy, lze stejně tak těžko charakterizovat jejich autora. Vzděláním exaktní vědec, jenž se od geologického výzkumu dostal ke klimatologii (proslavil se naplněnou předpovědí velkých povodní). V jeho knihách jsou ale patrné nemalé znalosti a přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění či hudbě všech žánrů. V archaických kulturách by byl jedním z vůdčích šamanů kmene, dnes poctívá našinec někoho takového označením renesanční člověk, případně výrazem monstrum.

Krajiny vnitřní a vnější začínají věru z gruntu, jak se na geologa sluší, od geologických základů české krajiny. Zároveň se nesou na vlně zájmu o krajinu či mikroregiony. Cílek do první knihy shromáždil atraktivní témata konkrétních lokalit i obecnější náhledy na českou krajinu jako celek, přidal vhodná pravidla umístění domu, poznámky z různých tvůrčích dílen či katalog zobrazení tajuplného Zeleného muže. První kniha působí sevřeněji, neboť se týká především místní krajiny.

V dalším souboru esejů, jejž nazval Makom, se Cílek nejprve věnuje středočeské krajině, svému oblíbenému tématu. Odhaluje ukrytý řád urbanistického plánu Kutné Hory, vyzdvihuje důležitost základů hradiště Závist, znovuobjevuje význam Vrbčan, interpretuje staroboleslavské Paládium, nachází v Kladně pozůstatky nezáměrné velkolepé performance. Z východních Čech se pozornosti dostane Jičínu, Českému ráji, Kuksu a Broumovsku. Do první části knihy jsou ještě dosti volně přiřazeny texty různého zaměření, týkající se Litvínova, ruských malířů v Praze, Slovenského krasu ad. Další část knihy se snaží na různých podrobnostech ukázat ducha dnešní doby, počasím, flórou a faunou počínaje a společenskými jevy konče. Čtení je to spíš neveselé, prudké změny světa, který nás obklopuje, mají vliv na to, že vnímáme tuto dobu jako věk nervozity, neklidné nejistoty hraničící s úplnou bezmocí. Třetí a poslední část pojednává o různých duchovních cestách, jejich vztazích k dnešnímu člověku a světu, a v neposlední řadě o různých nebezpečích bezstarostně přijímaných religijních či parareligijních novinek.

Už jen tento krátký přehled obsahu Cílkovy knihy naznačuje šíři autorova zájmu, rychlé spojování odlehlých témat, obrovské spektrum problémů, k nimž cítí potřebu se vyjádřit. To může být samozřejmě vnímáno jako přínos, i jako nepřípustný chaos. Zájem o Cílkovy knihy a diskuse kolem nich svědčí spíše pro to první. U tak čtených a vlivných knih stojí za to se podívat, jakými prostředky autor buduje svůj text, čím vlastně okouzluje svoje početné čtenáře. Pojďme se dále necílkovsky suchopárně, titěrně a nimravě vrtat v šroubkách a kolečkách celého mechanismu.

Nejprve si povšimněme žánru: v ediční poznámce Krajin vnitřních a vnějších autor označuje svoje texty za eseje, v knize Makom toto žánrové označení nacházíme běžně v podtitulech (ty jsou ve srovnání s předchozí knihou nové), v charakteristické předložkové vazbě "esej o... ". Pojem esej, tedy pokus, trefně označuje podstatu Cílkových textů. Cílek svoje texty nejprve otestuje publikováním na stránkách různých periodik. Teprve v knižní podobě však získávají pro autora typické přesahy, které by mu žádný editor novin nebo časopisů neumožnil realizovat. Citáty uvozující a ukončující jednotlivé texty, autorské fotografie či fotografie a obrázky od spřízněných či oblíbených výtvarníků a fotografů, vždy s popisky, které mají často samostatnou výpovědní hodnotu a s textem eseje souvisí jen volně, komentovaná, výběrová a nevědecky sestavovaná bibliografie na konci jednotlivých textů a doporučená četba na konci obou knih - zde všude jako by formát knihy a hranice jednotlivých esejů autorovi nestačily, příliš ho svíraly. Přehršle témat, jimž se autor věnuje, korespondují s množstvím žánrů, jež do svých esejů synkreticky vstřebává, ať už se jedná o (řekněme) vědecký výklad, citace rozhovorů a dialogů, překlady mystických textů, kratičké příběhy konkrétních osob, mytologie, citovány jsou různé verše, dopisy, je zde bodový výčet doporučujících řešení nějaké konkrétní situace, návod k různým performancím, projektům či akčním dílnám, detektivka (neštěstí na dole Pluto), anebo zde najdeme etymologické výklady.

Ke svému psaní využívá Cílek všech osob singuláru, od neutrální třetí osoby, přes osobní výpověď první osoby po velmi kontaktní du-formu (např. v šikovně užitých citacích Wordsworthe a Williamse). Užívá rovněž první osoby plurálu, a to nikoli jako tzv. vědeckého plurálu, leč jako vyjádření kolektivity, názoru či jednání skutečné, časem a místem podmíněné skupiny lidí, v níž se rozpouští individuální náhled na dění. Zde nacházíme styčné body s moderní prózou, a je těch bodů více: v Cílkových knihách vystupují a hovoří reálně existující postavy českých vzdělanců, mnohé eseje mají otevřený konec. Nikoli bez významu je časté užití modality, konkrétně pomocí kondicio... nálu, slovesa "moci", částice "možná".

Zde se text vstřícně otevírá směrem ke čtenáři; Cílek touží po interakci, často klade otázky, snaží se být srozumitelný, a pokud užije odborných termínů, zařadí je do takového kontextu, že se stávají srozumitelnými. O komuni... kativnosti svědčí i výzva čtenářům

první knihy, aby zasílali své poznatky ohledně motivu Zeleného muže: výsledek je uveřejněn na závěr knihy druhé.

Snaha přesáhnout zavedený rámec je dobře vidět v záznamech různých projektů, tvůrčích dílen a performancí i v narážkách na autorův oblíbený peripatetický styl při vzdělávání sebe či jiných: "Odrostl jsem vysvětlování, potřebuji vidět" (s. 74); mýty se musí vyprávět za chůze (s. 97). Nahlížet na zdánlivě banální jevy jinak, vracet zapadlým faktům podíl na velkém kosmickém a zároveň nejvlastněji lidském dramatu, to je výslednice mnohavektorového směřování Cílkových iniciativ. A tak i když schopnost metaforického pojmenování byla z vědy vypuzena jako nepřípustný žurnalismus, Cílek pracuje právě s nečekanými spojeními, jejichž cílem je ozřejmit zdánlivě odepsané, navracet smyslově vyčerpaným skutečnostem jejich význam pro dnešního člověka.

Vybaven znalostmi z cizích kultur a dnes módních duchovních proudů, vrací se k domácí tradici, k české krajině a oživuje ji mnohým hledačům. Broumovsko je např. představeno jako skryté údolí ovládané obrovským klášterem, jako jakási česká Šangri-la. Píše-li Cílek o světici Ludmile jako o keltské druidce, neukazuje zvláštní keltomanské záliby, ale především porozumění pro současný stav mysli vzdělanější populace. A nevadí, že už jsme cosi podobného slyšeli od Záviše Kalandry, Zdeňka Neubauera či Dušana Třeštíka a jiných, autor neváhá užívat cizí názory a upozorňovat na jejich existenci. Otevřenost textů je zajištěna rovněž jejich nedopovězením či glosováním blíže neznámého příběhu. Například příběh Kristiny Ringlové je pouze tajuplně naznačen a v bibliografii je čtenář veden dále, zatímco autor zakončuje výstrahou, od pozitivně naladěného sympatizanta broumovského regionu nečekanou: "Vrstva každodenního života zakrývající nějaký konflikt a násilí tu je tenčí než v jiných krajích. Když urazím souseda, nezavdám náhodou příčinu ke třicetileté válce?" Glosování nutící k aktivitě, přesah očekávaného. Podobně nepopulární a k zamyšlení nutící budou výstrahy na cestě za dnes módními duchovními proudy, v nichž se však člověk opět setkává se sebou samým (Jak si nás země přivlastňuje) i s různými nebezpečnými démony (Miracosi, příteli milý). Před podobnou konfrontací ze své duchovní nebo kulturní tradice nikam neutečete.

Cílek se už v první zmíněné knize ptá: V jakém příběhu žijeme dnes? Odpověď, kterou v jeho knihách najdeme, je jednoduchá: ten příběh tu už je, jen potřebuje být vyprávěn stále znovu, jinak. Selhává-li dosavadní vyprávění, můžeme se pokoušet o nové. Pokud se neumíme dívat kolem sebe s žasnoucíma očima, budeme odsouzeni odjíždět až na střechu světa, k matkám vod, zkrátka kamsi do nejvzdálenějšího exotična, abychom tam později pochopili, a možná až příliš pozdě pochopili, že naše místo je na rodné hroudě, v té na první pohled ušmudlané, zdánlivě nudně známé krajině, budeme odsouzeni k tomu, že posvátnost této krajiny objeví někdo jiný.

Cílek je při podrobnějším pohledu nedůsledný v logickém uspořádání, občas se opakuje, náhled na detaily čtenáře svádí k polemice, vrší páté přes deváté atd. atp. Cílkovy texty jsou (ve srovnání např. s Václavem Jamkem) mnohem více skutečně pokusy než vybroušenými, žánrově vyhraněnými eseji. Cílkem nezastíraná nedokonalost se však stává dalším prostorem pro čtenáře, stává se jeho možností. Jestliže po odhození náboženského a při nedostatečnosti filozofického diskurzu prožíváme zklamání z omezenosti diskurzu vědeckého, má smysl, abychom se pokoušeli hovořit spolu o věcech podstatných nějak jinak. Bublina splaskla, veselá věda se ukázala být jen specifickým stylem s vlastním jazykem a argumentačními pravidly, tedy ničím víc než jiné druhy diskurzu. Pokud se to, co je dnes většinou považováno za literaturu, pohroužilo do plačtivě sebestředných a sebezpytných příběhů či rozverných banalit, je třeba pokusit se najít jiný způsob mluvy. Se zájmem sleduju, že jedni z prvních, kteří si to uvědomili, jsou paradoxně svým původem exaktně vzdělaní vědci a že právě oni také často sahají k žánru eseje (např. Zdeněk Neubauer, Miloslav Nevrlý, Stanislav Komárek), aby se pokusili najít s ostatními společnou řeč.

Makom - místo mezi zemí a nebem -, to je potřeba přesahu s vědomím obrovské přítěže. Ano, v zaměření na krajinu, v redukci a podřízení lidských příběhů vyššímu, trvalejšímu rámci - konkrétnímu regionu, můžeme vystopovat jistou transcendenci. Řezenská bohemistka Kristina Kallertová (abych cílkovsky zaplnil svůj text nějakou konkrétní osobou) završuje: transcendentní je v dnešní době už sama ochota porozumět druhému, snaha rozmlouvat, vykročení z monologu k dialogu. To je případ knih Václava Cílka.

Václav Cílek, Makom. Kniha míst. Praha, Dokořán 2004.