Martin Nodl

Glosy historické XV

Intelektuálové v Evropě

19. století

Uvažovat o intelektuálech má dnes povětšinou dosti negativní, někdy přímo výsměšné konotace. Ono převrácení hodnot, natolik odlišné od myšlení osvícenských a postovícenských století, je do značné míry způsobeno tím, že od 18. a 19. věku devalvovala úroveň vzdělání a obecně vzdělanosti jako takové. Dnes se za intelektuála může vydávat téměř každý, kdo vystudoval vysokou školu, i když současné univerzity jsou povětšinou spíše nekvalitními gymnázii minulého věku než vskutku elitními institucemi, přičemž vznik nových "ústavů" a honba za počty graduovaných "univerzitánů" tento trend ještě prohlubují.

V klasickém 19. století, tak jak ho pojímá francouzský historik Christopher Charle, ale univerzita představovala výsadu, jíž se intelektuálové mohli honosit. Zároveň však autor opakovaně zdůrazňuje, že intelektuálství bylo rovněž vyhraněným životním postojem, reflexí okolního světa se všemi jeho moderními problémy, jež stará předmoderní společnost neznala a o jejichž možné existenci neměla sebemenší tušení. Základní rozpor mezi dneškem a společností, již Charle zkoumá, přitom spočívá především ve skutečnosti, že dnes je výraz intelektuál spíše bezobsažnou etiketou, kterou na sebe lepí intelektuální reflexí nedotčení poslanci, podnikatelé či prezidenti, kdežto v 18. a 19. století téměř nikoho nenapadlo o sobě mluvit jako o intelektuálovi: mnohem důležitější roli hrála schopnost vnímat, uchopovat a reflektovat svět kolem sebe v co nejširších souvislostech. Podle Charleho bylo pro 19. století rovněž charakteristické, že tehdejší intelektuálové neustále a vědomě překračovali hranice politické, ale i kulturní, ideologické a metodologické a že právě díky tomuto překračování a přesahování se alespoň v určitém prostředí rodí "globální společnost". Na jedné straně má nepochybně pravdu, že pro intelektuály onoho věku téměř neexistovaly bariéry, na druhou stranu však obdobný model panoval i ve staletích předešlých, ať již uvažujeme o intelektuálech středověkých, či o vzdělaneckých elitách 16. a 17. věku. Aniž by to autor výslovně zdůraznil, spatřuje rozdíl mezi předmoderními intelektuály a intelektuály 19. století v rozdílnosti vzdělávacích systémů a ve výrazném zvědečtění moderní společnosti.

Zásadní převrat však podle jeho soudu nastal v důsledku změny významu psaného slova a rozvojem tištěných periodik. Noviny se dostávají, byť v odlišných intelektuálních rovinách, téměř do každé domácnosti a výrazně formují jak představy politické, tak kulturní a sociální. Ve své starší knize Paříž na přelomu století. Kultura a politika fin de si Charle detailně ukázal, jak právě pařížští redaktoři ovlivňovali názory a představy pařížské společnosti. Stejně tak se zde ještě ve větší míře než v Intelektuálech v Evropě 19. století věnuje uplatnění intelektuálů v politice a zároveň intelektuálství jako političnu. Za klasický příklad považuje soupeření francouzského naturalistického románu s ruským realismem a jejich vliv na postoje literátů v Dreyfusově aféře, jež se nakonec, jakoby zpětně, odrazila v románech Zolových a Bourgetových.

Pozoruhodná je Charleho teze postihující kulturní změny posledních desetiletí 19. století. Podle jeho soudu totiž v této době ztrácí původně velmi pevný vztah mezi literátem a čtenářem na bezprostřednosti a pod přímým vlivem rozvoje umělecké či vědecké kritiky se rodí nový systém, v němž hrají rozhodující úlohu "muži s dvojím úvazkem", tedy intelektuálové, kteří v nakladatelstvích, novinách a divadlech rozhodují o otištění textů či uveřejnění divadelních her a kterým se díky mocenskému vlivu a velmi rozbujelým klientelistickým vazbám daří měnit umělecké a estetické představy konzumentů literatury a umění k jejich, již poněkud pokřivenému obrazu. V Paříži na přelomu století dokládá Charle tuto tezi na příkladu Léona Bluma, Hippolyta Taina a Charlese Seignobose, přičemž u posledních dvou zdůrazňuje především jejich vliv na proměny francouzského historického vědomí a na nové nasměrování francouzského nacionalismu. V Intelektuálech v Evropě 19. století se teze o významu literátů a literárních imagologů pokouší doložit jednak na postojích ruské inteligence, vlivem neliberálních poměrů výrazně odlišných, jednak na příkladu intelektuálů v Německu, Anglii, Itálii a okrajově i ve Španělsku. Pozoruhodné jsou především pasáže o angažovanosti intelektuálů v politických aférách a konfliktech a úvahy o "řízené angažovanosti" intelektuálů, jež ohledávají obtížně zodpověditelnou otázku, zda představy intelektuálů ovlivňují praktickou politiku a konání politiků, či zda naopak politici využívají intelektuálů k prosazení svých názorů, a intelektuálové se tím pádem zpronevěřují svému poslání a stávají se manipulátory, pod jejichž vlivem společnost někdy více, někdy naštěstí méně směřuje k totalitní, každopádně neliberální podobě.

Christopher Charle, Intelektuálové v Evropě 19. století. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2004. Přeložila Pavla Doležalová.

Dvorské kaple vrcholného

a pozdního středověku

Skvostně vypravený sborník o dvorských kaplích, jenž navazuje na výstavu a stejnojmenný katalog o Mistru Theodorikovi, obsahuje příspěvky z mezinárodního sympozia konaného v Anežském klášteře 23. až 25. září 1998. Jak je patrno, vydání sborníku se od konání konference a především od theodorikovské výstavy velmi protáhlo. Na druhou stranu ale měla ona velká časová prodleva nepochybně veskrze pozitivní vliv na kvalitu jednotlivých přípěvků a spolu s tím i na skvostné grafické provedení publikace. Vcelku překvapivě vychází sborník o dvorských kaplích v dvojjazyčném znění, přičemž české verze, bez obrazového doprovodu, jsou pouze jakýmsi přívažkem (to podtrhuje i skutečnost, že popisky k vyobrazením jsou výhradně cizojazyčné), jenž mohl být možná i pominut, protože výsostně odborný charakter jednotlivých příspěvků si mnoho českých čtenářů asi nenajde. Avšak při dostatku finančních prostředků Národní galerie je to jistě vhodnější cesta než samostatně vydávat obrazovým materiálem naditý sborník český a vedle něj i cizojazyčný.

Původní představa organizátorů se nesla v intencích uspořádat široce pojatou interdisciplinární konferenci, v níž by se promítly odlišné přístupy historické, kulturněhistorické, umělecko-historické a technologicko-restaurátorské, vážící se k problematice dvorských kaplí, umělecké reprezentace Karla IV. a v obecnější rovině i k jeho politickým a státoprávním koncepcím. Devětatřicet příspěvků, jež sborník nabízí, ale vcelku jednoznačně ukazuje, že se představy organizátorů podařilo naplnit jen zčásti. Není to samozřejmě nic neobvyklého, protože i přes přesahy jednotlivých badatelů zůstává naše kunsthistorie do značné míry uzavřena do svého paradigmatu a interdisciplinární přístupy se v ní prosazují jen okrajově, nemluvě o její schopnosti komunikovat s přístupy ryze historickými a obecně kulturněhistorickými (pro domácí historiky samozřejmě až na pár zářných výjimek platí to samé, přičemž jejich znalosti umění bývají ještě tristnější než znalosti historie z řad kunsthistoriků). V jednoznačně nejširší míře se interdisciplinární přístup uplatnil v rovině technologicko-restaurátorské, a to jak díky tomu, že umění restaurátorů je u nás na té nejvyšší úrovni, tak proto, že právě moderní technologie vnesly mnoho nového světla do našich znalostí malířských technik. Celá řada příspěvků stojí i na pomezí kulturní historie a dějin umění. Naopak klasický historický příspěvek je zde pouze jeden, z pera Ivana Hlaváčka o dvorských kaplích a především o dvorských kaplanech, tedy o bádání, jež má u nás dlouhou tradici a jež sahá, pro někoho možná překvapivě, až k nacistovi Heinzi Zatschkovi. Kulturněhistorická interdisciplinarita má ale jak pozitivní, tak stinné stránky. Pozoruhodné úvahy například obsahuje stať Mileny Bartlové, jež po vzoru staršího bádání klade otázky ohledně "ideového" základu Karlstějna a shledává paralelu mezi Karlštejnem a chrámem sv. Grálu. Po vzoru A. Legnera pak Bartlová přichází s hypotézou, že kaple sv. Kříže byla jakýmsi relikviářem obráceným dovnitř, přičemž v této souvislosti upozorňuje i na vztah mezi sakrálnem, sexualitou a oslabenou lidskou psychikou panovníků. Velmi cenné jsou i drobné postřehy Libora Gottfrieda o ostatkových kapsulích a autentikách z doby arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, opřené o nově objevené prameny. Za velmi přínosné považuji i stati Kláry Benešovské a Jakuba Vítovského o tzv. Alramově dvorci s královským domem a kaplemi sv. Václava a Panny Marie v Brně, jež svědčí o výrazně rezidenčním charakteru moravské metropole ještě před vládou lucemburské sekundogenitury. Naopak nic nového nepřináší velmi chabý příspěvek Jaroslava Petrů a jistým zklamáním je pro mne i studie Petra Kováče, jenž o Karlově cestě do Francie na sklonku jeho života a o jeho návštěvě St. Chapelle na začátku roku 1378 neříká nic nového.

Většina umělecko-historických příspěvků se věnuje dvěma karlštejnským kaplím, sv. Kříže a sv. Kateřiny. Naopak problematiky kaplí inspirovaných uměním Karla IV., popřípadě zahraničních dvorských kaplí, jež mohly mít na karlovské stavby nezanedbatelný vliv, se okrajově dotýká jen velmi málo studií. Pro recepci karlovské reprezentace v církevním, ale i světském prostředí tedy sborník mnoho nového nepřinesl. Naopak jednotlivé bloky příspěvků vztahující se přímo ke karlštejnským kaplím detailně ukázaly, že i v případě tak zásadních staveb s jedinečnou malířskou výzdobou existují spíše jen hypotézy než konečné soudy, a to jak z hlediska autorství jednotlivých maleb, tak z pohledu jejich inspiračních zdrojů. Pro historika je přitom důležité si uvědomit, jak nedostatečně máme prostřednictvím smluv zdokumentován Karlův umělecký mecenát, jak téměř nic nevíme o tom, zda sám invenčně zasahoval do obsahu nástěnných maleb nebo oltářních obrazů, či zda naopak nechával umělcům volnost a svobodu, a to i z hlediska použití materiálů a jejich finanční nákladnosti. Z tohoto důvodu je ale často velmi obtížné mluvit o koncepci Karlovy umělecké reprezentace, jak někteří autoři rádi činí. Mnohem větší důraz by naopak měl být kladen na širší dvorské prostředí jako inspirátora jednotlivých obrazů, cyklů či v našem případě monumentů obou karlštejnských kaplí, popřípadě i na působení osob, jejichž vazby k samotnému Karlovu dvoru mohly být jen nepatrné. Při jasně doloženém středoevropském charakteru karlovského umění (a nejen středoevropském, protože i v případě obou kaplí zaznamenali autoři jednotlivých příspěvků - samozřejmě opět povětšinou hypoteticky - i vlivy italské, franko-vlámské a pařížské) je totiž jak primární, tak sekundární vliv těchto pro nás povětšinou anonymních jedinců více než pravděpodobný. Karel IV. totiž rozhodně nebyl monument, jenž by o všem rozhodoval sám, a už vůbec nebyl pouhou institucí, jak to po mnoho let vnímá historiografie, jež klade mnohem větší důraz na velké jedince než na prostředí, v němž se prosazovali a v němž se formovaly jejich představy a názory.

Court Chapels of the high and late middle Ages ant their artistic Decoration - Dvorské kaple vrcholného a pozdního středověku a jejich umělecká výzdoba. Praha, Národní galerie 2004. K vydání připravil Jiří Fajt.