Jan Dobeš

Od světovlády k troskám - aktivní hráč i pasivní objekt

Dvacáté století získalo několik přívlastků, z nichž asi největší obliby dosáhlo označení "krátké století". Vychází z přesvědčení, že "dlouhé" 19. století trvalo až do začátku první světové války. Její zásadní a určující význam pro další historický a politický vývoj vyzdvihuje i německý historik Eberhard Jäckel, který však pro nedávno skončené století přichází s názvem vlastním: Německé století. Stejně nazval i svoji knihu, v níž se pokusil o historickou bilanci epochy, již spoluvytvářelo právě Německo, mající největší podíl na dvou jejích nejtragičtějších válečných událostech. K boji proti němu se musely zformovat nejmohutnější síly tehdejšího světa. Německo ani po drtivé porážce neupadlo v zapomnění - stalo se důležitým kolbištěm studené války. Jeho znovusjednocení v roce 1990 bylo jedním z nejviditelnějších symbolů jejího konce a vlastně i konce "krátkého" století. Nebo "německého"?

Německo podle Jäckela vstupovalo do 20. století jako právní stát, jako stabilizovaná země, jež byla schopna svým občanům zajistit přiměřená politická práva a celkem klidný život. Jäckel uvádí názor slavného amerického historika George L. Mosseho, autora řady objevných prací o nacionálním socialismu, že kdyby někdo v roce 1914 slyšel o tom, že za několik desetiletí bude většina evropských Židů vyvražděna, rozhodně by nepředpokládal, že pachatelem takových hrůz budou Němci, ale mnohem spíše by podezíral Francouze nebo Rusy, mezi nimiž byly antisemitské nálady mnohem silnější než v Německu.

Nejvážnější nedostatek císařského Německa Jäckel spatřuje v hlubokém konfliktu dvou politických táborů, jež pro zjednodušení označuje jako monarchisté a demokraté. Přestože demokraté postupně získávali větší podporu mezi obyvatelstvem, u moci se téměř do konce císařství drželi monarchisté. Jejich vzájemný střet ochromoval politický i společenský život. Probíhal i za první světové války, v jejímž průběhu se zrodila legenda o ráně dýkou do zad, kterou měli statečně bojující armádě uštědřit zbabělí politikové demokraticky zaměřených stran, především sociální demokracie. A nevytratil se ani v letech Výmarské republiky, do níž sice vstupovali demokraté velmi silní, ale základní rozvrstvení stranických poměrů a podpora jednotlivých stran a proudů zůstávaly stejné. Mezi císařstvím a Výmarskou republikou se podle Jäckela nerozkládala tak hluboká propast, jak se často zdá a tvrdí.

Postupně však začaly oba tábory ztrácet - demokraté ve prospěch komunistů a monarchisté ve prospěch nacistů. Na přelomu dvacátých a třicátých let zahájili konzervativci ofenzívu, svrhli kancléře a nastolili vládu vykonávající moc prostřednictvím prezidentských výnosů. Snaha snížit význam Říšského sněmu vedla k častému opakování parlamentních voleb, které nakonec přinesly ohromný vzestup nacistické strany.

Čtenář může získat dojem, že autor si nacistů všímá poměrně málo. Souvisí to s Jäckelovým záměrem nechápat dějiny Výmarské republiky jako pouhou předehru následující tragédie. Takový přístup je jistě možný, skrývá však v sobě riziko přehlédnutí příčin důležitých změn, k nimž během existence Výmarské republiky docházelo. Nacisté zdaleka netěžili pouze ze stranickopolitických machinací a k moci je nevynesly jen zákulisní šachy vedoucích představitelů jednotlivých stran. Jejich nástup měl mnoho ideových, hospodářských, sociálních i psychologických důvodů. Čtenáře musí poněkud překvapit, pokud se o nich v historické bilanci "německého" 20. století nedozví vlastně nic.

Skutečnost, že se Hitler se svými přívrženci dostal v lednu 1933 k moci, pokládá Jäckel za spojení několika různorodých a na sobě nezávislých příčin. Pasáže věnované nacistickému režimu jsou přitom spíše jen rekapitulací známých skutečností. Podrobnější zmínku si zaslouží snad jen dva motivy autorova výkladu. Mezi autory zabývajícími se dějinami nacistického Německa patří Jäckel mezi stoupence tzv. intencionalistického přístupu, jenž v režimních zločinech - na prvním místě samozřejmě v holocaustu - vidí naplnění původních Hitlerových záměrů, které choval od počátku své politické kariéry a vyjádřil je jak v Mein Kampfu, tak v mnoha veřejných projevech. Pro likvidaci Židů tak Jäckel nenachází žádné jiné vysvětlení nežli Hitlera samotného. Odmítá teze o vystupňovaném starém antisemitismu, výsledky jednání různých grémií či porad, nechce vidět snahu opatřit německému živlu nový životní prostor na úkor Židů či úsilí odstranit nebezpečí v týlu fronty, které měli Židé představovat. Vraždění evropských Židů je tak "pouze" důslednou realizací Hitlerových dávných plánů.

V určitém rozporu s tímto výkladem stojí Jäckelovo pojetí války Německa se Sovětským svazem, v níž spatřuje klasický mocenský konflikt o území a dominanci, přičemž do pozadí ustupoval jeho aspekt ideologický. Z tohoto důrazu na reálnou politiku pak pramení i Jäckelovo pochybné hodnocení britského premiéra Chamberlaina a jeho politiky appeasementu (v kontextu celé knihy se jedná spíše o marginální záležitost, jež ale českého čtenáře zarazí), kterého chválí za to, že podpisem mnichovské smlouvy odsunul válku do doby, kdy na ni bude Británie lépe připravena. Přehlíží ovšem, že také do doby, kdy bylo mnohem lépe připraveno i Německo.

Poválečnému vývoji Německa, resp. obou německých států, je věnován jen velmi stručný nástin, v němž se Jäckel zaměřil na rozbor příčin německého "znovuzrození". Je správné, že víc než proslulý "hospodářský zázrak" ho zajímá otázka, proč měl nový demokratický režim mnohem širší podporu obyvatelstva než demokracie výmarská. Autor to připisuje vyrovnání třídních rozdílů během nacistického období a vytvoření nové sociální struktury.

Německá demokratická republika přišla trochu zkrátka. Jäckelův nevelký zájem o ideologické otázky se projevuje i v jeho přesvědčení, že hlavní problém menšího ze dvou německých států nespočíval v tamním potlačování osobních práv a svobod a v podřízení veškerého politického, hospodářského i kulturního života nadvládě komunistické strany, nýbrž v chybném uvažování jeho zakladatelů, kteří výslovně zdůrazňovali, že NDR je zcela novým státem a že s dosavadní Německou říší nemá naprosto nic společného.

Oč méně se Jäckel zabývá poválečnými německými dějinami, o to podrobněji rozebírá znovusjednocení, především z hlediska mezinárodní politiky. V závěrečném zamyšlení pak obhajuje svou tezi o německém století, podle níž se Německo v jeho průběhu dvakrát pokusilo dosáhnout hegemonie v Evropě, čímž vlastně napodobilo předchozí pokusy jiných velmocí (Španělska či Francie). Domnívá se, že především proto se proti Německu dvakrát ustavila taková koalice nepřátel, proti které nemohlo zvítězit. Reálně-politická kritéria tak opět mají přednost před ideovými. Jestliže připustíme, že v první válce tato kritéria zřejmě skutečně dominovala, u války druhé již s tímto výkladem nevystačíme. Nacistické Německo nebylo pro západní velmoci a Sovětský svaz hrozbou jen proto, že usilovalo o podmanění mnoha zemí a dobytí "nového životního prostoru", ale stejně tak proto, že představovalo hrozbu všem hodnotám, na nichž stála a stojí západní civilizace. K jejich konfliktu by muselo dojít v každém případě.

V celé knize cítíme značné napětí mezi esejistickým přístupem, obecnými interpretacemi a hodnotícími soudy na jedné straně a zaplétáním se do detailů a jednotlivých událostí na straně druhé. Vedle často podnětných, ale také zjednodušujících a zavádějících závěrů stojí informace dobře známé každému poučenějšímu čtenáři. Přesto stojí za to se Jäckelem prokousat. Dějiny 20. století se nám vyjeví v perspektivě, jež nás často bude provokovat, s níž mnohdy nebudeme souhlasit, ale která nás donutí přemýšlet.

Eberhard Jäckel, Německé století. Historická bilance. Praha, Argo 2004. Přeložila Blanka Pscheidtová.