Filip Outrata

Spiritualita jurského západu

Další ze svazků řady Pietas benedictina břevnovského klášterního skriptoria nás ve svém trpělivém mapování obrysů křesťanské monastické tradice zavádí k samotným kořenům benediktinské a obecněji západní křesťanské spirituality. Životy či spíše Život tří opatů klášterů v jurských Alpách na území Gallie na konci 5. století zároveň představují důležitý pramen k poznání období považovaného dosud za "temná staletí" mezi zánikem římského impéria a etablováním nové, středověké Evropy.

Jádrem knihy je dílo anonymního autora, mnicha některého z klášterů v oblasti, sepsané kolem roku 520 a přinášející ve třech částech životy svatých opatů Romana, Lupicina a Eugenda (Oyenda). Posledního jmenovaného znal autor z osobní zkušenosti. Život, ne Životy - volbu singuláru v titulu knihy objasňují její editoři: Jakkoli se jedná o životy tři, prostupují se a doplňují do té míry, že je lepší mluvit o Životě jediném. Možnou identifikaci autora, uvedení do historického kontextu, jazyka a stylu díla i osudů jeho hrdinů i srovnání s Benediktovou Řeholí a dalšími dokumenty monastické tradice Západu přináší úvod překladatele a editorů. Po vzoru latinsko-francouzské edice v Sources chrétiennes převzali břevnovští vydavatelé také kratší text pocházející tentokrát od autora věhlasného (a pozdějšího) - Gregoria Turonského, známého spíše jako Řehoř z Tours, kronikář Franků. Z jiného úhlu pohledu a z jistého odstupu se Gregorios zaměřuje na první dva jurské otce. Čtenáři se tak nabízí možnost zajímavého srovnání dvou zpracování téhož tématu.

Necháme-li se zlákat pozváním do "borových a jedlových lesů jurských", objevíme barvitý svět svébytné a svérázné - "gallské" - realizace monastického ideálu. Hlavní postavy prvních dvou částí, opati a bratři Romanus a Lupicinus, představují jakési protipóly, dvě stránky téže spirituality - laskavost a shovívavost na jedné straně, přísnost a vypjatý asketismus na druhé. Napětí mezi dvěma póly zachytil působivě Gregorios: přísný Lupicinus rozhněvá a vypudí dvanáct bratrů, když rozvaří bohatou krmi, již pro ně připravoval. Jakmile se to (ve zjevení) dozví Romanus, modlí se v slzách za návrat bratří, v nichž podle jeho přísného bratra "nepřebývá Bůh"; bratři se pak vrátí a činí pokání.

Napětí mezi askezí a shovívavostí ke slabosti druhého se ale projevuje i u samotného strohého opata Lupicina: poté co se můžeme dočíst stěží uvěřitelnou zprávu o tom, že "asi osm let před smrtí se zdržoval i pití vody", zachrání Lupicinus bratra, jenž málem doplatil na svou přehnaně přísnou zdrženlivost - pod pohrůžkou poslušnosti ho přinutí pojíst kousky chleba máčené ve víně a jako zkušený masér rozhýbe jeho ztuhlé tělo opět k životu. Pokud jde ostatně o zmíněných osm let bez požití vody, v Gregoriově podání se můžeme dozvědět i metodu tohoto výkonu: "Když ho popadla žízeň, přirozená to potřeba lidského těla, dal si přinést nádobu s vodou a v ní pak dlouho držel ponořené ruce. Div divoucí! Jeho tělo vodu pohlcovalo, jako by ji přijímal ústy; tak hasil svou palčivou žízeň."

Polarita dvou tváří jurské spirituality se odráží i v posmrtném osudu obou opatů-bratrů: zatímco Romanus si výslovně přál být pohřben mimo klášter - na klášterní půdu nesmějí vstoupit ženy, a byly by tedy vyloučeny z uzdravitelské moci, jíž byl Romanus nadán - , jeho bratr byl pohřben v klášterním chrámu, obrácený dovnitř, ke komunitě mnichů.

Při čtení příběhů o vypjatých činech askeze i lásky k bližnímu vyvstává otázka, jaká asi byla síla, jež tyto hrdiny křesťanského světa vedla a poháněla, jaká byla jejich nejvnitřnější motivace. Gregorios, literárnější a obratnější než anonymní jurský životopisec, vypráví o putování mladíků Romana a Lupicina, o jejich utkání s démony, kteří je zasypávali deštěm kamení, i o pokušení vzdát se a nepokračovat v náročné cestě. Ústy neznámé ženy se oběma mladým mnichům dostane ponaučení i povzbuzení - nevzdávejte se, vždyť Nepřítel nenávidí svatost přátel Božích "a bojí se okamžiku, kdy lidstvo povznesené svou vírou vystoupí na vrchol, z něhož byl on pro svou bídnou proradnost svržen". Cíl vskutku nejvyšší: obnovení prvotní dokonalosti člověka.

Tomu, aby se takto pojatá snaha o dokonalost nestala usilováním o sebespásu, zabraňuje stálé napojení na Krista a následování, napodobování jeho příkladu. Imitatio, napodobování, však není pouhou imitací, kopírováním, ale spíše tvůrčím činem. Opat Romanus zůstane na noc v obydlí skupiny devíti malomocných. Když nemocní usnou, bdí u nich a za zpěvu žalmů dva z nich uzdraví dotekem. Zpozorovavše, že byli zbaveni své nemoci, sahají tito dva po svých sousedech, aby i oni mohli být uzdraveni, a tak svým dotekem přenášejí dotek světcův a navzájem se uzdravují.

Motiv komunity, významu pospolitosti a společenství zaznívá významně: na rozdíl od praxe východních eremitů spí bratři v jurských klášterech v jedné místnosti (xenodochiu) a s rozžatým světlem, důraz je přitom položen na naprostou nemajetnost - "vůbec všechno patřilo všem", bratři se od sebe nelišili ničím jiným než jménem.

Vyprávění o životě opata Eugenda zaujme plastickým líčením snů - podivuhodných vizí. Sen či spíše vidění a realita se prostupují. Realita vnějšího světa zasahuje do jurského klášterního ústraní například napětím mezi pokorou vlastní mnišské cestě a důstojností plynoucí z kněžského svěcení. Opat Eugendus považoval kněžství za "důstojnost, o niž nepřísluší usilovat lidem žijícím v ústraní a odříkání" a nepřijal je, Romanus "svou autoritu klerika pošlapával mnišskou ponížeností". Vedle nich stojí příklady namyšlených kněžských mladíčků povznesených k hodnostem. Autor sice od těchto zarmucujících věcí rychle spěchá k těm vznešenějším, stopa stálého napětí procházejícího celými dějinami církve je však citelná.

Příběhy jurských otců se dají číst mnoha způsoby - jako pozoruhodný dokument o kontinuitě spirituální a kulturní tradice, jako jedna z tváří velkého křesťanského příběhu následování Krista, jako sbírka moudrých a laskavých vyprávění o hledání životní cesty. Co dodat na závěr? "Naše nicotné pojednání rozjímalo nad nezměrnou hloubkou těch vynikajících ustanovení jako rozechvělý lodivod na širém moři a rozhlíželo se všude dokola: proto se nyní radujeme, že jsme dopluli do přístavu mlčení."

Život jurských otců. Praha, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty 2004. Z latinských originálů přeložili Ondřej Koupil, Jan Zdichynec a Zdeněk Žalud.