Martin C. Putna

Zápisník XIV, řezenský, s mediální bytostí Jelinek na konci

Profesoři sedící, bádající

a zastupující

Jak že jsem se vlastně do Řezna dostal? Inu, řezenský profesor slavistiky Walter Koschmal si vybral "badatelský semestr" a potřebovali nějakou náhradu. Takže jsem teď Lehrstuhlvertreter, vlastně nepřeložitelná funkce, protože u nás v Čechách nemáme žádné "držitele stolice", a tedy ani jejich zástupce. Přemítám, který systém je lepší. U nás je vedoucí katedry jen administrátor, převodní páka mezi všemocným děkanem a ještě všemocnějšími ouředníky ze všech možných oddělení na jedné straně a kolegy na straně druhé a nemůže skoro nic. V Německu, jakmile někdo zasedne na profesorskou stolici, může všechno a nemusí skoro nic. Když na tu stolici zasedne někdo jako Koschmal, tj. někdo, kdo se o svůj institut a svoje lidi stará, je to požehnání. Když na ni zasedne někdo, kdo prostě chce na takové stolici sedět a vše ostatní je mu putna, je to katastrofa. A tady v Řezně jsem slyšel hned o několika takovýchto případech. Tak který systém že je lepší? Ani jeden. Další důkaz, že všechny univerzitní systémy jsou využitelné i zneužitelné a že jde jen a jen o osoby a osobnosti. Další důkaz pro personalismus.

Nejsme Slované, ne a ne ne!

Dozvídám se, že celé německé školství trápí finanční problémy. Když se tomu dosyta vynasměju, nechám si to vyložit podrobněji. Shora, od státu, se tlačí na všelijaké přestavby, multikulti, interdisci, efektivi, dynami a podobné blabla atd. Součástí přestaveb je rušení nebo omezování některých oborů, které se zdají být neperspektivní a neužitečné, a slavistika je jako jeden z prvních na řadě. Německá vláda vymyslela výbornou metodu: Profesor jde do penze, výborně, nový konkurs už se nevypíše a místo - stále ona "stolice" - se škrtne, a kde není stolice, není ani obor.

Proč že je slavistika jako jedna z prvních na řadě? Protože o ni skoro nikdo nestojí. Slované prostě svět nezaujali. Kollár se svého času ptal: "Co z nás Slávů bude o sto roků?" Nic. Měli stejnou šanci jako jiní národové, jako Španělé, Keltové nebo Skandinávci stát se módními, studovanými, "povinnými" a napodobovanými, ale nestali. Respekt ke "slovanství" byl vynucen jedině vojenskou silou SSSR. "A pak, holenku, my máme největší vojsko," dí generál Buchtin v Čapkově Továrně na Absolutno, a tak je to. Po roce 1990 se ukázalo, jak velmi byl zájem o slavistiku nesen "studenoválečným" duchem, jak velmi byl jeho jádrem zájem o "ty na druhé straně", hlavně o to veliké tajemné sovětské Rusko, a do toho občas přicházely vlny dalších zájmů, jako v šedesátých letech o Československo a v osmdesátých letech speciálně o Václava Havla. Dnes je všechno pryč. Paradoxně, ač je dnes půlka "slovanských" národů v EU a další by tam rády, zájem o ně poklesá, a o Rusko také. Přičemž zájem o Rusko trvá ještě tak nejvíce, a tudíž je německá slavistika pořád ještě tím, čím bývala donedávna, tedy rusistikou s těmi "ocásky" okolo. A s tím souvisí otázka, kdo pak takový obor - obor s minimálním praktickým využitím - bude chtít studovat? Leda blázniví rusofilové, a pak ovšem Rusové žijící v Německu.

Řezno je totiž plné Rusů. Totiž: Formálně jsou to Němci, příslušníci oněch německých kolonií, kteří pobývali na Rusi někdy od Kateřiny Veliké (jež se ostatně poruštila stejně jako oni) a kteří se mohli v devadesátých letech přestěhovat z Ruska a Kazachstánu do Německa. Německo se o ně otcovsky postaralo, dalo jim občanství a všechno - jenomže oni zůstali duchem kdesi v Rusku či Kazachstánu, vytvářejí v Německu ghetta, žijí mezi sebou a mluví i na ulici rusky - pěkně nahlas, inu jako v Praze -, a pokud jejich dcery nejsou k ničemu lepšímu (mnohé jistě jsou: zcela mimo slavistiku seznámil jsem se s jednou německoruskou dívkou z Kazachstánu, a ta vám byla něco mezi Marjou z Vojny a míru a Olgou z Oněgina; kdo si už nepamatuje, kdo to byl - nuže, to jsou ty dívky, které sice nejsou hrdinkami velkých existenciálních dramat, ale zato činí svět vlídnějším), jejich dcery chodí studovat slavistiku, co by taky jiného, vždyť přece umí tak krásně rusky, že.

Jo, když jsem býval na pražské rusistice, stál jsem každý červen na hradbách přijímaček jako na baště Helmova žlebu a bránil se proti vlnám těch skřetů a skurut-haiů, co se na ty hradby valily, a shazoval je zase dolů. Jenže tady nemají žádné přijímačky. Kdo chce přijít na univerzitu a poslouchat, může.

A co v tomhle obklíčení chudinka bohemistika... Ta se může tak leda modlit ke svatému Václavu. Doufám, že aspoň frekventanti mých kursů už vědí, že modlit se ke svatému Václavu je naprosto fundamentálním předpokladem jakéhokoli bohemistického počínání. Abychom byli spravedliví: Stejná národní slepota jako u Rusů vyskytuje se jistě u příslušníků všech národů, a u těch, kteří v cizině studují kulturu vlastního národa, obzvláště. Český izolacionismus je stejně pitomý jako ruský šovinismus. Jeden rozdíl tu však přece jest: Český izolacionismus není světu nebezpečný.

Český izolacionismus tedy opravdu ne. Vědomí jiného kontextu je tu namístě: Vědomí tisíciletého příslušení ke Svaté říši římské. České dějiny mají své zásadní souvislosti a své přirozené pokračování ve Vídni, v Římě a koneckonců i v Řezně, ne v Moskvě. Slavistika je věda, která se tváří, že je vymezená lingvisticky, ale ve skutečnosti za tímto vymezením stojí vymezení ideologické, totiž nacionalisticko-rasové, protiněmecké a dnes mrtvé, respektive přežívající v nejpokleslejším žvástu komunistů a bulvárních médií. Jak jinak zachránit zájem o bohemistiku než jejím vytržením ze smrtícího slavistického objetí?

Sděloval jsem tyto své chmurné i nadějné vize na konferenci o budoucnosti bohemistiky, která se v prosinci konala na české ambasádě v Londýně, neboť britská bohemistika je na tom podobně jako německá, leda že ještě hůř - a všichni kývali. Úvahy britských bohemistů kroužily stále těsněji kolem pojmu "Central European Studies", proti kterému by snad ani svatý Václav (a zvláště svatý Vojtěch!) nic nenamítali.

Uvidíme.

Sděloval jsem své vize i Walteru Koschmalovi. Ano, i on s lecčím souhlasil, ale oponoval jednak nemožností vymýšlet v této situaci ohrožení celé slavistiky ještě odtržení bohemistiky, neb "divided we fall", jednak řezenskou zkušeností: Nejenže se v Řezně slavistika nedělá jako rusistika s ocásky, ale právě proto, že se ví o nedostatku "pravých" slavistů, orientují se zde na jiný typ studia - na bohemistické základy pro právníky, ekonomy a všechny možné zájemce, kteří se chtějí něco dovědět o té zemi, co leží sto kilometrů odtud a třeba i tam něco podnikat.

Já na to: Ano, to je výborné, ale to je právě jen možnost Řezna, zaplaťpánbůh, že ji využilo! Jenže to se dá zopakovat tak leda ještě v Drážďanech či v Erlangenu, prostě tam, kde je jen skok do Čech, a už nikde dál.

A on se svým koschmalovským optimismem: Nu, teď nejsou pro slavistiku dobré časy, ale to je taková odlivová vlna, a on zas přijde příliv.

Uvidíme.

Jak jsem se stal amerikanofilem

Když člověk dopřednáší, musí jít někam přespat. Pozitivní na onom usherovském domě, zvaném záludně "Studijní seminář svatého Jimrama", bylo jednak to, že si člověk uvědomil, že vysoký civilizační standard není ani v Německu takovou samozřejmostí, za jakou ji pokládal, jednak rozšíření slovní zásoby o takové pojmy, jako je "záchodová štětka", "varná konvice" či "kouřit trávu", jednak kontakt s velmi "neakademickou" společností.

S jedním Francouzem (který je ovšem duchem Prušák), jedním Angličanem (který je ovšem katolík) a jedním Němcem (který je ovšem z Kazachstánu, ale ruského šovinismu i arogance je dalek; možná to bude tím, že nestuduje slavistiku) prožil jsem kromě příjemných tlachů o národních kulturách (a kuchyních!) taky americké prezidentské volby. Slovo "prožil" je namístě, byť přesněji: Prožívali to oni, pro mne nečekaně intenzivně, shodujíce se naprosto v tom, jaký je Busch Arschloch a že přece není možné, aby se "vrátil" - a když se pak "vrátil", shodovali se v tom, že Američani ukázali, jací jsou nekoneční idioti, když si takovéhoto idiota podruhé zvolili. (Západo)Evropané, jako každý, zjevně potřebují svůj "obraz nepřítele", a za ten jim nyní slouží Amerika.

Jak tak Francouz, Angličan a Němec svorně nadávali na Bushe a na Ameriku, snažil jsem se mírně, velice mírně namítat, že to není tak jednoznačné, že určitě nejsem pro Bushe, ale nevidím to zas jako takovou tragédii, a že nejsem ani trochu nadšen z americké dominance - ale beru-li jako realistický fakt, že Evropa prostě dominovat nemůže, protože je příliš slabá, rozhádaná a ještě ke všemu teď byrokratická, a že alternativy k americké dominanci jsou Rusko, Arabové a Čína - pak stokrát, tisíckrát raději Ameriku, i s tím Bushem!

Myslel jsem, že na této rovině se shodneme. Leč přátelé ze "staré" Evropy začali o to více horlit, že právě naopak, že se Evropa musí spojit s Ruskem a tak vytvořit protiváhu Americe! A to už jsem nevydržel a spustil řeč svou, uvedenou obligátním "víte, já jsem o Rusku pět let přednášel a něco málo o něm vím... " A na to oni - Ty uvažuješ jako za studené války, dneska už je Rusko jiné... Němec mi ukázal plakát, který visí v jeho pokoji - seznam amerických zločinů ve dvacátém století, od Hirošimy přes Koreu až po Afghánistán a Irák. Nabídl jsem mu, že mu sestavím podobný seznam ruských zločinů dvacátého století, od carovraždy přes ukrajinský hladomor, Pobaltí a Finsko až po Československo, Afghánistán a Čečensko.

Nepřesvědčil jsem je, ale o to snad ani nešlo. Přesvědčil jsem zato sám sebe, že (Západo)Evropané jsou v některých ohledech, to jest zvláště vzhledem k Rusku, opravdu nekonečně zabednění a naivní.

A proto: Má-li slavistika nějaký širší smysl, pak je to varovat před Ruskem (ne před ruskou kulturou! ne před Rusy jako lidskými bytostmi!) a před naivní rusofilií.

A proto: God bless America!

Schwarzenberg u Řezna aneb Ach ty nešťastný Bonaparte

S Francouzem a Angličanem vydali jsme se jedné soboty na výlet do Kelheimu, městečka vzdáleného nepatrně na jih, nudně hezkého jako desítky malých německých městeček a jedinečného výhradně skrze "Befreiungshalle", o něco méně slavnou sestru Walhally, která leží na druhou stranu od Řezna. I tuhle "Halu osvobození" nechal na návrší na soutoku Dunaje a Altmühlu vystavět Ludvík I., i této vtiskl definitivní tvar Leo von Klenze, architekt klasicistního Mnichova a klasicistních Athén. Je-li tedy Walhalla Parthenon, je Befreiungshalle Pantheon - zvenčí dort (Magris v Dunaji říká: plynojem!), teprve uvnitř velkolepý prostor, jemuž nemůže ani největší nepřítel klasicismu a zesměšňovatel německého historismu upřít vznešenost. Ne že by v té vznešenosti kousek směšnosti nebyl, ale ten je v každém historismu - kolem Řezna Řecko (Walhalla) a Řím (Befreiungshalle), v Řezně samém gotika: Byl to týž Ludvík I., který nechal odbarokizovat a regotizovat řezenský dóm. Antika nebo gotika, čerta na tom sejde, obě vznešenosti jsou dobré pro vyjádření národního cítění a národní jednoty, zvláště v době národa politicky roztříštěného. Na podlahu nechal král napsat "Moechten die Teutschen nie vergessen, was den Befreiungskampf nothwendig machte und wodurch sie gesiegt.", přičemž je důležité i to T: Ludvík prosazoval "Teutschen" jako jednotný pravopis, aby se ti nebozí Němci, i v tomto rozdělení, aspoň v tom pravopise shodli...

Brožurka k budově je samozřejmě politicky korektní a "evropská", zdůrazňuje, že král byl současně liberál (dal Bavorsku ústavu!) a že toto není ten "zlý" nacionalismus, že dnes se to musí chápat spíš evropsky, že Ludvík měl na mysli udělat z Německa něco jako dnešní EU a že naplnění Ludvíkovy vize by bývalo bylo lepší než to, co za pár let nastalo, tedy než pohlcení Německa Pruskem, a že, jaká náhodička, vnitřní kruhové uspořádání Haly s bohyněmi vítězství, co se tak hezky drží za ruce, vlastně připomíná ty hvězdičky v kruhu EU...

A to je pořád Němci, Němci... Jenomže Befreiungshalle patří i do našich, českých - böhmisch! - dějin: Když totiž člověk obejde halu zvenčí, uvidí mezi alegorickými figurami jednotlivých německých kmenů a oblastí samozřejmě také pannu Böhmen a pannu Mähren, přirozené součásti medle ne Německa, ale Mitteleuropy, dědičky Svaté říše římské. A co víc, když vstoupí dovnitř a pohlédne na medailony se jmény vojevůdců, kteří se na vítězství nad Napoleonem podíleli, najde mezi tím tuctem ne méně než čtyři jména lidí z Čech! Neřku, že Čechů, ale z Čech! Je tu hrabě Colloredo, hrabě Bubna, Radecký z Radče a na nejčestnějším místě nad vchodem - kníže Schwarzenberg!

I jala mne zas schwarzenberská úcta a jal jsem se před tím jménem salutovat. I jala mne poťouchlost a jal jsem se vyzpěvovat onu výsměšnou píseň o Schwarzenbergově vítězství nad Napoleonem na nápěv z Marseillaisy, kterou z archivu vytáhla a s dalšími "schwarzenberskými" jihočeskými písněmi nahrála Pošumavská dudácká muzika:

"Ach ty nešťastný Bonaparte

v Korsice jsi zrozený

na Elbě, ostrově malém

máš kvartýr připravený!"

Francouz se zlobil a hudral: Co vám Napoleon přinesl tak špatného? Dal vám ústavu, rovnost před zákonem, svobodu... Ale mně to bylo jedno, protože jsem nečekaně kousek od Řezna narazil zas na kousek českých dějin, těch "druhých", těch ne-nacionálních a vpravdě, ne kašírovaně, evropských...

Chvála německého kostela a všeobecné církve

Po sobotě neděle, po výletu kostel. Přemítám, proč je mi v německém kostele vždycky tak dobře:

1. Protože německé kancionály jsou složeny z písní buď starých (šestnácté a sedmnácté století), nebo úplně nových, kdežto těch utahaných cajdáků z devatenáctky tu téměř není, takže kostelní zpěv zde jest radostí.

2. Protože v Německu nejsou katolíci v takovém - jakkoli exkluzivním, třeba i halíkovském - ghettu, protože zde je chodit do kostela pořád ještě normální a na atmosféře v kostele je to blahodárně cítit. Ta absence té křeče, ať zastydle rurální, ať třeskutě intelektuální. Ta... normálnost, lepší slovo pro to nemám. Normálnost čili katolicita.

3. Protože v Německu jsem anonymní ksicht, tady se nemusím bát, zda mě pozná někdo z lidí v kostele nebo, nedejbože, kněz, a bude se mnou chtít mluvit, za něco mi nadávat nebo naopak mě chválit, to je jedno, obojí je stejně nepříjemné, když je člověk v kostele.

Čtu si v knize Kdo chodí tmami, knize rozhovorů s "mladými" Reynky o tom, jak starý pan Reynek chodíval do kostela na jitřní do Brodu, kde ho nikdo neznal, mše byla rychlá a on mohl prchnout a nemusel se s nikým bavit.

4. Protože němčina jako liturgická řeč má pro mě jeden rozměr, který pro Čecha čeština mít nemůže: Prakticky všemu rozumím, téměř všechny odpovědi umím zpaměti - ale přece mi to není a nikdy nebude řeč zcela "běžná", profánní, každodenní. Vnímání bohoslužby v ní vyžaduje trochu větší soustředění: Možná právě to soustředění, kterému člověk v "domácím" kostele odvykl a které dodává bohoslužbě na posvátnosti a vznešenosti - jíž se v pokoncilní liturgii tak málo dostává...

5. Německá církev je mi - už od dávného mnichovského téměřroku - sympatická, protože tady se věřící lidé chovají jako dospělí a svéprávní a ne jako ti mléčkem krmení "laici".

Mimochodem, od univerzitních přátel dozvěděl jsem se, že Řezno má momentálně příšerného biskupa. Ten před ním měl tři syny, ale přesto - nebo možná právě proto - byl "v pohodě". Kdežto tento nový je typický produkt těchto smutných posledních let vlády ne už Jana Pavla II., ale vlády opusácko-ratzingerovské kliky kolem něj. Tento nový biskup naplňuje každonedělní kázání v dómu spíláním shromážděné obci a bezbožnému světu a těm, kdo si dovolují nesouhlasit s ním, jeho názory a jeho metodami, přirovnávaje sám sebe k mučedníkům. Pravila jedna velmi hodná a dosti zbožná kolegyně: Ať půjdete v Řezně do kostela kamkoli, nic nemůže být horšího než kázání našeho biskupa. Co si takoví lidé o sobě myslí? Oni jsou tu přece pro nás, ne my pro ně!

Lepší výklad o tom, co jest a co není církev, bych nedovedl.

Reynek řezenský a lidovkový a vůbec O anketách a etice

Když už v souvislosti s kostelem padla řeč na Reynka: Reynkovy básně a tato kniha reynkovských rozhovorů je to jediné, co jsem si vzal s sebou pro útěchu k dlouhým podzimním a zimním večerům: A Reynek opět neomylně "zafungoval"! Básně už nevím pokolikáté, kniha rozhovorů poprvé. Je to vpravdě geniální kniha, vnášející nové světlo do reynkovského kosmu, jak do chronologie, tak do motiviky - už je jasné, proč Reynek i Suzanne píšou tak vášnivě o kávě, proč tolik koček - tak do toho hlavního, tedy do duchovního světa Reynkova i Suzannina: bez sentimentality! bez devótnosti! Zato s dosti drsným humorem, hlavně Daník skoro neřekne větu, aby v ní nebylo nějaké to hovínko...

I chutě jsem hlasoval v anketě Lidových novin i v anketě Katolického týdeníku pro tuto knihu, a vida! nebyl jsem sám, v Lidových novinách aspoň to třetí místo bylo, sice to nic neznamená, ale pokud si pár "nových" lidí tuhle knihu koupí a do reynkovského světa skrze ni vstoupí, zase bude svět o něco útěšnější. Jedinou negativní recenzi na knihu Kdo chodí tmami napsal - Josef Mlejnek.

A ještě na okraj ankety Lidových novin: Zvítězil v ní Jan Balabán. Čtu máloco ze současné domácí produkce, protože až do konce života nepřečtu všechny STARÉ dobré knihy, ani ty české ne - ale tento muž v rozhovoru napsal, že mu v soudobé české kultuře vadí "intelektuálský, mírně narudlý postmoderní pohled na svět typu: jsem povinen uznávat islám, zen buddhismus, védy a já nevím co, ale na to, že nerozumím bibli, jsem hrdý" - a tím mě přesvědčil, že je OSOBNOST, jejíž texty mě tím pádem musí zajímat.

A ještě naposledy na okraj ankety Lidových novin: Anna Housková v ní na první místo vyzdvihla knihu Vladimíra Svatoně. Pro ty, kdo nevědí: Paní Housková je totiž de facto Svatoňová, ale oba zřejmě usoudili, že bude výhodnější, pokud bude pro nezasvěcené vystupovat na univerzitě i v literární obci jakási paní Housková a jakýsi pan Svatoň a jen náhodou se budou navzájem podporovat a doporučovat. Já vím, dělají to i jiní, ba i lidé, jichž si jinak vážím. Tím hůř. Další důkaz, že v dnešní době je ta nejdůležitější ze všech literárněvědných metodologií ETIKA literatury.

A ještě v téže souvislosti: Skončila prý Kritická Příloha Revolver Revue, tento arcidům snobismu a jánabráchovství, kryjící se paradoxně právě starostí o "čistotu" literatury. Byl by to důvod otevřít šampaňské, kdyby se revolverkářský duch už dávno nevznášel nad vodami recenzních rubrik všech časopisů - a kdyby mi v Řezně nepropukla gastritida, které víno nesvědčí.

Mediální bytost Jelinek

V knihkupectví na starobylé řezenské Wahlenstrasse viděl jsem před časem plnou výlohu Elfride Jelinek, a hned poté jakýsi literární časopis s Jelinek na obálce a hned poté v Londýně na BBC televizní dokument o ní a hned poté doma celostránkový článek v Divadelních novinách a několikrát předtím texty v Respektu, a kolika ústních rozprav jsem se v Řezně i doma účastnil nebo účastnit musel, už si nevzpomínám.

Nevím, nikdy jsem nečetl nic od paní Jelinek. Je klidně možné, že je opravdu čteníhodná spisovatelka. Avšak jakožto mediální bytost - jako bytost, kterou z ní dělají média - ke čtení příliš nepovzbuzuje. Dokument BBC sugeruje, že paní Jelinek má studený, prázdný, neútulný byt, že si klohní na plotně nějaký hrášek z konzervy a že kromě toho, že je feministka a marxistka (která prý vystoupila z komunistické strany Rakouska, protože jí přišla málo revoluční), je taky vegetariánka, nechá ji vyprávět o tom, že měla hrozné dětství v tom příšerném Rakousku, že se svým mužem už léta nežije, že se bojí lidí, že ani na to předání Nobelovy ceny proto nejela... A před divákem tak vyvstává mediální bytost, která se nesmířila se světem, s lidmi ani sama se sebou, která si neumí udělat radost ani si uvařit, která žije tím, že se užírá svou nenávistí vůči světu a strachem před ním, která si psaním léčí komplexy, která by měla místo Nobelovy ceny dostat poukaz na psychiatrii, neboť věru ne každý, kdo má psychické problémy a píše v přiznané či nepřiznané souvislosti s nimi, je eo ipso Hölderlin, Kafka nebo Weiner. Nebo aspoň Thomas Bernhard. Divadelní noviny, čerpající z rakouských materiálů, prezentují zcela v témže duchu mediální bytost, které se v Rakousku hrozně ubližuje, ježto "vylučovací strategie patriarchátu funguje [... ] ve většině kritických rubrik v německé jazykové oblasti vládne patriarchální paranoia [... ] kdyby naše doba nebyla tak antifeministicky zakřiknutá [... ] osvobodit ji [=Jelinek], spatřit lehkost, která je nyní potlačována mužským strachem z těchto textů."

Maně vzpomínám na Michela Foucaulta - na kterého se přece všichni tito bojovníci s patriarchátem a obžalobci hnusné měšťácké pokrytecké společnosti tak rádi odvolávají - an v prvním dílu Dějin sexuality upozorňuje na podivný rozpor, který je skryt v neustálém pokřiku "osvoboditelů" ve smyslu "nemůžeme mluvit svobodně o sexu", neboť o něm už dávno zcela svobodně, skrze "osvoboditelský" diskurs, mluví a mluví a mluví. Mutatis mutandis to platí o mediální bytosti Jelinek: Mediální rozprava o ní pořád opakuje, jak je utlačovaná a pomlouvaná a nedoceňovaná - a už tím faktem, natož tím opakováním, z ní činí mediální ikonu. Je adekvátní mluvit o utlačování, pomlouvání a nedoceňování u autorky, která dostala Nobelovu cenu a řadu cen dalších, včetně pražské (ať už si o ní myslíme cokoliv) Ceny Franze Kafky? A není v případě tohoto rozporu, který se tak křiklavě ukazuje právě na konkrétní mediální bytosti Jelinek, skryt obecný rozpor celého současného pokrokově-feministicko-antiměšťácko-levicově-diskursoboreckého diskursu?

Znovu: Je klidně možné, že paní Jelinek je opravdu čteníhodná spisovatelka. Avšak Nobelovu cenu dostala - přinejmenším! - TAKÉ díky tomu, že jakožto mediální bytost je žena, feministka, marxistka, vegetariánka atd. Díky tomu, že po takovémto typu mediální bytosti existuje zřetelná společenská objednávka. Díky tomu, že tato mediální bytost dokonale odpovídá prototypu intelektuála, jak si ho dnešní Evropa přeje, jak jí vyhovuje. Že by dnes mohla dostat Nobelovu cenu osobnost křesťanské a tradicionalistické orientace, je skoro vyloučené. Nobelovská komise tak znovu potvrzuje, že je - přinejmenším! - TAKÉ barometrem politických nálad a toho času dominujících diskursů.

Do třetice: Je klidně možné, že paní Jelinek je opravdu čteníhodná spisovatelka, NAVZDORY tomu, jaká mediální bytost je pod jménem Jelinek prezentována. Ale já budu svůj čas a energii věnovat raději objevování, čtení a představování skutečných outsiderů.