Jaroslav Kolár

Stará česká literatura

a Jan Lehár

Na sklonku uplynulého roku, 29. prosince 2004, zemřel vědec, který mnoho vykonal na poli literární paleobohemistiky a od něhož bylo mnohé k očekávání. Nenadálý odchod teprve pětapadesátiletého docenta Jana Lehára od práce na problémech písemnictví českého středověku je podnětem k první předběžné úvaze o místě a významu autorova díla na tomto ne právě bohatě obsazeném úseku našeho literárněhistorického úsilí, a zároveň je příležitostí uvědomit si, co znamenal styk a spolupráce s ním pro jeho kolegy, spolupracovníky a přátele.

S Lehárovým jménem trvale zůstanou spjaty především dvě tematické oblasti starší literatury - české epické básnictví 14. století a středověká lyrika, ale jeho pracovní záběr byl mnohem širší a celý udivující rozsah a systematičnost díla vzdělaného bohemisty a romanisty ukáže teprve chystaná Lehárova bibliografie. První odborné působiště, Komenského muzeum v Uherském Brodě (1972- 74), orientovalo zájem mladého badatele k barokní epoše nejen v české, nýbrž i ve francouzské literatuře. Projevil se v tom Lehárův smysl pro sledování analogických jevů v různých národních literaturách, formovaných podobným společenským a ideovým pozadím, spíš než tendence k uplatnění tradičních komparatistických konceptů. Vedle díla Komenského se tu Lehár orientoval zejména na poezii Bridelovu.

Po příchodu do Prahy pracoval Lehár nedlouho v obchodním oddělení nakladatelství Academia (1974- 76), ale brzy našel plodnější uplatnění v nakladatelství Odeon, kde působil v letech 1976-1990 jako redaktor vědecky náročných svazků a edičních řad. Řada kolegů měla v této souvislosti příležitost poznat Lehára jako přísného, náročného redaktora knih, které procházely jeho péčí, ale zároveň i jako odborníka se širokým rozhledem, který přicházel s podněty na vydání dalších památek. Uvědomuji si, že u některých svých vlastních edic nejsem schopen přesně stanovit, do jaké míry vděčím za jejich výslednou podobu Lehárovým připomínkám a námitkám; o jedné vím zcela jistě, že vznikla přímo na Lehárovu výzvu. Jeho aktivita v Odeonu zřetelně překračovala běžný typ nakladatelského redaktorování a směřovala k uplatnění na vědeckém či pedagogickém pracovišti. K tomu však nastala příležitost až po listopadu 1989. Od března 1990 byl Lehár vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Uplatnily se tam jeho vědecké i lidské kvality na pracovních tématech jiného druhu, v podílu na koncepci ústavní práce, v účasti na Lexikonu české literatury; jistou dobu v devadesátých letech zároveň učil na pražské filozofické fakultě. Jeho vědecká autorita se v ústavu projevila i tím, že se na čas stal předsedou jeho vědecké rady.

Už za působení v Odeonu se vyprofilovala centrální oblast Lehárova badatelského zájmu - poezie 14. století. Různým jejím projevům se věnoval z rozmanitých aspektů v řadě studií, které vykrystalizovaly do dvou knižních publikací zásadního významu. V knize Nejstarší česká epika (1983) shromáždil práce věnované nejvýznamnějším básnickým památkám "velkého" století české literatury od legendického cyklu z přelomu 13.- 14. století přes Alexandreidu a Dalimilovu kroniku až po stockholmskou legendu o sv. Kateřině. Tyto často studované památky nazíral z nových zorných úhlů, poučených moderní západoevropskou literární medievalistikou, hlavně francouzskou. Viděl je v širokých souvislostech evropského literárního dění jako citlivě odstiňované projevy domácí účasti na něm, limitované stavem společenské situace v přemyslovském a lucemburském království. Plodně v tom rozvíjel literární exkursy, obsažené v dílech Josefa Šusty.

Práci o počátcích české epiky mohl Lehár založit na poměrně četných edicích jejích základních textů. U památek lyrického básnictví byla situace jiná. Převažoval ediční zájem o jednotlivé drobné texty, popř. jejich tematicky spřízněné skupiny. Jediný soubor, usilující shromáždit co nejbohatší materiál, představovala sbírka Julia Feifalika Alttschechische Leiche, Lieder und Sprüche z roku 1862, doplňovaná pak porůznu otiskovanými jednotlivostmi z nových nálezů. Náhradu za těžko dostupnou Feifalikovu edici přinesla až knížka Jana Vilikovského Středověká lyrika (1940), opakující s některými doplňky Feifalikův repertoár.

S roztříštěností materiálu české středověké lyriky a rozmanitostí jeho ediční prezentace se Lehár vypořádal velkoryse: zpracoval celý fond české lyriky 14. století - náboženské i světské - edičně v knize Česká středověká lyrika (1990), zachytil v komentářích k jednotlivým písním názory starších badatelů, vtělil do nich ovšem i svůj vlastní badatelský přínos, celý fond utřídil a v úvodních kapitolách podal monografický výklad o středověké české lyrice a o postupu jejího studia. Vznikla tak kniha, která na vrcholné vědecké úrovni shrnuje vykonané a otvírá cestu k budoucímu bádání, pro něž vytváří spolehlivou textovou základnu. Teprve tato kniha překonala po všech stránkách hodnotu dávno antikvované, ale stále sloužící edice Feifalikovy i pozdějšího vydání Vilikovského.

Účast na kolektivní přípravě učebnicové příručky k dějinám české literatury, v níž Lehárovi připadlo zpracování úseku literatury do konce 18. století (1997), poskytla autorovi příležitost formulovat vlastní pojetí celého období starší literatury a potřeb jejího studia. Vznikla učebnice odlišující se od jiných tím, že akcentuje otevřenost otázek jen zdánlivě vyřešených, formuluje otázky nové a především vymezuje literárněhistorickému studiu náležité místo v souvislostech obecně historického zkoumání jako jedné z jeho důležitých komponent. Touto knížkou jako by Lehár nastiňoval sobě samému i následovníkům rámcový badatelský program na dlouhou dobu.

Poslední kniha, kterou Lehár připravil do tisku ze svých starších studií a doplnil statěmi dosud netištěnými a která vyjde v letošním roce, překvapivě zasahuje tematicky i do mladších vývojových období. Vedle pěti prací o středověkých památkách se v ní objeví i studie o poezii Erbenově, o básni Nerudově, Sládkově, Halasově, o Vančurově próze. Všechny stati slučuje do smysluplného celku zřetel k významotvorné síle uměleckého tvaru. V knize, které se už nedočkal, podává autor důležitý teoreticky založený a literárněhistorickou prací dokumentovaný příspěvek k aktuální otázce jednoty celého vývojového procesu české literatury, tedy k odbourání tradičního rozlišování mezi "starou" a "novou" literaturou.

Lehárův přínos k poznávání starší české literatury se neomezuje jen na zmíněné knižní publikace a na průpravné studie k nim. Důležité jsou i jeho stati recenzní povahy, ať už o knihách starších (o Jakobsonově Moudrosti starých Čechů) nebo mladších (o souboru prací Václava Černého o starší české literatuře), a velký komentovaný výbor z prací Antonína Škarky Půl tisíciletí českého písemnictví (1986); o popularizaci staré poezie se zasloužil přípravou "znějící antologie" české středověké poezie na gramofonových deskách i odbornou spoluprací na Pelánově novočeském překladu Legendy o svaté Kateřině, který díky němu vychází z podrobné filologické a významové interpretace původního textu. Nezanedbatelný je Lehárův podíl na Lexikonu české literatury; byl autorem řady hesel a jako člen redakční rady měl v posledních svazcích na starosti redigování celé staročeské části. Opět se tu uplatnila jeho redaktorská náročnost.

Česká literární paleobohemistika utrpěla Lehárovým odchodem ztrátu stěží nahraditelnou. Utrpěl obor, utrpěli kolegové a přátelé, z nichž každý si k němu vytvořil zejména za odborné spolupráce vlastní vztah. Ten můj byl trojdomý: byl mi velice milým mladším kamarádem, ctil jsem ho jako vědeckého odborníka a bál jsem se ho jako redaktora. Bylo proč; v dohadech nad redigovanými edicemi a texty měl zpravidla pravdu on. Odkaz jeho vědeckých i lidských vlastností zůstává oboru jako dědictví a závazek.