Alena Dvořáková

Četli snad všichni tu samou povídku?

(Nad letošní Booker Prize)

Jedním z finalistů letošního Bookera se stal prozaický debut Američanky Patricie Lockwoodové O tomhle nikdo nemluví (No One Is Talking About This, 2021), který parafrázuji v názvu: "Všichni četli tu samou povídku. Byla o textování, srdíčkách namísto očí, nechutných polibcích spojených s úděsnými strnišťaty, o pornu, které prostupuje tělem v matných chuchvalcích, o tom, jak společenská etiketa představuje svébytnou odnož lidského vnímání... ale i o tom, jací jsou muži sráči, samozřejmě!" Letošní bookerovské finále stihl podle mě zneklidňující paradox. Finalisté byli na první pohled patřičně rozmanití: vybraní autoři se liší věkem, "vypsaností", etnickým i zeměpisným původem, jejich díla zase zpracovanými náměty. (Méně už způsobem zpracování - tři čtyři ze šesti nominací lze žánrově považovat za variace na historický román psaný stylem, který jsme si zvykli označovat za realistický.)

A přesto ve mně při četbě převážil pocit, jako by si skoro všichni nominanti nejdřív přečetli tu samou povídku a podle ní se zařídili, každý po svém - "samozřejmě!" Jakou že povídku? Bohužel asi nejen tu, o níž se zmiňuje Lockwoodová - jací jsou muži (a lidé vůbec) sráči -, ale ještě i jinou, zhoubnější, o tom, jak napsat román, který má šanci vyhrát Bookera či jinou prestižní literární cenu. Jinými slovy, jak v literatuře zbytečně neriskovat. A protože skoro všichni vybraní autoři umí psát (stylově nejrozkolísanější je nepřekvapivě debutantská próza Lockwoodové), výsledkem je paradox: lidé jsou sráči, ale co román, který z jejich sráčství vychází, to povznášející skvost! Neboli krásně napsaný příběh s poučným koncem, který se však zcela či z větší části pohybuje na půdě již známého, předem (opatrně?) vytyčeného pole široce sdílených a schvalovaných literárních a společenských hodnot. Nalézáme se v terénu, kde nemůže dojít, pokud jde o zobrazovanou skutečnost či zamýšlený účinek díla, k žádnému nepříjemnému "přešlapu" či nedorozumění a vlastně ani pořádnému překvapení. Finalisty Bookera se letos staly namnoze propracované prózy, při jejichž četbě se snad čtenář může obdivovat umu, s jakým byly napsány, ale zároveň se nezřídka nudí či aspoň netrpělivě ošívá - protože je mu předem jasné, v jakém hodnotovém rozvrhu se pohybuje a na co tak může při četbě narazit -, pokud tedy rovnou nežasne nad povrchností předkládaných pravd i citovou mělkostí, ne-li dětinskostí efektů, jimiž se autoři snaží na čtenáře zapůsobit. Spravedlivě tato díla posoudit znamená být k nim hrubě nespravedlivý. Co si počít s krásně napsaným románem, který málokdy hluboce zarezonuje a z něhož se o sobě jen těžko dozvíte něco skutečně nového a otřesného, zvlášť to, co nechcete vědět?

Obecně nelze na tyto otázky odpovědět, podívejme se proto na jednotlivé finalisty zvlášť. Spolu s Lockwoodovou (nar. 1982) se ve finále Bookera ocitly romány The Promise (Slib) Jihoafričana Damona Galguta (nar. 1963), který už byl na Bookera nominován dvakrát předtím a napotřetí cenu zaslouženě vyhrál, A Passage North (Putování na sever) Srílančana Anuka Arudpragasama (nar. 1988), u nás známého díky vynikající novele Příběh krátkého manželství (Argo 2018, v překladu Hany Zahradníkové), dále román Bewilderment (doslova Zmatení, lépe však Ztráta smyslu) Američana Richarda Powerse (nar. 1957), kterého už také známe díky románům Overstory (Stromy znamenají svět v překladu Vladimíra Medka, Leda 2020) a Echo Maker (Stopy paměti v překladu Petry Diestlerové, Odeon 2008), a v konečném výběru se ocitla i díla dvou autorek u nás zatím zcela neznámých, The Fortune Men (Muži štěstěny) Britky somálského původu Nadify Mohamedové (nar. 1981) a Great Circle (Velký kruh) Američanky Maggie Shipsteadové (nar. 1983).

I.

Začněme rozborem románů, které výše zmíněný paradox splňují či ztělesňují téměř beze zbytku, totiž Zmatením Richarda Powerse, Muži štěstěny Nadify Mohamedové a Velkým kruhem Maggie Shipsteadové. Powersův román se odehrává v blízké budoucnosti, v níž Trump vyhraje i napodruhé prezidentské volby a začne pracovat na přeměně americké demokracie v tyranii, nepřátelskou zejména k přírodovědcům coby strážcům pravdy (v závěrečné části románu se zloduchovi podaří uchvátit moc a stopnout vědcům granty). Klíčové jsou v románu tři postavy - dvě žijící, otec astrobiolog a jeho autistický syn, a jedna již zesnulá, přítomná pouze ve vzpomínkách a představách obou hrdinů (manželka a matka, která zahynula při autonehodě).

Hlavní děj románu se týká otcových snah poradit si se synem, který po matčině smrti nezvládá chodit do školy a chovat se i při svém autismu jakžtakž normálně. Tato část vyprávění je čtenáři předkládána jako variace na román Růže pro Algernon (1966) Daniela Keyese. Autistickému synovi je nabídnuta experimentální léčba spočívající v přístrojovém vylaďování jeho mozkové činnosti tak, aby se chlapec myšlenkově, ale hlavně pocitově ocitl "na stejné vlnové délce" jako zemřelá matka (jejíž mozková činnost byla "nahrána" ještě před smrtí). Chlapec díky přístrojově zprostředkovanému vcítění do matčina ducha nalezne (byť jen načas) ztracený klid, pocit bezpečí a sebejistotu, a navíc se ještě stane celebritou po vzoru své oblíbené Grety Thunbergové. Do této dějové linie se promítá širší dění v americké společnosti a politice, které v prvních dvou třetinách románu zůstává spíš upozaděno a naplno se projeví až ke konci. Na rozdíl od Růží pro Algernon neselže v chlapcově léčbě věda, ale politika. Nejde o to, že by přístrojová léčba dlouhodobě nefungovala. Příčinou jejího selhání je právě to, že Trumpova diktátorská vláda zablokuje neposlušným přírodovědcům penězovody, takže nákladný přístroj najednou není za co provozovat. Kontrapunkt k oběma dějovým liniím pak tvoří krátké příběhy o pomyslných planetách, na nichž by se v té či oné formě mohl vyskytovat život, které otec astrobiolog vypráví synovi namísto pohádek na dobrou noc. I do této vypravěčské linky se promítne politika ve chvíli, kdy americká vláda odmítne financovat nový, velice nákladný teleskop, který by podobné planety se známkami přítomnosti života, dosud pouze modelované na počítačích, vyhledával "naživo" ve vesmíru.

O Powersově románu napsal americký kritik Christian Lorentzen velmi výstižně, že "ze všech románů reagujících na Trumpovo prezidentství [...] má možná nejblíž k čiré propagandě" (London Review of Books, 21. 10. 2021, s. 25). Domnívám se, že Lorentzen termínem "propaganda" označuje onen druh psaní naznačený výše, který se pohybuje v předem daném, jasně vymezeném rozvrhu hodnot, jemuž musí být programaticky podřízeno vše, co dělá román románem - od výběru postav, které jsou čtenáři předkládány coby hrdinové hodní nápodoby (nebo naopak zloduši hodní zavržení), až k rozuzlení děje, případně k poučení, které z něj vyplývá. Účelem "propagandistického" románu není ani tak přesvědčit čtenáře o pravdě předkládaného rozvrhu jako spíš utvrdit jej ve víře v něj, a to prostřednictvím příběhů s nepřehlédnutelným pohádkovým nádechem, které prvoplánově útočí na čtenářovy city. Powers ve svém "románu s environmentální tematikou" čtenáře opravdu nešetří. K opravdovému utrpení nestačí, aby chlapci zemřela maminka, chlapec musí být ještě navíc na autistickém spektru a maminka těhotná environmentální aktivistka a veganka, která se tragicky nabourala, protože nechtěla autem srazit zvířátko. Dá se to říct i naopak: nestačí, aby chlapec byl autista, jemuž dělá potíž sžít se s "normálními" lidmi a jejich matoucím světem - k opravdovému utrpení je zapotřebí, aby mu ještě navíc zemřela maminka, moc převzal Trump, otec nedostal klíčový grant a svět byl na pokraji environmentální apokalypsy. Ani nemluvě o tom, že každý, kdo odmítá nasypat přírodovědcům bez debaty miliardy dolarů na přístroj s nejasným užitkem, musí být samozřejmě natvrdlý, zlodušský diktátor.

Powersův román je - navzdory vší důmyslnosti, pokud jde o výstavbu, působivá líčení přírody i myšlenkově podnětné popisy alternativních planet - prvoplánově manipulativní v míře natolik nesnesitelné, že brzy otráví a odradí i čtenáře jako já, který s jeho hodnotovým pozadím souzní sám od sebe a nemusí být dlouze utvrzován v tom: že Trumpův návrat do Bílého domu by byla katastrofa - že děti vybočující z normálu to mají v "normální" škole těžké - že vcítit se do druhého člověka, natož do zvířete není nutně hračka ani pro lidi, kteří autismem netrpí - že přírodu je třeba chránit, protože kdo ví, jestli je život, jak ho známe, skutečně možný ještě i někde jinde ve vesmíru - a že věda může být společnosti v lečcems prospěšná (pokud se z ní nedělá fetiš).

II.

Muži štěstěny Nadify Mohamedové se na rozdíl od Powersova futuristického románu odehrávají v minulosti a pohybují se na hraně historického románu a dokumentu. Vycházejí ze skutečného příběhu bývalého somálského námořníka a přistěhovalce do velšského Cardiffu jménem Mahmood Mattan, který byl v roce 1952 popraven za vraždu židovské hokynářky Lily Volpertové (postava, která je v románu obrazem zavražděné, se ovšem jmenuje Violet Volacki - údajně byla přejmenována na přání Volpertové potomků). Mattan vraždu, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, s největší pravděpodobností nespáchal. Po mnoha pokusech o jeho očištění, táhnoucích se od roku 1969, nakonec odvolací soud rozhodl v roce 1998 o zrušení původního rozsudku a odškodnění Mattanovy manželky Laury Williamsové i jeho tří, tehdy už dospělých synů. Nadifa Mohamedová se při psaní opírala o dobové prameny i svědectví přímých potomků pamětníků, zároveň se však inspirovala též historií vlastní rodiny. Její otec byl, podobně jako Mahmood Mattan, somálský námořník, byť se do Británie natrvalo přistěhoval až v osmdesátých letech, po vypuknutí občanské války ve své vlasti. V realistickém románu autorka usiluje o dvojí. Jednak chce zachytit život v Cardiffu padesátých let, zejména mezi přistěhovalci, kteří se usídlili v mnohonárodnostní čtvrti zvané Tiger Bay. Snaží se také vytvořit přesvědčivý portrét samotného Mahmooda Mattana, kterým by učinila zadost jeho složité povaze a zároveň vrhla světlo na to, proč a jak se stal obětí justiční vraždy v domněle spravedlivém britském soudnictví.

Mohamedové se skvěle daří vystihnout dobovou atmosféru, ale i to, jak přistěhovalci vnímají domorodce a domorodé úřady, s nimiž se pravidelně dostávají do křížku, a naopak jak domorodci vnímají "barbarské" přistěhovalce. Daří se jí také načrtnout obraz specifické cardiffské komunity, v níž somálští muslimové chodí nakupovat k židovským řezníkům, protože košer maso je vlastně stejně dobré jako halal, a někdy dokonce líp chutná. Zároveň však její román není ničím objevný, ať už literárně, nebo z hlediska tématu. Autorka se neodvažuje vykročit za hranice literárních i myšlenkových konvencí historického románu tradičního střihu. Nepíše román jako riskantní zkoumání něčeho, co pisateli není přímo přístupné, co v hlubokém slova smyslu neexistuje, protože to pominulo - jak se přiblížit skutečnosti, kterou člověk sám nepoznal a která ho svou podivností fascinuje, případně zneklidňuje? Mohamedová zcela přehlíží, že historický román držící se těsně zdokumentované skutečnosti (jako je ten její) představuje pochybné dobrodružství - už tím, že se pouští na vachrlatou půdu líčení duševních pochodů a motivace lidí, kteří kdysi skutečně žili, v onom podivném světě, který existoval v Cardiffu před osmdesáti lety. V románu Mohamedové však žádná reflexe potíží s psaním fikce tohoto typu neprobíhá: duševní hnutí Mahmooda Mattana či Violet Volacki jsou nám předkládána jako fakta srovnatelná se všemi ostatními fakty románového světa, v němž se tyto postavy pohybují. (Jaký div, že rodina Lily Volpertové nechtěla, aby v románu figurovala pod vlastním jménem.)

Podobně je tomu s dalšími aspekty díla týkajícími se Mattanova odsouzení. Tím, že si autorka zakázala vykročit za rámec realismu a odvážně spekulovat - ať už tím, že by do příběhu vepsala naplno sama sebe a postup svého pátrání, anebo tím, že by zreflektovala meze vlastní románové rekonstrukce někdejšího světa -, uzavřela si cestu k opravdu osobitému dílu, které by se vyrovnalo například románům Javiera Cercase. Je to škoda, protože v románu se najde řada náznaků, že autorka si je vědoma rozporuplnosti Mattanova obrazu, který čtenáři předkládá. Všímá si například toho, jakou úlohu sehrála při jeho zatčení a odsouzení jedna z jeho lží, zdánlivě nevinná. Okrajově si všímá i role, jakou hraje ospravedlnitelná lež v životě přistěhovalců, kteří lhaní úřadům považují z pochopitelných důvodů za nutnou podmínku přežití, případně oprávněnou obranu před nespravedlivým systémem - a nikoliv za mravní prohřešek či důkaz pokleslého charakteru či nespolehlivosti, jak je to prezentováno před soudem. Z románového vylíčení celého případu je navíc zjevné, že Mattanovo nespravedlivé odsouzení nebylo dáno čistě rasismem domácích, byť nepopiratelným, ale spíš souhrou různých příčin a okolností: Mattanova cizinectví a neobratného vyjadřování v angličtině, jeho pověsti příležitostného zloděje, jeho sebeobranného lhaní i naivní důvěry v to, že pravda se nakonec sama ukáže, jeho chudoby, jakož i nezkušenosti jeho obhájce, ale také pohodlnosti policistů a celkového fungování soudní mašinerie, která se tehdy s důkazním břemenem, zvlášť v případech týkajících se přistěhovaleckých budižkničemů, nijak zvlášť nepárala (a nejspíš dodnes nepáře).

Přesto přese všechno nedokáže Mohamedová stmelit jednotlivé postřehy v dostatečně hluboký obraz toho, jak to tehdy chodilo (a do jisté míry dodnes chodí) v britské společnosti. V románu o jedné nespravedlivě vykonané popravě navíc nedokáže dohlédnout dál než za případ jediného nevinného, až k otázce po smyslu trestu smrti jako takové. Z tohoto ohledu se čtenáři vnucuje myšlenka, že by autorka udělala líp, kdyby román nenechala "efektně" vyvrcholit Mattanovou popravou. O britské společnosti bychom se dozvěděli víc, kdyby nám bylo následně co nejadresněji odvyprávěno, jak vlastně probíhaly pokusy Laury Williamsové zařídit Mattanovu soudní rehabilitaci, kdo jim kladl odpor a proč k očištění nevinného došlo až bezmála padesát let po jeho popravě. Na mysl vytane též možné srovnání Mohamedové románu s Krátkým filmem o zabíjení Krzysztofa KiePIlowského, který se odvažuje naznačit hlubší a nestravitelnější pravdu: že poprava je strašlivá věc v každém případě, i tehdy, když se nepopravuje nevinný, ale vrah.

III.

Též Velký kruh Maggie Shipsteadové je variací na historický román: jedná se o ambiciózní pokus o velký román o patřičné tloušťce, který by propojoval historickou fikci se současností. V díle se plynule střídají dvě velmi odlišné dějové linie. V té první se vypráví o vzletu a pádu nekonveční americké pilotky Marian (narozené před první světovou válkou), která se už jako zkušená letkyně pokusí obletět zeměkouli takzvaným Velkým kruhem a při tomto pokusu záhadně "zmizí" beze stopy. Přestože je hrdinka fiktivní, autorka postupuje podobně, jako by psala historický dokument: snaží se její život věrohodně vepsat do kontextu nejen historických událostí, jako byla americká prohibice či druhá světová válka, ale také jej představit jako pozdější paralelu životů slavných amerických pilotů průkopníků, jako byli Charles Lindbergh či Amelia Earhartová. Ve druhé dějové rovině, situované do předtrumpovské současnosti let 2014-2015, čteme příběh hollywoodské hvězdy Hadley, která po jistých trampotách přijme roli v nezávislém filmu. Má v něm ztvárnit právě pilotku Marian - jedinou spojnicí mezi oběma hrdinkami je (aspoň zpočátku) nahodilá skutečnost, že hereččini rodiče kdysi také tragicky zahynuli při havárii letadla, které sami pilotovali.

Žánrově jsou oba příběhy variacemi na ženský Bildungsroman a ukazují hlavně, jak moc se změnilo postavení ženy v západním světě za posledních sto let, aspoň na první pohled. V prvním příběhu převažuje otázka ženského osvobození. Hrdinčino létání funguje doslova jako nástroj vysvobození z přízemního života, z chudoby, z patriarchální poroby. Hrdinka dokáže díky letounu uniknout ze zajetí, v němž ji drží manžel chtivý potomků, může si zaletět za bratrem či za milencem, vydělat si pilotováním na živobytí. I toto vysvobození má své meze: pilotky chtivé létat za války pro americkou armádu se stejně musí líčit a natáčet si vlasy, protože muži si žádají pilotku a dámu vjednom ("You can`t have the pilot without the lady.") Zároveň se létání v románu stává proměnlivou metaforou povznášející touhy po svobodě, po lásce, po smyslu života, po překonání sebe sama: umožňuje hrdince naplno prožít přechod od omezených vyhlídek, jaké se jí nabízejí na zemi, k osvobozujícímu pohledu shora dolů i do dáli, k povznášející nekonečnosti nedosažitelných obzorů. V Hadleyině příběhu jako by se ženská role otočila, byť hrdinka i nadále žije v patriarchální porobě (#MeToo): úspěšná, bohatá hollywoodská herečka si může létat, kam chce, aniž by musela umět ovládat letadlo - a přesto jí ke štěstí něco zásadního chybí. V jejím životě se jako klíčová ukazuje spíš potřeba "uzemnění": touha ujasnit si, odkud pocházím, bez níž nelze dost dobře vědět, čeho chci v životě dosáhnout. Tuto touhu si herečka spojuje se zmizelými rodiči, kteří sami byli letci amatéři. Klíčové osvícení si slibuje od závěrečné scény pádu Marianina letadla, při níž má ve filmu sama jakoby pilotovat a zřítit se v maketě letadla do vody.

Shipsteadové román má dvě hlavní slabiny. Tou první je zjevná nevyváženost. Marianin příběh je daleko poutavější než zdlouhavé vyprávění užvaněné, sebestředné Hadley a sám o sobě by vydal na dobrodružný (spíš než historický) román pro dívky. Nejednou působí jako kříženec americky drsné verze Evy s modrým snem - americká údernice to na rozdíl od české chudinky nikdy nevzdává, s ničím se moc nemazlí a modrý sen si prostě plní - s leteckými memoáry Antoina Saint-Exupéryho a "voláním divočiny" Jacka Londona (Marian létá nějaký čas na Aljašce, kde se skrývá před žárlivým manželem, neméně divoce však vyrůstala už předtím v rodné Montaně). Druhou a zásadní slabinou románu je pak opět literární i tematická předvídatelnost fiktivního světa, v němž se s hrdinkami Shipsteadové pohybujeme - předvídatelnost nikoliv dějová (Shipsteadová si pro čtenáře připravila překvapení, pokud se Marianina zmizení a domnělé smrti týče), ale hodnotová. Těžko se zbavit pocitu, že tu literatura opět slouží jako svého druhu propaganda, tentokrát na poli oslavy ženské nezávislosti a ženského osvobození. Co na tom, že Shipsteadové hrdinky jsou jedna jako druhá výjimečné ženy (v dobrém, i ve zlém), a tudíž předkládat je coby obecně následováníhodný mustr je kategorický omyl? Co na tom, že se tyto vnitřně pošramocené bytosti v honbě za svými sny (jejichž hodnota není ani zdaleka nesporná) málokdy ohlížejí na druhé? Vrcholná ironie tohoto druhu literární propagandy: aby průbojná Marian nebyla náhodou čtenářem vnímána jako bezcitný sobec, jak by se to na jejím místě nejspíš stalo každému mužskému hrdinovi, vybavuje ji Shipsteadová pokrytecky empatií, která ovšem funguje jen zpětně - jakožto hrdinčina lítost (krokodýlí slzy?) nad tím, jak to dopadlo, když v tom či onom nebrala na druhé ohled, pokud je rovnou nezatáhla do nějaké bryndy. Ale Marian s Hadley za nic nemůžou, neboť na vině je - "samozřejmě!" - patriarchát. Kdyby jen muži nebyli takoví sráči...

IV.

Čímž se oklikou dostáváme zpět k debutu Lockwoodové O tomhle nikdo nemluví. Začíná velice slibně: bez berličky konvenčního příběhu či vyprávění jsme vrženi do světa, v němž vypravěčka nevypráví, ale spíš zaznamenává dění v nesouvislých "výkřicích", v odstavcích o délce od jedné věty do necelé stránky, které věrně odrážejí, že tato hrdinka naší doby v pravém smyslu slova nežije, ale jen pořád něco prožívá, něčím se vzrušuje. Hlavním zdrojem jejích prožitků není ovšem (v první části prózy) obyčejný svět tam venku, který se dostává ke slovu spíš výjimečně, ale takzvaný portál: "Kdykoliv něco od ní na portálu zazářilo a začalo se jím šířit, zaplálo tím celé dopoledne i odpoledne, sálalo to jako nová Kalifornie, u které jsme si už zvykli na to, že pořád hoří. Probíhala těmi plameny sem a tam, nejedla ani nepila, a vydávala při tom pištivý zvuk, který většina lidí ani nezaslechne. Po čase pak tou tekutou hradbou rudé někdy proskočil její manžel, chtěl ji zachránit, ale ona se mu vykroutila a kopla ho do koulí s výkřikem, "Mám tam celý svůj život!", načež se den, na němž se rozkročila, odlomil a zřítil do moře."

Vypravěččiny výkřiky představují výstřední meditace nad děním v imaginárním prostoru rozkládajícím se mezi internetem, sociálními sítěmi a tradičními médii, v němž značná část lidí v západních společnostech tráví většinu svého času. ("Lidé, kteří žili na portálu, byli často přirovnáváni k bájným experimentálním krysám, které znovu a znovu tiskly knoflík, aby dostaly kuličku žrádla. Jenže ty krysy aspoň dostávaly za odměnu kuličku, případně směly doufat, že ji dostanou, anebo si vzpomínaly, jak ji už dostaly. Když ten knoflík mačkáme my, smíme být za odměnu jen ještě větší krysy.") Tón Lockwoodové meditací naštěstí není převážně mravokárný, ale humorný, sebeironicky pobavený, udivený, vtipný a výstižný vjednom ("Doufala, že těch čtyřiadvacet IQ testů, co si na internetu udělala, jí prostě vyšlo chybně. Jinak to nebylo možné.") Platí to i v politické rovině. Lockwoodová stejně jako Powers reaguje na vzestup Trumpa (kterého v textu nejmenuje, ale přezdívá mu diktátor) a vpisuje do textu též kritiku amerických politických poměrů - na rozdíl od Powerse však nikoliv úplně prvoplánovou, už jen díky tomu, že hrdinka pochází z konzervativní bělošské ohijské rodiny a její otec je vysloužilý policista. "Budoucnost inteligence musí ležet ve vyhledávání, naopak budoucnost nevědomosti bude jistě souviset s neschopností vyhodnocovat informace. Jenže když se rozhlédla po čoudící krajině otců předkládané v televizních zprávách, připadalo jí, že už tu neběží ani o inteligenci, ani o nevědomost, ale spíš o nákazu. Někdo se kdysi dávno zahleděl na velké šedivé svíjející se klubko amerických otců a spatřil je takové, jací jsou: dost slabí na to, aby jako kolektivní hostitel přenášeli ono živoucí poselství." Autorka ponechává na čtenáři, aby si ze zbytku textu vydedukoval, o jaké poselství se jedná.

Lockwoodové próza, jakkoliv zpočátku slibná, má dvě hlavní slabiny. Hloubka a výstižnost vypravěččiných postřehů ku všelijakým "nákazám", které se šíří přepálenou duševní krajinou zasíťovaného člověka, výrazně kolísá odstavec od odstavce. (Člověku maně připomene román Ducks, Newburyport Lucy Ellmannové, který se místy vyznačuje podobným humorem, ale ve všem ostatním - v jazykové vynalézavosti, propracovanosti, obsáhlosti a myšlenkové hloubce - prózu Lockwoodové dalece předčí.) Zatímco některé postřehy Lockwoodové hrdinky jsou pronikavé a důvtipné, z jiných čiší snaha lacině šokovat všelijakými bizarnostmi, které se "v portálu" jistě najdou. Pak se také autorka (ve druhé části prózy) zpronevěřuje vlastnímu principu výstavby textu. Formálně sice zůstává u psaní v nesouvislých odstavcích, fakticky však začíná vyprávět více méně souvislý příběh o tom, jak se její sestře narodila holčička s vrozenou genetickou vadou, takzvaným Próteovým syndromem, a jak americký zdravotní systém v péči o těhotné i o matky s postiženými dětmi hrubě selhává. Tváří v tvář autentickému lidskému utrpení ustupuje portál do pozadí nebo aspoň na vedlejší kolej, do popředí se naopak dere onen obyčejný svět tam venku, točící se nově kolem miminka, které se dožije pouhých šesti měsíců a jednoho dne. ("Pokusila se znovu naplno vstoupit do portálu, jenže uvnitř se zrovna všichni zuřivě hádali, jestli někdy i jen v duchu vyslovili slovo začínající na n, dokonce se našlo pár takových, kteří bez ironie tvrdili, že když na to slovo narazí v knize, úplně jim vypne mozek, a tak zase bez jediného pípnutí z portálu vycouvala.")

Lockwoodové próza má v první, převážně rozverné, "výkřikové" části textu k propagandě daleko, díky čemuž by jí čtenář jako já rád odpustil i jistou rozkolísanost. V druhé části textu, místy velmi dojemné, je však těžko ubránit se pocitu, že s námi autorka chytře manipuluje, aby se po úvodní komedii dostavil tragický efekt, který ze všeho nejvíc upomene na Powersův román - k slzám nás podobně jako on dohání předčasnou smrtí nevinného děťátka. Opravdu je nutné vyvažovat frivolitu portálové existence příběhem s vážným poselstvím (nemáme-li to rovnou označit za "doják")? A když se vezme v úvahu hrdinčina posedlost portálem, nebyl by "špatný konec" vposledku pravděpodobnější než ten dobrý? Autorka podle všeho považuje za samozřejmé, že když člověka stihne opravdová tragédie, obyčejný svět lidské a zvířecí vzájemnosti zvítězí nad fantasmagorickým portálem. Ale nemá se to ve skutečnosti často naopak: Životní těžkosti lidi nejenže z portálu nevysvobodí, ale zaženou je ještě hlouběji do jeho fiktivních světů plných falešných, ale aspoň dočasně působivých útěch? Včetně těch literárních?

V.

Dvěma hlavními kandidáty na Bookera byly mezi finalisty bezpochyby romány Putování na sever Anuka Arudpragasama a Slib Damona Galguta, které mají k lorentzenovské propagandě ze všech nominovaných nejdál. O Galgutově vítězném Slibu pojednávám ve zvláštní recenzi, tady se proto budu věnovat jen Arudpragasamově Putování na sever. Hrdinou Putování je mladík tamilského původu jménem Krišan, který se po skončení občanské války na Srí Lance navrátil ze studií v Indii do rodného Colomba, motivován nejasným pocitem provinění a nesplněné povinnosti. Po dočasném pobytu na válkou zdevastovaném tamilském severu, kde se pokoušel pomáhat při obnově země, pracuje nyní v Colombu pro neziskovku, která usiluje o totéž, ale z větší dálky. Žije přitom v domě s matkou a stárnoucí babičkou, o niž se donedávna starala Tamilka jménem Rani. Na rozdíl od Krišana, který byl válečného traumata z větší části ušetřen, ztratila padesátnice Rani ve válce drastickým způsobem muže i oba syny, trpí těžkými depresemi a má za sebou opakovanou léčbu v psychiatrické nemocnici.

Arudpragasamův román má tři části: v té první, nazvané Zpráva, se Krišan po telefonu dozvídá o Raniině nečekané smrti (která by mohla být sebevraždou). Přemýšlí nad její situací, nad dlouhodobými následky války, ale také nad tím, co ho vlastně přimělo navrátit se do Colomba, přestože měl v Indii nejen slibně rozjetou kariéru, ale také přítelkyni jménem Anjum. Ve druhé části románu, nazvané Cesta, se Krišan vydává na dlouhou cestu vlakem do Raniina rodiště, na pohřeb, a při té příležitosti rekapituluje jak své dřívější cesty na sever Srí Lanky, tak cesty vlakem po Indii, které podnikl sám i společně s přítelkyní. Snaží se přijít hlavně na to, proč se jeho hluboký milostný vztah s Anjum nerozvinul v trvalejší závazek. Ve třetí, závěrečné části románu, nazvané Žeh či Sežehnutí, pak Krišanovýma očima sledujeme průběh Raniina pohřbu v rodné vesnici. V Krišanově mysli se pohřební rituál opět stává podnětem k meditaci nad drtivými dopady občanské války (vítězná vládní vojska srovnala se zemí nejen veškerou tamilskou infrastrukturu, ale také celé hřbitovy padlých tamilských bojovníků), ale i k zamyšlení nad nadějemi, které si Tamilové dělali na začátku bojů. Krišan přemýšlí zvlášť o tom, co do řad tamilských Černých tygrů přivedlo ženy, též s odkazem na působení Anjum v Indii - v jakých společnostech se mladé dívky raději stanou aktivistkami či příslušnicemi bojových jednotek, než aby se vdaly a založily rodinu?

Arudpragasamův román je psán v dlouhých větách, které nezřídka přecházejí do rytmizovaných kadencí s bezmála hypnotizujícím účinkem - osobitý styl místy působí, jako by vypravěč myslel v nějakém jiném, ohebnějším, měkčím, vlnivějším jazyce než v angličtině. Silnou stránkou Arudpragasamova psaní jsou podrobná líčení zdánlivě samozřejmých životních pohybů či zvlášť intenzivně prožitých okamžiků. Může se jednat o zdánlivé banality - jako když se Krišan po zprávě o Raniině smrti vydá na noční procházku, na oblíbeném místě na pobřežní cestě si zapálí cigaretu a přemýšlí o vztahu mezi Rani a babičkou, anebo když se sleze s Anjum na jedno lehátko při cestě lůžkovým vlakem z Dillí do Bombaje. Jindy autor líčí takto s nevšední pozorností důležitý společenský rituál, jako když se Krišan zpovzdálí účastní Raniina vesnického pohřbu, který je v románu vylíčen doslova krok za krokem.

V Putování na sever se Arudpragasam pokouší o román, který by těsně sledoval vědomí a prožívání jediného člověka, jako tomu bylo v případě Dineše v Příběhu krátkého manželství, a přitom byl výrazně mnohovrstevnatější a dějově i myšlenkově obsáhlejší. Na rozdíl od Dineše žije Krišan daleko víc "v hlavě" než ve smyslech. Celková působivost Putování na sever stojí a padá s tím, do jaké míry čtenáře osloví Krišanovy myšlenkové "pochody" vyvolané nějakým prostým vjemem či zážitkem: ať už se jedná o líčení babiččina stárnutí, úvahy týkající se občanské války a jejích následků, spekulace ohledně Rani a její nečekané smrti, vzpomínky na dobu, kdy si byli s Anjum blízcí, anebo o Krišanovo převypravování literárních děl, případně filmů, které mu přicházejí na mysl při jeho putováních. Za nejpůsobivější považuji převyprávění Kálidásovy sanskrtské básně Méghadúta, Oblak poslem (česky v překladech Aloise Wiesnera a Oldřicha Friše pod titulem Oblak poslem lásky), nad nímž se český čtenář jistě neubrání myšlenkám na smutného vězně z Máchova Máje, který též v obláčcích vidí posly (jaké verše by asi Mácha psal, kdyby býval při svých toulkách doputoval až do Indie?). Odtažitost, s níž Krišan obecně zkoumá své pocity, zážitky a vjemy, je jistě autorem zamýšlena jako příznak jeho provinilého sebeodcizení, účinek mladíkových meditací však vposledku spíš snižuje. Nejednou se zdají být až příliš abstraktní, odtržené od konkrétního prožitku, lavírující na hraně obecných mouder (ne-li klišé) - a protagonistovi, jemuž má být stejně jako autorovi kolem třiceti, dodávají nevěrohodnou patinu předčasně zestárlého mudrlanta. Některé z Krišanových úvah o občanské válce navíc nepůsobí jako spontánní myšlenky mladého Tamilce, ale spíš jako uměle vepsané vysvětlivky pro čtenáře neznalého historického kontextu. Zvlášť v závěrečné části románu hrozí, že se podobnými meditativními "odbočkami" rozmělní účinek asi nejpůsobivějších pasáží knihy, věcně líčících Raniin pohřeb.

Podle básníka Blakea Morrisona ("Always Somewhere Else", London Review of Books, 4. 11. 2021, s. 41) se chtěl Arudpragasam ve svém druhém románu válečnému tématu zcela vyhnout. Namísto toho zamýšlel psát o mladíkovi, kterého babička neustále ruší při masturbaci - jenže se mu to při psaní zase zvrhlo. Přiznám se, že je mi zatěžko této anekdotě uvěřit už proto, že Putování na sever bere samo sebe i svého hrdinu nesmírně vážně. Když pak čtenář v románu narazí na pasáž, která by mohla být humorná či lehce ironická - jako v případě Krišanova převyprávění básně Oblak poslem -, zmocní se ho pochyby, zda si do textu pouze něco nevčítá, když už Krišanovo věčné mudrování nemůže vydržet. Pravděpodobnější mi připadá, že se Arudpragasam pokusil napsat velký román na velké téma - na rozdíl od Příběhu krátkého manželství si bohužel nevystačil ani s krátkým příběhem o lásce (mezi Krišanem a Anjum), ani s krátkým příběhem o umírání (zprávou o Raniině smrti a Krišanově putování na její pohřeb).

Shodou okolností mi krátce po dočtení bookerovských finalistů padl do ruky Kafkův Popis jednoho zápasu. Přestože jsem text nečetla poprvé, těžko vyjádřit, jaký jsem nyní zažívala šok. Někdo se tu odvažuje psát, aniž by měl "velké téma" (ochranu přírody, ženské osvobození, válku, apartheid, rasismus, smrt dítěte) či "poutavý příběh" - aniž by bral sebe či literaturu smrtelně vážně - aniž by se bál, že bude obviněn z necitlivosti či nelidskosti, protože si z vážných věcí dělá legraci - aniž by měl předem jasnou představu o tom, kdo tu ztělesňuje dobro, kdo zlo a jaké z toho všeho musí vyplynout ponaučení. Někdo si tu klidně střílí nejen z literatury, ale z lidí vůbec, z jejich směšných zvyklostí a konvencí, sebestřednosti, takzvané lidské důstojnosti, a dokonce i utrpení! Někdo se tu po nocích klidně honí za slovem, představou, myšlenkou ze Starého Města na Petřín a zase zpátky, aniž by to kamkoliv vedlo, aniž by tušil, jestli tudy vede cesta. (Do užšího výběru nominací na Bookera jistě ne.)

V porovnání (nejen) s Kafkou a jeho mohutnými závany živého ducha působí většina děl letošních finalistů Bookera jako výplody umného psaní na efekt, produkty literárního snažení, které se - ať už vědomě, či nevědomky - řídí představami o velké literatuře coby společensky prospěšném dobru v tom nejnudnějším, nejomezenějším smyslu slova. Ale k čemu je krásná literatura, která se "pro dobro všech" pohybuje pro jistotu jen na poli těch správných hodnot, a má tak notně nakročeno k propagandě? Copak všichni nutně předem víme, co je pro nás (i v literatuře) dobré? Jak daleko jsme od chvíle, kdy bude o spisovatelích ověnčených cenami, jako je Booker, možno spravedlivě prohlásit totéž, co napsal Jiří Kolář o některých poválečných českých literátech (Roky v dnech): "Nechci černit tyto lidi nařčením, že toto všechno nedělali opravdu upřímně a s nejlepším úmyslem, bohužel, je tomu tak, dělali toto svinstvo s celým srdcem. Vždycky, když slyším mluvit o některém z nich, slyším, že je to hodný člověk, nesmírně, bezpříkladně hodný, obětavý člověk. Dejte mi pokoj s hodnými umělci nebo s ještě hodnějšími literáty, nejsou hodní, jsou zbabělí. Proč nebýt hodný, když to vynáší?"

Vskutku netuším, zda letošní finalisté Bookera četli všichni tu samou povídku. Ale jestli ano, Kafka to rozhodně nebyl: "Pravda je pro vás totiž příliš namáhavá, pane, vždyť jak vy to vypadáte! Jste po celé délce vystřižen z hedvábného papíru, ze žlutého hedvábného papíru, jako silueta, a když jdete, musí být slyšet, že šustíte. Proto také je nesprávné pohoršovat se nad vaším chováním nebo nad vašimi názory, protože vy se přece musíte ohýbat podle průvanu, který zrovna v pokoji vane."

Literatura

Anuk Arudpragasam: A Passage North. E-book. London, Granta Books 2021. | Damon Galgut: The Promise. E-book. London, Vintage (Penguin Random House UK) 2021. | Patricia Lockwood: No One Is Talking About This. E-book. London, Bloomsbury Circus 2021. | Nadifa Mohamed: The Fortune Men. E-book. London, Penguin Books (Penguin Random House UK) 2021. | Richard Powers: Bewilderment. London, Penguin Books (Penguin Random House UK) 2021. | Maggie Shipstead: Great Circle. London, Transworld (Penguin Random House UK) 2021. | Franz Kafka: Popis jednoho zápasu. Praha, Odeon 1968, s. 43. | Jiří Kolář: Křestný list. Ódy a variace. Limb a jiné básně. Sedm kantát. Dny v roce. Roky v dnech. Praha, Odeon 1992, s. 435.

Český překlad románu No One is Talking About This (Nikdo o tom nemluví, Odeon 2021, přel. Jana Hejná) vyšel až po dopsání tohoto článku; jeho titul i citáty tedy uvádím ve vlastním překladu.

Alena Dvořáková (1973), anglistka, literární kritička a překladatelka (Cormac McCarthy, Will Self, John McGahern, Kevin Barry, Kazuo Ishiguro).