Martin Pokorný

Světlo, cesta, slovo

(Editorial)

Na dantovský blok, který Souvislosti vydaly před deseti lety, navázala antologie Čtení o Dantovi Alighierim a zhruba zároveň s tímto číslem vychází v češtině též soubor dantovských studií Petera Dronkeho.1 Je tedy k dispozici dostatek interpretačně zaměřených čtení, jež umožňují hlouběji pronikat do svébytných poetik Pekla, Očistce i Ráje a zároveň promýšlet jejich vzájemnou spjatost.

Následující tematický blok si proto stanovuje mírně odlišné cíle. Poté, co byly poskytnuty alespoň základní nástroje k podrobnému čtení všech tří kantik Komedie, si lze dovolit i pohledy "shora" či "zboku".

Schelling, Croce i Brod přistupují ke Komedii z hlediska, jež by bylo možno považovat za idiosynkratické: Schelling Dantovu báseň vřazuje do celkové koncepce filozofické estetiky, Croce Komedii poměřuje kritériem naprosté estetické aktualizace, Brod o Dantovi píše z vysoce osobního a osobitého úhlu vlastního vztahu k judaismu. Jistá míra vybočení v celkovém rámci však všem třem autorům umožňuje pozoruhodnou trefnost v detailech. Zvláště u Broda je nutno vyzdvihnout, že jeho obeznámenost s Komedií - kterou podle všeho nenabyl na studiích ani pod tlakem profesních nároků, nýbrž čistě osobním zájmem - je mimořádně hluboká a promyšlená.

Jen ve zkratce upozorněme, že Croceho stanovisko mělo zásadní a dlouhodobý dopad. Ještě v roce 1961, s odstupem více než čtyřiceti let od prvního vydání Croceho knihy, je klasická filologická monografie Edoarda Sanguinetiho Interpretazione di Malebolge uvozena koncepční polemikou s Crocem - a celá kniha je tak v zásadě prezentována jako odpověď na Croceho výzvu. V ukázce obsažené v našem výboru Croce upozorňuje na zcela reálné dilema: sebevětší množství historických informací ani sebeuctivější vzývání Dantových myšlenek nebo jeho osobnosti nejsou s to vytyčit cestu k prožitku jeho poezie, naopak ji často zahrazují - a poetičnost Dantovy tvorby, tedy její vpravdě básnickou rezonanci, musíme poměřovat kritérii, která nám jsou, coby dnešním čtenářům, skutečně vlastní. Croceho interpretace, jež podal v navazujících kapitolách své knihy, však důrazně ukázaly též na odvrácenou stránku nastíněného přístupu: příliš suverénní prosazování těch kritérií, na která jsme esteticky navyklí, může v konečném důsledku vést k opomíjení Dantovy jinakosti, a tedy i jedinečnosti. V tomto duchu Croceho již v září 1921 ostře zkritizoval Luigi Pirandello v recenzi pro deník L`idea nazionale. Základní otázka, zda a do jaké míry jsme Komedii schopni vnímat jako básnické dílo a jakou úlohu v tomto vnímání plní informace z komentářů a Dantovy doktrinální konstrukce, ovšem vyvstává stále znovu před každým čtenářem.

Odlišným způsobem polemizoval s tradicí alegorických čtení Erich Auerbach, jehož přelomovou studii Figura přinesly ve zkráceném znění Souvislosti 3/2016, a na Auerbachův podnět navazuje Peter Dronke, z jehož dantovské monografie přinášíme stručnou ukázku. K čistě literárnímu popisu postavy Beatrice, jinak též zahrnované alegorickými výklady, vybízí Michelangelo Picone.

Následující výbor interpretací úvodních veršů Komedie - slavného zbloudění v temném lese, nastavšího v půli životní cesty - nastiňuje též vějíř možných přístupů k celé básni. Začátek Pekla možná nejlépe ukazuje to, jak jsme při čtení Dantovy monumentální básně neustále "v půli cesty". Čteme-li Komedii poprvé a přistupujeme k prvnímu zpěvu Pekla nepoučeni, je zcela oprávněné a vlastně nutné opřít se při výkladu lesa, zbloudění či hrozící smrti k asociacím shromážděným z bible a dalších autorit. Dlužno říci, že ani kompletní znalost Komedie nepřináší nic, co by oprávněnost těchto asociací vyvracelo; i na pozadí celé básně se v úvodu Pekla stále znovu ocitáme spolu s vypravěčem-protagonistou v mlhách a tápavých zmatcích, vyjadřovaných základními metaforami středověkého křesťanství. Opakované čtení Komedie však přichází s novým nárokem, totiž s nárokem na koherenci a systematický výklad, a ten je v našem výboru zastoupen ukázkou ze Scartazziniho. Je zcela nepochybné, že Scartazzini hledá odpovědi na otázky, před které nás Komedie staví. Avšak je příznačné, že Scartazzini při vší svědomitosti nakonec nedospívá k plně uspokojivému řešení. Dante je současně básníkem řádu i výjimky. Jeho očistec má zřetelnou strukturu, která by měla zahrnovat všechny omilostnitelné hříchy - včetně "hřešení proti křesťanské víře", které Dantovi (resp. Dantovu sebevýkladu) přisuzuje Scartazzini. Jenže Dante prochází konečnou očistou až za hranicemi vlastního očistce a před tváří Beatrice. Jeho osobní očista má příznaky obecně křesťanského rituálu, ale současně je lokalizována tak, že plynulému začlenění do morální systematiky brání. Koherentní čtení, o jaké usiluje Scartazzini, zůstává čtenářskou povinností a jedinou možností; avšak Komedie jako by byla vybudována způsobem, který nám právě u principiálních otázek nedovoluje u jakékoli odpovědi spokojeně spočinout.

Poslední třetinu našeho bloku pak tvoří texty, v nichž se - s výjimkou krátké stati Bruna Nardiho - Dantovo jméno ani neobjevuje. Přesto je chceme ke Komedii vztáhnout, respektive vybídnout k úvahám o této souvislosti. Tedoldi, Gilson a Leinsle popisují teologickou metaforiku a poetiku svatého Bonaventury, která vykazuje fascinující blízkost k Dantovým postupům v Komedii. Je přitom podstatné, že Tedoldi, Gilson ani Leinsle neberou Danta v úvahu a neusilují o vytyčování žádných analogií; jejich výklad má pro čtení Komedie vysokou důkazní hodnotu právě proto, že zjevně není motivován tím hlediskem, o které nám v našem bloku jde, a jedná se tedy o "nezávislá svědectví". Není přitom nutné tvrdit, že by Dante přímo od Bonaventury převzal svou koncepci básnictví. Bonaventura stojí v širokém proudu středověkého augustinismu a coby provinciál svého řádu nepochybně ovlivnil celé zástupy kazatelů. Úvahy o přímé historické souvislosti je tedy možné ponechat na jinou příležitost. Podstatné je, že dobré půl století před Dantem prokazatelně existovala koncepce teologické poetiky a ontologické metaforiky - koncepce ne pouze vyhlášená v hrubých rysech, nýbrž plně realizovaná v Bonaventurových spisech a kázáních -, na kterou Dante mohl navázat a která (což je nejpodstatnější) nám pomáhá akceptovat, že závratná plnost Dantových obrazů a slovních vyjádření není důsledkem anachronické zpětné projekce.

Poslední dva texty našeho bloku pak bonaventurovské pozadí doplňují o vztah k exaktním vědám (ve středověkém pojetí). Syntézu bonaventurovského pojetí jazyka s optikou a naukou o plození lze nalézt například u Rogera Bacona,2 je ale těžko uvěřitelné, že by Dante měl k Baconovým spisům přímý přístup (v mate...riálním i intelektuálním smyslu). Naše ukázky dokládají, že k vytyčení syntézy víry a exaktních věd na půdě bonaventurovské analogie docházelo i jinde, v textech, s nimiž se Dante mohl seznámit mnohem snáz a do hloubky.

Encyklopedické heslo Bartoloměje Angličana o světle a jeho vlastnostech významným způsobem koriguje celkové historické schéma vývoje "metafyziky světla" (Lichtmetaphysik) ve 13. století. Obecně řečeno totiž platí, že průkopnické podněty Roberta Grossetesta v první polovině století hledaly na evropský kontinent a do širšího akademického povědomí cestu jen zvolna a k plné recepci optických nauk, Latiníkům zprostředkovaných především arabskými traktáty, dochází mezi akademiky až v návaznosti na Alberta Velikého zhruba v poslední třetině 13. století. Pak by ovšem Dante coby laik těžko mohl základní koncepci Komedie v první dekádě 14. století vytyčovat na tomto půdorysu. Encyklopedie Bartoloměje Angličana však ukazuje, že nastíněné vztahy neplatí absolutně: některé teze "nové optiky" či "nové metafyziky světla" kolovaly zcela volně již od první poloviny 13. století. Přinejmenším ty odborné teze, které zreferoval Bartoloměj Angličan - a je jich velké množství, byť jsou podány v relativně zjednodušené formě -, tedy mohl Dante do své koncepce snadno včlenit.

U posledního autora bloku Bartoloměje z Boloně pak je dokonce představitelné, že jej Dante mohl poznat osobně - a každopádně je zcela věrohodné, že mohl znát Bartolomějovy přímé žáky nebo stoupence. Bartoloměj užívá pojmového aparátu nové optiky k výkladu bible a základních biblických metafor. Výběrem ukázek sugerujeme podobnosti s půdorysem Komedie, jejichž věrohodnost a relevanci nechť čtenář posoudí sám.

Závěrem douška k překladům: jsou uzpůsobeny literárnímu časopisu se širokým tematickým záběrem. Zvláště u Schellingovy a Leinsleho stati bylo naším cílem čtenáře přilákat, nikoli zastrašit. V několika málo případech - v obou textech se jedná zhruba o pět vět - jsme proto neváhali sáhnout k mírnému zjednodušení, pokud by zcela věrný překlad nebyl bez zvláštní průpravy srozumitelný.

U Bartoloměje Angličana jsme se pak nepokoušeli v plném rozsahu replikovat terminologickou subtilitu středověké nomenklatury pro světelné fenomény. I rozdíl mezi světlem (lux) a svitem (lumen) zachováváme jen tam, kde to nevede k formulacím ostře se příčícím běžnému úzu. Vytvoření slovníku, který by svou šíří a jemností plně vyhovoval spekulacím středověké metafyziky světla, je úkolem pro knihu, nikoli pro stručnou ukázku v literárním časopise.

Poznámky

1]Souvislosti 2/2010, tematický blok připravili Jiří Pelán a Martin Pokorný; Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. M. Pokorný, Praha, IPSL 2016 (obsahuje bibliografii za období 1854-2016); Peter Dronke: Dantova Komedie: obrazy a kontexty, Praha, Malvern 2021 (viz níže ukázku na s. 141-145). - Viz též Erich Auerbach: Figura, Souvislosti 3/2016, s. 175-201; Peter S. Hawkins: Veškerenstvo úsměvů. Dantova básnická teologie, Slovo a smysl 37/2021, s. 193-211; a Lino Pertile: Touha po ráji a ráj touhy. Dante a mystika, Souvislosti 3/2021, s. 5-11. 2] Viz M. Pokorný: Roger Bacon a zrod účinného slova, in Roger Bacon, De signis / O znacích, Praha, OIKOYMENH 2010, s. 7-106, zvl. s. 87-92, 103-106.

Martin Pokorný (1973), komparatista a překladatel; překládá uměleckou prózu (Muriel Spar...ková, Alice Thomas Ellisová, Dylan Thomas ad.) a odborné texty (Nicole Lorauxová, Pierre Klossowski, Roger Willemsen ad.).

U příležitosti 700. výročí úmrtí Danta Alighieriho se Souvislosti podílely na vzniku dvou pořadů pro Český rozhlas Vltavu: v Souzvuku nazvaném Touho mých očí, kde jsi? zazněla milostná lyrika v překladech J. Vrchlického, P. Eisnera, E. Frynty, J. Vladislava a J. Pelána (premiéra 13. září 2021, režie Petr Mančal) a dominantou komponovaného Večera na téma nazvaného Dantiana aneb Kde život náš je v půli se svou poutí byla debata s J. Pelánem a M. Pokorným zvláště o Komedii, ale zazněly i četné dantovské překlady publikované v číslech 4/2010 a 4/2021 (premiéra 15. září).

     P. Š.