Šárka Grauová

Literární "psýcha" Miloslavy Holubové

Porozumíme snáze

až barvy uschnou

a na obrazech

zbude to velké málo

z toho co srdce chtělo

čeho se tolik bálo

Jan Skácel

Byl jeden z těch podzimních dní, jaké nám počátek listopadu někdy ještě nadělí. Slunce maličko hřálo a člověk, dosud nepřivyklý vrstvám šatstva, měl pocit, jako by se svět před dlouhou zimou ještě naposledy usmál. Chodila jsem posázavskými kopci, bořila se do blátivé oranice zbylé po letní plodnosti polí a šípky, které se červenaly na růžových keřích, mi v tu chvíli připadaly jako krůpěje krve. Už zrána jsem si na pasece nasbírala jedlové chvojí na věnec, a teď jsem do kapes sbírala ty připomínky květů, které běh času proměnil v obživu přezimujícího ptactva. Chtěla jsem, aby věnec zdobily právě ony.

Tou dobou, 3. listopadu 2001 dopoledne, umírala v pražské nemocnici Pod Petřínem Miloslava Holubová. Byla sice od roku 1961 docentkou Vysoké školy umělecko-průmyslové, pro mě to však byla od počátku paní Holubová. Později jsme jí doma mezi sebou pro stručnost říkali Holuběnka - někdy trochu ironicky (to když mi třeba rozzlobeně praštila telefonem), jindy užasle (to když mi ve složité životní situaci nabídla pomoc tak velkorysou, až ve mně údivem hrklo), ale snad vždycky s vědomím úcty k ženě tak silné, až byla křehká. Když jsem pak v nemocnici slyšela lékaře říkat oněmělému tělu na lůžku "paní docentko", všechno se té akademické hodnosti ve mně vzpíralo: cokoli nad vzácné, neústupné lidství bylo v tomto případě navíc.

Čím déle jsem paní Holubovou znala, tím lépe jsem se dokázala vylaďovat na její vlnu, tím snazší pro mě bylo rozumět tomu, co říká, když nic neříká. To bylo totiž na našich rozmluvách pro mne nejzvláštnější: v nezapomenutelném malostranském pokoji s velikými okny, který jako by visel v prostoru jen kousek od kupole Svatého Mikuláše, byla ubohost světa přítomna jen v zákulisí, jako něco, co nebylo hodno slova ani společného času. O zlých věcech, které se mnohdy té či oné děly, jsme s paní Holubovou nemluvily. Ohřívaly jsme oběd, který jí přinesla pečovatelská služba, a když jsme ho připálily, přešly jsme to mlčením. Mluvily jsme o cestách za synem, které pravidelně podnikala, a dospěly k tomu, že vlastně letět v 88 letech do Spojených států není nic obtížného: nejhorší je sejít dolů ze třetího patra bez výtahu, pak už člověka taxík vezme i s kufrem na letiště, na letišti vás zřízenci odvezou na pojízdné židli do letadla, vy si sednete, natáhnete nohy, aby neotékaly, a než se nadějete, jste v New Yorku. Když paní Holubové po chemoterapii vypadávaly vlasy, myslela jsem, že se prostě dala ostříhat - odpovědí na mou poznámku, že jí to sluší, byl jen úsměv a typické zablýsknutí v očích, jehož smysl jsem pochopila, až když jednou na domluvenou návštěvu zapomněla a bez rozpaků mne přivítala v noční košili - a bez paruky.

Následující zamyšlení nad beletristickým odkazem Miloslavy Holubové je tak vlastně přirozeným vyústěním našich asi pětiletých rozhovorů, pokusem vyčíst z jejího psaní to, o čem se v nich mluví hlasem k neslyšení ztajeným.

"Těch možných deset dvacet let - to je o strach, jak s nimi naložím"

Prózy, které Miloslava Holubová začala psát v penzijním věku a kterým je společná dnes trochu módní nálepka autofikce, jsou vlastně tři: chronologicky první z nich, Už zase krmím holuby na náměstí, oficiálně v Čechách vyšla v mírně upravené podobě až roku 1998 jako součást knihy Necestou cestou. Pro pochopení literárního vývoje a naturelu autorky má ale přesto význam prvotiny - a to i přesto, že Necestou cestou obsahuje pár starších příležitostných textů autobiografické povahy.

V záhlaví čteme, že autorka tuto kratičkou prózu (v knižním vydání zabírá 22 stran z celkových 468) napsala po smrti Jana Patočky v březnu 1977. Miloslavě Holubové tehdy bylo čtyřiašedesát, již čtvrtý rok nesměla učit na UMPRUM, po odchodu svého druhého manžela a pak i syna do Spojených států se Patočkovou smrtí cítila vnitřně osamocena, nadto se ocitla ve složitém postavení signatářky Charty 77. Věta "takhle sama beze spěchu tu možná sedím poprvé", situovaná do dubna 1977, vymezuje počátek nového existenciálního časoprostoru "tajemných, neprobádaných končin, jaké se prostírají na začátku a na konci lidského života". Toto období bude trvat skoro pětadvacet let a přinejmenším svou délkou učiní zadost výchozí úvaze autorky na prahu stáří: "Mohu zemřít už dnes, zítra, pozítří, za týden a tak. Tím se zabývat nemusím, protože bych nestihla ani uklidit psací stůl... Také však mohu žít ještě další čtvrtstoletí... Za čtvrtstoletí - to se svět může docela zbláznit a vybuchnout celý i se mnou." To čtvrtstoletí bylo nakonec přesné - končilo rokem 2001.

Už zase krmím holuby na náměstí je próza svým způsobem unikátní: navzdory místy až dojemné neumělosti či neliterárnosti použitých obrazů je, snad pro pověstnou holubovskou přímočarost, jednou z nejsevřenějších reflexí stáří v novodobé české literatuře a současně čímsi jako programovým prohlášením inteligentní ženy na prahu stáří.

Vědomí energické dámy se ještě brání ústupu erotické přitažlivosti a úbytku fyzických sil, s nímž sebeobraz těžko slaďuje krok, ale přesto je tu zřejmá promýšlená přeměna bytosti zvyklé být činitelkou a hybatelkou dění, ve více či méně chápavou přihlížející. Vnější spěch a zaneprázdněnost vyvažuje vypravěčka kontemplativním smyslem pro vnější detail, který se co chvíli prolne s jiným, dávným obrazem, vynořivším se z hlubin duše a paměti. Mysl povlovně, "jako vlny přílivu, sem a tam a sem a tam", přestává vyhlížet věci budoucí a začíná přehlížet věci minulé - ten nejzajímavější příběh se totiž už odehrál. Nebyla by to Miloslava Holubová se svou potřebou vstupovat do běhu světa, kdyby dopustila, aby se život jako dění úplně uzavřel, vždyť "k řešení toho bude vždycky dost - takže něco docela malého i pro jednu starou paní zbude". Vytratil se však rozměr překotné, neúprosné každodennosti, která člověka bez zastávky k vydechnutí pronáší dny a týdny.

Vnímání času vůbec prochází zásadní proměnou. O budoucnosti se ví jen tolik, že je nejasná, a proto je pošetilé ji plánovat: a nelze-li se rozvrhovat do příštích dní, měsíců a let, je nutné žít s vědomím nejistého příštího, které přijít může, ale stejně dobře nemusí. Místo času zařizování a hmotného zajišťování, "času nabalování kuličky", nadchází nyní čas postupného opouštění nepodstatného.

Jedním z imperativů tohoto životního období je nutnost odpovědně naložit se zbývajícím časem, "nepropást něco závažného". Je třeba provést "generální úklid", který vymete z koutů života pavučiny a pokusí se najít pro postavy a děje z minula definitivní místo. Tu tíži pociťuje vypravěčka prózy, která podobně jako autorka nemá člověka-svědka svých minulých dob a nemůže se utéct k širší rodině, coby nositelka rodové paměti zvlášť naléhavě - rodová větev nepokračuje, povědomí o rodinných příbězích s ní končí: "Už jenom já vím, kdo psal ty dopisy [...], už jenom já vím, kdo je na těch fotografiích." Minulost je třeba v sobě uzavřít a to, co přebývá či nač se nedostává síly, zahodit.

Jak ale vypravěčka jasnozřivě rozpoznává, stáří nejsou jenom omezení, která je třeba přijmout. Jsou to také příležitosti, kterých "k stáru neubývá". Důležitými momenty prózy jsou jakési epifanie, které vytrhují vypravěčku z času i prostoru a odhalují nové stránky lidské existence: "další clony se odsouvají, světla přibývá, rozprostraněné ticho narůstá a já vidím, vnímám ta ostře a jasně jako nikdy předtím". Zážitek tichého jasna dodává odvahu k "otvírání zámků" držících z dohledu osobní i rodinné kostlivce. Ponor do vlastního nitra, odkrývání neprobádaných vrstev a souvislostí toho, co bylo, vede k čím dál hlubšímu sebeuvědomění. Tím, že člověk vtiskne životu nahlíženému ze zpětné perspektivy smysl, tím, že neucouvne před bolestným otvíráním toho, co pálí i "po třiceti letech", se lze dobrat otevřenosti, která je předpokladem moudrého stáří.

Podobně jako u jiných autorů sondujících možnosti pokročilého věku, načrtává i Holubové "prvotina" pomyslný kruh, nebo snad raději spirálu mezi dvojím krmením holubů. To první zachycuje stará fotografie, na níž tříletá holčička krmí v jakési prvotní naivitě holuby - bez kritického odstupu, bez myšlenek na to, jak vypadá ona sama, i na to, že je válka a že strýc Joža, který tehdy zmáčkl spoušť, má na sobě důstojnickou uniformu. Po napínavé cestě životem se vypravěčka k dítěti v sobě touží znovu vrátit - cíleným odlupováním nánosů a ochranných vrstev z duše se chce znovu dobrat prapůvodní plnosti, tentokrát ovšem s vědomím toho, co život obnáší.

"Jakpak žijete, člověče starý, celý bolavý!"

Toho, kdo pozorně přečetl Holubové prvotinu, nepřekvapí, že Víc než jeden život (Praha 1994), dopsaný počátkem roku 1979 a v téže době opatřený předmluvou Jiřího Brabce, začíná větou tak důležitou, že tvoří celý první odstavec: "Málem jsem ho oslovila."

Dotyčný se jmenuje Starpan a v Necestou cestou se dočteme, že byl smyšlenou postavou, jejíž předobraz nikdy neexistoval, že "všechny příběhy a sny jsou vymyšleny nebo posbírané, poskládané z celoživotních prožitků". Představu o tom, kdo je a kdo není Starpan, si ovšem můžeme udělat z vlastní prózy sami.

První, co se o Starpanovi dozvídáme hned v druhé větě, je to, že "zprvu chodil sice s holí, ale držel se celkem rovně". Už úvodní představení, vyslovené z uctivého povzdálí, napovídá, že hůl představuje teprve počátek emblematicky trojnohého stáří, které má v záloze i horší věci. Dialog - ať již vyslovený, nebo pouze myšlený - mezi vypravěčkou a Starpanem lze pak v jistém smyslu číst jako iniciační rozhovor mezi učednicí stáří (ano, to je ta paní, která o sobě v Holubech na náměstí říkala: "Dnes vlastně ještě holuby nekrmím, ale začínám chápat") a jeho pětaosmdesátiletým zkušeným mistrem. Odhlédnuto od věku zůstává Starpan postavou natolik mlhavou, že ho lze považovat takřka za jinotaj Stáří. Vypravěčka sice jeho charakterovou neurčitost v prvoplánové logice prózy vysvětluje tím, že ona sama je spíše "povídavá", zatímco Starpan zůstává "ve své ulitě". Ve skutečnosti je ale Starpan nesmírně výmluvným literárním obrazem, od něhož se odvíjí hned několik tematických linií prózy.

První z nich je stáří jako období rostoucí vydanosti, závislosti na vrtoších těla a na vstřícnosti (často nepřítomných) druhých. Skoro až uhranutost fyzickými nesnázemi, provázejícími snad každý výstup stoicky smířeného starého pána na scénu, nasvědčuje, jak tento rozměr stáří osaměle žijící vypravěčku přitahuje a nakolik se ho v hloubi duše obává, když zárodky týchž obtíží, o nichž se ostatně dozvídáme hned v samém úvodu knihy, shledává u sebe. Starpan nad sebou ovšem nenaříká: o své osamělosti promlouvá "tónem, který nepřipouštěl ani lítost, ani zvědavost" (tedy přesně tím tónem, který byl jednou z devíz paní Holubové: ani lítost, ani zvědavost. "Při všech strastech - ve stáří se už nemluví o nemocech, pokud nejsme v nemocnici, ale o potížích," stojí příznačně v Necestou cestou). Zato vypravěčce se tím, že průvodní znaky stáří přenese na jinou osobu, otevře důležitá cesta k soucitu, a to možná i s tušenou příští podobou sebe samé: "Ach, jak mně ho bylo líto!"

Čteme-li Víc než jeden život tak trochu po rubu, u vědomí toho, že se pod proklamovanými klady mohou zcela holubovsky tajit smlčené zápory, najdeme tu ještě druhé výrazné téma, které se stářím volně souvisí, totiž osamělost. Mezi dobou, kdy "slunce pálilo do zad a vonělo medem [...] - a nikdo nebyl sám", a časem vyprávění zeje přeryv tak velký, jako by si člověk "vzal cizí kabát a navlékl život, který mu nepatří". Vypravěčka ho sice vysvětluje důvody historicko-politickými (a taky že tu byly; činorodá docentka dějin umění by se bez nich s velkou pravděpodobností nezastavila tak brzy, aby stihla ještě dráhu spisovatelky), nepřeslechnutelně - a v tuto chvíli pro autorku možná ještě příliš bolestně - tu ale zaznívá existenciální nouze: "A teď hledám děti, muže, sebe. Minulost, přítomnost. A bílou holí oťukávám budoucnost." Existenciální je koneckonců i deklarované téma knihy, vzpomínka na nepochopeného, duševně křehkého otce, jehož nešťastné stáří prožité v osamění je pro člověka ve vypravěččině situaci historií, která "otlačuje všechny kouty duše".

Není sporu, že Starpan představuje hojivý lék na jistou podobu samoty: ve společnosti tohoto muže, který obřadně nabízí vizitku "podle formy i písma předválečnou" a jako takový je příslušníkem světa, z něhož Miloslava Holubová pocházela, lze znovuprožívat svět, který zanikl, svět již obecně nesdílené paměti. Starý pán do značné míry kompenzuje i vypravěččinu docela hmatatelnou potřebu být ještě předmětem mužského obdivu, mít zase společníka, partnera. A kromě jiného je i ztělesněním dialogického principu.

"Trychtýř starodávného gramofonu"

V symboličtější rovině prózy je ale Starpan především někdo, kdo umí naslouchat: "jako by vedle sedělo pouze ucho, trychtýř starodávného gramofonu, a to ucho se chvěje [...] jako nejcitlivější membrána, a tak beze slov, cudnou a živou účastí, odpovídá na každou vyslovenou větu". Starpan, moudré ucho Stáří, vnáší do celého vyprávění i zásadně důležitou optiku konce, bilancování, účtování a shazování tíže. Teď to už není ten starý pán, který budí lítost tím, jak je "žalostně sešlý" a "všechno na něm je prastaré". Ne, tenhle Starpan nemá daleko k majestátnímu Starému dnů z vidění proroka Daniele a jeho ucho poskytuje vypravěčce spojení s věčností, a to v dikci, která místy doslova přebírá slova z Holubů na náměstí: "Doposud jsem stála [...] s rukou na klice dveří zde u Starpana - ale něco ze mne bylo také tam v dávném čase, kdy jsem ještě nebyla [...] - a současně jsem se cítila daleko, předaleko odtud, kde bylo všechno přesublimované, přebolené [...] - ale však, to zde i ono tam, obojí záva/žné, skutečné."

Odhmotněný Starpan naslouchá vyprávění duše, jíž po dramatickém průletu světem nezbývá než navrátit se do otcovského domu. Tak jako v příběhu o návratu ztraceného syna, i zde je Starpan zároveň Otcem i otcem. Vzájemná provázanost Starpana s vypravěččiným tatínkem je soustavně budována od první stránky knihy: ještě v závěru téhož úvodního odstavce, kde je Starpan charakterizován znaky postupujícího stáří, čteme, že otec měl v rodinném podání "nos faraona křížený Indiánem". A Starpan? Ten "měl nos zrovna takový". Starpan má stejný smysl pro poetizaci každodenní reality jako tatínek, ve slunečné májové dny chodí na slunce jako tatínek, používá stejná slova jako tatínek, všímá si života ptáků stejně jako tatínek, pochopení vepsané v jeho tváři připomíná účast patrnou ve tváři již mrtvého otce. Rozhovor vypravěčky knihy (která se ve svém prvním vydání v samizdatové edici Kvart Jana Vladislava jmenovala Život posmrtný) se Starpanem je v tomto smyslu vlastně pozdní náhradou za neprobdělou vigilii u otcova těla, dodatečným porozuměním tomu, co bylo možno pochopit už tehdy, "v jeho tiché, posmrtné blízkosti, rozevřené a klidné, podivně výmluvné, vše přerovnávající".

"Co se dělá s nepovedeným životem, pověz!"

V knize, kde se toho tolik odvíjí od Starpana, bychom mohli očekávat, že tato postava bude též východiskem příběhu "cesty k otci", kterou Jiří Brabec považuje přímo za obsah prózy. Nabízelo by se, že vypravěčka uvidí Starpana, ten jí připomene otce a odtud se bude odvíjet vzpomínkové pásmo, které vynese na povrch vědomí ať už skutečnou, nebo domnělou dávnou vinu. Kupodivu tomu tak není, a kupodivu je to v logice věci.

Příběh cesty k otci se odvíjí od odložené biedermeierovské skříňky, a pokud je cestou k otci, ta cesta vede přes vlastní nitro. Almárka, původem z tatínkova rodného mlýna, se ocitla u cizích lidí, "protože se nám do nového bytu nevešla". Při jedné návštěvě je, zřejmě z touhy po blízkosti či aspoň sounáležitosti, důvodem ke shledání tak radostnému, jako když člověk nenadále potká "v cizině příbuzného". Kdo byli ti "my", kteří ji hodili přes palubu, a co se stalo s jejich "novým bytem" - rozuměj místem, ale i způsobem bytování? Bůhsuď. Zbylo osamocené "já", jemuž almárka náhle připomene, že patřívalo (a v určitém rozměru jednou provždy patří) i k jinému "my" - k rodině, odkud vzešlo, k rodičům, jejichž manželství se rozpadlo, a sourozencům, kteří se přitom svorně postavili na matčinu stranu - k nešťastnému rodinnému příběhu, do něhož patří i otcova nezdařená sebevražda a jeho následující "dvacetiletý ne-život, ne-smrt". Jistě přitom není náhoda, že se v knize mluví také o "pokračování a přenášení osudu".

Zrcadlila-li se slunná tvář otce v Starpanovi, jeho rozporuplnější a tragičtější rysy mnohdy jako by nacházely svůj odraz ve vypravěčce. Jeho nespavost v době manželské krize předjímá tu její. Hořkost nad vyvržeností ze světa, kam patřil, a ukřivděná "ztracenost v šeré hlubině" jsou zkušenostmi, které ji mají varovat před stejnou reakcí na osamělost, jakou prožívá sama ("[...] že zkušenostmi mínil poznání, ke kterému přišel skrze horu trápení. A toho že nás chtěl ušetřit"). V její "zuřivé lítosti"a "trucovitém šílení" po matčině smrti se ozývá "čistě tatínkovské běsnění". A koneckonců i domýšlené otcovy rozhovory s almárkou, "svědkem mlčenlivým", souznějí s povzdechem adresovaným téže rodinné paměti: "Co se dělá s nepovedeným životem, pověz!"

"Pro sebe zůstala lajdák, jakým bývala"

Právem se vnucuje otázka, nakolik je bezejmenná vypravěčka Života posmrtného totožná s vypravěčkou Holubů na náměstí a Necestou cestou, či ještě, nakolik se do ní promítá přímo Miloslava Holubová: nakolik je i ona se svým psaním pokračováním znovuobjeveného otce, jenž si "zapisoval své sny, úvahy a myšlenky, které neměl komu říct" do sešitů psaných "ve velikém trápení a samotě".

Ponecháme-li stranou Starpana, nejvýraznějším rozdílem mezi příběhem autorky a vypravěčky je konstelace vypravěččiných sourozenců. Miloslava Holubová měla dva bratry: Miloslava a Radka. Bezejmenná vypravěčka Života posmrtného má sourozence tři: Mojmíra, žijícího stejně jako skutečný Miloslav v emigraci, Václava a Libuši. Spojuje-li reálnou autorku s vypravěčkou řada životních osudů - vězení, osobní následky událostí roku 1968, pobyt v rehabilitačním ústavu v Kladrubech - i osobnostních rysů, jako je "povídavost" spjatá s vírou v očistný a osvobodivý význam vyprávění minulých dějů, až umanuté hledání skrytého smyslu věcí, víra ve "vesmírnou režii" či záliba ve výtvarném umění, s Libuší ji nepřehlédnutelně pojí Libušin syn David, jehož jméno hláskovou stavbou nápadně připomíná jméno jediného autorčina syna Martina. David pobývá v době matčina věznění v internátu jako Martin, v dospělosti žije v cizině jako Martin a nadto je div ne ústřední postavou několika významných pasáží knihy - zatímco vypravěččiny tři vlastní děti jsou natolik podružné, že ve dvou případech dokonce ani nevíme, jak se jmenují. V podobné logice věci se nese skutečnost, že o otci vypravěččiných dětí nepadne ani zmínka, kdežto Libušin manžel Petr je zcela ústrojnou součástí děje. Jistý význam pak nese i samo Libušino jméno: "zuby mám po tetě Libušce," říká o sobě vypravěčka autobiografie Necestou cestou. Po maminčině sestře.

Libuše a vypravěčka se v sobě navzájem zrcadlí natolik, že v jejich dialogu - jako třeba v tom, jejž spolu vedou nad sešity zápisků léta mrtvého otce - je těžko vůbec rozpoznat, kdo je kdo. Oba ženské hlasy jsou nakonec jen fasetami téhož samomluvného Já, podvojnou sebeprojekcí autorky, jejíž ambicí není fabulovat, nýbrž zmnoženou perspektivou prohloubit "hledání cesty ven z naší slepoty". Za výrokem o tom, že v mateřství přepečlivá Libuše "pro sebe zůstala lajdákem, jakým bývala", proto můžeme zahlédnout potměšilý pohled Miloslavy Holubové a bez výčitek, že se tak prohřešujeme proti dobrým literárním mravům, ho autorce spiklenecky oplatit. Že je táž nepřítomnost vypravěčky vysvětlena jednou jejím pobytem ve vězení a podruhé léčbou tuberkulózy páteře v sanatoriu (s tuberkulózou se léčila autorčina matka)? A že si je těžko představit už jen existenci zařízení toho jména v době, kdy "Petr a Libuše byli zavření" v očividně komunistickém kriminále? - Inu to víte, já jsem na tyhle věci byla vždycky hrozný lajdák...  - Jako bych paní Holubovou slyšela.

"Duše bojovníka"

Miloslava Holubová, dívčím jménem Jeřábková, se narodila 19. února 1913 v moravském Skrchově v rodině inženýra chemie, který se vypracoval až na majitele továrny jménem Telurie (po znárodnění Barvy laky), kde se vyráběly barvy ze zemitých hlinek.

V rodině nasála duchovní klima prosycené zájmem o humanitní oblast - "poradcem četby" tu byl Arne Novák, s jehož předčasně zemřelým synem Radovanem se v útlém mládí blízce přátelila. Na kulturní návyky, které zakládaly možnost odstupu, dokonce snad určité povznesenosti nad bídu světa, nikdy nerezignovala: ke vzpomínkám, jejichž trpkost léta nezahladila, patří návrat z vězení "oslavený" u tety Boženky v kuchyni, kakaem z otlučeného kuchyňského hrnku vypitého u "stolu potaženého vikslajvantem" - když přece ke svobodě člověka neodlučně patří "pěkně prostřený stůl a čaj z pěkných šálků", obojí dostupné i uprostřed sebevětší hmotné nouze.

U vědomí vlastního privilegovaného postavení se u Jeřábkových pěstovala citlivost pro otázky sociální, a to nejen v rozměru intelektuálním, ale i praktickém. Tak jako maminka Jeřábková zachránila panskou Terezku po špatně provedeném tajném potratu, je vypravěčka Necestou cestou nápomocná radou i činem prostitutkám, s nimiž je zavřena do jedné cely - snad s vyhlídkou, že šikanou zvýší psychický tlak, který napomůže jejímu doznání. Namísto toho si svým přístupem a snahou porozumět mezi nimi získala sympatie a respekt, to vše ovšem při zachování vědomí společenského odstupu - i ve vězení tykání bylo přes veškerou snahu autorky nemožné. Tuto zvnitřněnou stavovskou hrdost si paní Holubová uchovala do konce svých dní: se samozřejmostí někdy až přezíravou dovedla přijímat úsluhy druhých, jako by byli její panskou, hospodyní či šoférem, se stejnou samozřejmostí ovšem dokázala poskytnout uvážlivou pomoc tak, aby její rozsah přesně odpovídal nouzi potřebného.

Další součástí rodinné výchovy bylo sokolské tužení "zdravého těla", ústící v zásadu "to (tj. slabost, malomyslnost, sebelítost) si nesmíš dovolovat!". Rubem této devízy ovšem byla jistá křehkost, pramenící z přesvědčení, že "kdyby člověk povolil v jednom bodě, všechno by se mohlo sesypat". To, co Miloslavě Holubové pomohlo přežít věznění s nefungujícím topením, nezavírajícím se okýnkem a střechýly v cele stejně jako léta na hranici chudoby a bolesti těla, nakonec vytvořilo právě ten krunýř, jehož se v závěrečném období života usilovně snažila zbavit.

"A to všechno přišlo ke mně skrze zrcadlo"

O tom všem se ale, jak je pro autorku charakteristické, v Necestou cestou dozvídáme jen okrajově, čteme to mezi stránkami a mezi řádky: v jejích vzpomínkách na čas dětství jde mnohem více o vytyčení půdorysu rodící se osobnosti, o hledání určujících souřadnic, které pod zorným úhlem stáří vytanuly z přediva života, o hlubinnou pravdu, k níž se je třeba draperií dějinného času prosoukat a prodrat. Jenže: jak nalézt pravdu, když "naše poznání je pouze částečné, plné je jen u Boha - stojí v Bibli psáno"?

"Možná, že nebude ani tak důležité, co jsem vybrala k napsání, jako to, co přitom pochopím," říká vypravěčka v úvodu knihy Necestou cestou, na rozdíl od předchozích dvou próz už na první pohled laděné jako "skutečné" vzpomínky. Zůstaneme-li však u této představy, snadno se mineme s nejvlastnější povahou díla, které Jiří Peňás ve své recenzi Inventarizace ztrát výstižně nazval "autoterapeutickými pamětmi".

Není přinejmenším zvláštní, že memoáry autorky, která svou první sondu do rmutu na dně vlastní duše vystavěla na vzájemném zrcadlení a prolínání postav, začínají vzpomínkou na "zrcadlový kus nábytku"? A že tento kuriózní "zrcadlový triptych" byl v jejím dětství označován jménem "psýcha"?

Otázka po pravdě, vyslovená příznačně již na první stránce, v jakési preambuli vzpomínkové knihy, nejenže uvádí na scénu první emblém dětství, ale dokonce ho svou formulací přímo předjímá: v citované pasáži z prvního listu Korintským apoštol Pavel ve snaze vyjádřit rozdíl mezi poznáním věku tohoto a věku příštího srovnává chápání dítěte s chápáním dospělého člověka; dítě jako by vidělo obraz lomený "v zrcadle" tam, kde dospělý vidí "tváří v tvář".

Dvoukřídlé skrchovské zrcadlo, poučené tradicí zrcadlových síní, bludišť a vypouklých zrcadel stejně jako problematickou pravdivostí fotograficky "přesného" zpodobení, vrací Pavlův příměr čtenáři v zrcadlovém obraze: nedospělé dítě nejenže není pohledem do trojice pokaždé jinak nastavených zrcadlových stěn uvedeno na scestí bludu, ale převrácený obraz je dokonce vede k těm nejpodstatnějším otázkám, jaké si lze v přítomném věku klást: Kdo jsem já? Jaký je vztah mezi bytím a zdáním? Mezi světlem a stínem? Mezi viděným povrchem a tušenou propastí? Kde ve mně sídlí a odkud se bere to, co vidí za obrazem děvčátka "v krásných šatech s bílým límečkem" osůbku, která tajně mlsá cukr v kuchyni a nepřizná se, když na útěku převrhne vázu s květinami? A ještě: je člověk jen sumou genetických rysů, které ho pevně vážou k rodové tradici, nebo něčím docela novým, původním a nezaměnitelným, co směřuje... Kam vlastně?

"Mezi tím vším jsem existovala, ani nevím jak"

Holubová vzpomínky na celý život původně psát nemínila, jejím prvotním záměrem bylo vrátit se k složitému dětství a tím způsobem se zpětně vyrovnat s jeho traumaty, odemknout, co bylo zavřeno "za ocelové dveře", přivést k sobě srdeční orgán, který už dávno nebolel, protože "dávno neživě visel v mrazírně" - jak čteme v krátké próze Poštovní schránka z roku 1965.

Kniha však byla nakonec napsána takříkajíc čtyřručně. Paní Holubová odjakživa psala těžce, v okamžiku inspirace a tíhla spíš k výraznému fragmentu než k trpělivě snovanému vyprávění. Po prvním záchvatu mrtvice však přestala být schopna systematičtější práce vůbec. Tehdy se spolupráce na knize, s níž se autorka už dlouho potýkala, ujala Marie Rút Křížková a začala to, co v knize chybělo, doplňovat upravenými přepisy nahraných rozhovorů - a při té příležitosti se nejspíš změnil i celkový záměr knihy.

Životní osudy Miloslavy Holubové si zachycení v plné šíři jistě zasluhovaly - roku 1998 se jejího příběhu ostatně chopila i Tereza Brdečková ve svém televizním cyklu Ještě jsem tady, v němž se snažila zachytit osobnosti, jejichž význam má být uchován v paměti národa. Životaběh Miloslavy Holubové především po druhé světové válce dramatické zvraty rozhodně nepostrádal: peripetie rodinného života a složitá povaha jejího otce, která ho dovedla až k pokusu o sebevraždu; lehkomyslně nedostudovaná práva; nešťastné manželství s mužem o třináct let starším, uzavřené rozvodem; na začátku padesátých let vášnivé vzplanutí k vysoce postavenému komunistovi; čtrnáctiměsíční pobyt ve vazební věznici, během něhož se měla přiznat k tomu, že věděla o bratrově a maminčině úmyslu emigrovat; poválečná studia dějin výtvarného umění s profesory Cibulkou a Matějčkem; sňatek s mužem o čtrnáct let mladším, než byla sama; důvěrný vztah s ženatým filozofem Janem Patočkou; víceméně vynucený odchod z Vysoké školy uměleckoprůmyslové; rozvod s druhým mužem, který se během pracovního pobytu ve Spojených státech rozhodl založit novou rodinu, a jeho pozdější sebevražda; rozchod s Patočkou; emigrace syna Martina; znovuzískání víry, spolupráce s knězem Josefem Zvěřinou a pozdní návrat do katolické církve, přesněji řečeno do její státem nekontrolované části; podpis Charty 77... Nemocná záda, žaludeční vředy, následky těžké autonehody, recidivující rakovina...

Při hodnocení "pravdivosti" vzpomínek Miloslavy Holubové je třeba způsob vzniku knihy vzít v potaz. Tuším, že kdyby byla dokázala celou knihu napsat sama - což nebylo příliš pravděpodobné - bývala by k sobě byla přísnější a kritičtější, než když vyprávěla tváří v tvář druhému člověku, natožpak blízké osobě. Jak mi řekla sama Marie Rút Křížková, někdy - jako například v pasážích věnovaných vztahu s Patočkou - udávala tón vyprávění spíš ona nežli paní Holubová, která na tento vztah a zejména jeho ukončení vzpomínala s jistou hořkostí a do psaní ani vyprávění se jí zvlášť nechtělo. Jako redaktorka knihy Necestou cestou jsem přišla už k tvaru víceméně hotovému, podrobněji se ptát mě tehdy nenapadlo.

"Stále se s chutí nachází něco obohacujícího"

I přes snahu o jednotící redakci si ale bedlivý čtenář při troše pozornosti rozdílů ve stylu sám všimne: pasáže psané paní Holubovou mají formálnější ráz, liší se vyšší nasyceností sdělení, typické jsou dlouhé věty s oblibou prokládané pomlčkami a jinými interpunkčními znaménky stejně jako bohatší jazyk s četnými obrazy a vloženými výjevy, které symbolicky dokreslují líčené děje.

"Stáří k nám přichází jako prostor setkávání, vnímání a jiných prostých dějů, které teprve teď odhalují svoje skryté bohatství, se kterými lze žít a ,hrát si' do nekonečna," píše Miloslava Holubová v závěru své knihy. Leckterá z výše zmíněných epizod by někomu vystačila na celou knihu. V chápání paní Holubové ale všecka ta pestrá životní zkušenost negarantovala nic, byla pouhým materiálem, východiskem k úvahám o běhu světa, jemuž se jako stará paní pokoušela znovu a znovu porozumět. V Necestou cestou si vybavuje rozhovor ve vězení, kde jedna spoluvězenkyně nemohla vyprávět žádný příběh, protože se jí nikdy nic nepřihodilo. "Vždyť nakonec i to trápení byl život," píše Holubová - o tolik lepší a zajímavější než "veliké prázdno, až děsivé nic."

Na sklonku života, když už se její život omezoval prakticky jen na byt a kdy na to, co se jí v životě stalo, začala pohlížet jako na něco neosobního, paní Holubová stejným způsobem přistupovala k četbě. I člověk, který má smrt nadohled, "do sebe něco pouští, něco znovu spřádá, a to všechno pilně zaměstnává i na posteli, když už se nemůže chodit". Přes své vzdělání a obrovskou čtenářskou zkušenost byla v pozdních letech svým způsobem naivní čtenářkou: více než výstavba a ustrojení literárního díla nebo více než krása ji zajímala lidská zkušenost, kterou porovnávala s tím, co znala, a právě v těchto intencích si o tom, co přečetla, ráda povídala s druhými. Proto také své knížky ráda půjčovala a jako součást dialogu do nich vpisovala poznámky.

Když se dnes, po dvaceti letech, za paní Holubovou ohlížím, vybaví se mi především žena, která se snažila na všem najít nějakou lepší stránku, která s pozoruhodnou vytrvalostí a zájmem pracovala na čemsi, co by se snad dalo nazvat sebezlepšování - a to nejen díky milosti víry, která ji přivedla k poznání, že "neodpovídá sama za sebe jenom sobě".

Mně samé se vryly do paměti dva její výroky, pronesené při vzpomínce na dobu, kdy pracovala na značně nejistou smlouvu o dílo v Památníku národního písemnictví a živila dospívajícího syna. "Když nic nekupuješ, tak peníze nepotřebuješ" a "Představ si, já dělám celej den, co mě baví, a oni mě za to ještě platěj".

Považuji za velký dar, že mi bylo přáno alespoň na čas být v holubovském "prostoru setkávání" hostem.

(Listopad 2001 a říjen-listopad 2021)

Šárka Grauová (1965), portugalistka a anglistka, vyučuje portugalsky psané literatury na FF UK. Vedle překladů portugalské a brazilské prózy (Joaquim Maria Machado de Assis, Ana Mirandová, Mário de Andrade, Vergílio Ferreira, Chico Buarque, Lima Barreto) se mj. podílela na překladu Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové (2007). Jako editorka připravila například Let let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové nebo Kvete-li vinný kmen Milana Balabána.