Stoletá válka a Jak se psaly dějiny ve 13. století

Dva nové svazky pozvolna se rozvíjející ediční řady Medievistika, kterou začalo v roce 2014 vydávat nakladatelství Karolinum (dohromady zatím vyšlo osm titulů, vše překlady z francouzštiny, což záběr řady prozatím dosti limituje) v sobě skrývají pokusy podívat se na francouzské dějiny 13. až 15. století novýma, dokonce by se chtělo říci starším bádáním nezkalenýma očima. V obou případech se jedná o práce relativně nové: Stoletá válka Borise Bovea vyšla v roce 2015, Jak se psaly dějiny ve 13. století Bernarda Gueného o rok později. První z nich se pokouší zbořit vžitou představu o francouzsko-anglickém střetu jako o izolovaných konfliktech a namísto tohoto přístupu celou událost interpretuje jako státní či dokonce národní válku. Stoletou válku Bove vymezuje devadesátými lety 13. století až polovinou 15. věku, což již samo o sobě evokuje gradualistickou interpretaci a z vojenského střetu činí braudelovské dlouhé trvání. Přehlédneme-li názory francouzské medievistiky 20. století, pak se autor kloní spíše k těm historikům, kteří kladou důraz na ekonomické aspekty a pozdní středověk interpretují jako období krize. V podání Borise Bovea však ona krize nemá podobu krize ekonomické. Naopak, krizi reflektuje jako krizi celospolečenskou, především však jako krizi státu a veřejné moci, pro niž jevy například demografické povahy (černá smrt) nehrají rozhodující úlohu. Konečné vítězství Francouzů ve stoleté válce za krále Karla VII. pak interpretuje jako překonání oné dlouhodobé státní krize, přičemž velký důraz klade na francouzské národní sebeuvědomění, jež ve svém důsledku vedlo k vytvoření národního státu, který v sobě měl již prvky státu moderního. V mnoha ohledech jde o výkladový model pozoruhodný a vedoucí k hlubšímu zamyšlení, a to i přesto, že ho autor zkonstruoval bez zřetele na již více než půl století trvající diskuse v evropské a americké medievistice o povaze pozdně středověké krize. Jako mnoho francouzských medievistů i Bove totiž vychází z úzkého a omezeného domácího úhlu pohledu. Přístup, který volí pro dějiny a formování národního státu ve Francii v 15. století, by ale bylo velmi vhodné konfrontovat i se stejnými jevy v pozdně středověké Anglii. Možná by důsledná komparace poněkud zproblematizovala autorovy dosti jednoznačné a někdy poněkud tezovité soudy, i když zároveň není možné vyloučit, že by je v některých aspektech naopak podpořila. V tomto ohledu tedy Boveho kniha není příliš ovlivněna dějinně interpretačním přístupem Marka Blocha, jenž ale ve skutečnosti stál u počátků výkladů francouzsko-anglického soupeření ve 14. a 15. století prizmatem dynamicky se rozvíjejícího francouzského národního sebeuvědomování. I přesto ale představuje Boveho Stoletá válka knihu inspirativní, obdobně jako v sedmdesátých letech stojaté historické vody rozčeřily monografie Jeana Faviera, jenž ale kladl mnohem větší důraz na aspekty ekonomické povahy, kdežto Bove vidí rozhodující příčiny celospolečenských změn v rovině politické.

Druhá kniha z pera Bernarda Gueného působí na první pohled poněkud rozpačitě. Nikoli kvůli autorovi, jenž dnes již patří ke klasikům medievistického bádání, ale proto, že jde o knihu nedokončenou, vydanou z autorova rukopisu. Její francouzský editor Jean-Marie Moeglin v předmluvě nejen velmi dobře vystihuje přínos Bernarda Gueného k bádání o intelektuálních dějinách středověku a především pro poznání dílen tehdejších kronikářů, kteří sami sebe považovali za historiky, ale zároveň osvětluje i strukturu knihy věnované dílu mnicha Primata ze Saint-Denis, nazvanému Román o králích, jenž se stal součástí propagandistických Velkých francouzských kronik. Z Moeglinova textu je patrné, že většina kapitol má již téměř tiskovou podobu, jiné naopak zůstaly jakýmsi konceptem, s jasnou stavbou, avšak přece jen nedotažené do konce. Z interpretačního hlediska považuji za nejpřínosnější ty části, v nichž Guenée analyzuje mnicha Primata jako kompilátora a zároveň jako překladatele. V obou rovinách totiž nachází Primatovu autorskou originalitu, a to jak ve způsobu práce se staršími texty, jež mu byly historiografickými prameny (kronikář například vynechal pojednání o zvycích a původu Galů a celou svoji práci pojal jako dějiny Francouzů), tak pojmoslovnou učeneckou hru s francouzským jazykem, jejíž součástí bylo hledání či "vynalézání" ekvivalentů k latinským originálům. Obdobně jako Bove v analýze stoleté války i Guenée shledává v Primatově Románu o králích jeden ze způsobů, v daném případě intelektuální povahy, konstrukce národního Francouzského království (nikoli Francie), přičemž nositeli národní státnosti jsou v jeho pojetí zcela jednoznačně Francouzi, vytěsňující Galy a s nimi i římskou Galii. S formováním národního království souvisí i Primatova úpěnlivá snaha stvořit z Paříže (a z opatství Saint-Denis jako královského pohřebiště) skutečný a od počátku zemských dějin všudypřítomný střed státu, přičemž Paříž chápal jako "učitelku celého světa", jež byla podle jeho přesvědčení založena dříve než Řím. Z hlediska faktograficky zaměřené historie byl podle "klasického" bádání Primat bezcenným autorem, Bernard Guenée však ukázal, že svou osobitou konstrukcí francouzských dějin byl naopak autorem velmi jedinečným a zároveň pro budoucnost mýtotvorným. I z tohoto důvodu můžeme jen litovat, že Guenée již nestihl ke své nedokončené knize připojit závěr, a že tedy kniha zůstala torzem, i když torzem vskutku cenným.

Turnaj víry

Turnaj víry představuje zevrubný pokus o analýzu sporu o kalich na basilejském koncilu. Dušan Coufal svoji knihu pojal jako pokračování své předchozí monografie (Polemika o kalich: mezi teologií a politikou 1414-1431), jež stejnou problematiku, tedy teologické polemiky o kalich, zkoumala pro válkou naplněné mezidobí dvacátých let 15. století. Z hlediska velkých politických dějin nepřináší Coufalův Turnaj víry ve faktografické rovině nic zásadně nového (v jednotlivostech ale samozřejmě ano). Ostatně autor o to ani neusiloval a svoji pozornost zaměřil na traktátovou literaturu a na nuance teologických střetů o prapodstatu husitské víry, tedy o kalich. Snadno by mu bylo možné vytknout, že se koncentroval pouze na jeden jediný článek čtyř artykulů pražských a že přehlížením tří článků dalších svoji interpretaci předem omezil. Jedním dechem je však nutno dodat, že kdyby k problematice přistoupil komplexně a kdyby stejnou pozornost zaměřil i na trestání veřejných hříchů, svobodu kázání a zákaz světského panování církve, kniha by se rozrostla do olbřímích rozměrů a zabrala by několik let práce (její vydání by bylo v nedohlednu), a to i přesto, že polemika o kalich byla ve své době z kvantitativního hlediska v traktátových sporech zastoupena nejhojněji. Na druhé straně, a to je třeba přece jen podotknout, na samotném basilejském koncilu, jehož průběh a především jehož střet o kalich tvoří stěžejní část Coufalovy knihy, bylo o tři další články husitského programu bojováno stejně urputně jako o kalich.

Úvodní kapitoly knihy jsou věnovány době, kdy ještě nebylo jasné, že reprezentanti církve přistoupí na plnohodnotný dialog s husitskými (pro ně stále ještě) heretiky. Především Soudce chebský, respektive celé rokování v Chebu, však situaci změnilo a vytvořilo podmínky pro jednání na basilejském koncilu. Na druhé straně však Soudce chebský příští dohodu předem komplikoval a dával jí těžko překročitelné hranice, protože husité přisuzovali jeho závěrům větší význam, než jaký měl. To byl, jak Coufal ukazuje, jeden ze základních problémů "turnaje víry", respektive z něho později pramenících kompaktát. I basilejská, respektive jihlavská kompaktáta si totiž po celé 15. století obě strany vykládaly jinak (a jinak si je vykládali i umírnění a radikální utrakvisté v Čechách) a jedna druhou osočovaly z jejich nedodržování.

Všechny další kapitoly Coufalovy knihy jsou podrobným rozborem nejrůznějších argumentačních přístupů, v nichž ale mnohdy větší úlohu než teologie hrály politická taktika a účelovost. Výstižné jsou autorovy postřehy o tzv. vedlejších cestách, jež hledaly stále nové a nové teologické a především právnické argumenty především na straně oponentů kalicha. Několikaletá polemika o kalich, jak Coufal ukazuje, zcela jistě přispěla k rozvoji pozdně středověkého teologického myšlení, stejně jako kdysi Husova eklesiologie dynamizovala formulování jasných představ o církvi na straně katolické. Stejně tak musíme souhlasit s Coufalovým tvrzením, že basilejský koncil položil základy svébytné reformované církve, ačkoli to zcela jistě nebylo jeho záměrem. Přínosný je i jeho důraz na skutečnost, povětšinou poněkud opomíjenou, že oponenti kalicha byli součástí soudobé akademické obce, že mezi sebou měli velmi pevné vazby učitele a žáka, jež často určovaly jejich postoje. Zároveň se ale tato obec ještě lišila od "republiky" humanistů, neboť mezi nimi nepanoval tak čilý korespondenční styk, a právě koncil, respektive koncily, daly vzdělancům na poli teologie možnost předvádět svůj um a své vědění před ostatními. Proto se v polemikách, a platí to i pro polemiky o kalichu, objevuje tolik nových argumentů a argumentačních postupů (stejně jako argumentačních faulů), být originální se totiž cenilo. Nevýhodou české strany bylo, že po roce 1409, tedy po uvedení v život Dekretu kutnohorského, intelektuálové z Českého království z oněch turnajů vědění vypadli, zakopali se v zákopech do minulosti hledícího výkladu Písma jako jediného pravého a uznatelného soudce, a dostali se tak do izolace. Na druhé straně ale možná právě ona izolace, samozřejmě stejně jako pevné přesvědčení o vlastní víře a o její spasitelnosti, přispěly k tomu, že si v turnaji víry udrželi své místo a prosadili si uznání kalicha, tedy něco, o čem nemohlo být v době Husově, respektive v prvních letech po jeho upálení, řeči.

Coufal si je všech těchto aspektů velmi dobře vědom a podrobně je analyzuje a zasazuje do řeči pramenů. Vedle traktátové literatury přitom hojně pracuje i s deníkovými zápisky účastníků basilejského koncilu a následných jednání, což představuje v historiografii novum. Jisté riziko jeho přístupu spočívá ve skutečnosti, že možná až příliš věří v pravdivost oněch zápisků a na můj vkus až příliš málo problematizuje úskalí paměti, respektive sobě samému a účelu psaní přizpůsobené paměti. A to samé platí i pro hodnocení konkrétních postupů katolických oponentů. Mám zde například na mysli "reformní" program vídeňské univerzity, respektive vídeňských teologů, kteří odmítali jakýkoli dialog a tlačili na užití síly, tedy na zacházení s husity jako s heretiky. Ano, navenek, propagandisticky tyto názory propagovali, a to velmi vehementně, avšak mysleli je vážně, respektive nevěděli předem, že to je pouhá hra mimo politickou realitu? Dušan Coufal je ale ve svých soudech opatrný a povětšinou se striktně drží řeči pramenů. Nic proti tomu, je to jeho naturel historika a je dobře, že takový naturel má. Na druhou stranu je ale jasně patrné, na čí straně v polemice o kalich stojí. Jeho přístup je v tomto ohledu konfesní, což se promítá v podvědomém stranění utrakvistům, jejichž teologické argumenty ve střetu o kalich mu přijdou pádnější než argumenty katolických oponentů. Nechápejme však konfesnost v myšlení historiků pouze negativně. Oprostěme se od excesů především na katolické straně (i když se najdou i na straně evangelické) na konci 19. století, stejně jako v první polovině století následujícího. Jak ukazuje Dušan Coufal, i konfesní přístup může být přínosem. Škoda jen, že podobně uvážený konfesní přístup dnes nenajdeme i na straně katolických medievistů, a to nejen u nás, ale ani v západní Evropě. Pro poznání české reformace by to mohlo být obohacením, stejně jako je v mnoha ohledech obohacením Turnaj víry.