"Svět je dobrá báseň"

(S Petrem Františkem Burdou o práci v domově důchodců, devadesátých letech, Jaroslavu Eriku Fričovi, Ars poetice, tajemných synchronicitách a transkulturalitě)

Tvá cesta k akademickému působení nebyla přímočará, neodpovídala dnes obvyklému schématu: univerzitní studium - doktorát - odborný asistent. Naopak jsi předtím řádně přičichl k praxi, a to značně různorodé.

Pravda je, že se jako akademik příliš necítím. Po revoluci jsem studoval na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, ale těsně před státnicemi jsem byl vyloučen. Na pracáku jsem si pak rukou zakryl oči, roztočil se a zabodl prst do seznamu s nabídkami práce. Díky tomu jsem se "náhodou" stal součástí patrně prvního pokusu o hospicový přístup ke klientům v rámci České republiky. Božena Zimová, ředitelka domova důchodců v opuštěném torzu vesnice Malá Čermná, kam jsem nastoupil, měla neuvěřitelnou odvahu. Po našem prvním rozhovoru pochopila, že kamkoliv těžko zapadnu. Dala mi tři měsíce absolutní volnosti, a po uplynutí té lhůty jsem jí měl předložit projekt, co a jak chci s těmi starými lidmi dělat. Zažil jsem tam těžko uvěřitelný příběh o proměně standardního ústavu s pověstí domu, kam se chodí umírat, v dům naděje, který inspiroval ostatní zařízení podobného typu. Osobně jsem byl u mnoha klientů ve chvíli jejich odchodu ze světa. To mě hodně formovalo.

Tuto zkušenost jsi později reflektoval i teoreticky, napsal jsi několik prací z oblasti antropologie a teologie služby.

Ano, vlastně tomu vděčím za přijetí na hradeckou univerzitu. Na Katedře kulturních a náboženských studií totiž hledali někoho pro obor sociální a charitativní péče. Učil jsem všechny páteřní předměty a studenty jsem si dost oblíbil. Nikdy nezapomenu na studentku, která dostala rakovinu jazyka, umírala, ale přesto dělala zkoušky a bojovala jako amazonka. Strašně nás to semklo. Takovýto obor nelze studovat jen teoreticky nebo profesionálně. Člověk musí přestat dělat ramena a nechat se zasáhnout, brečet a padnout na kolena. Jenomže náš obor byl někomu trnem v oku. Rozhodl jsem se jej všemi silami zachránit. Zjistil jsem, že neexistuje žádná práce zabývající se antropologickými východisky charitativní práce, tak jsem se do toho s vervou pustil a vznikla kniha Kultura služby. Nepomohlo to: obor stejně zařízli. Úplně marný to ale zase nebylo. Mám v plánu se ke své zkušenosti z domova důchodců vrátit a napsat knihu o paliativním přístupu formou případových studií. Dodnes si pamatuju jména jednotlivých klientů, jejich životní osudy, detailně si vybavuju vývoj našeho vztahu.

Co následovalo po domově důchodců?

Pak jsem odešel na čtyři roky do kontemplativně-aktivního kláštera řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly. Žil jsem v režimu mlčení, modliteb a fyzické práce. Do té doby pro mě něco naprosto nepředstavitelného. Na tajňačku jsem se při tom scházel s mládeží, především z místního pasťáku. Když to prasklo, dostal jsem na výběr buď odejít z řádu, nebo jít do kláštera v Itálii, do Říma. Zvolil jsem Itálii. Tam jsem se dostal do kontaktu s místními bezdomovci a taky jsem během tajných toulek nočním Římem potkal na Španělských schodech Láďu Heryána. Tak nějak jsem si představoval, že by se mi líbilo být knězem. Po čtyřech letech života v klášteře, když jsem se chystal na věčné sliby, jsem se ale rozhodl, že odejdu, protože jsem začal mít hrůzu - ze svojí povahy. Další čtyři roky jsem si myslel, že bych mohl být klasickým světským knězem. Ale zase to trochu skřípalo. V té době už jsem v létě dělal literární tábory. Odešel jsem ze semináře, ale teologii jsem dostudoval. V průběhu studia na Katolické teologické fakultě jsem se živil všelijak, vykládáním náklaďáků, nočním hlídáním hlavní pošty v Jindřišské a podobně. Prim u mne hrála škola, tam jsem nikdy nechyběl. Do práce jsem chodil jen v noci. Paradoxní na tom bylo, že jsem někdy ve třídě seděl skoro sám. Bydlel jsem, kde to šlo, ve squatech, přespával ve sklepě školy. Teologie mě hodně bavila, a tak jsem, povzbuzen docentem Medem a profesorem Rethmanem, zkusil doktorát. Pak mi fakulta dala kancl a k tomu pracovní povinnosti v knihovně. Mým spolupracovníkem byl skvělý básník Kamil Bouška. To už jsem v noci nepracoval a kancl jsem využíval i k přespání načerno. Do toho jsem se oženil a měl prvního syna.

Jakým způsobem jsi tehdy živil rodinu?

První roky po dostudování byly tvrdé. Několik let jsem byl prakticky nezaměstnaný. Po dvou letech jsem nalezl záskok na gymplu s úvazkem 0,1. Dlouho jsem leštil kliky středních škol s žádostí o práci a cítil se děsně. Proto jsem zkusil konkurz na pozici odborného asistenta na univerzitě v Hradci Králové. Nevedlo mne k tomu sebevědomí, ale spíše zoufalství a pocit, že se už nemám kam obrátit, a proto si tak troufám. No, a ono to vyšlo. A ještě tu byla jedna pro mne důležitá zkušenost. Od roku 2000 jsem třináct let vždy na tři měsíce jezdil sklízet jablka a víno do severní Itálie. Tam jsem poznal zblízka některé muslimské komunity. To všechno mi pomáhalo rozvíjet elementární empatii a sociální vnímání. Moje takzvané intelektuální zájmy se vždy cídí a prubují žitou realitou na ulici mezi takzvanou spodinou, která je mou součástí.

[...]

Připravil Miloš Zapletal.

Petr František Burda (1972), teolog, antropolog, sociální pracovník, organizátor kulturního dění. Studoval na Pedagogické fakultě v Hradci Králové (1990-1993), v Teologickém konviktu v Litoměřicích (1998-1999) a na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (1999-2008), kde studia zakončil doktorátem v oboru Dogmatická a fundamentální teologie. Od roku 2009 působí na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, patří mezi zakladatele oboru Transkulturní komunikace. Kromě mnoha studií publikovaných v časopisech a sbornících je autorem knih Člověk a jeho cesta ke svobodě na pozadí humanistických koncepcí dvacátého století (2011), Obraz člověka ve filosofickém světě Karola Wojtyly (2011), Naděje proti vší naději: naděje v díle francouzského básníka Charlese Péguy (2012), O násilí v kultuře: girardovské reflexe (2013), Kultura: doličný předmět perzekučního mechanismu (2013), Kulturní proměny údolí Erlitztalu (s Pavlínou Rezkovou, 2013), Teoretická východiska praxe pomáhajících profesí (2014), Kultura služby: analýza a aplikace antropologických východisek (2014), Transkulturní cesty ke tkáním kulturního přediva (2014), On Transcultural Communication: A Challenge to the Global Thinking (2015), Za hranice kultur: transkulturní perspektiva (2016). Redakčně připravil vydání knihy Charlese Péguyho Eva (2003). Od roku 2004 organizuje každoroční sympozia a výtvarně-poetické dílny Ars poetica.