Lucie Zakopalová

Polská romantická vzpoura

a vzpoura proti romantismu

"Ten večer by se dal nazvat vzájemným otupováním se Poláků ve jménu Mickie...wicze... " píše na začátku svého slavného Deníku v roce 1953 Witold Gombrowicz, jako jeden z mnoha spisovatelů, kteří se neúspěšně pokoušeli rozbít symbolický svět zrozený z díla "národního věštce". Proč je romantismus i po dvou staletích stále jedním z klíčů k pochopení věčného sporu uvnitř Polska?

Letošní rok byl polským Sejmem vyhlášen Rokem romantismu. Důvodem je výročí vydání zásadní sbírky - Balad a romancí - v roce 1822. Ta je považována za počátek nové stylové epochy a právě o ni se na začátku 19. století rozhořel prudký spor mezi klasiky a romantiky. Její autor, Adam Mickiewicz, se stal ztělesněním, takřka synonymem tohoto literárního období, které v Polsku patřilo k nejbohatším, a jeho myšlenkový svět formoval polskou národní identitu natolik, že se zdá být živý i téměř sto sedmdesát let poté, co zemřel v Istanbulu, kde formoval polské legiony pro boj s carským Ruskem. Juliusz Słowacki, Cyprian Kamil Norwid, Zygmunt Krasiński, Antoni Malczewski, Seweryn Goszczyński, Józef Zaleski - ti všichni romantičtí spisovatelé jsou na druhém, třetím a dalších místech. Proč tomu tak je? Vybrané Mickiewiczovy texty skutečně dokázaly v silných básnických obrazech vyjádřit to, co cítila jeho generace, a jeho hrdinové se stávali světonázorovými vzory. Především v nich ale tragické události polských dějin získávaly svůj hluboký smysl a polský národ netrpěl bezdůvodně. Mluvíme tu totiž o době na jedné straně v Polsku kulturně a literárně bohaté, ale zároveň o situaci, kdy byla země rozdělena mezi tři záborové mocnosti, Prusko, Rusko a Rakousko, bez vlastní státnosti, na cestě od jednoho prohraného povstání k druhému a s pocitem zrady ze strany evropských států.

Projekt Polsko

Mickiewiczovo dílo je mnohovrstevnatější, ale v obecném povědomí formovaném především školní interpretací se samozřejmě postupně zúžilo na klíčové obrazy, citáty a symboly. Vracely se v polských dějinách nejsilněji vždy v podobných obdobích: během německé okupace za druhé světové války nebo za výjimečného stavu v osmdesátých letech minulého století. A stejně se opakovaly pokusy národní martyrologii dekonstruovat. "[...] a nikdo z přítomných nebyl tak nerozumný jako ta sešlost, kterou představovali a která ze sebe chrlila špatné, nevkusné a falešné fráze. Ta sešlost ostatně věděla, že je nerozumná - nerozumná proto, že se dotýká věcí, které nezvládla myšlenkově, ani citově - odtud ta úcta, ta kvapná pokora před frází, ten obdiv pro Umění, ten konvenční a naučený jazyk, ten nedostatek poctivosti a upřímnosti. Tady se jen recitovalo. Ale celá ta sešlost byla rozpačitá, nucená a falešná možná i proto, že se jí účastnilo Polsko, a vůči Polsku se Poláci nedovedou správně chovat, Polsko je přivádí do rozpaků, a tak se k němu chovají nepřirozeně - činí je nesmělými do té míry, že jim pak nic 'nevyjde', jak by mělo, a dostanou se do křečí - příliš Mu chtějí pomoci, příliš se Je snaží povýšit," dokončuje svou myšlenku Gombrowicz, který je jakýmsi Mickiewiczovým protipólem - ztělesňuje ono druhé Polsko v extrému tak typickém pro jeho veřejnou debatu: nejnesmiřitelnější kritika všech vad národního společenství a jeho symbolů.

Rozdělení Polska a neustálý boj o jeho státnost, ohrožení samotné existence země na mapě světa při posunování hranic podle přání velmocí, to vše jako by stálo za nemožností být Polákem jen tak, bez náležitého zdůvodnění a vymezení svých pozic. Zde také můžeme hledat prapříčinu bájných představ o české "lehkosti bytí" ve staletých hranicích českého království, kterou nám naši sousedé závidějí. Polský úděl je spojen s tíhou. Polská věc, sprawa polska, překračuje (má překračovat) individuální život. A pro příklady nemusíme chodit daleko. Letos v červnu proběhl ve Varšavě kongres "Polsko - velký projekt", jehož hlavním cílem bylo diskutovat o problémech, které zemi v příštích desetiletích čekají. V jeho východiscích čteme mimo jiné: "Výzvy, které před námi stojí, jsou gigantické a stav našeho veřejného života může budit pochybnosti. V této situaci nesmíme podlehnout pokušení utéct do klidu našeho soukromého života. Brzy by se ukázalo, jak je křehký." Vize a veřejná angažovanost jako povinnost intelektuála - i to je dědictví romantismu. Právě v té době se zrodilo Polsko jako duchovní projekt, který nemusí být přímo svázán s fyzickým státem a jeho institucemi. Může existovat i jako projekt pro budoucnost.

Za miliony miluji a trpím žalem

Pokud začneme číst Mickiewicze od Balad a romancí, můžeme se cítit jako doma, třeba jako v Kytici Karla Jaromíra Erbena. Útlá sbírka dnes nepůsobí revolučně, ale v roce 1822 (dodejme, že Kytice vyšla v roce 1853) bylo vynesení lidového žánru do vysoké literatury počinem, který jejího autora proslavil. Jen o rok později už seděl ve vězení za to, že byl ve Wilně, dnešním Vilniusu, členem tajného studentského spolku. A o další rok později byl deportován do Ruska, ačkoli ne tam, kde končila většina Poláků z carského (a později sovětského) rozhodnutí, tedy na Sibiři. Mohl se poměrně svobodně pohybovat a brzy se tak v petrohradských salónech seznámil s děkabristy a zanedlouho se vydal na cestu po Evropě, pobýval v Německu a nejdéle v Paříži. Do Polska se už ale nikdy nevrátil. Místo něj tam působilo jeho dílo, po baladách historická poema Konrad Wallenrod z roku 1828. Mickiewicz se stává duchovním otcem polských spiklenců plánujících povstání: titulní hrdina bojuje proti nepříteli všemi prostředky a obětuje svému vlasteneckému cíli i osobní štěstí. Pozastavme se u již zmíněného principu potlačení individuálního pro vyšší dobro, protože se stal jedním z prvků, které konstituovaly polské romantické paradigma. Opakuje se i v proměně hrdiny třetí části romantického dramatu Dziady psaného v Drážďanech, kdy ve vězeňské cele Konrad deklamuje: "Teď duší vtělený jsem ve vlast, v její stony, / polk jsem její duši tělem, / já a vlast jsme duší jednou. / Milion nazývám se - vždyť za miliony / miluji a trpím žalem."

Stejně důležitý se stal i výklad smyslu protivenství (nebo rovnou národních tragédií), jimž muselo Polsko čelit. Jeho osud je přirovnán k osudu Krista - s nadějí na zmrtvýchvstání a předzvěstí vykoupení hříchů (všech národů) skrze jeho utrpení. Polský mesianismus vyrůstá ze symbolických obrazů Mickiewiczových Dziadů, pařížských přednášek na Collčge de France na katedře slovanských jazyků nebo apokryfně evangelijních Knih národu polského a poutnictva polského."I umučili národ polský a pochovali do hrobu. Králové zvolali: Zabili jsme a pochovali svobodu. / Ale zvolali hloupě, neboť páchajíce poslední zločin naplnili míru svých nepravostí, i končila se moc jejich v tu chvíli, kdy se nejvíce radovali. / Neboť národ polský neumřel; jeho tělo leží v hrobě, ale duše sestoupila ze země, tj. z veřejného života do stinných hlubin, to jest do života rodin, úpějících v otroctví ve vlasti i za hranicemi vlasti, aby viděla jejich utrpení. / A třetího dne se vrátí duše do těla a národ vstane z mrtvých a osvobodí všechny národy evropské z otroctví." Knihy se mezi Poláky šířily skutečně jako katechismus, ale nebyli to jen Poláci, pro které byly určeny Mickiewiczovy myšlenky. Žil v exilu nepřetržitě od svých šestadvaceti let a jeho texty byly i obrazem budovaným pro západní oči. Na polskou otázku se ne(s)mělo zapomenout. Jednou z cest bylo i zveličení, tvoření extrémních, dobře čitelných symbolů.

Bůh vás chraň takových snů

Výrazně formulované názory zastínily u Mickiewicze různorodé vrstvy, nejednoznačnosti a básně rimbaudovsky smyslové, jako je najdeme v Krymských sonetech nebo v pozdních lausannských básních. A dominuje také v obrazu polského romantismu jako takového - mezi hlavní jeho podoby v učebnicích patří mesianismus, exaltovanost, vypjaté vlastenectví. O to zajímavější jsou hlubší pohledy směřující k samé struktuře textů, nebo ještě pod samotnou strukturu. "Mickiewicz, podobně jako jiní romantici, stále hledal přístup ke,zvláštním jazykům' vyvolených bytostí přebývajících na pohraničí života a smrti nebo pod náhrobním kamenem," píše ve své knize Znepokojivé slovanství profesorka Maria Janion, snad největší znalkyně polského romantismu. Stejně jako evropský romantismus se ten polský otevírá potlačovaným emocím, sexualitě, iracionalitě a tajemství - vyslovení nevyslovitelného. Vedle toho osahává i nejhlubší traumata - a opět, méně ta osobní a více národní.

Inspirace lidovou slovesností znamená sestupování k oblastem, které zůstaly z různých důvodů vytěsněné mimo hlavní diskurs. Jsou to například ženské hlasy - v různých podobách víl a nešťastných panen -, v oficiální literatuře zastoupené pouze v ustálených formách. Inspirují, přitahují, ale samy se také stávají důležitými postavami v dějinách - jako titulní Gražina z Mickiewiczovy rané poemy, která bojuje v bitvě místo svého muže. Objevují se také bytosti ze záhrobí, duchové, upíři a zjevení, kteří mohou nést všechny podivné a freudovsky znepokojivé vlastnosti, stesky a touhy. V řadě básní najdeme obrazy odkazující k nevyslovitelnosti - postavy mlčí, otevírají ústa na prázdno. Rozjitřené vědomí romantických autorů se pohybovalo mezi snem a skutečností, přičemž tomu prvnímu byla přikládána často větší důležitost jako oblasti, kterou nezastiňuje plochá racionalita každodennosti. Ostatně i temné hloubky byly tím, co v polském romantismus inspirovalo Karla Hynka Máchu, který psal v roce 1833 Edvardu Hindlovi: "Dnes jsem měl podivný sen; zdá se mi, že je toho příčinou čtení Lorda Byrona, Mickiewicze, a zříceniny Bezdězské. Bůh vás chraň takových snů; jedinký účinkuje snad na celé živobytí."

Analýza těchto hlubokých vrstev ale pochopitelně zůstává na akademické úrovni, v esejích elitních znalců literatury a kultury, bez větších šancí proniknout do širšího vědomí. A ačkoli Gombrowicz obviňuje Mickiewicze, že cíleně "zmírnil naši bolest, naučil nás nové kráse, která se na dlouhá léta stala povinnou," sám útočí spíše na způsob čtení básníkových děl, jejich lidovou a rozšířenou interpretaci, než na sám text. Gombrowicze dusí forma, společenské požadavky, poslání spisovatele - to vše, z čeho je vystavěn Mickiewiczův pomník. Tímto způsobem paroduje Pana Tadeáše, jedno z vrcholných Mickiewiczových děl, ve svém Trans-Atlantiku (1953), psaném rovněž v exilu. Epos Pan Tadeáš byl jakýmsi holdem staré, již neexistující šlechtické republice, polsko-litevskému státu, který se rozkládal mnohem dále na východ než současné Polsko (Mickiewicz studoval ve Wilně a narodil se ve vesnici na dnešním běloruském území). V určitém smyslu je to skutečně krásný obraz "zmírňující bolest", ale jako velké, synkretické dílo rozhodně nemá pouze jedno čtení. Trans-Atlantik naopak ironicky útočí na Poláky v exilu a jejich snahy dodávat si lesku svými velkými mistry, Chopinem nebo Mickiewiczem, ačkoli jejich texty trestuhodně zplošťují.

Východiska obou autorů jsou odlišná. Gombrowicz vždy vidí masky a role vnucené společností, chce osvobodit jednotlivce v jeho neopakovatelnosti, která ve společenství vždy zaniká, zatímco Pan Tadeáš spojuje, vytváří obraz společenství. A v tom byl Mickiewicz skutečně úspěšný. Tyto ještě mnoha lety vydestilované obrazy fungovaly jako národní pojivo, srozumitelné odkazy, a ačkoli ho polští intelektuálové desetiletí umně dekonstruovali ve svých textech, snažili se od něj veřejně odstřihnout a varovali před jeho schematismem, stále nemá žádnou jinou a dostatečně silnou alternativu. "Ó můj Bože! Zygmunt si přeci mohl vybírat a přebírat, zdědil celou rekvizitárnu polských hodnot! Uchovával rodinné, možná dokonce rodové odkazy minulých generací, které dnes dávaly smysl jen v jazyce a na krku tížily jako balvan povinností Poláka, syna, člověka. Bůh - Čest - Vlast, Víra - Vlastenectví - Rodina - Tradice - Katolictví - Dějiny," píše Mariusz Sieniewicz v románu Čtvrté nebe; Dorota Masłowska prokládá citáty z reklam lidovým mesianismem a vlastenectvím; a básník Krzysztof Siwczyk vykřikuje zoufale: Romantismus nechce skonat! I přesto zůstávají rekvizity a symboly neměnné. Zdá se dokonce, že tento spor je podstatou polské kultury a možná i jejím nejživotnějším zdrojem. Síla romantismem stvořených a lety vybroušených obrazů neustále vyvolává kritické reakce, snahy je dekonstruovat, rozebrat, rozložit. Z této vzpoury pak čerpá literatura, která se pokouší tvořit nové jazyky, zbavit se frází a starých forem. Ve stejném gestu, jakým byly v roce 1822 Balady a romance.

Poznámka

Balady a romance vyšly v českém překladu Vlasty Dvořáčkové, Dziady Adama Mickiewicze přeložil František Halas a Knihy národu polského a poutnictva polského Josef Matuš. Překladatelkou textů Witolda Gombrowicze je Helena Stachová.

Lucie Zakopalová (1984) je polonistka a překladatelka, absolventka slavistiky a literární komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, působí v Polském institutu v Praze.