Film Jan Žižka

Petr Jákl se v roce 2010 vydal na cestu hledání hrdiny. Po dvanácti letech se k témuž tématu vrátil. Obě hledání jsou ale po mém soudu příkladem nenalezeného. Jiří Kajínek může být hrdinou pro ty, kdo píší do věznic odsouzeným trestancům milostné dopisy a projektují si do nich své nesplněné sny, stejně tak může být hrdinou pro ty, kdo ho považují za nevinného, za oběť justiční mašinerie, či pro obdivovatele Miloše Zemana a jeho populistických kroků. Jinak je v Kajínkovi jakékoli hrdinství nemožné nalézt. V případě Jana Žižky je cesta hledání hrdinství rovněž trýznivá, myslím tedy v době před husitskou revolucí. Vidět hrdinu v lapkovi, který rozhodně nebral bohatým a nedával nakradené bohatství chudým, je stejně nemožné, jako ho vidět v potenciálním nájemném vrahovi. Hrdinství samozřejmě může mít mnoho podob, od obyčejné pomoci v extrémní situaci, přes hrdinství slova, až po hrdinství při obraně ohrožené země. Pokud by Petr Jákl zvolil za svého hrdinu Jana Žižku počátku dvacátých let 15. století, jistě by v něm obraz hrdiny (s řadou temných stránek) našel, na rozdíl od Kajínka. Jákl však šlapal úplně jinou stezkou a svůj film zarámoval heslem touhy po svobodě.

Touha po svobodě má rovněž desítky podob. V případě Kajínka je to jistě nakonec díky Zemanově amnestii naplněná svoboda v podobě propuštění z vězení. Je to však svoboda ryze individuální, jež nemá nic společného s hrdinstvím, svoboda volně se pohybovat a pomocí marketingu si vydělávat na živobytí. Pro Kajínka osobně to znamená hodně, pro nás vůbec nic. V případě Žižky, jehož příběh je v Jáklově filmu ukotven v politicky neklidném roce 1402, je ale svoboda, respektive touha po svobodě, dokonce ještě méně uchopitelná než u Kajínka. Za jakou svobodu měl Žižka v daný okamžik bojovat? Možná za svobodu-osvobození Václava IV. ze zajetí. Této nitky se ale Jákl nechytil. Svoboda se tak stala v jeho filmu pouhým plakátovým heslem. V samotném filmu není přítomná, snad vyjma individuální svobody neteře francouzského krále (ponechme stranou, že celá tato melodramatická linka je patrně nutným syžetem akčního filmu, avšak jinak je ve vztahu k Jindřichovi z Rožmberka zcela nesmyslná), která se vzepře svému nalinkovanému osudu a jíž k dosažení chvilkové svobody dopomůže rytířsky se chovající jednooký lapka Žižka (to, že o oko přišel již v dětství, nechme stranou, pro film i pro dějiny je to opět zcela nepodstatné, stejně jako skutečnost, že ani v době husitské revoluce Žižka zásady galantního rytířského chování nevyznával a jeho světu byly cizí).

Skutečnou svobodu Jákl spatřuje v husitské revoluci, zúžené do obrany před cizími agresory v podobě křížových výprav vedených Zikmundem Lucemburským, jenž ve filmu tradičně získal podobu slizké karikatury (podobně jako v nedávném filmu o Janu Husovi byl jako slizká karikatura zobrazen papež Baldassare Cossa/Jan XXIII., udělující audience ve vaně - představy filmařů o středověku jsou příběhem samy o sobě). Nic proti tomu. Touha po svobodě je v husitské revoluci neoddiskutovatelná (to, že tuto svobodu Jákl v prohlášeních po filmové premiéře spojil s válkou na Ukrajině a s ruskou agresí, je ale nakolik jednostranným a krátkým spojením, že je člověku za takovýto populismus až stydno). Pak měl ale Jákl natočit film o husitské revoluci a o roli Jana Žižky v revolučním dění. Buďme však rádi, že se ke skutečně historickému filmu Jákl neodhodlal, neboť by z něj asi bylo mnohem víc povytažených obočí než při zpěvu Ktož sú boží bojovníci v jeho filmu o zrození válečníka v roce 1402. Natočit historický film, tedy film s reálnými postavami a s reálnými událostmi, je dnes téměř nemožné, i když v případě Žižky by měl Jákl možnost nechat se vést skutečnými, dochované prameny vyčerpávajícími Žižkovými biografiemi z pera Václava Vladivoje Tomka, Kamila Krofty, Rudolfa Urbánka, Jaroslava Prokeše či Františka Šmahela (ale i knihami, jimž Žižkova biografie z nejrůznějších důvodů utekla pod rukama, tedy od Josefa Pekaře či Petra Čorneje).

Jákl však historický film točit nechtěl. Logicky si však položil otázku, kde se Jan Žižka zrodil jako válečník. Takovouto otázku si kladlo mnoho lidí před ním a nalézalo na ni nejrůznější odpovědi. Ti, kteří se ptají, zda u Žižky došlo k nějakému náboženskému obrácení, a zda se dokonce stal apokalyptikem, Jákla neovlivnili. On se ve svých úvahách řídil pouze těmi, kdo hledají kořeny Žižkových vojenských dovedností a válečnického umění. Ani na tuto otázku však Jákl odpověď nenašel. Do neklidného času, v němž ale Žižka nehrál žádnou podstatnou roli, zasadil milostný příběh, podbarvený sociálním útlakem a demografickou i hospodářskou krizí. V tomto ohledu v jeho filmu mluví obraz pozdního středověku, jak ho črtala schematická marxistická historiografie padesátých let, snad mnohem více než ve Vávrově trilogii. To je svým způsobem zarážející. Jákl si toho ale myslím není vůbec vědom, protože jeho obraz zrození válečníka vyvěrá z vidění temného středověkého světa jako společenství nacházejícího se v hluboké krizi. Hledání cesty z této krize má v jeho filmové řeči individuální povahu, i když nájemný vrah Žižka se v jeho filmu promění v zachránce nesvobodné ženy. Inu, proč ne, ve filmu je možné všechno. Aby však byl onen příběh uvěřitelný, bylo by třeba škrtnout všechna hesla o svobodě a spálit všechna celuloidová okénka, jež v Janu Žižkovi evokují Žižku a husitskou revoluci. Pokud by to Jákl udělal, bylo by všechno v pořádku a jeho hrdinové, Kajínek a Žižka, by byli zaměnitelní.

12. sjezd českých historiků

Ve dnech 20.-22. září se v Ústí nad Labem uskutečnil 12. sjezd českých historiků. Historičky se do názvu sjezdu prozatím opět nedostaly, jistě i proto, že spolupořadatelem je Sdružení historiků ČR (tedy nikoli historiček a historiků). Jistou útěchou historičkám budiž, že v podtitulu sjezdu se obdobně jako při minulém sjezdu olomouckém praví: "Profesní setkání historiček a historiků České republiky". Aspoň že tak, i když stále je to málo. Na samotném sjezdu, z jehož programu může jedinec vskutku prožít při ohromném (podle mne nadbytečném) množství hlavních panelů, volných panelů a kulatých stolů pouhý zlomek, ale historičky rozhodně nepřišly zkrátka a jejich hlas byl slyšet. To je první pozitivum. Genderová nerovnost, která v humanitních oborech nadále přetrvává a jejíž hradby je tak nesnadné rozrušit, představuje jeden z jevů zaostávání historiografií středovýchodní Evropy za Evropou západní. Ústecký sjezd byl ale nepochybně alespoň mírným nakročením do nového světa.

Druhé pozitivum profesního setkání historiků spatřuji v tom, že o něj projevují zájem mladí historici a historičky (na druhou stranu, zájem starší generace historiků, dnešních padesátníků, šedesátníků a věkovitějších, je u nás překvapivě malý, na rozdíl například od Polska). Mladí historici a historičky jsou sice spíše tichými pozorovateli, uzavřenými do svých témat, avšak navenek projevují zájem o obor, který se jinak zmítá, nejen u nás, v nejistotě a který hledá své místo ve veřejném prostoru. Třetím pozitivem je skutečnost, že ono profesní setkání nebylo omezeno pouze na historičky a historiky, ale že mezi účastníky debat a panelů bylo možné spatřit a především i slyšet kolegy z jiných oborů, především politology a v menší míře i sociology. Překročit hranice vlastního oboru je vždy přínosné, stejně jako má smysl nechat se analyzovat a kritizovat zvenčí.

Vedle pozitiv však ústecký sjezd dokumentoval i limity či neuralgické body dnešní historické vědy. Předně volbou témat volných panelů ukázal, že historiografie je dnes velmi atomizovanou společenskou vědou, v níž převládají témata velmi úzká, určená malému, vysoce specializovanému okruhu osob, které nepociťují potřebu uchopit dějiny jako celek, nahlížet historické skutečnosti komplexním způsobem v širokých sociálních, politických i kulturních souvislostech. Tato skutečnost se na ústeckém sjezdu po mém soudu projevila i tím, že zde bylo nastoleno jen velmi málo obecných témat či vyřčení výzev, přesahujících vlastní podobor, podnětů, které by oslovovaly historickou obec jako celek. To ale samozřejmě není vlastní pouze českému prostředí. Stejně tak na sjezdu nerezonovalo žádné historické období či žádný historický problém, jako je tomu například dnes v Polsku "historia ludowa", tedy "dějiny lidu". Rovněž politika dějin, v níž se stýkají a potýkají historici s politiky, zůstala překvapivě stranou, stejně jako plagiátorské aféry, které posledních pět let hýbaly - i když podle sjezdového dění spíše nehýbaly - světem historiků a historiček. Jistě, vše někde na okraji zaznělo, nejvíce jistě ve vztahu k výuce dějepisu na základních a středních školách, avšak po mém soudu v nedostatečné míře. I za to nese vinu přílišná atomizace.

Ústecký sjezd rovněž ukázal, že starší dějiny, středověké a raně novověké, jsou bohužel za ústupu. Z veřejného diskurzu se nechaly vytlačit moderními dějinami, v nichž dominují témata "každodennosti" na sto způsobů, bez dostatečného zřetele k reálné politice. Je to svým způsobem paradoxní, protože metodologické podněty do uvažování nad dějinami v období po druhé světové válce většinově vnášely právě badatelé starších dějin, kdežto přístupy moderních dějin byly a jsou do značné míry ovlivněny ideologickými pozicemi.

Pokud mi občas někdo klade otázku, zda má cenu monstrózní akce historiček a historiků konat, musím mu jednoznačně odpovědět, že to smysl má. Na rozdíl od velekongresů k piditématům a izolovaným otázkám a problémům totiž profesní sjezd jako ten ústecký velmi dobře ukazuje, jak na tom jako příslušníci historického cechu jsme a že přemýšlení o dějinách má ve společnosti, která je k dějinám bohužel čím dál lhostejnější, stále ještě své místo.

Svatá pohanka Ludmila

Nebývá v českém prostředí zvykem, aby k historickému výročí, v daném případě k výročí zavraždění kněžny Ludmily v roce 921, vyšly hned dvě objemné publikace. A už vůbec nebývá zvykem, aby vyšly v témže nakladatelství (NLN) a aby do jedné i druhé psali titíž autoři (Milena Bravermanová, Jan Frolík, Jan Royt). Ve skutečnosti se ale obě knihy od sebe do značné míry liší.

Svatá Ludmila. Žena na rozhraní věků, editovaná Janem Maříkem, Martinem Musílkem a Petrem Sommerem, totiž vznikla v souvislosti se stejnojmennou výstavou, pořádanou v budově Akademie věd mezi květnem a červencem 2021. Z tohoto důvodu tvoří asi třetinu publikace výstavní katalog. Protože výstava nebyla zaměřena pouze na osobu kněžny Ludmily (autorsky je pozoruhodné, že se někteří autoři vyvarovávají užívat pojmu svatá a raději operují s termínem kněžna; to, že značnou část svého života byla Ludmila pohankou, je naopak zmiňováno méně, než by bylo záhodno) a protože stejně intenzivní pozornost byla věnována druhému životu této nekanonizované světice, zaobírají se jednotlivé eseje i ludmilským kultem v době Karla IV., v pohusitských Čechách a rovněž v moderní společnosti 19. a 20. století. Naopak druhá publikace, nazvaná Ludmila. Kněžna a světice, pod níž je editorsky podepsán Jakub Izdný, téměř nevykračuje za horizont 10. a 11. století, s výjimkou dvou esejů, z nichž ten druhý, mající podobu katolické agitky, mne v knize nemile překvapil.

Oba sborníky, ač to nebylo jejich záměrem, dobře dokládají, že ohledně biografe kněžny Ludmily není možné přinést nic nového. Za staré výzkumy prostě není možné pokročit a nová literatura je v tomto ohledu pouhým opakováním literatury staré, včetně kladení si otázek. Historiografie má své limity a je třeba si je přiznávat. Škoda že někteří autoři tak nečiní a své texty vydávají za původní práce. To se však netýká jen Ludmily. Primární výzkum je primárním pouze ve chvíli, je-li výzkumem interpretačně originálním.

Nové poznatky pro období raného středověku v posledních desetiletích přináší především archeologie. V obou sbornících jsou sice jako autoři přítomni archeologové, avšak v Ženě na rozhraní věků nestojí archeologie izolovaně, po straně, pouze jako ilustrace historického dění, a je naopak integrální součástí daných interpretací (zda to je vlivem autorským, či naopak editorským, neumím odpovědět). Svým způsobem se tím stírá pohled na kněžnu Ludmilu téměř výhradně prizmatem hagiografických textů, legend, jejich účelem bylo vnucení světice, společně se svatým knížetem Václavem, ve skutečnosti pohanským Čechům. Ještě důležitější je ale to, že v Ženě na rozhraní věků je mnohem více než ve druhé publikaci zmiňována jedinečnost ženské světice v raně středověké středovýchodní Evropě. Pokud bychom však v obou publikacích hledali odpovědi na otázku, proč byla uctívána jako světice ve středovýchodní Evropě výhradně kněžna Ludmila, respektive proč nebyly jako světice uctívány ženy jiné (vyjma Panny Marie a raně křesťanských světic), pak takto laděných odpovědí je v obou knihách přítomno poskrovnu stejně jako zamyšlení se nad tímto zcela zásadním problémem (s čestnou výjimkou archeologa Ivo Štefana). Obecná nedůvěra v ženskou svatost je jistě jedním z řešení. To však evokuje tázání jiné: Proč právě v Čechách byla ona nedůvěra překonána? Samozřejmě s vědomím toho, že kult svaté Ludmily nebyl až do konce 12. století příliš rozvinutý, respektive byl dokonce, podle hagiograficky laděných textů, zpochybňován. Podle mého soudu se většina historiků až příliš křečovitě brání tomu si přiznat, že křesťanství bylo ve středovýchodní Evropě, Čechy nevyjímaje, ve srovnání se západní Evropou velmi zaostalé, že neprostupovalo všemi vrstvami společnosti a nebylo součástí všech politických rituálů a aktů. Společnost zůstávala buď pohanská, nebo byla nábožensky vůči křesťanství víceméně lhostejná. Pokud totiž přijmeme představu o zaostalosti křesťanství v českém prostředí, pak se nám zavírá cesta k analogiím se západní Evropou, na nichž je historiografie, promítnutá do obou publikací o kněžně Ludmile, tak závislá. Střet o podobu křesťanství v raně středověkých Čechách je tak ve skutečnosti střetem o podobu moderního českého dějepisectví.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.