Marta Ljubková

Třikrát z Hostu a dost

Literární kritika je pro mě poslední dobou hodně nesnadná disciplína. Čím jsem starší, tím komplikovanější je mi nějakou knihu s lehkou ironií rychle odstřelit, ale zároveň mám mnohem míň energie číst určité opusy víckrát (což je můj kritický předpoklad). V případě takovéto kapitulace mi nezbývá než živit naději, že nade mnou Souvislosti nezlomí redakční hůl. Naposledy jsem takhle vzdala knihu Anny Bolavé Před povodní, nad jejímž debutem jsem kdysi jásala, a Bílou Vodu Kateřiny Tučkové, již letos vydal Host. A teď jsem dostala rovnou trojici hostovských prozaických novinek.

Soubor povídek Čistý, skromný život od Viktora Špačka je bohužel tak "čistý", až je téměř sterilní, a k druhému čtení jsem se neodhodlala ani náhodou. Smrtí staré Maši od Vratislava Maňáka jsem se - a to se mi dlouho nestalo - vůbec neprokousala. První knihu doporučuju milovníkům tisíckrát napsaných povídek ze života ztroskotanců, tu druhou zase zájemcům o bohatý jazyk inspirovaný mytologií (snad fandové Urbanovy prózy Pole a palisáda by se mohli chytit).

Naštěstí byla v balíčku i Lenost Jiřího Maršálka. Neřekla bych tedy, že to je "filozofický román", jak ji nakladatel představuje světu, ba netuším, co by to mělo znamenat. Ale reklama je koneckonců reklama, a tak jsem se spíš rozhodla přijít na kloub tomu, jaký ten román vlastně je.

Hlavní hrdina je muž před třicítkou, před dvěma lety ovdověl a teď přijíždí na řecký ostrov, kde kdysi se svou manželkou strávili svatební cestu. Zdá se, že nemá žádný plán, snad jako by jen nějak zvláštně potřeboval odpočívat. Ale přitom není unavený z práce, protože už delší dobu nepracuje, a bolest ze ztráty blízké osoby už docela odeznívá. Víme o něm jen málo, nemá jméno a zřejmě ani "žádné vlastnosti", je doslova nesen životem. Tato pomalost, lenost, nečinnost, pasivita ovšem doznává nenápadných ruptur, až se nakonec ukáže, že jeho cesta na ostrov přece jen měla nějaký hlubší význam. V poslední části románu se z něj stává obžalovaný a posléze vězeň. Ani to s ním však nijak zásadně nezamává: je skoro bez citu, nic s ním nepohne, všechno po něm steče - "mně se věci prostě dějí", říká (s. 49). Sám se stává metaforou lenosti žít, přičemž ale nepřestáváme věřit, že někde pod povrchem snad přece může doutnat nějaký život.

Anebo ne - a čtenář prostě musí přiznat, že i taková může být existence: nesmyslná, prázdná, jednostrunná. Hrdinova mělkost se často zobrazuje absencí snu a vztahu ke spánku: dočteme se, že nemá žádné sny, žádný "alternativní" život, dokonce ani vzpomínky ho nijak neaktivizují. Nevíme, na co zemřela jeho žena, ale její smrt jako by vrhala stín i na jeho život. "Dříve nebo později, tak jako tak nás rozpad pokaždé dožene a pokoušet se před ním za každou cenu schovávat je bláhová snaha. Délka nehraje roli. Smrt stejně přijde a člověk má celý život na to, aby se do ní zavčasu zamiloval." (s. 8) Jenže zamilovat se znamená určitou vášeň, a tu zde téměř nenacházím. Hlavní hrdina neumírá, ale "zachází", ostatně o pobytu ve vězení jako o aktivním životě už mluvit nelze, bere to však stejně stoicky jako cokoliv jiného.

Předzvěst šokujícího vývoje můžeme při opakovaném čtení stopovat, stejně jako můžeme interpretovat každý sebemenší detail; nemohla jsem se ale zbavit dojmu, že určitá mělkost či plochost jeho osudu se přenáší i do způsobu psaní - věty se na sebe lepí, malátnost z vedra prostupuje celým textem. Možná kolem nás proplouvají zásadní motivy, a my o nich nevíme, my je míjíme. Jako třeba citovaná báseň "Mou odměnou mi budiž vykrvácet. / Kdo budeš buď... Kdo byl jsi, život bere. / Kdo jsi, že o nás rozhoduješ, Pane? / A kdo jsem já, že beztrestně smím ptát se? / Mou odměnou mi budiž vykrvácet." (s. 9-10) Což je tedy snad nejemocionálnější okamžik, který se nachází hned v úvodu knihy - a je to citát ze třetího čísla z Pohřebního věnce sonetů od Ondřeje Hanuse ze sbírky Stínohrad, která se věnuje výhradně smrti. Závan "konce" na samém začátku je ovšem jen stín v jinak slunném (a i zde platí: líném) výletě osamělého muže.

Hrdina si místní obyvatele chválí, jak jsou rozvážní, "zpomalení", a on je stejný - jednou se od něj dozvíme, že "vůbec nedává smysl s čímkoliv spěchat" (s. 10), o něco později "vědomí se mi rozpíjelo kamsi do prostoru mezi mojí hlavou prohřátým vzduchem v okolí"

(s. 20) a posléze třeba cítí "zvláštní malátnost" (s. 30). Stručně shrnuto: "Rutina, nuda a nekonečná, rozvláčná pomalost" (s. 31). Snad proto se mu podaří mezi ostrovany zapadnout, ale zřejmě podcení sílu rodu; on, solitér bez manželky a náhodný milenec, pak v rodinném kruhu cizích lidí nachází svoji zkázu. Jako by se antická minulost vzepřela současné frivolnosti, lehkovážnosti. Nemůže tu ostatně najít domov ani proto, že se ubytuje v Hotelu Tourist, což je dokonalá ironie: když odmítne odstěhovat se k místní dívce Sofii s tím, že je spokojený se svou nezávislostí v hotelu, stvrzuje tak svou neochotu přidat se ke komunitě a zůstává tu navždy na návštěvě, je turistou. Jakkoliv se jiným cestovatelům za jejich chování vysmívá, i on je jedním z nich - a nutně se stane obětním beránkem v příběhu bezmála tragických rozměrů.

Hrdina (a musím mu stále tak říkat, protože nemá jméno) ač vlastně dost mdlý, připomíná antickou figuru i svými úvahami o fatalitě, nevyhnutelnosti a osudu. Chvílemi jako by doslova předpovídal svoji smutnou budoucnost ("Pokud vím, jsou lidé stejně tak součástí okolností jako všechny další podoby hmoty, co mě obklopují. Jednou se ale přesto dopustím přešlapu a budou to právě oni, kteří rozsápou mé tělo jako hladoví tygři. Vím to, protože člověk může svoje štěstí pokoušet jen omezeně dlouho. A zároveň vím, že nebudu mít nejmenší důvod jim cokoliv zazlívat", s. 60). Záměrně píšu jen o smutné budoucnosti, protože ke skutečné tragédii tu pořád něco malého chybí. Možná je to právě ta obyčejnost, ulepenost a bezvýznamnost doby, v níž žijeme.

Čili nevědomý turista se vrací? Postupně se před čtenářem odhaluje, co se během někdejší svatební cesty na ostrově stalo, a ze skoro mimochodného, nevysvětlitelného výletu se stává návrat na místo činu. Někdejší - a nyní znovunalezená - milenka se jmenuje Sofie (neboli moudrost) a její sestry Persefoni (což byla manželka Háda) a Agáta (což znamená dobrá, ušlechtilá). Tajemná je i určitá melancholie, asociovaná s vedrem, parnem, oslepujícím sluncem, ale i záhadnými, nevyřčenými sousedskými sváry či mentálně retardovaným synovcem.

Pohoda ostrovního života se tedy čas od času zahaluje závojem neprostupné záhady. K čemu mají turisté tendenci přistupovat jako k nutnému, byť občas otravnému koloritu, to může mít i docela odvrácené stránky. Absenci policejní hlídky a vzdálenost takových "nástrojů spravedlnosti" tak může hrdina v úvodu kvitovat s lehkou povýšeností člověka z města - ale ve chvíli, kdy ruka zákona zasahuje, ukáže právě na něj. Možná měl také lépe naslouchat dalšímu cizinci, primitivnímu Polákovi, když jej varuje, že místní jsou tvrdí ("Jakmile totiž mají pocit, že ohrožuješ je nebo jejich rodinu, tak se ve vteřině mění ve zvířata", s. 58).

Kriminální zápletka přichází po polovině románu, ale není to snad ani tak detektivní případ směřující k rozuzlení, kdo je vrah, jako spíše k tomu, jak se člověk bez vůle může natolik oddat svému osudu, že ani nebojuje. Nebojuje proto, že přišel jako cizinec, aby se obětoval? Že cítí, že potřebuje trest za někdejší hřích? Že má v lebce takové vedro, že nedokáže uspořádat myšlenky a obhájit se? V druhé části autor žene hrdinovu pasivitu do plných obrátek - jeden ani neví jak, a octne se ve vězení. Možná by tady mohla začít ta "životaplná" půle knihy, ale neděje se tak. Román (a s ním hlavní hrdina) zůstává spoután pasivitou, nečinností.

Ne, nepřišla jsem na to, jaký je Lenost román. Našla jsem místa vybízející k interpretaci, řadu slibných aluzí, jemnou síť opakujících se motivů - ale nedaří se mi odpovědět na prostou otázku, zda je v Maršálkově próze nějaký život. Je v něm literatura - to je jisté. Ale život - to nevím.

Jiří Maršálek, Lenost. Brno, Host 2022.