Martin Bedřich

Moravopisná očekávání

Specifická pozice barokní doby v naší historii jako by vyvolávala i větší citlivost vůči baroknímu dějepisectví. Žádná jiná epocha nemusela podobně opakovaně zápasit o své místo v příběhu českých dějin, a proto se zdá pochopitelné, že dobová historiografická díla slouží jako vhodný nástroj v tomto podivném boji. Novodobým klíčem k baroku se tak mohli stát a skutečně se stávali dějepisci, na nichž bylo možné ahistorickým prizmatem národního obrození demonstrovat, že si "navzdory všemu" zachovali lásku k vlasti, že nepodlehli lákadlu germanizace národa a - jakkoli skrytě - "tepali" habsburskou nadvládu. Proto bohudíky za Bohuslava Balbína a jemu podobné.

Snahy o rehabilitaci českého baroka mají potřebu ukázat třeba to, že už Alois Jirásek v romány Skály (1886) byl ochotný přijmout realitu rekatolizačních Čech prostřednictvím postavy katolického kněze, který explicitně v duchu exulantského kronikáře Pavla Stránského a potom katolických historiků Balbína a Tomáše Pešiny z Čechorodu spolu s dalšími "prací svou a úsilím připravovali lepší budoucnost a učinili 'zázrak' našeho z mrtvých vzkříšení. Bez nich by nebylo 'křísitelů' a nebylo by dnešního našeho života". Kontinuita vlastenectví, které by vycházelo už z "doby temna" a napájelo by národní obrození, se hledala např. v pozdně barokní anonymní kronice Země dobrá, to jest země česká (1754/1998), která vyšla jako první svazek ambiciózní řady Thesaurus absconditus, tedy dříve než mnoho literárně a kulturně podstatnějších edic. A i v brilantním doslovu k jedné z nejzajímavějších knih 17. století, Starým pamětem kutnohorským jezuity Jana Kořínka (1675/2000), se pro uklidnění dočteme, že autor "vyjádřil ostře opoziční postoj k habsburské represivní politice [...]. Stalo se to ovšem, jak ani jinak nebylo možné, formou ezopskou, zašifrovanou, ale pro současníky, alespoň některé, patrně dostatečně zřetelnou."

Historiografie byla vždy nástrojem ideového působení, pomáhala konstruovat určitý obraz světa, dějin, národního příběhu. S novou intenzitou se to v českém prostředí ukázalo poté, co vyšla první moderní edice Kroniky české Václava Hájka z Libočan (1541/2013) a kdy se mohl i laický čtenář ponořit do gigantického, mnohovrstevnatého, vnitřně nesmírně rozsáhlého světa utváření (národní, zemské, jazykové aj.) identity skrze dějepiscův text. Nad takovou knihou se těžko formulují ideologicky zkratkovité teze o smyslu českých dějin. A zároveň se tříbí cit pro to, jakým způsobem může vypadat skutečně "velké" (co do obsahu, nikoli rozsahu) dějepisné dílo.

Nevelký soubor editovaných raně novověkých historických prací rozšířila v sekundární literatuře o baroku hojně zmiňovaná kniha kanovníka Tomáše Pešiny z Čechorodu (1629-1680) Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu. Pešina je spolu s Bohuslavem Balbínem všude jmenován jako jeden z našich hlavních barokních historiků, a proto jde v tomto smyslu o legitimní ediční počin. Životopisný medailon o Pešinovi v rámci edice od Jiřího M. Havlíka dobře uvádí do jeho osobnosti a představuje mnoho rolí, které sehrál v Čechách 17. století. Vidíme neúnavného humanistu, člena malého společenství vlastenecky zapálených kněží, kteří pod vedením Balbína zpracovávají různá témata, působí ve svém prostředí a iniciují nejrůznější projekty. Dozvídáme se tak například, že Pešina svým zájmem o lokální dějiny, které zakomponovával do svých děl, nejspíš podnítil sepsání řady městských kronik. Pešinův osobní i profesní příběh, který se začíná v rodině řezníka v malém městečku Počátky na samých hranicích Čech a Moravy (mimochodem pozdějším rodišti Otokara Březiny a předtím zajímavého humanistického literárního hybatele Jana Straněnského) a končí za morové epidemie s titulárním biskupským erbem ve Svatovítské katedrále, je sám o sobě pozoruhodný a byla mu již věnována nemalá a oprávněná pozornost.

Vydání jeho stěžejního českého díla, Předchůdce Moravopisu, lze proto jistě považovat za záslužný krok k hlubšímu poznání intelektuálního života v Čechách a na Moravě v 17. stole...tí. S ohledem k názvu můžeme navíc předpokládat, že snad půjde i o hlubší regionální zhodnocení dané doby. Představa jakési "moravské" barokní literatury nebyla nikdy explicitně formulována, ale lze ji tušit v edičních počinech, jako je třeba Čistý plamen lásky. Výbor z písní pobělohorských exulantů ze Slezska (2004) nebo Horo krásná, spanilá! Poutní písně na Moravě (1600-1850) (2019). Edičně knihu připravil vedle zmiňovaného historika Jiřího M. Havlíka filolog Ondřej Koupil, který patří k nejuznávanějším a nejkompetentnějším odborníkům ve svém oboru. Očekávání jsou tedy oprávněně značná.

Přesto je četba Pešinovy knihy vlastně zklamáním. Nikoli ve smyslu samotné edice, jež je po všech směrech vzorová (doslov, ediční poznámka, poznámkový aparát, rejstříky...), ale samotného původního textu, jeho charakteru a přínosu. Výmluvné je, že ani editor Koupil není v doslovu úplně schopen vystihnout, v čem by mělo být toto dílo výjimečné, že stálo za náročné novodobé vydání v profilující řadě Česká knižnice. Nabýváme totiž spíše dojmu, že jde vesměs o poctivě, leč průměrně odvedenou dobovou práci, v níž vládne nenáročná uměřenost, main...streamová přístupnost a střízlivost. Jak píše editor: "Pešina je vlastně při popisu minulých dějů na svou dobu sympaticky vyrovnaný" (s. 282); "Pešinovy jazykové a stylistické prostředky vyhovují jeho literárnímu cíli, z dobového hlediska nepříliš náročnému chronologickému vyprávění" (s. 302); "Pešinovy moravské dějiny neměly sloužit nějakému politickému vyhranění [...]. Pokojné, až chladné podání dějů však autor občas kořenil ironickým pomrknutím na čtenáře" (s. 287; nutno říct, že jde opět spíše o - v souvislosti s Kořínkem výše zmiňovanou - "ezopskou formu", kterou si bez poznámkového aparátu úplně neužijeme).

Očekávání výjimečného, ideově jakkoli vyprofilovaného a i po staletích stále podnětného díla se v průběhu četby rychle vytrácí. Předchůdce Moravopisu rozhodně není nějakým pandánem k Hájkově "české" kronice. Prochází vesměs obecně české dějiny, k nimž připojuje a akcentuje moravskou linku. Jak Koupil přiznává, "při vší potřebě vydělit nějak samostatné moravské dějiny Pešina nijak zvlášť nekonstruoval ideologickou stránku takového kroku" (s. 287). Tím se ovšem autor vyvlékl nejen z toho, co by mohlo být konečně zajímavé, ale také skutečně nosné. V mnoha dlouhých historických pasážích naopak o Moravě nepadne ani slovo, někdy pak do očí bije zamlčení událostí, které by se zjevně slušelo uvést (např. obrana Brna proti Švédům). V doslovu dále vyzdvihované odkazy na světové události v díle ("překvapivě široké geografické pole, na kterém se děje vyobrazené v knize odehrávají", s. 286) jsou ve skutečnosti spíše nekoncepčně rozházené anekdoty nebo fakta, čas od času vložené k danému roku, případně - např. v souvislosti s třicetiletou válkou - dlouhé pasáže vztahující se ke světovým, vesměs válečným dějům, ovšem bez zjevné snahy je skutečně propojit s popisovanými domácími událostmi. Struktura většiny knihy je tradičně chronologická, k danému roku jsou uvedeny hlavní události bez větších literárních ambicí, vložených příběhů, dramatických dějů nebo jakýchkoli pokusů o psychologické či jiné postižení jednajících postav. V samém závěru je připojeno krátké pojednání o náboženství Moravanů, ani to však nepřináší nic překvapivého, a kratičký přehled (spíše výčet) moravských krajů a měst. Jediným zajímavějším rysem celého díla tak podle mého soudu zůstává úplný počátek líčení dějin moravských obyvatel, kdy se autor nespokojuje s převyprávěním klasické české mytologie, ale po vzoru dobových historiků pátrá u antických autorů a staví jiný obraz slovanské prehistorie, než na jaký jsme zvyklí u Kosmy a později Hájka. V tomto jediném rysu se Pešina trochu blíží ambicím, jež známe z jiných raně novověkých historických prací formulujících otázky národní identity, jako je např. polský sarmatismus.

U Pešiny postrádáme mnoho prvků, které činí díla raného novověku alespoň nějak atraktivní i pro moderního čtenáře. Absentuje jakákoli hlubší ideová pozice (ve smyslu buditelské i intelektuální kreativity), která by mohla působit i s historickým odstupem, a to navzdory proklamovanému zaměření na jakkoli uchopené moravanství. Vesměs zde chybí přírodní popisy, krajinné aspekty, záznamy o meteorologických a jiných jevech, technické detaily apod., tak atraktivní v mnohokrát zmiňovaném Hájkovi. Na své si nepřijde ani historik umění, jemuž kniha nepřináší téměř žádný materiál (ačkoli se Pešina stal posléze kanovníkem u Sv. Víta a napsal latinskou oslavu katedrály a zde uložených relikvií, takže jej taková témata zajímala). I když autor v úvodu kroniky chválí český jazyk, díky čemuž ostatně vstoupil do všech literárních příruček, bude jeho jazyk a styl (přes všechny trefné akademické postřehy editora) pro současného čtenáře spíše nezáživný.

Jak už jméno naznačuje, byl Předchůdce Moravopisu koncipován jako česky psaná kniha, která měla předcházet plánované, leč nerealizované obsáhlé latinské práci. Je škoda, že tváří v tvář tomuto textu musíme konstatovat, že příběh za ním - příběh úspěšného intelektuála a církevního hodnostáře, balbínovského vlastence, kulturního a duchovního agitátora - je v tomto případě silnější než dílo samotné. Očekávání, která jsme i s ohledem na výše popsanou roli historických prací pro rozumění naší barokní době a kultuře měli, zůstala nenaplněna. Je to ale svým způsobem užitečná lekce našich studií - v české literatuře 17. a 18. století skutečně postrádáme mnohá díla, jak co do žánrů, tak především umělecké, intelektuální, tvůrčí velikosti. Taková, která by byla radost číst a přemýšlet o nich i po staletích, bez pomoci doslovů uhýbajících před spíše průměrností a nevzkřísitelností daných textů. Snad ale právě příklady, jako je Pešinův Předchůdce, lépe nasvítí to, co je i v naší raně novověké literární tradici skutečně hodnotné a velké.

Tomáš Pešina z Čechorodu: Prodromus Moravographiae, to jest, Předchůdce Moravopisu. Praha-Brno, Host, Ústav pro českou literaturu AV ČR, Nadační fond Česká knižnice 2021. Editoři Jiří M. Havlík a Ondřej Koupil.