Lukáš Novosad

Sláva beznaděje

V Souvislostech 1/2021 bylo lze číst esej Bettiny Balŕky Truhlové kroje, truchlivé kraje, v níž autorka porovnává svou zkušenost s dvěma středoevropskými menšinami - korutanskými Slovinci, s nimiž má jako Rakušanka osobní letitou zkušenost, a Lužickými Srby, které poznala na své cestě do Dolní Lužice. K jejich situaci kromě jiného konstatuje: "S jazyky je to jako se zvířaty: Dlouhá staletí se je snažíme vyhubit, a když se nám to skoro podaří, zavádíme hektická opatření, abychom je udrželi při životě. Poměrně nový fenomén je aktivní podpora lužické srbštiny. Ve staleté historii srbského národa se tento jev začal prosazovat až velmi pozdě, totiž po druhé světové válce." Čtenář Souvislostí tak měl příležitost porovnat si aspoň letmo, jak na Lužické Srby pohlížejí dva ze tří jejich nejbližších sousedů - německé řeči a české řeči, chybí jen ta polská. Pohled Bettiny Balŕky je totiž typický právě pro německojazyčné intelektuály, kteří začali srbskou Lužici jako pozoruhodnou kuriozitu vnímat intenzivněji v autorkou vymezeném období, kdy se lužickosrbští autoři rozepsali nejen v lužické srbštině, ale cílevědomě též v němčině, takže počet textů pojednávajících o Lužici násobně vzrostl. Politicky ale zájem o Lužické Srby vzrostl až po roce 1989 - a možná dokonce až po roce 2000, kdy se napříč Evropou začalo soustředěně hledět na zájmy malých národů a odkdy jsou malé jazyky vnímány jako významné kulturní a živé dědictví. (Ale protože nic není jednoznačné, platí i v tomto případě, že někteří nepřehlédnutelní intelektuálové německého jazyka si Lužických Srbů, jejich postavení a kultury všímali i dříve; v hledáčku je aspoň částečně měli třeba Martin Luther, Karel May, Friedrich Nietzsche, soustavněji rodák z hornolužického Kamence Gotthold Ephraim Lessing. Pominout nelze popularizující dílo libereckého rodáka Otfrieda Preusslera, no a k hvězdným současným zastáncům Lužických Srbů patří Peter Handke.)

Představujeme-li v drobném výběru český pohled na víceméně nedávnou literární srbskou Lužici, je třeba doplnit, že vztah Čechů k Lužickým Srbům a starost našince o zachování obou tamních variant lužické srbštiny (třebaže s důrazem na přece jen regionálně bližší hornolužickou srbštinu) jsou skutečně staleté. Češi byli státně spojeni s Lužicemi od desátého století přerývaně; od císaře Karla IV., který Horní i Dolní Lužici připojil k zemím Koruny české, pak nepřetržitě dokonce tři sta let do roku 1635. O sto let později už stál v Praze Lužický seminář, zřízený na podporu chudých studentů katolického bohosloví z Budyšínska, neboť tam katolíci studovat nemohli. Naopak do Lužice, té dávné křižovatky germánského a slovanského živlu - německého, českého, polského a lužickosrbského národa i katolické a protestantské konfese -, běžně emigrovali čeští a hornouherští evangelíci. Mělo to vliv i na literaturu, protože se nezřídka jednalo o duchovní, kteří se v Lužici "uchytili" a vbrzku začali v lužické srbštině kázat a hlavně do ní překládat české duchovní písně (ty se staly základem evangelického repertoáru, takže když později Lužičtí Srbové emigrovali za lepším živobytím do USA nebo Austrálie, tamní komunity si jako své lužickosrbské písně nejdéle podržely ty původem české).

Mezitím lužickosrbští katolíci, pozdější národní spisovatelští, učitelští či duchovní lídři, vnímali přes Prahu dění v Evropě: ohlas revolucí z let 1789 a 1848, rakousko-uherské vyrovnání a český neúspěch v něm, napoleonské války, počátky i vrcholy českého národního obrození, posilování češtiny ve společnosti, vzestup divadla a symfonické a operní hudby či zápas češtiny se stále náročnějšími literárními formami. Ostatně vychovateli v Lužickém semináři byli třeba Josef Dobrovský, Karel Jaromír Erben, Václav Hanka nebo Martin Hattala, spolužákem některých studentů byl Jan Neruda. Výsledkem těchto vztahů bylo kromě dalšího (kupříkladu Erbenova včlenění několika lužickosrbských textů do jeho Sta prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních nebo silných divadelních vztahů - Klicperův Rohovín Čtverrohý byl první inscenací v lužické srbštině, Jiráskův Gero jako hra o Polabských Slovanech v Lužici okamžitě rezonoval, no a Mrštíkovic Maryšu lužickosrbské divadlo adoptovalo) utvoření spisovné hornolužické srbštiny na českém základu - proto je dodnes pro Čecha snadno čitelná, proto je lužická srbština lexikálně v mnohém podobná češtině a nesrozumitelná mladým generacím lužickosrbských mluvčích, kteří v řeči raději utíkají k nářečím, plným kalků z němčiny (jež jsou na oplátku nedešifrovatelné našincům, mnohdy i těm, kteří saskou němčinu ovládají na vysoké úrovni).

Ve dvacátém století Češi inspirovali Lužické Srby k založení Sokola, pravidelně je prosazovali do programu vznikajícího československého rozhlasu, nadále byli podporováni studenti (po změně hranic diecézí po první světové válce byl Lužický seminář odprodán nově vzniklému československému státu a nesloužil už jen katolíkům, nýbrž nově jako dům ministerstva školství také evangelíkům a dívkám - a zde také po nacistickém zákazu užívání lužické srbštiny na veřejnosti v Německu vycházel před Mnichovem poslední necírkevní lužickosrbsky psaný časopis Gmejnska heja), po druhé světové válce v severních Čechách působila jednak tiskárna na šíření lužickosrbských periodik a knih, jednak vůbec první lužickosrbské gymnázium (než bylo obojí přestěhováno do ustavené Německé demokratické republiky). Studenti tohoto gymnázia protáhli lužickosrbský národ druhou půlkou století, literatuře konečně přinesli množství prózy včetně do té doby absentujícího románového žánru, a protože byli silně bohemizovaní, přirozeně se rozhlíželi kromě německé produkce také po té české (nestačilo to na převody podstatných dobových próz, ale dařilo se v písňových textech a trochu v poezii; můj oblíbený vtip je, že písňové texty Jiřího Suchého vyšly knižně dříve v lužickosrbských překladech než česky).

To bylo poslední období silné vzájemné vazby, v posledku jí ubývá (třebaže český stát má prostřednictvím institucí ministerstva zahraničí a senátu Lužické Srby za české krajany a vysílá do Lužice učitele češtiny, aby tak posiloval tamní slovanské cítění). A ubývá soustavně také lužickosrbských mluvčích. Měly na to vliv germanizace evangelických mluvčích, nacismus, brutální hnědouhelná těžba, jež zlikvidovala přes sto lužickosrbských vesnic, přísun německého obyvatelstva ze Slezska po druhé světové válce (původně dominantní lužickosrbské vsi se pak stávaly německými), smíšené německo-lužickosrbské manželské svazky, ekonomická emigrace na západ Německa po znovusjednocení a jistěže televizní a internetová medializace veřejného prostoru, která se cele děje německy.

Tím se dostáváme k literatuře: je-li dnes ta lužickosrbská něčím skutečně přínosná a pozoruhodná, je to svou beznadějností. V Lužici vidíme, co si ve větších skupinách prozatím patrně nesvedeme představit - jak společnost dvou či tří desítek tisíc mluvčích ztrácí o literaturu zájem, jak na to literatura neumí reagovat dostatečně přitažlivou nabídkou, jak literatura přestává být důležitá, jak doopravdy vypadá eroze literatury pod vlivem sociálních sítí, jak přestávají fungovat dosavadní způsoby předávání informací a příběhů, jak se i literární jazyk stává více mluveným než psaným, protože prim drží písňová hudební produkce atd.

Stěžejní lužickosrbská média posledních dvou set let byla slovesná; bylo to realistické divadlo, byly to noviny, byla to literatura. V soudobé vizuální kultuře však jazyk nestačí a bez patřičných médií nestíhá. (Třebaže úctyhodným úsilím nadšenců se množí aspoň lužickosrbská hesla na Wikipedii nebo vznikají stále nové verze prohlížeče Mozilla Firefox, jenž je v Německu užívanější než v tuzemsku, byly pořízeny dokonce dva automatické překladače mezi němčinou a hornolužickou srbštinou - Sotra a Bing, neustále se aktualizuje aplikace se zpěvníkem lužickosrbských písní atp.) Společnost se obrací k tradici, což v tomto případě znamená především k lidovým písním, a literatura i divadlo ustupují do pozadí; náročná, ambiciózní díla vznikají zřídka, ta lidová či spotřební vůbec. (Výjimkou jsou opět písňové texty: institucionálně, shora, se o ně stará Lužickosrbský rozhlas, jehož redakce soustavně produkuje popové písně v lužické srbštině. Spontánně, zdola, neboť lužickosrbská kultura je především hudební a na základních a středních školách vzniká množství kapel, které zkoušejí lužickou srbštinu napasovat na žánry pro ni nezvyklé. A tak je za uplynulé čtvrtstoletí k dispozici lužickosrbský metal, dokonce už i jazz a blues, dnes frčí rap, hiphop či zřejmě specifický lužickosrbský žánr popového oratoria. Problém této produkce je její dočasnost, obvykle je totiž spojena s jedinou kapelou a po jejím zániku - nejčastěji po vysokoškolských studiích - se dál nerozvíjí. Na druhou stranu přiznejme, že nejmladší lužickosrbská generace chytila nový dech v posledních třech letech - ano, od začátku covidové pandemie, kdy na svou tvorbu měla čas - takže v této době vznikly desítky nových písní. To je živá lužickosrbská literatura dneška.)

Jediné ryze lužickosrbské nakladatelství Domowina, štědře dotované z veřejných německých peněz, funguje vlastně na kvótách, stejně jako za NDR. Tehdy i dnes si čtenář mohl být jist, že ročně vyjde třicet či čtyřicet titulů včetně folkloristicky a fotograficky zaměřených nebo že jednou za dva tři roky nakladatelství uveřejní tematickou antologii povídek, jež autoři napíšou knížce na tělo; potíž je v tom, že v těch nejnovějších (prozatím poslední vyšla předloni) nápadně ubývá mladých autorů a knížky se opírají o zasloužilé a dávno etablované tvůrce. Navíc knihy, třebaže jsou graficky pěkně vyvedené, málokdo kupuje - problém je prodat i náklad o třech stech kusech. (Aby paradoxů nebylo málo: ležet ladem třeba zůstala útlá kniha nevšedních vzpomínek pamětníků na převrat v roce 1989, zato se obratem vyprodala dvoudílná obsáhlá vědecká práce Die Oberlausitz in Zweiten Weltkrieg, protože de facto supluje práci publicistiky či beletrie a čtenáři si od ní slibují dovědět se o svém národě a třeba i příbuzných nějaké pikanterie.)

Jestliže jsem v jiném shrnujícím zamyšlení nad kondicí lužickosrbské literatury skoro před dvaceti lety napsal, že "mladí jsou neschopní napsat souvislý prozaický text, a proto běžně vycházejí v lepším případě první náčrtky povídek, s nimiž by se teprve mělo pořádně pracovat", dnes z celého souvětí platí jen první věta. Kompetence lužickosrbsky psát totiž mizí (ostatně prakticky už nevznikají vědecké texty v lužické srbštině a vše se publikuje německy, což je obrovský rozdíl proti ambicím za Výmarské nebo Německé demokratické republiky). Kromě antologií "dospělé" prózy vycházejí zrovna tak pravidelně - pod souhrnným edičním titulkem Paternoster - sbírky mladé lužickosrbské literatury autorů do pětatřiceti let. Prózy, i té zárodečné, je v nich méně a méně - samostatný knižní prozaický debut měl v posledních deseti letech jediný mladý spisovatel. Stále ještě se píše aspoň dětská literatura (rovněž tu ovšem obstarávají zavedení autoři) a poezie. Té se jakž takž daří, protože to jednak je rychlý způsob vyjádření a jednak snáz maskuje jazykové nedostatky autorů. Ano, je to dokonalý paradox, protože napsat báseň v lužické srbštině po desítky let patřilo u intelektuálů k samozřejmému bontonu, jak prokázat schopnost vyjadřovat se písemně v mateřštině, která se standardně užívá k projevu mluvenému. (Z tohoto kruhu vlastně není jak vystoupit: protože lidé lužickou srbštinou málo píší, a to i na sociálních sítích, nejsou si svým projevem jisti, předem se stydí za své chyby, a proto raději píší německy; pandemie covidu-19 přinesla v tomto směru povzbudivou novinku mezi mluvčími dolnolužické srbštiny, kteří na omezení pohybu a vzájemného setkávání zareagovali vznikem početné a neustále sílící skupiny na WhatsAppu, v níž si začali psát právě dolnosrbsky, díky čemuž ztratili před lužickou srbštinou ostych).

Přesto i básnických knižních debutů znatelně ubývá. Vždyť pro koho psát, když vyprchává též kompetence lužickosrbsky číst - což se ukazuje nejlépe na překladech. Vzniká jich málo a není o ně valný zájem: překladový sborník Wuhladko byl na přelomu století zrušen po pouhých pěti číslech, jednoznačným prodejním hitem nedávných dekád se stal jenom Malý princ, který však vyšel jinde, protože Domowina nepochopitelně tento převod (jejž autorka pořídila ve volném čase z touhy mít svou milovanou knížku v mateřštině) vydat odmítla. Vyšel i první díl Medvídka Pú, Stopařova průvodce po galaxii nebo Hobita; a právě na něm lze doložit tristní úroveň čtenářů: v angličtině či němčině je to pohádka pro dvanáctileté děti, lužickosrbský překlad sice dle ohlasů je těžkopádný, ale zároveň si čtenáři stěžují na jeho složitost.

Úpadek je ale dán taky výběrem protežované literatury, vždyť i uvedené překladové tituly dokládají, že Lužičtí Srbové cílí na dětské čtenáře, ale už nemají co nabídnout vyšším věkovým kategoriím. Neexistuje čtivo, není k mání fantastika, dokonce i detektivek je poskrovnu (přitom v němčině se úspěšně ustavil žánr takzvané spreewaldské krimi neboli detektivek z krajiny dolnolužických Blat), ani v novinách se pravidelně neobjevují beletristické fejetony nebo reportáže. Vidím v tomto bezvýchodném stavu potenciál pro český zásah, který by svým významem mohl korespondovat s impulsy do lužickosrbského života v minulosti; kdyby český stát uvolnil finance na podporu převodů českých děl různé úrovně do lužické srbštiny, ještě by se něco mohlo změnit. Ryze vesnická a zodpovědně katolická duše lužickosrbského čtenáře by myslím pochopila poetiku dejme tomu Františka Nepila, Zdeňka Svěráka, Rudolfa Křesťana, drobniček bratří Čapků, Karla Poláčka nebo esejů Tomáše Halíka, ve vulgárnější podobě i Haliny Pawlowské. Tematicky zcela by do lužickosrbského vidění světa zapadla tvorba Kateřiny Tučkové či Matěje Hořavy. Našli bychom jistě i vhodné autory žánrové literatury. Z těchto základů by mohla růst novodobá lužickosrbská próza. Obzvlášť kdyby na české straně byla podpořena třeba stipendii (kupříkladu v klášteře v Broumově).

Jenže prozatím stojíme na začátku, i pokud jde o prezentaci lužickosrbské literatury našincům, jelikož prosadit lužickosrbský titul do edičních plánů nakladatelství je náročný úkol. Od pádu komunismu, který dbal na zprostředkování literatur sbratřených národů kvótami, takže vyšlo i dost (a kvalitní) lužickosrbské literatury knižně, se překlady z lužické srbštiny přestěhovaly do časopisů, do příloh jediného tuzemského sorabistického periodika Česko-lužického věstníku či do veřejně neprodejných titulů Městské knihovny Varnsdorf, kde se o ně léta stará básník Milan Hrabal. Knižně v běžné distribuci vyšlo po roce 2000 pět titulů: Hrabalův výbor moderní poezie Jazyk, jímž porozumíš větru, povídková reportáž Jurije Kocha Modrá vrána, kterou jsem přeložil spolu s Radkem Čermákem, převod fantasy novely Jurije Krawži Čertova kovárna od Zuzany Bláhové-Sklenářové, soubor tvorby dolnolužickosrbské autorky Ingrid Hustetowé Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé pořízený Radkem Čermákem a Milanem Hrabalem a dvojjazyčný soubor poezie Tomasze Nawky Konec sázek / Ničo so njeliči vydaný péčí téže dvojice. Teprve v posledních třech letech se Společnost přátel Lužice, neformální lužickosrbské zastupitelství v Česku, soustavně věnuje prezentaci lužickosrbské poezie v edici téhož jména. (V návaznosti na Nawkovu sbírku vyšly ve stejné grafické úpravě už jen česky výbory z díla Jurije Chěžky Konec poezie malé komůrky a Jurije Łušćanského Ruměnec broskví, znovu dvojjazyčně básnické libreto Handrije Dučmana Vodník, inspirované Erbenovou baladou, a v přípravě je dalších zhruba deset titulů.) V duchu tohoto velkorysého představování jednotlivých autorů pokračujeme také v Souvislostech, jelikož jsem přesvědčen, že je to účelnější, důstojnější a hodnotnější ediční řešení než pořizovat titěrnostmi přehled z mnoha autorů - tak jak to zpravidla bylo zvykem při prezentacích lužickosrbské literatury dříve.

Pět tvůrců, představených na dalších stránkách, patří k zavedeným reprezentantům lužickosrbské literatury z doby, kdy byla i díky nim v druhé půli dvacátého století na vrcholu. Jurije Kocha považuji za vůbec nejlepšího prozaika srbské Lužice, jehož řadu reportáží a novel by si český čtenář zasloužil číst. V tomto výběru ho představujeme povídkou, v níž zpracovává jedno ze svých základních témat: vztah s otcem. Benedikt Dyrlich svou črtou srozumitelně vystihuje paradoxy postavení národnostních menšin v současné Evropě. Básník Fryco Libo je zřejmě poslední významný autor dolnolužické srbštiny, Marja Krawcec zastupuje poezii hornolužické srbštiny a silný ženský literární proud, jenž do lužickosrbské literatury vstoupil na konci sedmdesátých let a hojně ji rozvíjel zejména v letech osmdesátých a devadesátých. Lidovější notu zastupuje svými básněmi Dorothea Šołćina. Další dva spisovatelé jsou o něco mladší: Timo Meškank je autor střední generace, který si vždy - a to i jako překladatel dejme tomu tvorby Bohumila Hrabala či Emila Juliše - šel zarputile svou cestou a nesnažil se harmonizovat s produkcí nakladatelství Domowina. Tam naopak jako redaktorka pracuje, a tak se na institucionálním zázemí lužickosrbské literatury podílí básnířka Měrana Cušcyna, jež je velmi činná též jako divadelní překladatelka.

Přidáváme také několik básní z chystané "lužickosrbské" sbírky Milana Hrabala, který jako editor a překladatel věrně slouží Lužici poslední čtvrtstoletí a který částí své původní tvorby patří k tvůrcům, již do lužickosrbské vstupují zvenčí. Jeho psaní není osamocené - českých autorů, kteří se motivicky, tematicky či dokonce jazykově sorabizovali, bychom jen v posledním století napočítali k dvěma desítkám. Obvykle jde o neznámá jména, o vlastenecky zapálené fandy ponoukající svými verši, rýmy a povídkami Lužické Srby k většímu národnímu úsilí, k "boji proti německému nepříteli". Hrabal však stojí jinde, po boku básníka Josefa Suchého. Ani jeden Lužické Srby k ničemu nezavazuje a ani se jim nesnaží svou vlastní tvorbou sloužit, pouze jim vyjadřují porozumění a obdiv. Zatímco Suchý vnímá podobnost smýšlení moravského a lužickosrbského venkova, Hrabal coby varnsdorfský rodák rozumí lužickému regionu, tamním lidem i krajině. Kéž si jeho přístupu všimnou i samotní Lužičtí Srbové. Anebo obecněji: kéž si zase začnou všímat literatury vůbec.

Lukáš Novosad (1982) studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival Šrámkova Sobotka, byl redaktorem Činohry Národního divadla. V současnosti působí jako redaktor Týdeníku Echo a Slovanského ústavu AV ČR. Z lužické srbštiny přeložil spolu s Radkem Čermákem reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice.