Sylva Fischerová

O vyzařování a o tématu pro velkou epopej

(Editorial)

Už se zřejmě nepodaří zjistit, pro jaký časopis nebo pro jakou platformu byly určeny odpovědi v anketě, kterou J. L. Fischer (dále JLF) vyplnil - dosti obsáhle - v květnu 1970 a která v prosinci 2020, tedy po více než padesáti letech, vypadla na Pavla Siostrzonka z jedné z knih v rámci knižní pozůstalosti, kterou pořádal. Když jsem text přečetla, bylo mi jasné, že jde o mimořádný dokument - ani ne tak kvůli kritické rekapitulaci vlastní filozofie ze strany JLF, s níž se můžeme setkat opakovaně na stránkách jeho Listů o druhých a o sobě, ale zejména kvůli vzpomínce na pobyt v Holandsku za druhé světové války i dobu po návratu zpět do vlasti, a zvláště také pokud jde o jeho názory na umění a literaturu v době poválečné. Bylo jasné, že text, který s nástupem normalizace už nikde nevyšel, by měl být nějakým způsobem zveřejněn - ale že zároveň potřebuje širší kontext, do něhož by měl být zasazen. A protože jsem pro časopis Souvislosti pořádala už dva životopisné bloky, jeden o mládí mé sestry Violy a druhý o spisovateli Pavlu Buksovi alias Karlu Michalovi, bylo jen přirozené připojit k nim blok třetí. Při té příležitosti jsem oslovila s prosbou o napsání vzpomínky ty z pamětníků - jichž je pochopitelně čím dál méně -, kteří dosud na JLF v žádných sbornících a jiných publikacích nevzpomněli, a to Josefa Zumra, Milana Sobotku a Pavla Flosse (pro úplnost dodejme, že Pavel Floss v některých již vydaných textech vzpomíná na působení JLF v rámci olomoucké pobočky KAM - Klubu angažovaného myšlení), a požádala jsem o doplnění také Pavlova bratra Karla, který o JLF psal opakovaně.

Texty, které se takto shromáždily, byly pro mne v mnohém překvapivé a přinášejí některá dosud nepublikovaná fakta; tak Pavel Floss mohl doplnit svou vzpomínku na olomoucké bytové semináře z počátku sedmdesátých let svědectvím diářů (v mezičase založených a pro tuto příležitost znovu šťastně nalezených).

Texty přinášejí také důležité svědectví o působení JLF po roce 1948 a během padesátých let: například že si při vstupu do KSČ po Únoru 48 vyhradil právo na svou vlastní, tj. skladebnou filozofii, jak dosvědčují nezávisle na sobě Karel Floss i Milan Sobotka. Jak zdůrazňuje Karel Floss, v provolání rektora UP z března 1948, které bylo adresováno akademické obci a široké veřejnosti olomouckého kraje (a jehož hlavní myšlenky můžeme číst v olomouckém periodiku Stráž lidu ze dne 5. 3. 1948), hovoří JLF o tom, že podmínkou jeho spolupráce s novým pořádkem je zachování demokracie, ale především naprostá svoboda bádání ("Provolání upřímně vítá prohlášení ministra školství a osvěty, že svoboda bádání na vysokých školách zůstane nejen nedotčena, ale bude ještě rozšířena"); v podobném duchu hovoří JLF k učitelům zábřežského okresu 18. 3. 1948: "A proto také, jak jen pomine přechodný vnitropolitický neklid, budeme se vracet ke svým samozřejmým demokratickým zvyklostem. Jinak totiž nedovedeme a jinak nám také není možné vládnout." Tvrzení Pavla Kosatíka, že "ve snaze zachránit olomouckou Univerzitu Palackého, kterou Fischer po druhé světové válce obnovil a stal se jejím rektorem, [...] mimo jiné na několika veřejných schůzích zameditoval o tom, že vysoké školství v novém režimu snad bude možné provozovat bez akademických svobod," tedy naprosto neodpovídá skutečnosti a je založeno na jednostranné interpretaci jediné (interpretačně navíc problematické) pasáže z projevu JLF na Sjezdu národní kultury v dubnu 1948. Ostatně nejlépe o působení JLF na akademické půdě svědčí slova Miloslava Petruska, jeho žáka na brněnské filozofické fakultě v letech 1958-59: "Naštěstí se pan profesor (ano, v té době soudruhů ,pan') u Kanta nezdržel dlouho, občas zabrousil k Hegelovi, ale to bylo zase jen záminkou k tomu, aby nám ukázal, jak Lenin neuměl Hegela číst (šlo o tehdy proslulé Leninovy výpisky z Hegelovy tzv. Velké logiky) - nikoliv,nechtěl', nikoliv,falzifikoval', prostě si jej po svém,,leninsky', ale neadekvátně vykládal. V době doznívajícího stalinismu to byla slova neuvěřitelná a na akademické půdě tehdy svatokrádežná."

Tento "bytostný demokrat", jak jej charakterizuje Milan Sobotka, byl během padesátých let monitorován ze strany StB, jak dokládají v bloku přetištěné dokumenty z tzv. akce BOR (tj. ze sledování návštěvy Romana Jakobsona v Československu v roce 1957 komunistickou tajnou policií; z dokumentů je zřejmé, že JLF byl ze strany StB "rozpracováván", neboli byl na něj veden svazek na 1. oddělení 3. odboru, a to jako na "trockistu", jak ho v souladu s dobovým slovníkem charakterizuje další z materiálů StB). Podle dokumentu byla kontaktována první manželka JLF Aloisie (Lola) Fischerová, já sama mohu uvést svědectví své matky, která mi řekla, že byla v padesátých letech ze strany StB kontaktována opakovaně s tím, že jim má o JLF podávat informace. Dokumenty jsou nesmírně cenné, protože vlastní svazek vedený na JLF byl v mezičase zničen, takže tímto způsobem evidenci dohledat nelze a já jsem za ni zavázána Petru Steinerovi a jeho jakobsonovským studiím; díky objektivu komunistické policie tak máme k dispozici i úžasnou momentku, kdy Roman Jakobson a JLF stojí před výlohou Turisty v Brně! Další svědectví z této doby (konkrétně z roku 1953) představuje vzpomínka Milana Sobotky na to, jak byl vyslýchán, co ví o tom, že Fischer je členem nelegální skupiny čtyř "o".

Dokladem zásadní role JLF během událostí roku 1968 v hanácké metropoli je působivý Fejeton za JLF od Pavla Dostála (divadelního dramaturga, režiséra a ministra kultury), který v Archivu UP, konkrétně v osobním fondu JLF, našla Renata Klvačová a který je tu publikován poprvé. Další důležitý doklad představuje téměř hodinový film z března roku 1968, kde JLF rozpráví se studenty univerzity o aktuální politické situaci. Dokument, jehož kopie je uložena v Archivu UP, natočil pro Československou televizi Ostrava režisér Pravoslav Flak. Renatě Klvačové jsme zavázáni i za dohledání dalších dokumentů, které ozřejmují mj. snahu Dimitra Krandžalova, tehdejšího děkana FF UP, udržet JLF na univerzitě i po roce 1969. V období počínající normalizace byl nicméně JLF nahlížen jako "hlavní strůjce kontrarevoluce v hanácké metropoli", a tudíž pro vedení UP i pro ministerstvo školství jako (pokolikáté už?) persona non grata. Jedním z důsledků této politiky byla skutečnost, že po celou dobu normalizace byla olomoucká filozofická fakulta v Československu jediná, která neměla katedru filozofie - tudíž, jak podotýká Pavel Floss, se její obnovitelé nemuseli po roce 1989 vypořádávat s dosavadní garniturou a mohli "přímo navázat na její nejslavnější (s Fischerovým jménem spojenou) tradici". V této souvislosti je příznačné - jak vzpomíná Josef Zumr - že "škodlivou činnost J. L. Fischera" projednávala místní komunistická věrchuška dokonce ještě v den jeho pohřbu...

Barvitou historku v podání Josefa Zumra o filozofické přednášce JLF v Městské knihovně v Praze během hokejového finále mezi ČSSR a SSSR na MS v roce 1969 doplňme vzpomínkou Jaroslava Krejčího: "Když jsem v roce 1968 pořádal filozofické večery v Ostravě, kde jsem učil na Ped. fak. filozofii (jsa všestranně nevzdělán, řekl by Karel Kraus), pozval jsem Vašeho otce, měl čtyřhodinovou přednášku o Sokratovi, kavárna byla nabitá, snad poprvé byl v Ostravě přítomen opravdový filozof. JLF byl řečník, na přednáškách,snoubil sílu filozofie se silou poetickou'" (z dopisu ze dne 7. 9. 2005). Cenná je též vzpomínka Milana Sobotky na návštěvu u JLF v předvečer jeho náhlé smrti, na niž navazuje vzpomínka na den otcovy smrti (napsaná pro sborník ze semináře ke 105. výročí narození JLF) - což je text, kterým začala má kariéra prozaičky; rozepsala jsem ho 17. února 2001, v den výročí otcova úmrtí, a pak přišly texty další. Po vzpomínce následuje báseň mé sestry Violy o odlitcích otcových rukou, nadepsaná příznačně pouze Otci.

Ukazují se i určité pozoruhodné vektory a siločáry, kdy Josef Zumr seznamuje JLF s Robertem Kalivodou - a Robert Kalivoda pak zase opakovaně při vzájemných setkáních zdůrazňuje Pavlu Flossovi, aby se v Olomouci věnovali právě dílu JLF, neboť tento myslitel je neprávem upozaďován, zejména ve srovnání s Janem Patočkou - a přitom, jak Kalivoda vyzdvihoval, na rozdíl od Patočky, který "rozpracoval jen specifickou variantu evropské fenomenologické tradice", vytvořil JLF svůj osobitý systém. Josef Zumr také seznamuje JLF s italským bohemistou Sergiem Corduasem, který posléze přeloží do italštiny zásadní dílo JLF, Krizi demokracie. Další pozoruhodné siločáry představují bytové semináře, které začal JLF pořádat v roce 1970 poté, co ho vyhodili z univerzity (a které představují pendant Patočkových bytových seminářů); semináře sice vzhledem ke zdravotnímu stavu JLF netrvaly dlouho, ale navázaly na ně semináře pořádané bratry Flossovými v Riegrově ulici v Olomouci - a na ty zase navázala Letní filozofická škola pořádaná po roce 1989 z iniciativy Karla Flosse nejprve na Sázavě, poté v Dubu na Moravě a posledních pět let ve Velkých Losinách. A tak toto pozoruhodné a zcela jedinečné vyzařování stále pokračuje a trvá, jak mohou potvrdit návštěvníci Letní filozofické školy, kteří se rekrutují z prostředí často velmi různých...

Součástí bloku je také text Jana Šulce věnovaný obtížnému procesu vydávání knižních souborů děl českých filozofů, a zejména díla JLF. Na závěr jsme zařadili několik hesel z knihy Zrcadlo doby. Abeceda skoro filosofická, kterou JLF označil v příspěvku prosloveném v roce 1968 na brněnské konferenci o strukturalismu (a posléze přetištěném ve Filosofickém časopise) za - vedle Krize demokracie - svou nejzávažnější práci, "po stylistické stránce dokonce to nejlepší, co jsem kdy napsal. Možná také - přes nesporné poznamenání svou dobou - i stále nejaktuálnější". Kniha má formu hesláře, z něhož přetiskujeme jako první heslo Duch tíže (ve kterém zjevně žijeme stále), dále pro myšlení JLF zásadní heslo Hierarchie, a nadto "nestárnoucí" hesla Originalita - Samota - Zahálka.

Díky odpovědi v anketě už tedy nyní budeme vědět, že JLF by "býval hrozně rád byl velký umělec" - a že možná i proto knihou jemu nejmilejší zůstala jeho prvotina Hovory a zpovědi. Je také nyní jasné, jak podle autora přeložit do angličtiny adjektivum skladebný, kterým označil svou filozofii; dopis z Archivu Huberta Ripky, za nějž vděčím Tomáši Hermannovi, pak doplňuje další střípek do mozaiky, neboť inkriminovaná bedna, ve které se JLF měl při pokusu o útěk do Británie a při následném zásahu SS na holandském pobřeží zachránit, je v rodinných vzpomínkách traktována jako bedna na brambory, v dopise však jako bedna na oves. Zde je třeba zdůraznit, že všechny dokumentární přílohy, s výjimkou fotografie JLF a Romana Jakobsona, která byla v mezičase otištěna ve studii Roberta Dittmanna věnované výše zmíněné akci BOR ("Příjezd do ČSR mu nebude napříště povolen." Jakobsonova druhá poválečná návštěva Československa v roce 1957 ve světle archivů StB, in: Sborník Archivu bezpečnostních složek 18/2020, s. 93-54), jsou tu publikovány poprvé; zvláštní pozornost si zaslouží starost bdělého úředníka, zda J. L. Fischer, autor článku Atentát, publikovaného v Československých novinách 10. ledna 1923 v reakci na atentát na Aloise Rašína, není totožný s J. L. Fischerem, zaměstnancem knihovny v Klementinu. Článek pochopitelně atentát neschvaloval, chápal ho však jako politický akt zapříčiněný Rašínovou hospodářskou politikou. Od tohoto udání se odvinulo přeložení JLF do Olomouce, tedy do jeho - slovy Milana Sobotky - "osudové štace".

Dodejme, že příspěvek do bloku přislíbil též Robert Pynsent, britský bohemista, který se dílem JLF v posledních letech zabýval, a to včetně jeho recepce (srv. zejména obsáhlou publikaci Miroslava Pauzy s poněkud matoucím titulem Idea strukturální demokracie), a který by jistě přinesl zase jiný pohled na dílo i osobu JLF, jež si vysoce cenil. Vzhledem ke zdravotnímu stavu nicméně Robert Pynsent nebyl s to svou započatou studii dokončit; zemřel 28. 12. 2022.

Závěrem musím přiznat, že je pro mě obtížné psát o výše zmíněném vyzařování, protože jsem sama jeho součástí; jako úplné punktum, finální tečku, pak uveďme postřeh Karla Flosse, který snad někdy dojde svého naplnění: "Osud JLF, a tedy i jeho vědecké a lidské hodnocení, není námětem na několik řádků - je to téma pro veliký román, pro epopej, v níž by mohl do své tváře pronikavěji, a tedy osvobodivě nahlédnout celý náš národ. Na takové dílo ovšem teprve čekáme, a dokud se nezrodí, nenastanou v této zemi pokojnější časy."

Sylva Fischerová (1963) působí v Ústavu řeckých a latinských studií FF UK, je autorkou mnoha básnických, prozaických i dětských knih a odborných prací. Její nejnovější knihou je próza Elza a muchomůrka (Druhé město 2022).