Mikuláš Teich: Moje století (1918-2018)

Rozhovorů s historiky je u nás poskrovnu. Z těch, co vyšly, by některé ani vyjít nemusely, například taková Noc v Mariboru. A přitom právě v rozhovorech se mnohdy zrcadlí myšlenkový svět zpovídaného mnohem více než v jeho odborných textech. U rozhovoru vždy záleží na tom, kdo daný rozhovor vede, kdo klade otázky. Je-li to člověk, jenž má vhled do oboru či dokonce té části oboru, jíž se zpovídaný věnuje, povětšinou jde o dialog vskutku přínosný. A pokud spolu oba ladí, co chtít víc.

Dosti pozoruhodná je skutečnost, že u nás v knižních rozhovorech ustupuje do pozadí politická rovina - snad proto, že zpovídaní chtějí nechat spát komplikovaná území své minulosti. Stejně tak ale často mlčí i osobní rovina a rozhovor se koncentruje čistě na vědu. Nic takové jako čistá věda ale ve skutečnosti neexistuje. Myslet si, že na jedné straně leží krajina osobní a na straně druhé krajina sensu stricto vědecká, je přinejmenším naivní. Hodnotově neutrální nebylo historické bádání nikdy a nikdy jím ani nebude. Už samotná motivace věnovat se konkrétnímu tématu, psát o něm knihy či "pouhé" studie, jež jsou mnohdy víc než umluvená kniha, má v sobě osobní, niterný a pocity podmíněný náboj. Přinejmenším to platí u společenských věd, ale domnívám se, že je tomu stejně i u věd přírodních a technických.

O subjektivismu každého rozhovoru nemá cenu se zmiňovat. Důležitější mi připadá rozlišovat rozhovory podle toho, zda se koncentrují pouze na zpovídané, či zda je snahou výpovědí reflektovat celou vědeckou obec a potažmo i celou společnost, byť povětšinou izolovanou na její intelektuální vrstvu. V tomto ohledu mě v roce s dvěma dvojkami na konci zaujal rozhovor s polským historikem Andrzejem Friszkem Zawód: historyk, jenž je inspirativní především z hlediska polské politiky paměti posledních třiceti let. V této knize-rozhovoru je obsaženo všechno: sám autor, polská historická obec, polská opozice, nesnadný a mnohdy hluchý dialog historie a politiky a stejně tak i dnes spíše nevítaná snaha po názorové pluralitě.

Rozhovor Antonie Doležalové s Mikulášem Teichem: Moje století (1918-2018) (Galén 2021) je do značné míry protipólem k rozhovoru s Friszkem. Ve skutečnosti je totiž úzce zaměřen na osobu zpovídaného, bez širšího společenského přesahu. Nepochybně je to způsobeno tím, že Mikuláš Teich, původně mladý český marxistický historik, který po roce 1968 našel uplatnění na Robinson College v Cambridgi a jehož kariéra je spojena s jeho ženou Alicí Teichovou, která je v historické obci mnohem známější a uznávanější než on (Teich to otevřeně uznává, což svědčí o tom, že nebyl do sebe zahleděným ješitou), působil jako veřejný intelektuál mnohem méně než Friszke. Významnou roli zde ale rovněž hraje forma rozhovoru: Moje století je možné charakterizovat jako "rozhovor řeka". Chybí mu totiž jasná struktura a především má na můj vkus až příliš familiární ráz. Možná jsem staromilec, ale ona familiárnost mne ruší stejně jako rychlé střídání témat, jež jsou často jen nakousnuta. Kniha v tomto ohledu spíše nabývá podoby nezávazného rozhovoru do revue než velké knižní črty pohybující se mezi vzpomínkami a paměťmi. Na druhou stranu chápu, že Antonie Doležalová chtěla vést rozhovor právě tímto způsobem a že Mikuláš Teich na to přistoupil. Ba dokonce mu tato forma, jak je patrno z melodie jeho odpovědí, vyhovovala. Chyba je tedy na mé straně.

Nechme však formu stranou. Za nejcennější považuji v celém knižním rozhovoru Teichovu reflexi české historiografie padesátých let, reflexi viděnou optikou 21. století. Teich klade důraz na její pozitivní rovinu, jejíž podstatu vidí v příklonu k marxismu a spolu s tím i v zarputilé snaze chronologizovat. V tomto ohledu je ale poněkud překvapující, že za vskutku inovativní text považuje tzv. Maketu, jež byla po mém soudu již v době svého sepsání veskrze schematická, stejně jako vysokoškolské učebnice Františka Kavky, které Teich rovněž chválí. Pro výklad české poválečné historiografie je rovněž výjimečné, že Teich vyzvedává na piedestal historické práce Arnošta Klímy a naopak nesmírně kritický je vůči Josefu Mackovi a především vůči Františku Grausovi. V případě Grause je přitom v rozhovoru cítit ryze osobní a nikoli věcná a odborná rovina. Osobní rovinu v podobě animozit Teich přenáší i do doby po roce 1989, kdy se jeho představy lišily od nově nasměrovaného historického bádání, jaké na historickém ústavu Akademie věd razil František Šmahel. Pro Teicha je přitom charakteristické, že téměř vše poměřuje sebou samým. S tím nepochybně souvisí jeho nekritické přeceňování dějin vědy jako specifické disciplíny, přesahující rámec klasické historiografie. Nic proti tomu, na subjektivní názor má právo každý. Pouze mne zaráží, jak málo toho Teich při natáčení rozhovoru věděl o českém dějepisectví v době normalizace či o jeho posledních třiceti letech. Ano, chápu, že české dějepisectví stálo na okraji jeho zájmu a že pro jeho svět v Cambridgi bylo nepodstatné. Problém je v tom, že ona schematičnost a redukce na jeden jediný segment dějepisectví, historiografii hospodářských dějin 20. století, se promítá do úvah o české historiografii, jak je v knize prezentuje Antonie Doležalová. Povědomí o české historiografii jako celku jí stejně jako Teichovi chybí, což jí ale nebrání vynášet dosti kategorické soudy, týkající se nejen historiografie, ale i dějin první republiky či pražského jara. Nejsem však naivní. Je mi více než jasné, že "rozhovor řeka" k tomu svádí a že do tohoto žánru svým způsobem patří. A pravdou také je, že Mikuláš Teich Antonii Doležalové v těchto případech spíše jen naslouchal a jen okrajově vstupoval do dialogu. To do značné míry svědčí o skutečnosti, že byl na sklonku života ponořen do vlastního světa, v němž vzpomínky překrývaly žitou realitu. Součástí světa minulosti bylo i zakořenění v intelektuálním marxismu, jenž v Teichově případě nedoznal přílišné změny ani násilným přesazením z české do anglosaské kultury po roce 1968. Především v tomto ohledu je tedy Moje století knihou velmi cennou, neboť v ryze subjektivní rovině odráží životnost konkrétních myšlenkových schémat navzdory dějinám.

Tito a jeho soudruzi

Jože Pirjevec je italský, ale zároveň i slovinský historik. Přednáší v Itálii, vedle toho je ale činný i na univerzitě v Koperu. Pro způsob jeho psaní představuje rozkročení mezi dvěma historiografiemi nespornou výhodu. Do českého povědomí vstoupil před lety knihou Jugoslávie 1918-1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Jedná se o jednu z nejlepších, synteticky pojatých prací historiografie moderních dějin. Kdybychom hledali obdobnou monografii věnovanou dějinám Československa rovněž v letech 1918-1992, nenašli bychom ji. Prozatím ji nikdo nenapsal. Pirjevec má smysl pro detail, rozhodně však čtenáře nezatěžuje nadbytečnými fakty. Vypráví jasný příběh mnohonárodnostního státu, oproti západní Evropě zaostalého, ve skutečnosti však jediného schopného v poválečném období nastolit cestu samosprávného socialismu, nezávislého (ne tak docela a ne po celé období) na Sovětském svazu.

Kniha Tito a jeho soudruzi (Academia 2022), ve slovinštině vydaná v roce 2011, je svým způsobem rovněž dějinami Jugoslávie válečné a poválečné éry. Jejím hlavním hrdinou je opět Josip Broz Tito. Nikoli však pouze on. Nejedná se totiž o klasický životopis, i když některé kapitoly rysy životopisu nesou (především o Titově mládí, o Titových ženách a milenkách, o Titově stáří a o jeho smrti). Srovnatelně prostoru však Pirjevec věnuje i Titovým nejbližším politickým souputníkům, kteří tvořili prezidentův "dvůr". Nejen vedlejší role tak v knize hrají Milovan Đilas, Edvard Kardelj, Aleksandar Ranković, Titova poslední žena Jovanka a tzv. mladá garda, k níž patřili Vladimir Bakarić, Stane Kavčič či Stane Dolanc. V případě Kardelje dokonce můžeme mluvit o jakémsi paralelním životopisu, jenž nebyl naplněn nástupnictvím po Titovi.

Pokud bychom Tita a jeho soudruhy srovnali s neméně slavnou knihu Ve Stalinově týmu australské historičky Sheily Fitzpatrickové, jejich přístupy se liší. Firtzpatricková věnuje hlavní pozornost proměnám nejvyšší sovětské stranické elity v předválečném a poválečném období. Vychází z analýzy materiálů, jež dokumentují, v jak intenzivním styku byli členové Politbyra s Vožděm, jak se prolínaly jejich osobní životy, jak do vztahů zasahovaly likvidace osob blízkých nejvyšším sovětským vůdcům, jaké mechanismy Koba užíval, když se chtěl, po druhé světové válce překvapivě ne vždy úspěšně, některého z členů "vnitřního kruhu" zbavit. Obdobné pohledy u Pirjevce rovněž najdeme, nikoli však ve stejné míře a v natolik detailní propracovanosti. Pirjevcův přístup je ale především omezen tím, že ne všichni členové Titova dvora napsali vzpomínky a už vůbec neexistují paměti sepsané jejich dětmi, jako je tomu to v případě mnoha vysoce postavených sovětských dvořanů. Právě ony paměti, jež si všímají společného života stranických špiček v Sovětském svazu, přinášejí tolik pohledů z druhé strany, daleko za pěnu dní stranických jednání.

Ačkoli byl Pirjevec v tomto ohledu poněkud limitován, přesto se mu podařilo postihnout hlavní kontury dvorského života Titovy Jugoslávie. Pravda však je, že jugoslávský dvůr byl co do počtu dvořanů mnohem menší než sovětský a že Tito, jenž podporoval kult osobnosti a tvrdě se stavěl proti těm, kdo se ho snažili potlačit či přinejmenším alespoň omezit, si k sobě své dvořany pouštěl mnohem méně než Stalin. Na sklonku Titova života Pirjevec postřehl intenzivní snahy prezidenta co nejvíce izolovat a zabránit mu zasahovat do politického života.

I skrovný pramenný materiál Pirjevcovi poskytl možnost podrobně zpracovat dvorské intriky, jež u mnoha Titových spolupracovníků a souputníků vedly k  politickému pádu, například Rankoviće, či dokonce k uvěznění, jako v případě Đilase. V tomto ohledu hrají v knize význačnou úlohu kapitoly věnované Jovance, jež se z šedé myšky změnila v ambiciózní ženu, která usilovala o likvidaci jí nepohodlných dvořanů a toužila po neomezené moci. Spory, vyvolané podle Pirjevce jejími hysterickými výlevy, s Titem ve své podstatě citelně oslabovaly samotného prezidenta, jenž se i přes tlak stranických špiček odmítal se svojí ženou rozvést. V tomto ohledu je třeba vnímat Tita odlišnou optikou než Stalina, jenž měl blízký vztah pouze s dcerou Světlanou, aniž by ho tento vztah nějak politicky limitoval. Tito musel naopak neustále řešit "rodinné" napětí, které od konce padesátých let Jovanka vyvolávala, ať již svými intrikami, či naopak nezřízenou touhou po luxusu. To poslední, luxus, ale měli s Titem společné. Prezident sice vystupoval jako kritik stranické okázalosti, buržoazní touhy po bohatství, jíž propadli mnozí bývalí partyzáni, avšak jeho kritika vždy končila před prezidentskými rezidencemi, jež byly určeny výhradně jemu a nikoli dvořanům.

Detailně se Pirjevec zamýšlí nad Titovou osobností. Vnímá ho jako charizmatického vůdce a jeho charizma zkoumá na příkladu očí, resp. reflexe Titových očí jako okna do prezidentova nitra v průběhu desítek let jeho života: počínaje postřehy Miroslava Krležy a konče Henrym Kissingerem. Oči vypovídají mnohé. Pirjevec se ale jimi nenechává mást. Je si vědom skutečnosti, že každý, kdo se Titovi díval do očí, pokud zrovna prezident neuhnul (činil to prý často), v nich viděl to, co v nich vidět chtěl. Proto tolik různých hodnocení, měnících se během Titova navenek nekonečného politického života. Psychologizující postřehy se v knize často prolínají s vtipnými charakteristikami. Například o ústavě, jejímž autorem byl v první polovině sedmdesátých let Kardejl, Pirjevec prohlašuje, že byla nejen jednou z nejdelších, ale zároveň nejméně srozumitelnou na světě. Jistě, jde o nadsázku, ale právě i díky ní získává Tito a jeho soudruzi na čtivosti. Kéž bychom se stejně skvěle napsané knihy dočkali i v případě Novotného či Husákových soudruhů. I na to si ale budeme muset počkat.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.