MOJMíR TRáVNíčEK • Souvislosti 1/2023


Mojmír Trávníček, zblízka i zpovzdálí (Anketa a vzpomínky)


Mojmír Trávníček, zblízka i zpovzdálí

(Anketa a vzpomínky)

Anketa

1. Mojmír Trávníček byl v mnoha ohledech výjimečný. Abychom se vyvarovali některých zplošťujících nálepek, k nimž pamětníci tíhnou, prosím Vás o hlubší zamyšlení: jakým člověkem byl podle Vás Mojmír Trávníček? Nebo řečeno klasicky: kdo byl Mojmír Trávníček?

2. Zažil(a) jste Trávníčka jako člověka žijícího mezi knihami a s knihami. Čeho si na jeho pracovním přístupu a na práci s psaným slovem nejvíce ceníte?

3. Která vzpomínka na Mojmíra Trávníčka se Vám obzvlášť zapsala do srdce?

4. C. G. Jung ve svém životopise říká: "Život mně připadal jako nějaká rostlina, která žije ze svého kořenového systému - rhizomu. Její vlastní život není viditelný, tkví v rhizomu. [...] Co vidíme, je květ, a ten pomíjí. Rhizom trvá." Co podle Vás leželo v "kořenovém systému" Mojmíra Trávníčka? Na kterých hodnotách lidsky vyrostl, co ho v životě pohánělo?

Odpovědi na otázky: Petr Cekota, Petr Dujka, Jan Fatka, Zdeněk Granát, Jakub Chrobák, Jan Matušů, Dalibor Malina, Ingrid Petřeková, František Rafaja, Jaroslav Staněk, Milada Synková, Zdeněk Volf

Vzpomínky: Andrzej Babuchowski, Josef Hrdlička, Bohdan Chlíbec, František Kovář, Jaroslav Med, Robert Krumphanzl, Pavel Petr, Jan Šulc, Jiří Trávníček, Jan Jakub Zahradníček

Petr Cekota, překladatel a redaktor TV Noe

1. Měl jsem tu čest setkávat se a snad mohu říci přátelit se s Mojmírem Trávníčkem v posledních bezmála dvaceti letech jeho života. Mojmír Trávníček měl vlastnosti, kterými se nevyznačuje každá všeobecně uznávaná nebo veřejně činná osobnost. Patřil k těm, které - ačkoli si toho možná nejsou samy vědomy - mají schopnost stát se pro druhé i přirozenými duchovními autoritami ve smyslu "otcovství". V Rusku by se možná řeklo "starectví". V oboru literatury bychom k tomu snad mohli najít ekvivalent "písmák". Připravoval jsem s Mojmírem Trávníčkem mnoho rozhovorů a medailonů pro různá média, se kterými jsem toho času spolupracoval, a vždy jsem přemýšlel, jestli je pro něho vhodnější titul "literární kritik", "literární vědec", "literární historik", "editor" či "publicista". Jednou jsem zvolil pro jeden televizní medailon titulek "Písmák z Beskyd". Po letech se mi zdá, že to bylo docela výstižné, ale také ne úplně přesné. On sám totiž měl vůči všem výše zmíněným akademicky zabarveným titulům či "nálepkám" laskavě shovívavý nadhled.

2. Cením si jeho pokory, skromnosti, velkorysosti, upřímného zájmu o druhé, pohostinnosti, pracovitosti. A mnoha dalších vlastností. Asi všichni, kdo měli tu čest setkat se s Mojmírem Trávníčkem na nějakém společném díle, potvrdí, že spolupráce s ním byla vždy excelentní. To samé by ovšem on sám patrně nemohl vždy říci o těch, kdo byli jeho spolupracovníky, ale byl jsem mnohokrát svědkem, že všechny ty problémy s dodržováním termínů a edičních plánů a nakladatelských smluv atd. bral se svým jemným a laskavým humorem. V životě i v práci byl trpělivý, nikam se neprosazoval a řadu úkolů či žádostí přijímal především jako službu a pomoc dobré věci.

3. Je známo, že za Mojmírem Trávníčkem jezdili studenti a mladí lidé, kterým rád a ochotně pomohl dobrou radou či půjčenou knihou ze své bohaté knihovny. Byl jsem vlastně jedním z nich. Poprvé jsme se blíže seznámili, když mně bylo asi 17 let a maturitu na gymnáziu jsem měl teprve před sebou. Vydali jsme se za ním do Nového Hrozenkova s přítelem básníkem Pavlem Petrem, který měl v úmyslu natočit s ním delší rozhovor do Kuběnovy umělecké revue BOX. Pak jsme se potkali ve vlaku z Červenky do Litovle v létě roku 1992. V Litovli se konala vzpomínková slavnost k devadesátému výročí narození Jana Čepa. Mojmír Trávníček tam byl hlavním přednášejícím, já nadšeným čtenářem Čepových próz. A pak jsme se už setkávali pravidelně vždy několikrát do roka. Uvědomil jsem si až později, že Mojmír Trávníček projevoval laskavost ke studentům i proto, že sám v 17 letech jako student oslovil Bedřicha Fučíka a začal pod jeho vedením psát recenze do Vyšehradu. Tak začala jeho literární činnost, skrze osobní přátelství, čtenářský zájem, cit pro krásu slova. Často se ho ptali, proč nestudoval vysokou školu, a on trpělivě vysvětloval, že po maturitě se léčil v sanatoriích s tuberkulózou, později se oženil a bylo třeba postarat se především o obživu rodiny. Rád vzpomínal na své pobyty v tatranských léčebnách (Vyšné Hágy nebo Tatranská Kotlina), kde měl hodně času na četbu. Jednou mi řekl: "Tam jsem přečetl celé ročníky Lumíra, to už se nikdy nevrátí... " Fascinovala mne jeho sečtělost a moudrost, kterou jsem v té době dával (asi nesprávně) do protikladu s "literárním akademismem", jaký se pěstoval na bohemistických katedrách.

4. Jistě bychom si snadno dovedli představit Mojmíra Trávníčka jako literárního odborníka, který by se za jiných životních okolností dobře uplatnil za kteroukoli katedrou v kterémkoli větším městě (vždyť pocházel z učitelské rodiny). I to své "písmáctví" a život v ústraní valašské vesnice ostatně mnohokrát se svým vlídným úsměvem relativizoval. Nikterak se nepokládal za "lokálního patriota", přestože měl rád toto moravsko-slovenské pomezí a vážil si i díla mnoha regionálních umělců. Ještě na sklonku života ale vyprávěl, jak ve svém sousedství potkává "roduverné Valachy", kteří mu dávají najevo, že v této obci "bude vždycky jenom přiženěný". Myslím, že podobně jako u jeho oblíbeného autora Jana Čepa zase tolik nezáleželo na tom, odkud člověk pochází a kde žije, pokud svůj život nahlíží jako pouť. Řekl bych, že svými rodovými kořeny, povahou i založením byl Mojmír Trávníček bytostně spojený s tou životní mízou, kterou jako nadšení čtenáři v každé krásné literatuře, dramatu, hudbě či jiném druhu umění vědomě i podvědomě hledáme, a co není tolik podmíněné časem a prostorem. Jeho hodnotící soudy byly vždy uměřené a plné noblesy, schopné probudit zájem o danou knihu, nikoli vyvolat nelibost či prohloubit pochybnost. Jak vzácná vlastnost, tolik příznačná pro generaci těch, kteří prožili válku a mnohé dějinné zvraty v této zemi, a přece si uchovali dobrou mysl a klidnou důvěru v odvěký řád. Tato generace, ke které patřil i můj tatínek (jen o rok starší než Mojmír Trávníček), však odešla a občas mám pocit, že není dnes, kdo by ji nahradil.

P. Petr Dujka, farář v Dolní Bečvě, dříve kaplan v Novém Hrozenkově

1. My většinou soudíme lidi dle momentálních výkonů, zapomínajíce na to, že co je veliké, muselo do své velikosti nejprve vyrůst. Kristovým třem rokům působení předcházelo třicet let zrání v nenápadnosti. Platí to o všem, co je živé a opravdové. O staletém tisu v Novém Hrozenkově i jeho nedalekém sousedu, panu Trávníčkovi. Byl především člověkem na cestě. Na cestě životem v utkáních s nemocemi, na cestě růstu v moudrosti i na cestě duchovní k věčnému Domovu. Pokora a tolerance k názorům okolí vždy kráčely s ním.

2. Kdykoli jsem ho navštívil, byl jsem jako doma. Známé knihy, autoři a zároveň jsem se cítil jako v kostele. Taková ta úcta a pokora. A touha obohatit sdílením myšlenkový svět.

Jeho knihovna skutečně tvořila jeho blízké přátele. Věděl, kam sáhnout, na koho se obrátit. A byl v obraze. Každodenní procházka na místní poštu zajišťovala přísun žhavých novinek, mnohdy v prenatálním stavu rukopisů. (Paní pošťačka jednou prohlásila: "Pokud by v Novém Hrozenkově lidé přestali posílat a dostávat dopisy a balíky a zůstal by v tomto činný jen pan Trávníček, věřte mi, že bychom stále měli hóódně práce.") Nejvíce jsem si u něj vážil schopnosti hledat pravdu i tam, kde byla skryta pod nánosy emocí nebo fám. Ať už pracoval na recenzi, kritice, sám psal knihu nebo skládal dohromady bibliografii, vždy svou práci prosíval síty pravdivosti, taktního přístupu a nadto byl v tom všem viditelný jeho autorský rukopis.

3. Už v časech mé puberty jsem od mého písmáckého strýce Františka a mnohých, kterých jsem si vážil pro osobní vzdělání, slýchával jméno Trávníček skloňovat s hrdostí a souvztažností k Valašsku. Nejprve jsem ho vnímal jako toho skromného pána, který sedával vzadu v kostele. Teprve později jsem si troufl jej navštívit. A tyto návštěvy se staly pravidelností. Měl neuvěřitelný přehled o literárních autorech, ke kterým jsem já teprve hledal cestu. Mnohdy mi pomohl zkorigovat mé zjednodušené názory na problematiku doby. Vybavuji si jej jako kronikáře farní kroniky, dopisovatele do farního zpravodaje, lektora přednášek...

4. Vnímal jsem ho vždy jako člověka víry, té obyčejné ze srdce vycházející, která je totožná s vírou našich předků. Častokrát se vracel k autorům s motivem zodpovědnosti jedné generace vůči druhé a eschatologie. Beze strachu hleděl vstříc budoucnosti. Jeho víra byla tak silná, že unesla i duchovní negramotnost druhých. A znovu se dostávám k té jeho fascinující toleranci k nejbližším v rodině i v okolí.

Dalším silným kořenem byla jeho učitelská rodina, vzdělání, které neustrnulo, ale mělo v sobě mízu stále nových objevů a předávání. V neposlední řadě byl pro mě vzorem jeho vztah lásky k manželce. Když nám Bůh postupně odebírá ty největší dary života, jako je právě životní partner, zdraví a jiné, pak se zjevují skutečné kořeny. U někoho to v této fázi odkrývá zatrpklost, ale u osobností se ukazuje krásně zformovaná pokora a víra v setkání v lásce s těmi, k nimž jsme vztahy měli. Tam Doma.

P. Jan Fatka, nemocniční kaplan, bývalý ředitel Karmelitánského nakladatelství

1. V otázce pro mne již zní odpověď. Mojmír Trávníček byl člověk. Ne pouze na způsob lidského rodu, ale člověk s velkým Č. Osobnost zralá. Jakých prostředků používal, co jej především lidsky zformovalo, to nevím. Ovšem domnívám se, že nebude na věčnosti chybět v galerii "prototypů lidství". Ukutý životem, patrně nepřízní vnějších situací, svého zdravotního handicapu, možná vnitřními zkouškami a zvládnutým pokušením. Člověk ryzí.

2. Již nemám před očima situaci počátku, která svedla pana Mojmíra s Karmelitánským nakladatelstvím (KNA). Možná jsem jej oslovil sám, ale spíše to bylo tak, že při začínajících počinech KNA v edici poezie zbystřil a sám se nabídl k lektorování zaslané tvorby k vydání tuše, že je potřeba přiložit ruku k dílu. Záleželo mu na kvalitě. Ovšem jedinečné bylo vnímat, že má stále před sebou nejen text, ale zároveň i člověka s jeho tužbami, bolestmi, omezeními i očekáváními, a to i tehdy, když dostal texty psané rukou a nedosahující zdaleka kvality potřebné pro farní časopis na maloměstě, natož pro zařazení do prestižní Edice poezie KNA. Jeho lektorské posudky, pokud by byly ještě nalezeny v archivu KNA, by stály samy o sobě za studium. Jen zcela výjimečně zvolil příkřejší slovo. I když musel napsat odmítnutí, negativní vyjádření, a to bylo jistě více než v 90 procentech, vždy formuloval svůj pohled s taktem, pochopením pro druhého, který chce něco sdělit, i když to zdaleka nesplňovalo parametry "básnického řemesla".

3. Vzpomínám si především na jednu návštěvu u nich doma, snad až kolem roku 2007, necítil se tehdy zdráv, byl po chřipce, ale věnoval mně radostně plnou pozornost, seznámil mne s paní manželkou, ukázal zahradu, prostředí, ve kterém žije, knihovnu, hovořil prostě o své spolupráci s mariány ve farnosti. Odjížděl jsem tehdy z Nového Hrozenkova s povznášejícím pocitem, že jsem se setkal s ušlechtilým člověkem, "šlechticem ducha".

4. Rhizom člověka Mojmíra Trávníčka bych vyjádřil ve zkratce. Bylo to spojení víry s Trojjediným. Myslím, že s tím stál a padal, i když necítil potřebu toto své tajemství nadměrně manifestovat.

Zdeněk Granát, ředitel nakladatelství CDK

1. Pracovitý, skromný, nesebestředný a sebekritický člověk. Zároveň byl ovšem velmi bystrý a všímavý, a to nejen při recepci literárních textů, ale i vzhledem k výtvarnému umění, krajině i lidem v ní žijícím. Mile mě překvapilo, když jsem po mnoha jeho přesných a vyvážených doslovech, edičních poznámkách a recenzích objevil i výborné vlastní vzpomínkové eseje.

2. Při jeho literárněvědné práci mu vždy šlo o autora, o kterém psal, ne o sebe. I když tvorbu některých spisovatelů velmi obdivoval a neváhal udělat maximum možného pro její šíření (včetně např. strojopisných samizdatových opisů), nebyl ke svým autorům nekritický. Přestože žil mimo literární centra, dokázal být v kontaktu s mnoha spisovateli, literárními vědci, ale i pamětníky a rodinnými příslušníky spisovatelů, o kterých psal. Měl proto mnoho detailních, ne pouze literárních informací, jež ale ve svých textech vždy používal s velkým taktem.

3. S lítostí musím konstatovat, že více než čtvrtstoletí staré vzpomínky už ztratily velkou část své ostrosti a naléhavosti. Ty nejvýraznější jsem se snažil před deseti lety vypsat ve vzpomínkovém bloku na Mojmíra Trávníčka v Kontextech 5/2011. K nim snad můžu přidat, že si na něj vzpomínám především jako na "muže služby". Například na redakčních radách časopisu Proglas, kde jsme se potkávali, bylo jeho hlavní starostí, jak čtenářům co nejlépe představit dílo přičiněním komunistického režimu "polozapomenutých" autorů, jejichž tvorbu Trávníček považoval za hodnotnou. A smluvené texty včetně ukázek, kterých bylo vždy trochu víc, abychom si z nich mohli vybrat, také vždy včas a ve smluveném rozsahu dodal. Ale jak už jsem zmínil, potěšilo mě, že se od literárních životopisů a kritiky dostal i k vlastní tvorbě, kde mohl naplno projevit svůj spisovatelský talent.

4. V základu to bylo jistě Desatero. Pro sebe si pak vzal za úkol upozorňovat na krásy a hodnoty, které od svého mládí objevoval v literatuře. Jsem moc rád, že jsem mohl Mojmíra Trávníčka poznat. Bohu díky!

Jakub Chrobák, básník a literární historik

1. Mojmír Trávníček byl pro mě, kromě mnoha jiného, člověkem slova, krajiny a především dobrého srdce. Pokusím se to vysvětlit.

Miloval slovo a věřil v něj v několika polohách. Tou první, od malička nejen vštěpovanou, ale - jak je patrné z mnoha vzpomínkových textů i obyčejných přátelských rozprav - i žitou, byla víra ve slovo Boží. Necítím se povolán ponořit se hlouběji do tohoto rozměru života pana Trávníčka, tolik ale vím, že slovo Boží mu nebylo berličkou, jakousi smlouvou v podobě "má dáti - dal", ale hlubokým a prožívaným potkáváním se s oním velikým všelidským tajemstvím.

Úběžníkem lidského života se Mojmíru Trávníčkovi stala krajina. Bylo to jistě dáno i jeho vleklými chorobami, ale bezpochyby též rozhodnutím poznat, a to co nejdůkladněji, krajinu valašskou. Kdyby nic jiného, tak pro tento objev by mělo jméno Mojmíra Trávníčka patřit do každého kompendia myšlení o literatuře. Ten objev spočíval v poznání, že krajina se vepisuje do našich životů, modeluje je, určuje důrazy a složité předivo vztahů, kterými na nás kopce, či zas roviny doslova útočí.

Důkazu o Trávníčkově služebnosti a otevřenosti srdce se mi dostalo, když jsem měl tu možnost editovat jeho knížku Eseje, portréty, vyznání. Ve velké pokoře a trochu v obavách jsem přinesl korektury, několikrát jsme si nad nimi sešli, byly to krásné a dlouhé monology ("Já už blbě slyším, tož budu buď mlčat, nebo žvanit, to si vyberte." Vybíral jsem vždy řeč a žvanění to nebylo nikdy.) Na jejich konci, v závěrečném slově autora, aniž bych to věděl, dostalo se mně díků málo zasloužených.

To všecko dohromady ukazuje mně Mojmíra Trávníčka znovu jako jednoho z posledních rytířů slova a ducha, kteří svůj život zasvětili tomu, v co pevně a neoblomně věřili. Kéž by takových bylo víc a byli na furt!

2. Už jsem na to vlastně odpověděl výše. Tak snad jen dodám: jeho způsob zacházení s literaturou rostl z přesvědčení, tak odlišného od učení všech těch marxistů, že literatura je pevnou a nedílnou součástí každého lidského života. Její hodnota a smysl se tedy ukrývá právě ve vztahu k životu, v tom, jak jej dokáže znamenat, modelovat. Pomoci v těžkých chvílích, rozveselit v zoufalství, ale také doslova poranit o skutečnou, žitou bolest.

3. Jeli jsme autem Ilony Rozehnalové z ostravského antikvariátu Fiducia na besedu Mojmíra Trávníčka, kterou jsem měl uvádět a kvůli jeho sluchu trochu i tlumočit. V kopcích, v části Čeladná II, se Mojmír Trávníček důstojně pokřižoval a: "Chraň nás ruka páně a opatři, první protialkoholická léčebna na našem území." Od té doby se tam křižuju stejně a pokaždé, když tudy jedu, vzpomenu si na to, jak šibalský smysl pro humor byl v tom naoko vážném člověku ukrytý.

4. Zas, o východiscích Mojmíra Trávníčka už jsem psal na počátku, to je tak, když odpovídáte na anketu, jako by byla rozhovorem a nečtete všecky otázky, ale dopisujete postupně. Tedy snad jen dodám, že krom Božího slova, důvěry v rodinu a literaturu, to bylo také přátelství. Ať už navazované v léčebnách, nebo jen při náhodných pracovních setkáních, nebo na neočekávaných schůzkách. Ale zase: přátelství muselo být udržované, a proto je pro mě také pan Trávníček člověkem korespondenčním. Jednou bude úlohou zkušených editorů pokusit se uspořádat a sebrat jeho korespondenci, ukázalo by se, jak bohatý rejstřík osobností se s ním leckdy v životě střetl.

Jan Matušů, spolužák z gymnázia, učitel v Hovězí

1. Úžasně pracovitý, pilný, vytrvalý, důsledný, ohleduplný, citlivý, ale nekompromisní i taktní při prosazování svého názoru. Názory jiných přijímal rád, polemizoval a ověřoval. Byl přátelský, měl pochopení pro humor, u spolužáků byl autoritou, pomáhal či sám jiným psal úkoly - především slohové - a referáty z četby. Rodinný typ.

2. Znalost a úcta k českému pravopisu a vůbec jazyku, rozsáhlý slovník. Vyjadřoval se raději písemně než ústně. Vedl bohatou korespondenci s přáteli, spisovateli apod. Úsilí pročíst všechno, co i vzdáleně patřilo mezi oblast jeho studijních zájmů.

3. Vzpomínky! Hodně, krásné a milé. Byl jsem pozorným posluchačem, často články před uveřejněním mně pročítal. Cítil jsem, jako by ke mně choval rodinný vztah. Jeho sluchové potíže jsem nahrazoval často sám, zájezdy a program organizoval. Do srdce je zapsána celá jeho osobnost.

4. Otec řídící učitel, matka učitelka. Otec veřejně činný, napsal několik metodických pomůcek k vyučování na 1. stupni, psal povídky, uveřejňoval národopisnou studii z Valašska - Horní Lideč. 5 dětí. Na jeho myšlení měla vliv smrt jeho bratra Jendy, studenta práv. Sám Mojmír se léčil na TBC, pobyt v sanatoriu na Slovensku, maturoval pak mimo řádné zkoušky. Toto všechno spolu s ne příliš dobrými ekonomickými poměry vedlo k otázkám vůbec po bytí člověka, otázky nemoci a smrti, filozofii i k víře a římskokatolickému náboženství; dovedl však odsuzovat klerikalismus.

Dalibor Malina, vydavatel Trávníčkových knih a časopisu Texty

1. Mojmír Trávníček přicházel do knihkupectví a galerie ve Vsetíně, které jsem v době našich téměř dvacetiletých kontaktů vlastnil, vždycky s něčím novým a vždycky jiný, ale stále pevně ukotvený ve svém osobnostním fundamentu. Přinášel zprávy, staré dokumenty, noviny se zajímavými a překvapivými recenzemi a svědectvími pro mě a okruh mladých lidí kolem Textů, skromného literárního časopisu, který na Vsetíně vydáváme už více než dvacet let. Sám pak do našeho časopisu začal přispívat nejen teoretickými články a kritikami, ale i vlastní autorskou tvorbou, nápaditými a vtipnými krátkými texty, fejetony a epigramy, které nám přibližovaly jeho duchovní svět, způsob vnímání reálného světa, mimořádně pozorný záznam jeho vnímání venkovského života, který tak dokonale znal a který svými drobnými a jen zřídka nevšedními událostmi naplňovaly čas jeho života a života jeho rodiny.

Z venkova, z Nového Hrozenkova, kde téměř celý svůj život bydlel, přijížděl do města, ať to byl Vsetín, nebo Praha, kde žila většina jeho celoživotních přátel, vždycky jako návštěvník, který se rychle a rád vrací domů. K jeho neokázalým projevům patřila prostá podoba občana městyse s nákupní taškou a povinnostmi běžného majitele rodinného domu a hlavy rodiny. Do středu pozornosti se dostával při významných, zejména kulturních akcích v obci. Uváděl výstavy v místním Památníku Antonína Strnadla, ale i jinde v širším okolí, besedy s významnými kulturními osobnostmi Valašska a české kultury.

Pan Trávníček vysoce cenil výtvarné umění. Fotogenická krajina Valašska a spousta malířů, které připoutala, mu dávaly příležitost svůj zájem o ně prohlubovat a uspokojovat. Navštěvoval pravidelně galerii V Poschodí v mém knihkupectví. Ve svém nakladatelství jsem vydal jeho vzpomínky Skryté letokruhyV letokruzích naboso, knížku jeho úvah Eseje, portréty, vyznání. Uspořádali jsme s přáteli celostátní konferenci Osobnost Mojmíra Trávníčka v české literatuře, které se účastnili odborníci z univerzit v Čechách i na Moravě, kritici a překladatelé, literární historici. Středem zájmu byl vždy Mojmír Trávníček, tento skromný vědec a navenek poněkud ostýchavý člověk, jehož práci se nyní dostává zasloužené pozornosti. Za všemi těmito znameními odkazujícími k jeho odvážnému a prací naplněnému životu cítím prostou informaci, kterou jsem měl ve svém knihkupectví připravenou pro své přátele, hlavně spolupracovníky kolem Textů, po každé návštěvě Mojmíra Trávníčka: "Byl tady pan Trávníček." Teď si ve Vsetíně ve společnosti přátel a často oživovaných setkání s panem Trávníčkem říkám: Pan Trávníček tady stále je.

2. Vybavuji si poměrně přesně prostředí, v němž Mojmír Trávníček pracoval, kde také přijímal hosty, mezi nimiž byli často studenti, kterým uděloval lekce v tématech, která si zvolili k diplomovým nebo disertačním pracím. Šero v nevelké místnosti domu, všechny čtyři stěny kryjí zaplněné knihovny, pracovní stůl s počítačem, vyrovnané sloupky složek, někdy pár volně ležících, zpola popsaných papírů. Ticho. Než se návštěvník trošku osmělil. A pak se rozvinula diskuse, docela hlasitá, neboť majitel domu trpěl poměrně silnou nedoslýchavosti, s níž se těžce vyrovnával a která ho přiměla vyhýbat se žádostem o vystoupení na besedách, před posluchači na univerzitách, v diskusních pořadech, ale i nabídkám k vystoupení v médiích. Vzpomínám ale na jeho jedinečné a strhující půlhodinové nahrávky šesti adventních sezení plné vzpomínek, úvah a cest k návratům do minulosti, které připravil ve vsetínském knihkupectví pro Český rozhlas v Ostravě.

Profesní zaměření pana Trávníčka (správce dětské ozdravovny v Kychové) zcela zastiňuje jeho práce literární. Svou aktivitu vydával za reakci na vnější nátlak redaktorů deníků, literárních časopisů, nakladatelů. Mnohokrát tomu tak skutečně bylo, třebaže na výsledku vždycky bylo znát jeho zaujetí pro problém, kterému se věnoval, jeho nesmírný cit pro slovo a úctu k jazyku, ve kterém psal, češtině. A jeho mimořádná erudice, vzhledem k jeho biografii až nepochopitelná. V posledním ročníku studia na vsetínském gymnáziu ochořel totiž tuberkulózou a léčil se v Tatrách, maturitu vykonal v náhradním termínu. Nemoc, ale i jasný politický postoj, ovlivnily jeho další budoucnost, z níž vyloučil studia humanitních oborů a svůj praktický zájem soustředil na ekonomické vzdělání. Soukromě pak pokračoval ve studiu latiny, věnoval se literární historii a zahájil spolupráci s některými periodiky, do nichž přispíval kritikami a recenzemi.

3. Vzpomínky tvoří jeden pevný řetěz téměř stejné síly, a jak věřím, i trvanlivosti. Mezi články jsou nejvýraznější osobní setkání s Mojmírem Trávníčkem se svou zvláštní, jakoby slavnostní atmosférou. Jako milovník Valašska hostil u sebe v Novém Hrozenkově čp. 516 nemálo osobností české literatury odjinud, sugeroval jim zájem o toto místo a jeho okolí až natolik, že se Valašsko, ale i osobité detaily z jeho existování objevovaly v jejich díle. Ludvík Kundera má ve svých sebraných spisech báseň Kychová, četné obrazy se nacházejí v díle Ivana Slavíka a jiných, stopy najdeme i u překladatele Aloyse Skoumala.

4. Při přípravě vzpomínkové knížky Mojmíra Trávníčka V letokruzích naboso z roku 2009 jsem k anotaci na její obálku napsal. A jak jinak než s použitím metafory: "K odpovědi na otázku po prvotních a rozhodujících zdrojích autorovy mimořádné poučenosti, vzdělanosti a invence se nám nabízí obraz až dojímavě prostý: hlasy otce a bratrů. Studentští přátelé. Zvláštní tichý svět venkova s prašnými cestami naplněnými významy, ztajenými dramaty a důvěrným hlasem zvonů, dávný mlčenlivý ostych při zastaveních nad detaily básnických a prozaických textů, nad obrazy krajiny, paměť a stále paměť uchovávající velká a přísná rozhodnutí posilovaná vědomím, že neseme svými životy velká poselství pravdy a víry... "

Ingrid Petřeková, redaktorka hrozenkovského Farního zpravodaje

1. Poznala jsem pana Trávníčka až v posledních letech jeho bohatého života. Vnímala jsem ho jako "starce" (tímto termínem sám sebe často označoval), který se snažil všem, kteří projevili zájem, předat co nejvíce znalostí a zkušeností, které nasbíral za svůj dlouhý a bohatý život. Velmi pozitivně jsem vnímala, že velmi ochotně a rád, ale především trpělivě naslouchal druhým, což je u mnoha lidí vzácností. K mladým či nezkušeným se nikdy nestavěl kriticky a povýšeně, i když v mnoha případech si to často mohl dovolit. Mezi mladými, kteří se učili žít a tvořit, měl své spolupracovníky a přátele, což ostatně hovoří za mnoho. I přes svůj pokročilý věk se neustále snažil učit a poznávat nové věci a musím říci, že boj s výpočetní technikou vyhrával. Vnímala jsem ho jako milujícího manžela, otce, dědečka, přítele..., který si vždy našel čas pro druhé. Velice ho trápilo, že téměř pozbyl sluchu, a to ho od ostatního dění velice oddělovalo.

2. Milovala jsem jeho pokoj přeplněný a provoněný knihami. Přesně věděl, kam pro kterou knihu sáhnout a komu jakou knihu nabídnout k četbě. Připadalo mi, že s písmeny, slovy, větami se jako by mazlil. Měl nádhernou češtinu, která nebyla archaická, ale slova, která používal se v dnešní uspěchané době již tak často neslyší. Jeho slovní zásoba byla bohatá a v textu mělo každé slovo své přesné místo. Bylo velmi těžké, ba až nemožné jeho texty krátit či upravovat, protože žádné slovo nebylo zbytečné.

3. Ač jsme se neznali dlouho, tak vzpomínek na něj mám opravdu mnoho. Nikdy nezapomenu na Bílou sobotu roku 2011. Bylo to 2,5 měsíce před tím, než pan Trávníček zemřel, a už mu dělalo opravdu velký problém se pohybovat. Vyřkl přání, jestli bych ho mohla zavézt do našeho hrozenkovského kostela, aby se mohl před Pánem u Božího hrobu pomodlit. Když jsem viděla, s jakou pokorou tento muž před Božím hrobem padl na kolena, tak jsem si tehdy pomyslela: "Tak tomu se říká opravdová víra."

4. Dostal od svých rodičů dar víry, který si udržel a rozvíjel. Čerpal z Božího slova a snažil se žít podle Božích přikázání. Na tom byl podle mne postaven celý jeho život. Zemřel v pátek odpoledne, po jeho odchodu se rozpoutala silná bouře. Ti kdo znají Písmo, v tom jistě naleznou nějakou souvislost.

František Rafaja, sběratel literatury, tvůrce vlastní samizdatové řady FRH, vlastivědný pracovník

1. Byl pokorným dělníkem a tichým a neokázalým služebníkem české literatury v tom nejkrásnějším smyslu slova. Za jeho hlavní zásluhu považuji to, že zpřístupnil umělecké a lidské poselství potlačených a umlčených básníků. Byl pro mne příkladem muže, který svým každodenním poctivě žitým životem uskutečňoval obsah své křesťanské víry. Za více než 25 let našeho přátelství jsem jej poznal jako mimořádně talentovaného a příkladně pracovitého člověka. Byl to nesmírně přátelský, skromný, obětavý a citlivý muž ochotný pomoci každému potřebnému.

2. Obdivoval jsem jeho dokonalé stylistické schopnosti a jeho práci s psaným slovem, při které dbal na maximální stručnost, hutnost a věcnost svých příspěvků. Neměl rád floskule a tupé fráze. Ve svých literárních recenzích dokázal přesně definovat hodnoty textů. Vážil jsem si také jeho svědomitosti, s jakou například sestavoval, doplňoval a korigoval bibliografie literárních tvůrců. Ve svých vzpomínkových textech se prezentoval jako znamenitý vypravěč s velkým smyslem pro jemný a laskavý humor. V jeho dopisech (mám jich od něho kolem pěti set) nechybí úsměvný a humorný nadhled nad sebou i "okolnostmi", pečlivost, obdivuhodná stručnost a pochopení pro adresáta.

3. Naše první osobní setkání v jeho domě v Novém Hrozenkově v létě 1986. Ten okamžik (v první pol. devadesátých let), kdy mi nabídl, abych jej oslovoval jako svého přítele jeho křestním jménem Mojmír. Naše společná cesta k rodině Florianů do Staré Říše v létě 1993.

4. Ivan Diviš ve svém rozhlasovém eseji říká: "Reynek byl člověk naprosto katolický. A jako že katolictví je podobno otáčivému krystalickému mnohostěnu, jehož četné dějinné plochy jsou až hrůza temné, básník se držel jen jedné z nich: totiž prosté dělnosti, pokory, skromnosti, nějaké oné tajuplně darované schopnosti považovat každý den, každou chvíli, světlou i temnou, za obrovský, nepochopitelný dar." Myslím, že tato slova by bylo možné vztáhnout i na Mojmíra Trávníčka. Jsem přesvědčen, že tím, co ho v životě pohánělo, byl jeho skutečný a pevný vztah k Bohu, ve kterém je - řečeno slovy Jaroslava Durycha - "jediná pravá sláva každého člověka a jeho díla".

Jaroslav Staněk, středoškolský učitel a lektor umění

1. Člověk vzácného charakteru, který se naplno dal do služby české literatuře, jí i svým přátelům-spolupracovníkům naprosto oddaný, nesmírně pracovitý a přitom nezištný - ideální kombinace pro výsledek předsevzatého díla.

2. Nejvíc si cením jeho respektu k osobnosti autora a jeho textu. Stalo se, že při přepisování pro samizdatovou edici anebo později při přípravě knihy k vydání narazil na místo ne úplně jasné, v takovém případě nikdy do textu nezasáhl sám, ale trpělivě, třeba v několika dopisech, vše ověřil. Text z jeho ruky musel být věrný.

3. Zjara roku 1982 mě požádal Bedřich Fučík, abych uspořádal sborník k sedmdesátinám básníka Vladimíra Vokolka, sám už byl nemocen a já bydlel nedaleko Děčína a k Vokolkům pravidelně docházel. Dr. Fučík mi dal asi dvacet adres, na které jsem měl napsat prosbu o příspěvek, kromě více nebo méně známých básníků, Vokolkových přátel, také adresu do Nového Hrozenkova. Přicházely příspěvky, báseň, stránka, dvě, vypadalo to na tenounký sborníček, až potom skoro nakonec překvapení z Hrozenkova, obsáhlá studie napsaná s hlubokým porozuměním Vokolkově poezii, a navíc krásnou češtinou. Poznání, že tohle dokáže člověk bez univerzitní katedry, bez stolu literárního vědce nebo redaktora, bez zázemí velkého kulturního města, pro mne tehdy bylo ohromně důležité a povzbuzující.

4. Myslím, a doufám, že to nebude znít pateticky, že tou zásadní hodnotou bylo vědomí pokorné služby - slovům básníků, pravdě, kráse, přátelům. Asi tak, jak čteme v Lukášově evangeliu: "Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit."

Milada Synková, zpěvačka, korepetitorka

1. Mojmír byl mým "spolužákem" na Masarykově gymnáziu na Vsetíně, ale o mnoho starším. Tehdy jsem ho příliš nevnímala, ale pamatuji si, že mě zaujal časopis Plást, který s dalším spolužákem vydávali - to bylo něco už tehdy výjimečného u tak mladého člověka.

2. V posledních letech při maturitních srazech "naší" oktávy (1951) jsem se vždy zastavila u Trávníčků v Hrozenkově. Tam v jeho pokoji byl soustředěn jeho svět literatury, psaní, čtení, kontaktu s přáteli. Před lety byl "odsouzen" k odsunu z "oficiálního" světa literatury a našel si své uplatnění - měl zaměstnání, které vůbec neodpovídalo jeho vzdělání a ambicím: byl vedoucím dětského střediska v zámečku paní Thonetové v Kychové (na konci světa), ale jako starostlivý a zodpovědný člověk tam v obětování prožil nejlepší léta svého života. Později, když odešel do penze, se konečně mohl plně věnovat své rodině a psaní.

3. Obdivovala jsem jeho písemné projevy na vernisážích a jiných společenských příležitostech - osobitý jazyk, vytříbené vyjadřování a postřeh podstatných faktů. Dostala jsem od něj dvě jeho knihy a dojalo mne věnování v tomto smyslu: "Promiň, že jsem zapomněl psát i Tobě, měl jsem to v úmyslu... "

4. Mojmír byl zcela výjimečný člověk vysokých mravních hodnot a smyslu pro pomoc, přátelství a trvalou úroveň za každých okolností. Jeho klid a nadhled, povznesení nad problémy, které mu postavila tehdejší politická situace do cesty - tím překonal nepřízeň vlastního osudu a našel své opravdové uplatnění - ve své lásce - spisbě.

Zdeněk Volf, básník

1. Neměl zbytnělou sebestřednost, která by mu bránila v "obejmutí", ať naživo, ať na stránkách knih. Věděl, co je nemoc, pokora... Neintelektualizoval proto mimo svůj osud, mimo to, co miloval.

2. Že nepřehlížel, nevyděloval, nýbrž zahrnoval! Zkrátka, jak už jsem ještě za jeho života poznamenal: vytvářel společenství. Třeba i jako nastavené anonymní zrcadlo ze zapšklých výroků básníků samých ("Adorování Březiny je vesměs prázdná póza [...] Skácel je jediný velký podvod [...] Kuběna je grafoman [...] jedině Krchovský, ale to dobré z něho nevydá ani na malinkou sbírečku.") ve své poslední knize V letokruzích naboso (s. 106). Jde o rozdíl vinutí, naprosto protikladný, než jakého jsme dnes svědky například proměnou původně demokratického Portálu české literatury: jen pro takzvanou zahraniční a odbornou veřejnost.

3. Nebraly ho nepraktické literární debaty za totality... I vystrčil zpoza stolu ruce, ty beskydské tlapy, které toho pro nás tolik propsaly!

4. Trávníčkovo křesťanství bylo přijaté, znalé, šťastně naroubované na kříž evangelia, na moudrost liturgického roku. Stačí si v tom ohledu přečíst, jak přirozeně na půdorysu exercicií postavil rozbor románu Dům mezi větrem a řekou Věroslava Mertla. V době, kdy s Jitkou Bednářovou editoval spisy Jana Zahradníčka (zrovna jsem ho ze Soláně navštívil), svěřil se mi, že ho předsedající Miroslav Červenka nutí k širšímu zahrnutí katolických východisek v rámci celosvětové religionistiky... I podíval se na mě pokojně, tak trochu nevěda, co víc dodat k plnosti.

VZPOMÍNÁNO

Andrzej Babuchowski, bohemista a překladatel

Na podzim roku 1992 se ve varšavském sídle nakladatelství PAX konala prezentace nově vydaného výboru básní Jana Zahradníčka Nedokončená píseň. Na samém konci sálu seděl příjemný starší pán v brýlích, kterého jsem dosud neznal, a trpělivě čekal, až všichni diskutující promluví. Teprve poté se ujal slova. Mluvil česky. Své poznámky přednesl věcně a kompetentně. Zaujal mě svou erudicí, ale také velkou skromností. Na konci večera jsem ho oslovil. Následoval krátký rozhovor, během něhož jsem poznal, že mám co do činění s člověkem, od něhož se mohu ještě mnohé naučit. Vyměnili jsme si adresy...

Krátce nato mi Mojmír Trávníček, neboť právě s ním jsem měl tehdy tu čest se setkat, poslal dva výstřižky se svými texty otištěnými v Lidové demokracii: Jan Zahradníček v Polsku (1991, č. 285, s. 8) a Zpěv nedokončený (1992, č. 112, s. 5) - laskavá recenze mého výboru, i když ne bez výhrad. Když jsem o několik let později, inspirován Ivanem Slavíkem, pracoval na antologii české metafyzické literatury 20. století Na ostří plamene, již jsem věděl, na koho se obrátit, abych rozšířil svůj soubor autorů a básní. Mojmír Trávníček reagoval okamžitě:

"Váš dopis mě velmi potěšil. Věděl jsem od Ivana Slavíka, že chystáte antologii současné české duchovní poezie. Z Vaší zprávy není zcela zřejmé, s jakým rozsahem počítáte a chcete-li se soustředit jen na několik nejvýraznějších autorů, nebo pojmout výbor v šíři co největší."

Autor dopisu dále vyjmenovává autory, jež bych podle jeho názoru neměl v žádném případě přehlížet. A okamžitě prohlašuje, že je ochoten darovat nebo zapůjčit knihy, které nejsou v Polsku k dispozici. Protože, popravdě řečeno, naprostá většina z nich byla v té době v Polsku zcela nedostupná. Toto prohlášení českého kritika a literárního vědce pro mě bylo obzvlášť důležité, protože termín odevzdání antologie do tisku se rychle blížil a na její dokončení zbývalo méně než šest měsíců. Mezi uvedenými autory byli zástupci několika generací, včetně řady významných básníků, jejichž dílo jsem dosud neznal a kteří měli navždy zmizet z literatury, například František Daniel Merth, Rudolf Závodný, Ladislav Dvořák, Jiří Vícha a další.

Balíčky se slíbenými svazky poezie začaly přicházet téměř každých pár dní, takže i moje překladatelská práce nabírala na obrátkách. Příznačné je, že pan Trávníček mi zcela důvěřoval a nenaléhal na mě, protože věřil, že až přestanu jeho cenné, někdy až bibliofilské edice potřebovat, okamžitě je vrátím.

V domácím archivu mám od pana Mojmíra pět dopisů. Ve čtvrtém dopise z 19. července 1998 vyjadřuje spokojenost s názvem antologie, který jsem zvolil:

"Jsem rád, že jste se svou prací na české antologií hotov. A ještě větší mám z toho, že jste ji nazval podle titulu Vokolkovy básně. Mám Vokolkovo dílo velmi rád, připravoval jsem mu po dlouhá léta strojopisy pro samizdatová vydání a mrzí mě, s jak malým porozuměním se setkávají jeho verše u nás."

Poslední dopis je datován 4. ledna 1999, tedy již po vydání antologie. Dovolte mi z něj citovat:

"Vážený a milý pane Babuchowski, omlouvám se, že Vám až po Vánocích děkuji za krásný vánoční dárek. Listoval jsem a četl si o svátečních dnech Vaši antologii a jsem rád, že jste v Polsku tak dobře představil méně známou tvář české poezie. Také zásilka s vrácenými knížkami došla v pořádku."

Po těchto laskavých slovech mě autor dopisu dále informuje o dokončení prací na dvousvazkovém vydání sebraných básní Ivana Slavíka a svazku poezie Jakuba Demla, který vyjde v jednom brněnském nakladatelství. Na závěr vyslovuje novoroční přání.

Naše více než půlroční korespondence mě přiměla k poněkud bližšímu zájmu o esejistickou a recenzní Trávníčkovu tvorbu a s potěšením (i když bohužel poněkud opožděně) jsem si všiml, jak významnou roli hraje v současné literární vědě a jak pronikavá a objevná jsou jeho hodnocení. Když dnes připravuji články a črty pro polský tisk o fenoménech nebo osobnostech české literatury 20. století, často se obracím k textům moudrého pána z Nového Hrozenkova. Zaujala mě jednoduchost, jasnost a zároveň hloubka jeho výpovědí.

Mojí oblíbenou knihou je svazek Trávníčkových sloupků a skic s názvem Eseje, portréty, vyznání, který vydalo nakladatelství Malina v roce 2007. Mám dojem, že právě v tomto obsahově rozmanitém a osobně laděném souboru je klíčový nejen autorův světonázor a tvůrčí metoda, ale i jeho bohatá spiritualita. Trávníček se často pohybuje na periferii literární analýzy a dotýká se témat s ní zdánlivě (ale jen zdánlivě!) nesouvisejících, jako například ve vzpomínce nazvané Kalendář nebo v "toponomastické" eseji O paměti místa, kde mistrně uvádí čtenáře do subtilního, i když vůbec ne jednoduchého světa prózy Jana Čepa, kterou jsem se v poslední době intenzivně zabýval.

Josef Hrdlička, emeritní pomocný biskup olomoucký, překladatel anglické poezie

Když jsem se před časem v Novém Hrozenkově po svěcení oltáře zastavil na hřbitově pomodlit se u hrobu pana Mojmíra Trávníčka, uvědomil jsem si, jak pravdivý je jeden moudrý postřeh, že chce-li člověk poznat duši nějakého místa či obce, měl by si zajít do kostela a pak na hřbitov. V obojím případě jde o ztišená, posvátná místa, kde na člověka dýchne mysterium Boha i člověka, daru víry, přátelství, smyslu života i smrti, vděčnosti, smutku i naděje.

Vzpomněl jsem si na vyznání M. Trávníčka k tématu "Krajiny mého srdce", které uvedl veršem Ivana Slavíka: "Krajiny kusy našeho života, části našeho těla a našeho srdce". Sám zde píše o "panoramatu své krajiny dětství, která mi vstoupila do srdce a vydobyla si v něm místo, z kterého nebyla nikdy vytlačena. První a nejpřednější krajinou v srdci je tedy ta, kterou jsem poznával pomalu a postupně očima i nohama, sluchem a všemi smysly (posléze i mimosmyslově) od prvního rozhlédnutí dítěte po poslední návraty. Krajina mých všedních dnů i nedělí, nerozsáhlý kout Valašska, který nevyniká ničím mimořádným, nenabízí turistům žádnou okázalou pamětihodnost a jak svým obyvatelům, tak nahodilým návštěvníkům připadá až příliš krotká, skromná a málo atraktivní.

Myslím, že právě pro její nenápadnost a nevnucující se vlídnost, pro přívětivou náruč nevzrušivého horizontu své krajiny jsem jí znovu a znovu dával přednost a omlouval jsem se jí, kdykoli jsem se vrátil dočasně okouzlený magií a slávou jiných krajin a měst. Je to krajina, která nevyrušuje kontemplátora a neodmítá ani dobrodruha... "

Tyto řádky vypovídají jistě o kořenech jeho bytí, ale i o tom, co je "nad kořeny a nad zemí", a to je kmen, ratolesti, květy transformující se do plodů jeho obdivuhodné, pokorné a služebné práce na poli literárního odkazu, kdy nikdy neopouštěl zorný úhel "sub speciae aeternitatis" a vždy a za všech okolností zůstával ve službách Ducha. Potkal jsem se osobně s panem Trávníčkem asi jen třikrát v životě v letmých setkáních, například když jsem projížděl kolem jejich domu při své cestě z jedné farnosti do jiné. Nikdy jsem neměl příležitost si s ním posedět a pohovořit, vše jsme si řekli spíše v dopisech, které měly sice pracovní charakter, ale ještě více obsahovaly dar "souznění spřízněných duší". On nebyl jen zasvěceným znalcem české poezie a literatury, ale byl schopen uvést čtenáře i do tvorby světové a představit jim v úvodu či doslovu knih veršů nejen např. anglické metafyziky z počátku novověku, ale i Hopkinse, Chestertona, Eliota, Rilkeho, a to vždy se srozumitelnou a zároveň hlubokou dikcí.

Tehdy, u jeho hrobu, jsem cítil, že není důležité, co já anebo my řekneme či napíšeme o něm, ale spíš to, co on vzkazuje a sděluje nám. Když se kdokoli z nás ocitne na "druhém břehu", nebo jak naši předkové lépe vystihli slovy: "na pravdě Boží", cítíme, jak je třeba z naší strany vážit slova. A pokud my, dosud ve stavu života, v čase a prostoru vnímáme i ve slovech naší národní hymny otazník za slovy "kde domov můj?" - je tu ještě jiná věta, kdy Boží slovo těší křesťana odpovědí: "My máme svou vlast v nebi... " Bez otazníku, ale i bez vykřičníku, protože Bůh na nás nevykřikuje, ale vysílá svá pozvání k nám na velmi tichých, trpělivých a laskavých vlnách.

Tenkrát v Novém Hrozenkově jsem to jasně cítil, když jsem vycházel z kostela po bohoslužbě prodchnuté oduševnělou přítomností, modlitbou a zpěvem tolika jeho krajanů, ale také když jsem odcházel ze hřbitova od jeho hrobu v krajině jeho srdce. Requiescat in pace.

Bohdan Chlíbec, básník a nakladatel

S panem Trávníčkem jsem se osobně setkal jen jednou, v roce 1994, kdy mne přišel navštívit, abychom pokročili s publikací korespondence Jana Čepa s Janem Zahradníčkem. Byl to nenápadný, skromný a laskavý pán, který svým typem připomínal venkovského faráře. Vím, že mi s ním bylo dobře, jak bývá nejistým ve společnosti těch, kteří bezděky poskytují oporu pevné ruky. Byl tehdy naším hostem v hloubětínském bytě, kde jsem bydlel se svou rodinou (nikdy jsem nemohl zřídit kancelář nakladatelství), a právě jakási útulná skromnost obydlí zařízeného starobylým nábytkem byla tou nejvhodnější scénou pro naše setkání, jak jsem si později uvědomil; odpovídala nejspíš založení pana editora, mohl si odpočinout na místě, kde se necítil cize. Když jsem ho za soumraku doprovázel k tramvaji, popisoval svůj literární svět, jako jiní popisují rodný kraj s milými nebo významnými místy; jeho práce mi připomínala trpělivou službu v láskyplně pěstěném sadě.

Publikace druhého dílu zmíněné korespondence se protahovala, vyšel až sedm let po díle prvním. Čas pana Trávníčka na tomto světě se krátil, nesplněných předsevzetí a povinností ubývalo příliš zvolna, musel proto pro své poslání hledat stezky schůdnější; naše spolupráce vlastně skončila v roce 2002.

Vyměnili jsme si několik dopisů, z nichž si dosud vzpomínám na zmínku o požáru v bytě či domě Karla Křepelky, při kterém vzaly za své i básníkovy texty. Ze způsobu, jakým mi pan Trávníček o neštěstí psal, bylo zřejmé, že si velice váží nadání, názorů i tvorby svého požárem stiženého přítele. - Pak se naše cesty od sebe ještě více oddálily, zavládlo mezi námi ticho, ve kterém jsme šli sice každý sám, ale - jak doufám - stále společným rozlehlým sadem.

František Kovář, zvěrolékař, spolužák, iniciátor Trávníčkových příspěvků pro farní věstník v Hovězí

Mojmír byl člověk, který měl všech pět velkých P - Přítel, Pracovitý, Pilný, Poctivý, Přívětivý, Přímý, Připraven poradit, pomoci... Tak vidíte, již je těch Pé víc než pět. Kdybych měl jeho slovní zásobu a vyjadřovací schopnost, pak bych jich napočítal daleko víc.

S Mojmírem jsem se seznámil na gymnáziu na Vsetíně prostřednictvím Studentské katolické akce. Toto společenství však pro nepřízeň režimu a na doporučení tehdejšího katechety P. Blažka zaniklo. Mojmíra jsem však občas navštěvoval v jeho bytě - bydlel v podnájmu, poněvadž dojíždění z Horní Lidče bylo pro jeho zdravotní stav náročné. Pamatuji si, že při každé návštěvě jsme hovořili o náboženských věcech, na jeho stole byla vždy otevřena Bible.

Od jeho maturity jsme se potkali až v osmdesátých letech, kdy jsme se s dalším jeho vrstevníkem a spolužákem Janem Matušů začali příležitostně navštěvovat v Novém Hrozenkově. Jako hrozenkovský rodák jsem se znal s jeho manželkou, a tak jsme si měli vždy o čem povídat.

Příjemná byla setkání v hrozenkovském Strnadlově památníku při vernisážích výstav různých malířů, na kterých měl Mojmír zpravidla úvodní slovo. Jeho projevům předcházelo zvláštní seřadiště slov, jehož výsledkem byl mimořádný zážitek. Dokázal vykouzlit pocit, že vidíte nejen obrazy, ale vnímáte samotného umělce, jeho pocity, představy a touhy a vlastně vše, co do svého díla vložil. Je mi dnes líto, že jsem nedokázal zaznamenat aspoň některé z jeho proslovů při zahajování výstav

K vánočním svátkům svým známým neposílal vánoční pohledy. Většinou vydával nějakou sbírku s vtipným a přiléhavým věnováním. Nejvíce si cením knížečky Malý nebeklíč. Modlitby staré a nové, do níž mi vepsal: "Františku, kéž by nám bylo otevřeno! Mojmír, před Vánoci 2002."

Přispíval také do Farního věstníku farnosti Hovězí seriálem o novodobých světcích, mučednících totalitního režimu, nebo seriálem o apoštolech.

Doprovázel jsem Mojmíra Trávníčka na Cyrilometodějskou pouť na Velehrad, kde převzal cenu České biskupské konference za literární práci. Zde jsem byl svědkem vřelého setkání s dr. Medem, o rozhovor požádala také paní Rakušanová a další. Na poli literárním měl velmi hezký vztah k panu biskupu mons. Josefu Hrdličkovi a našly by se i vzájemné recenze na jejich díla.

Po smrti pana Trávníčka jsme si s panem Janem Matušů slibovali, že se pokusíme dát dohromady alespoň články z hovězského a novohrozenkovského farního časopisu, ale zůstalo jen při zbožném přání.

Jaroslav Med, literární historik

Někdy v sedmdesátých letech minulého století jsem měl velké štěstí, že jsem se mohl seznámit a posléze spřátelit s vzácným člověkem a vynikajícím literárním historikem Bedřichem Fučíkem. Díky tomu jsem za ním mohl občas zajít do jejich vinohradské vily a tam mu pomáhat okopávat jeho milované růže. Při jedné takové seanci, kdy jsem přímo náruživě poslouchal časté Fučíkovy vzpomínky na literární život v předválečném Československu, mě překvapil zřetelně vyslovenou prosbou: "Vy máte řadu přátel a dobře znáte mou práci na samizdatových edicích. Koneckonců už jsem vám nejeden samizdat věnoval. Nyní bychom potřebovali rozšířit řady odběratelů a vy byste mohl zainteresovat některé z vašich přátel." Takto formulovanou žádost jsem nemohl odmítnout, a tak mi Fučík vysvětlil, že mají úžasného a nesmírně precizního opisovače, daleko na moravsko-slovenském pomezí, v Novém Hrozenkově, jménem Mojmír Trávníček. A abychom naši budoucí spolupráci příliš nekomplikovali, s příští zásilkou samizdatových publikací přijede Mojmír Trávníček přímo ke mně domů. Samozřejmě jsem souhlasil a během několika týdnů se u nás objevil usměvavý muž s olbřímí kabelou, a to byl Mojmír Trávníček. Přijel dopoledne, a tak jsme ho samozřejmě pozvali na oběd a po obědě, při kafíčku, jsme se velmi rychle seznámili. Myslím, že jsme si docela padli do oka - já venkovan z Vysočiny, on venkovan z moravského pomezí -, spojeni nejen společnou náboženskou vírou, ale především vášnivým vztahem ke knížkám a k literatuře. Když jsme se u nás probírali mou staroříšskou kolekcí, oba jsme byli až nezřízeně šťastní.

Všechno se změnilo po listopadu 1989 - samizdat poznenáhlu končil a nás s Mojmírem Trávníčkem pozval Zdeněk Rotrekl do nově vznikajícího časopisu Proglas, kde jsme byli spolu s Věroslavem Mertlem členy redakční rady, jež se v Brně scházela vždy jednou měsíčně. A my tři mimobrněnští venkované jsme vždy po skončení odcházeli společně na oběd. Tyto naše sedánky se vždy protáhly až do odjezdu vlaků...

Mojmír Trávníček mě doslova ohromoval svou neskutečnou pílí - ledva jsem doma prolistoval jeho křelinovskou bibliografii, už nám přivezl do Brna svou čepovskou monografii, po níž následovala řada jeho dalších knih. Osobně jsme se setkávali většinou na zasedáních redakční rady, nicméně M. Trávníček byl úžasný epistolograf - jeho velice časté dopisy, to byla vždycky radost číst. Bylo v nich všechno, co měl na srdci, všechny jeho úžasné plány, co všechno chtěl vytvořit a interpretovat, aniž by se v dopisech zmiňoval o nějakých zdravotních potížích a problémech. Jednoho letního dne jsem nemohl doslova a do písmene vyjít od schránky na dopisy těch pár schodů do bytu - ve schránce bylo parte, které oznamovalo, že můj milý přítel Mojmír Trávníček se odebral na věčnost 8. 7. 2011. K tomu není co dodat, zbývá jen úctyhodné dílo, které vytvořil, a mnoho, mnoho vzpomínek na chvíle, jež jsme spolu strávili...

Robert Krumphanzl, básník, redaktor, nakladatel

Před adorujícím pohledem na Mojmíra Trávníčka, k němuž anketní otázky vyzývají, bych dal přednost kritickému pohledu na jeho editorskou, literárněhistorickou i publicistickou práci. Což je, domnívám se, to, co jsme dlužni zhodnocení Trávníčkova neopominutelného přínosu a pochopení jeho houževnaté, oddané a zároveň ne vždy nerozporné osobnosti.

Vyjasnit by si zasloužil konkrétní podíl Mojmíra Trávníčka na samizdatu: Pasáž v jeho vzpomínkách Skryté letokruhy, týkající se účasti na fučíkovských, respektive fučíkovsko-binarovských projektech, není zcela přehledná. Na záložce edice dopisů B. Fučíka M. Trávníčkovi, která vyšla s přispěním adresátových "cenných rad a pamětí" (sic), se uvádí, že "v době normalizace spolupracoval s Bedřichem Fučíkem na samizdatovém projektu Rukopisy VBF", aniž jsou uvedena jména dalších spolupracovníků (údaj není korigován ani adresátovou předmluvou). Zatím dostupné prameny se shodují patrně pouze v jediné věci - že byl obětavým a nenahraditelným písařem (tj. opisovačem; "tiskařem" - slovem M. T.) celého tohoto nakladatelského podniku.

Edice z devadesátých let, které M. Trávníček připravil, jakkoli v řadě ohledů přínosné, nebylo možné ani v době jejich vzniku považovat za vzorové a z hledisek ediční práce nějak výjimečně inspirativní, což se týká komponování, komentářů i textologické přípravy. V případě některých (Dílo Jana Zahradníčka ve Spisovateli, svazečky Jakuba Demla) je otázka, zda by bývalo nebylo lepší, kdyby v dané podobě raději vůbec nevyšly.

Recenze, rozbory, portréty či doslovy, jejichž psaní věnoval značnou část času v posledních dvaceti letech svého života, měly hlavu a patu, byly pozorné, kultivované, poctivé (nic z toho bohužel není obecně vůbec samozřejmé), mnohdy však měly charakter spíše jakéhosi "denního penza". Byly psány z perspektivy literární tradice, v níž byl Mojmír Trávníček doma a kterou sledoval a dokumentoval. Jeho kriticko-reflexivní postoj byl založen historicky či spíše (neúzkoprse) tradicionalisticky. Toto měřítko však zároveň mělo i své limity, jednak v poměru k druhořadé, avšak náležitými znaky opatřené tvorbě, jednak při vstupu na pole, které není tradicí či historií předem nějakým způsobem zřetelně integrováno.

To nejhodnotnější v Trávníčkově literárním působení - včetně monografie o Janu Čepovi - vyrostlo ze služby projektům Bedřicha Fučíka, ze setkání s ním a jeho dílem. Hlásíme-li se dnes k Mojmíru Trávníčkovi a chceme-li na jeho práci navazovat, znamená to zároveň navazovat na pramen, tj. na Bedřicha Fučíka. Od něho - a proti tomu by Mojmír Trávníček myslím neprotestoval - by se tedy mělo začít.

Pavel Petr, básník a redaktor

S Mojmírem Trávníčkem jsme měli několik společných milovaných míst, především Lidečko, už tato základní láska ke krajině Bílých Karpat nám oběma dávala vzájemnou přívětivost a oporu, vždycky jsem věděl, že je nablízku, docela blízko se nalézá v Novém Hrozenkově, to se jen ode mě přejede Syrákov a projede Vsetínem, že kdyby Mojmír nebyl doma, tak je furt na dohlédnutí, třeba jen v Myslechovicích, v Tasově nebo na Hostýnku, zůstává mně tady na stole svazek Mojmírových dopisů, vesměs strojopisných, psaných na obyčejném kancelářském consulu, nikoliv na nějakém starožitné underwoodse nebo nějakém mercedesu, s lehkou stopou červené pásky na okrajích písmen, psaných laskavě, ale jasně, s několika jemnými pochvalami, že třeba ve verších používám nářečí, a to kupříkladu slovo sněh.

A s jakou láskou a věcně přistupoval ke Kuběnovým majuskulím, když nemohl v žádném případku číst Jiřího velká písmena v každém slově, tak vzal Jiřího básně a přepsal si je normálně ve stroji k obyčejnému svému čtení. Jedna z podstatných chvil na zahradě, nad námi občas projíždí kolejáček a Mojmír mluví hlavně o Bedřichu Fučíkovi, Janu Čepovi, Janu Zahradníčkovi a já posilněný vzájemnou důvěrou a důvěrností ve sdílení tolika podstatných jmen a tím, jak přímo navazuji na tradice, jak můžu pohlížet na nádherné a vznešené životy, se ptám básníka Zdeňka Rotrekla, jestli ho můžu nazývat krokodýlem moravské poezie. Zdeněk přikyvuje rozmáchlým gestem a vyfukuje kouř mariánky od Zenonova syna Filipa, Mojmír se usmívá, štěstí chvíle.

Jan Šulc, knižní redaktor a editor

Se jménem Mojmíra Trávníčka jsem se setkal poprvé při své návštěvě Ludvíka Kundery v Kunštátu. Nevím už přesně, zda to bylo v roce 1986 či 1987, určitě to ale bylo v době mých vysokoškolských studií. Ludvík Kundera mě a Petra Turka tehdy provázel svou rozsáhlou knihovnou a v jednom okamžiku ukázal na řadu v tmavohnědém plátně krásně vázaných samizdatových svazků - šlo o soubor díla Jakuba Demla. Netušil jsem tehdy nic o jeho editorech Bedřichu Fučíkovi a Vladimíru Binarovi, Ludvík Kundera je nezmínil. Ani jméno Mojmíra Trávníčka jsem do té doby neznal. Kundera o něm hovořil jako o svém hodném a laskavém moravském příteli, o člověku, který celé Demlovo dílo přepsal na stroji a ty svazky mu daroval. Udivilo mne to tehdy a Trávníčkovo jméno jsem si zapamatoval.

O řadu let později, v první polovině devadesátých let, jsem se s Trávníčkovým jménem setkal hned dvakrát. Chodíval jsem tehdy často k Václavu Durychovi do rohového domu v ulici Jugoslávských partyzánů v Dejvicích, stojícího snad jen třicet metrů od sochy maršála Koněva, vztyčené tam v roce 1980. V domě přes parčík naproti, tedy v bezprostředním Durychově sousedství, bydlel do své smrti v roce 1987 Václav Černý. Durych mi tehdy vyprávěl, jak v padesátých letech chodil jeho otec, spisovatel Jaroslav Durych, se svým sousedem Černým na procházky do Stromovky. V Černého pamětech o tom není ani zmínka. Václav Durych též často zmiňoval jméno Mojmíra Trávníčka. A to jako člověka, s nímž si po léta píše a který mu pomáhá s přepisováním samizdatových svazků otcova díla. Václav Durych měl velmi pečlivě vedenou kartotéku korespondence s mnoha osobnostmi (před svým přestěhováním z Prahy do Teplic ji - jak mi řekl - předal Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví) a korespondence s Mojmírem Trávníčkem byla v této kartotéce zcela nejrozsáhlejší! Potřetí jsem se s Trávníčkovým dílem setkal, když jsem se v devadesátých letech začal podílet na vydávání souboru díla Vladimíra Vokolka v brněnském nakladatelství Atlantis. Od Václava Vokolka jsem zjistil, že jeho otec si s Mojmírem Trávníčkem mnoho let dopisoval (aniž se kdy setkali!) a Trávníček pro něj přepisoval jeho v autorském samizdatu vydávané básnické sbírky a samizdatový soubor (či spíše autorský výbor) básnického díla. Zajímavé je, že jak Ludvík Kundera, tak Václav Durych a Václav Vokolek hovořili o Mojmíru Trávníčkovi jako o hodném, laskavém a obětavém písaři, nikoli jako o editorovi či dokonce literárním historikovi. Nevím, zda si byli vědomi jeho téměř encyklopedických znalostí české literatury a zejména neuvěřitelně náročné a rozsáhlé heuristické práce, kterou vykonal. Vnímali ho jako písaře, sloužícího obětavě dílu Demlovu, Čepovu, Zahradníčkovu, Durychovu, Vokolkovu...

Že Mojmír Trávníček není zdaleka jen písař, ukázala jeho čepovská monografie, knižní soupis díla Křelinova, ale zejména následně vydané knihy jeho esejů. Všechny tyto knižní svazky svědčily nejen o detailních znalostech děl autorů, jimiž se zabýval, ale zejména o vlastním, po mnoho let utvářeném názoru, tedy něčem, co zdaleka přesahovalo roli písaře, do níž byl, možná nezáměrně a bez zlého úmyslu, pasován.

Když jsem v roce 2004 připravoval k vydání knihu Jana Čepa Před námi tma a mráz (Dopisy z let 1942-1945), pracoval jsem s originály Čepových listů, psaných plnicím perem.

Na několika místech jsem Čepův rukopis nemohl rozluštit. Poprosil jsem tedy Václava Durycha o Trávníčkovo telefonní číslo a zavolal mu. Nesmírně ochotně mi řekl, ať mu pošlu xerokopie daných míst v Čepových rukopisech, že se na ta místa společně podíváme. Následně jsme spolu několikrát po telefonu luštili Čepův rukopis, bylo to téměř detektivní. A úspěšní jsme byli tak z devadesáti procent.

Vzpomínám si na rozhovory s Mojmírem Trávníčkem jako na neobyčejně přátelské, bezproblémové, zaujaté. Oběma nám šlo o stejnou věc, kterou bylo pokud možno bezchybné vydání Čepových dopisů. Poznal jsem tehdy Mojmíra Trávníčka jako člověka přátelského, ochotného a obětavého. Ani já jsem se s ním však - stejně jako Vladimír Vokolek - nikdy osobně nesetkal.

Vzpomínám si, jak jsem jednou s Miroslavem Červenkou hovořil o trojsvazkovém souboru díla Jana Zahradníčka (čtvrtý svazek - Překlady - již v Českém spisovateli nevyšel). Červenka tehdy téměř doslova plakal nad tím, jak je to dílo po textologické stránce nedokonale připravené. Přitom stále opakoval, jak si Mojmíra Trávníčka váží jako člověka a jak ho obdivuje za jeho nasazení při vydávání Zahradníčkova, Demlova a Čepova díla. Shodli jsme se tehdy, že obrovská práce, která byla provedena v samizdatu, byla cenná právě v něm, ale že do tištěné podoby měly být ty svazky převzaty po důkladné textologické revizi a po rozšíření edičních poznámek. To se týkalo díla Zahradníčkova i Čepova. O tom, že se to tak udělá u díla Demlova, se na počátku devadesátých let v Odeonu dohodli Jiří Pelán s Vladimírem Binarem, byl jsem u toho. Vzhledem k následnému zániku Odeonu k tomu však již nedošlo. Zmiňuji se o tom proto, abych připomněl, že velikost Trávníčkova nasazení při vydávání samizdatových edic díla Demlova, Čepova, Zahradníčkova či Vokolkova není možno umenšovat tím, že toto nasazení vyjmeme z kontextu doby, v níž Mojmír Trávníček věnoval práci na dílech svých milovaných autorů tisíce hodin času. Tedy v kontextu sedmdesátých a osmdesátých let - bez možnosti soustředěné práce v knihovnách, studovnách a archivech, v klidu, bezpečí a nerušeně, jako tomu mohlo být od roku 1990. Tehdy Mojmír Trávníček připravil (mimo jiné) spolu s Jitkou Bednářovou jednosvazkový soubor Zahradníčkova díla pro Českou knižnici, svazek vzácný, dnes již prakticky nesehnatelný.

Měla-li česká kultura po roce 1968 své nenápadné a širší veřejnosti téměř neznámé velikány, počítám k nim mezi jinými i Mojmíra Trávníčka. Čím byl skromnější a tišší, tím více toho vykonal. Nejen při soustavném excerpování desítek předúnorových periodik, sestavování bibliografií, detailním studiu textů a jejich přepisování, ale i v tom, kolika lidem pomohl radou, posouzením, nezištnou pomocí, kolika z nich byl ochotně k dispozici. A též - a na to by se nemělo zapomínat - díky své činnosti popularizační, kritické a díky svým velmi cenným esejům.

Jiří Trávníček, literární vědec, "čtenářolog"

Jednou jsme se snažili zjistit, zda náhodou nejsme příbuzní. Nejsme. Respektive nic jsme nevypátrali. Nicméně bych to tak úplně nevzdával. Naše genealogická rešerše byla totiž velmi mělká, nesystematická. Příjmení Trávníček se nejčastěji vyskytuje mezi Vyškovem a Drahanami (www.kdejsme.cz/prijmeni ). A pan Mojmír naznačil, že jeho předkové z této oblasti skutečně pocházejí, přičemž sem směřují i moje kořeny. Možná bychom se v nějakém ne úplně vzdáleném koleni protnuli i s lingvistou Františkem Trávníčkem, předobrazem poručíka Duba ze Švejka. Ten se narodil ve Spešově, kousek od Ráječka, tj. na úpatí Drahan. - Pana Mojmíra jsem si vážil jako velkého a neokázalého pracanta. Kolik jen toho přepsal a rozmnožil v dobách samizdatu! A té ediční práce, co věnoval literatuře! Leč našel jsem u něj i jeden společný průnik "čtenářologický". Během studia na gymnáziu redigoval studentský časopis a v něm uskutečnil průzkum čtenářství svých kolegů. A jedno z jeho zjištění bylo i toto: "kolegyně a kolegové, kteří nečetli prakticky nic, nevyjímaje 'povinnou četbu školní', [...] tvořili přesvědčivou většinu". Takže kulturní katastrofisté A. D. 2016, brzděte. Nic tak úplně nového pod čtenářským Sluncetem.

Jan Jakub Zahradníček, syn básníka Jana Zahradníčka

Mojmír Trávníček, pisatel věcný, stručný a perfektní. Naše vzájemná korespondence začala nesměle na konci osmdesátých let. Po několika návštěvách u nás v Brně, kdy si půjčoval tatínkovu korespondenci a některé rukopisy básní, se na mě písemně obracel kvůli objasňování a ověřování některých časových i rodinných detailů. Maminku z úcty k ní, jak říkal, nechtěl obtěžovat.

Naše dopisování začalo být častější po roce 1989, kdy padla cenzura a změnily se ekonomické podmínky nakladatelů, kteří nebyli na nové prostředí vůbec připraveni a chtěli, nejlépe jako první, vydávat minulým režimem zapovězené autory. Československý spisovatel se nabídl, že vydá antologii Jana Zahradníčka, a editorství se velmi ochotně ujali Mojmír Trávníček s Radovanem Zejdou. Podkladem byla sedmisvazková samizdatová edice FTZ Praha 1984 (Fučík, Trávníček, Zejda). Tu připravil Bedřich Fučík, jak vzpomínal, po špatných zkušenostech z roku 1968, kdy po náhlém politickém uvolnění bylo možno začít vydávat umlčované autory, ale nikde nebylo nic připraveno. (Bedřich Fučík zemřel 2. července 1984.)

Mojmír Trávníček byl velmi obezřetný a každý nakladatelský požadavek se mnou konzultoval. Problémy byly takového rázu, například jestli vydat svazky tak, jak jsou připraveny, nebo jich několik spojit v svazek jeden, jestli může přepracovat původní redakční poznámky atd. Trápilo ho také to, že byli dva editoři, kteří spolu měli obtížnou komunikaci, spočívající ve vzdálenosti a závislé jen na dopisech. Dokonce velmi vážně přemýšlel, že se redakce Spisů vzdá a přenechá ji Radovanu Zejdovi. K pochopení tohoto problému je třeba dodat, že každou otázku redakce Československý spisovatel chtěl Mojmír konzultovat s Radovanem. V té době ještě nebyla síť mobilních operátorů, a tak veškeré informace byly korespondenční.

A na jeho bedra se valily delší požadavky. Vyšehrad vydává svazek Rouška Veroničina. La Saletta. Znamení moci, jeho práce byla editorská s ediční poznámkou. Aula: Korespondence Jan Čep - Jan Zahradníček. Mohl bych ještě jmenovat články v kulturních rubrikách, např. Lidové demokracii, Proglasu a dalších. Dal by se ještě uvést dlouhý výčet aktivit Mojmíra Trávníčka a jeho zásadního podílu na zprostředkování tvorby Jana Čepa, Jana Zahradníčka, Bedřicha Fučíka a dalších básníků a prozaiků čtenářům, ale to bychom už pomalu směřovali do literární historie.

Chci vzpomenout zásadní a nezastupitelné zásluhy Mojmíra Trávníčka na poli české literární kultury. Vyprávěl mi, že jeho nejplodnější chvíle byly noční služby v dětské ozdravovně Huslenky-Kýchová, když děti spaly a on se mohl věnovat psaní. Na svých Remingtonkách (zničil prý asi tři) psal samizdatové texty, sestavené spolu s Bedřichem Fučíkem. Sebrané spisy Jana Čepa, Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Bedřicha Fučíka a mnoho další korespondence a článků. Hedvábný papír prokládal kopírovacím papírem až patnáctkrát. Napsal asi 60 000 průklepových stran. Když se dnes na téměř bezchybné strojopisy dívám, obdivuji Trávníčkovu vůli a píli k šíření literárních děl v prostředí totalitních poměrů.

Ve skrytu valašských hor dělal práci pro českou literaturu, podobnou bratřím Jednoty bratrské v kralické tiskárně.

Zásluha a vliv Mojmíra Trávníčka na šíření a přibližování české katolické literatury čtenářům, jak v době komunistické totality, tak po jejím pádu, je nepřehlédnutelná. Jeho ochota zúčastnit se besedy, přednést příspěvek při vzpomínkovém večeru, popovídat s přítomnými, nechtít žádný honorář a za vše skromně poděkovat je skutečná podoba Mojmíra Trávníčka.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3014