MARIE VLADIMíRA JEDLIčKOVá / EDVARD KLAS • Souvislosti 3/2023


Filip Hynek, Irena Kurzová / Marie Vladimíra Jedličková – Edvard Klas (medailon)


Filip Hynek, Irena Kurzová

Marie Vladimíra Jedličková - Edvard Klas

Vladimíra Jedličková (20. 3. 1878 - 24. 3. 1953, roz. Marie Vladimíra Olga Krumb...holzová)1 patří mezi nereflektované osobnosti české literatury - ať jde o definitivní soupis její bibliografie, jejích autorských pseudonymů (a vztahů mezi nimi) nebo o interpretaci jejího dosud nevydaného románu Lucie.

K bližšímu poznání dosud bílých míst jejího literárního a s ním spojeného soukromého osudu bude jednou potřeba podrobnější studie, jež by mohla přispět k přesnějšímu určení jejího vztahu ke svému literárnímu dílu nebo k interpretaci otázky, proč po vydání debutu nadále knižně nepublikovala, ačkoli, jak dosvědčují její publicistické články z přelomu 19. a 20. století, mohla být autorkou knih několika žánrů - kromě umělecké prózy i sbírek fejetonů, esejů nebo povídek pro děti.

Vladimíra Jedličková není tedy autorkou jedné knihy, jak by mohl nasvědčovat její nejznámější pseudonym Edvard Klas, na nějž české katalogizační databáze odkazují, nebo jej dokonce zaměňují za autorčino vlastní jméno - kvůli faktu, že právě pod ním byly vydány její Povídky o ničem (1903). A jelikož ani literární archivy neposkytují širší badatelskou základnu pro kompletní výzkum její bibliografie, uvádíme k ní následující prolegomena, monografické pásmo (jež je i připomínkou sedmdesáti let od jejího odchodu) - kromě dvou dobových recenzí na její debut ukázky jejího publikačního rozsahu po roce 1900, prózu i fejeton; výběr z přijaté korespondence a z deníku Marie Vladimíry dokumentuje její životní cestu českým literárním prostředím první poloviny dvacátého století, a doplňuje je rodinná vzpomínka její vnučky Heleny.

Otec Marie Vladimíry, Václav Krumbholz (1846-1923), pocházel ze selské rodiny v Malých Číčovicích u Prahy, věnoval se nejen svému hospodářství, ale zároveň byl významným mladočeským politikem (v letech 1889-1901 byl poslancem Českého zemského sněmu, v letech 1891-1901 poslancem Říšské rady). Matka Anna, rozená Plicková, pocházela ze selského rodu z Veltěže. Dětství Marie Vladimíry v ovzduší rodinného hospodářského statku dostalo nový impuls, když po vzoru své sestřenice vstoupila do klášterní školy sv. Vavřince v Litoměřicích, kterou provozoval řád Boromejek (z dochované rodinné korespondence vyplývá, že v této škole pobývala na přelomu osmdesátých a devadesátých let). Tomuto období svého života věnovala později rozsáhlejší retrospektivní prózu s názvem Dětství venkovské slečinky, která začíná slovy: "Rovina, to byl můj rodný kraj, úrodný pruh země, slunečný, pokojný, na přímé trati Praha-Duchcov."

Co přesně Marie Vladimíra prožívala koncem 19. století ve svých dvaceti letech, zůstává dodnes více méně zahaleno rouškou tajemství, ale z hlediska jejích literárních začátků je dnes nesporný například její trvalý studijní zájem o české i zahraniční umělecké časopisy, a tedy časté návštěvy pražských čítáren a knihoven.2 Seznamovala se také se všemi důležitými jmény evropského symbolismu, s nejmladší modernou, s básníky a malíři - ti všichni dokázali rezonovat s jejími životními otázkami, ti všichni ji už nikdy nepřestali zajímat.

Od té doby lze sledovat pozoruhodnou publikační cestu Marie Vladimíry českými periodiky a v její dochované přijaté korespondenci okruh osobností českého, převážně literárního světa.3 Své první otištěné prózy Marie Vladimíra svěřila pod různými pseudonymy širokému okruhu periodik, z nichž některé po letech popsala jako - krajinské, agitační, mladočeské, podružné... Tyto první prózy sociálního zaměření sice nikdy knižně nepublikovala, ale jejich stylistiku dále rozvíjela. Otištěny byly např. v týdeníku Lučan, v Kladenském obzoru, ve Vinohradských listech (mezi roky 1898-1899) v rubrice fejetonů. Jejich tématem byla převážně tehdejší tzv. ženská otázka, kterou dokonce explicitně charakterizovala ve svém fejetonu "Naše ženy"4 věnovaném selskému stavu - bezprizornosti mladých žen -, kde apeluje na nutnost jejich vzdělávání a důstojné existence. V bezprostředně následujícím publikačním období se soustředila i na rozsáhlejší povídky inspirované stejným prostředím a vlastními zkušenostmi. V letech 1900-1903 je tiskly časopisy LumírZlatá Praha.

24. listopadu 1900 se Marie Vladimíra provdala v pražském chrámu sv. Ludmily na Vinohradech za klasického filologa a indoevropeistu Jaromíra Jedličku (1869-1901). Záhy ale přichází tragická rána osudu - její manžel umírá 14. srpna 1901 v přímořském letovisku Zinnowitz, podle dobově strohé diagnózy v důsledku ochrnutí srdce (příčinou byla dědičná srdeční choroba). Jejich syn Jaromír Jedlička (1901-1965)5 se narodil 9. října 1901 jako pohrobek. Po manželově smrti bydlela Marie Vladimíra s malým synkem a jeho chůvou Annou Salákovou většinou v Praze,6 později, od konce dvacátých až do čtyřicátých let žila již převážně na rodinném statku v Malých Číčovicích (Anna Saláková setrvala v rodině jako společnice Marie Vladimíry a později jako chůva-teta jejích vnoučat až do své smrti v roce 1946).

Od roku 1903 se Vladimíra Jedličková dostává do bližšího kontaktu se společenským salonem spisovatelky Růženy Svobodové a F. X. Šaldy, utvrzuje se také její celoživotní přátelství s univerzitním profesorem Arne Novákem (1880-1939), o němž dodnes vypovídá dochovaná korespondence. Ale jak je patrné ze stránek jejích deníků z té doby, ponechávala si při stycích se svým okolím kritický odstup: otiskovala své nové práce jak v Moderní revue, tak v Besedách Času.

Výběr z próz z let 1900-1903 vydala pod názvem Povídky o ničem v Knihovně Moderní revue na sklonku roku 1903. Sama si knihu zredigovala, předmluvu k ní napsal Jiří Karásek ze Lvovic a o kresbu na obálku požádala malíře Miloše Jiránka, s nímž se pravidelně setkávala a navštěvovala jím pořádané večírky.7 Nejen výrazná impresionistická stylistika jejích šesti povídek-krajinných kreseb ponechává této bibliofilii nadčasovou pečeť - a patří mezi hlavní lyrická díla české secese.

Zveřejněné recenze a přijatá korespondence Vladimíry Jedličkové prozrazují, že tehdejší literární kritika si s jejím autorským typem nevěděla příliš rady a že se přinejmenším očekávaly jiné práce "Edvarda Klase", či ze strany realistů byly požadovány jiné, ucelené knihy, zřetelnější obsahové kontury... Částečnou výjimkou jsou jen recenze Arne Nováka a Jarmila Krecara.

Mezi prózy do Povídek o ničem nezařazené patří také psychologizující nokturno z roku 1902 Hřích, které je dodnes - mimo jiné - autoportrétem a svědectvím duševního stavu, v němž se Marie Vladimíra nacházela ve své nelehké životní situaci; platí i pro ně impresionistický způsob skicování reality, spoluúčast podvědomí na umělecké tvorbě, nezasahující ale samotnou vnitřní logiku skladby. - Při detailnějším pohledu na pozdější literární díla jejích vrstevnic, kterými byly např. Anna Maria Tilschová, Helena Malířová nebo Zdenka Hásková a které se pod společným vlivem románů Růženy Svobodové ve stejné době vydávaly každá svým vlastním tematickým směrem, je o to zajímavější sledovat další rozhodování Vladimíry Jedličkové o svém autorském osudu: vypovídá o něm devatenáctistránková povídka Pavučiny na víně, kterou otiskla v třiatřicátém ročníku Lumíru (1905) s podtitulem "Esej" a která představuje její další stylistický posun - jde sice o obsahově v zásadě realistický, ohraničený text, zároveň lze ale rozpoznat, že je částí mnohem rozsáhlejšího celku. Jedličkové dlouhodobým tvůrčím předsevzetím byla totiž románová skladba, které věnovala svou veškerou tvůrčí energii a z níž v následujících letech otiskovala v periodickém tisku jen drobné ukázky nebo varianty. Na vzniku tohoto dvoudílného románu s názvem Lucie (Slib života) pracovala pak v příštích letech a jeho text pravděpodobně průběžně podrobovala revizím; vyloučit zatím nelze ani její autorské pochybnosti nebo jiné vlivy, které nakonec zamezily tomu, aby byl román Lucie vydán během prvních dvou desetiletí dvacátého století.

Román nicméně pro Jedličkovou byl jejím nejdůležitějším literárním dílem - ve čtyřicátých letech ho zadala do románové soutěže nakladatelství ELK a jako její jediný text existuje v rukopisné i strojopisné verzi. Nese věnování "Památce D. S. N., bludné poutnici ze zašlých dob". Hlavní postavou je mladá statkářka Lucie Magličová, jejíž tragický osud je zaviněný dílem jejím okolím, dílem její vlastní, zdánlivě romantickou povahou, vymykající se dobovým konvencím. Román v sobě skrývá několik vzájemně se prostupujících významových složek, jež umožňují zachytit neopakovatelnou atmosféru doby a prostředí, přiblížit čtenářům příštích generací tehdejší český svět v téměř dokumentární podobě a problematiku životních tragédií, kterou v sobě ukrývá drama hlavní hrdinky mezi životem a smrtí.

V posledních letech života pobývala Marie Vladimíra převážně v Praze u svého syna Jaromíra. Zemřela 24. března 1953 - krátce po svých narozeninách, v den svého křtu - a pochována je v rodinné hrobce na hřbitově v Černovičkách.

Poznámky

1] Spojené jméno Marie Vladimíra bylo pro ni v rodině vžité, a proto jej v tomto tvaru používáme. (Iniciály M. V. byly také jedním z jejích autorských pseudonymů.) 2] Rukopisný archiv V. Jedličkové v majetku rodiny obsahuje např. konvolut jejích čtenářských výpisků. 3] Knižně vydána z ní byla zatím pouze část přijaté korespondence od Jiřího Karáska ze Lvovic (Milý příteli..., Thyrsus 2001), dopisy Vladimíry Jedličkové Jiřímu Karáskovi ze Lvovic se pravděpodobně nedochovaly. 4] B. Holzová: Naše ženy (Svobodný občan, 28. 4. 1899). 5] Vystudoval anglistiku a bohemistiku, později se věnoval studiu arménštiny a gruzínštiny a stal se významným orientalistou. 6] Místopis pražských adres Vladimíry Jedličkové v chronologické posloupnosti: k listopadu 1901 Královské Vinohrady, Mánesova 1067 (2. patro nalevo); k září 1903 Žižkov, Karlova třída 995; k říjnu 1904 Praha III, U Železné lávky 130 (3. patro). Na poslední adrese na Klárově setrvala Marie Vladimíra po celé dětství a dospívání svého syna Jaromíra. 7] Knižní obálka i titulní list typograficky originálně připomínají styl autorčina vlastního, výtvarně pojatého rukopisu.

Filip Hynek (1977), editor a publicista, člen výboru Spolku českých bibliofilů v Praze.

Irena Kurzová (1969), vystudovala romanistiku na FF UK, překládá z italštiny a portugalštiny. Pravnučka Marie Vladimíry Jedličkové.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3070