Šárka Grauová

Ohlédnutí aneb Jaký to všecko mělo smysl

(K zániku pražské portugalistiky)

Když jsem se v roce 1983 hlásila na Filozofickou fakultu, bývala bych si ráda zvolila studijní kombinaci angličtina - čeština. Jazyk jsem ovšem intuitivně chápala spíš jako prostředek k dorozumění než jako cíl a už jako středoškolačce mi bylo překvapivě zřejmé, že ideologickému dohledu nad českou literaturou bude lépe se vyhnout. Měla jsem sice, jak se tehdy říkalo, "dobré kádrové předpoklady", ale čím jsem byla starší, tím méně jsem se s nimi identifikovala. Na angličtině jsem trvala, ale bez velkého nadšení jsem se vydala cestou kombinace s portugalštinou. Jinou možnost v té době systém nepřipouštěl. Dnes jsem neviditelné ruce, která mě tím směrem zavedla, vděčná: portugalština mi zprostředkovala nečekaně zajímavý život.

Jak jsme postupovali studiem, dozvídali jsme se sice různé zákulisní informace o některých učitelích a fungování socialistické fakulty, ale i přes různé drobné vady na kráse byla tehdy anglistika ve srovnání s romanistikou oázou. Protože jsme byli studenti dvou různých kateder, museli jsme úvodní předměty, jako byly Základy jazykovědy či Literární teorie, absolvovat dvakrát - zjednodušit to nešlo. Těžko si představit větší rozdíl než mezi Základy jazykovědy s Bohumilem Palkem (1936'2d2022) a týmž předmětem v podání hispanisty Oldřicha Tichého (1916'2d1991): zatímco Palek nám za nečitelného čmárání na tabuli nesrozumitelnou texaskou angličtinou prostřednictvím generativní gramatiky otvíral úplně jiný pohled na jazyk, než jaký jsme si odnesli z gymnázia, Oldřich Tichý, neprodyšně uzavřený v černém pouzdře koženého kabátu, nám rozvláčně diktoval cosi o mladogramaticích a dějinách románské lingvistiky. První, co jsme se naučili, bylo, že na zkoušky na romanistice se dá chodit bez velkého učení. Spolužačka z Českých Budějovic přípravu zvládla cestou vlakem.

Samozřejmě, anglistika byla velký, zavedený obor s úctyhodnou historií, kdežto portugalistiku, poprvé otevřenou jako diplomní obor roku 1957, měl po většinu jejích tehdejších dějin na bedrech jediný muž, Zdeněk Hampl. Ten vybavil obor základními pomůckami, jako byly jazykové slovníky nebo překlad Dějin portugalské literatury od Antónia Saraivy a Óscara Lopese, posléze ale těžce onemocněl a moje generace se s ním na fakultě už nesetkala. Bývalo by to mohlo být jisté ponaučení, že žádný obor nemůže stát na jediném člověku, ale Jan O. Fischer, tehdejší vedoucí katedry, ani nikdo jiný o systematické budování malého oboru nestál. V Brazílii ještě vládla vojenská diktatura a obor obsluhující malé Portugalsko se dal různě flikovat. Nebylo na něj moc vidět.

Sama jsem portugalistiku brala jako nutné zlo, které bylo třeba přežít, abych mohla studovat především anglickou literaturu. Přednášek Martina Hilského a seminářů Radoslava Nenadála však bylo na můj vkus málo, a tak jsem si po nějaké době začala vytvářet paralelní studijní plán z předmětů, které mě zajímaly. Na doporučení spolužáků z jiných oborů jsem tak místo některých povinných předmětů chodila například na semináře Jaroslavy Janáčkové a Věry Menclové na bohemistice a Hedviky Vydrové na hispanistice, i když kvůli těm jsem se musela nejdřív naučit španělsky. A užívala jsem si toho, co tehdejší studium na fakultě poskytovalo především: volného času na čtení a rozšiřování obzorů. V dnešním přebytku informací to zní starožitně, ale tehdy po nich přinejmenším někteří z nás prahli. V době, kdy se snad v každém studijním kroužku nalezl nějaký informátor, bývala vítaným vzdělávacím prostředkem nenápadná poznámka na okraj tématu. Například Jaroslava Janáčková, ještě než musela z fakulty odejít, dostala za úkol zařadit do programu svého kurzu seminář o stranickosti v literatuře. Tehdy jsem poprvé slyšela jméno Alain Robbe-Grillet, které mi pak otevřelo cestu k celému francouzskému novému románu. Díky Věře Menclové jsem si zase zamilovala české 19. století a dodnes jsem za objev starší literatury a jejího nesmírného jazykového bohatství vděčná. Ještě vzácnější než informace byla možnost učit se pronikat do textu, přesně a ukázněně ho promýšlet, rozumět mu dřív, než ho začneme vsazovat do širších výkladových rámců. Slovo strukturalismus se v době vševládného marxismu nesmělo říkat nahlas, ale analytické nástroje, s kterými přišel, někteří vyučující v hodinách s úspěchem používali.

Jedním z opakujících se studentských požadavků z konce roku 1989 byla změna vztahu mezi studentem a učitelem, kterého jsme si představovali spíš jako někoho, kdo studenta orientuje a pomáhá mu v jeho hledání, než jako někoho, kdo nad ním má absolutní moc. Sama mám ovšem z těch let i jinou zkušenost. Mnozí z těch nejlepších měli k většině odborných činností, přednášením v zahraničí počínaje a kariérním postupem konče, uzavřeny dveře, a byli nám proto nadstandardně k dispozici - četli naše první překlady, zodpovídali naše otázky, vedli nám práce způsobem, který dnešní provoz, v němž se práce se studenty nevejde do žádných tabulek, neumožňuje.

Portugalskou a brazilskou literaturu nám z donucení přednášel nekonečně laskavý Eduard Hodoušek (1921-2004) z Odeonu. Xeroxování neexistovalo, a proto nám texty, které jsme se v seminářích pokoušeli číst portugalsky, rozdával na legendárních růžových průklepových papírech - někteří je mají dodnes schované. Bylo nás asi osm, takže jsme na portugalistické poměry tvořili vcelku početný ročník, a protože jsme doktora Hodouška měli rádi, na jeho přednáškách jsme se střídali tak, aby byli vždycky přítomni aspoň tři nebo čtyři. Když jsme šli ke státnicím, na poslední hodině, která se konala u něj doma v Mánesově ulici, nás prosil, abychom si z portugalské a brazilské literatury každý přečetl (česky) aspoň jednu dvě knihy, a nabádal nás, abychom neuváděli všichni ty samé, na komisi to prý působí trapně.

Díky kurzům Hedviky Vydrové, která mi otevřela oči pro svébytnost latinskoamerických literatur, jsem se přes odpor, jejž jsem pociťovala k vnucené portugalštině, snažila hledat si cestu k brazilské literatuře. Záviděla jsem kolegyním z hispanistiky (kolegů jsme mnoho neměli), že jejich literatury jsou jaksi zajímavější - ale nakonec ta zajímavost možná tkvěla v tom, že k nim Hedvičiny kurzy otvíraly cestu. Postupem času jsem zjistila, že to, co jsem vnímala jako druhořadost brazilské literatury, byl optický klam: jednak byla značná část překladů brazilské literatury do češtiny pouze informativní, bez literárních kvalit originálu, a jednak je brazilská literatura svým založením natolik jiná, že nedává smysl hledat v ní žánry a témata literatur Hispánské Ameriky. Snila jsem o iberoamerické komparatistice, ale poměrně brzy jsem došla k poznání, že dokud u nás nebude možné pořádně studovat brazilskou literaturu - dokud nebudou v knihovnách knihy a dokud někdo nepořídí základní mapu terénu, žádného směrodatného srovnávání se nebude možné dobrat. Iberoamerikanistikou se u nás obvykle míní hispberoamerikanistika, jak to nazvala jedna kolegyně, o čemž svědčí například to, že iberoamerikanisté takřka nikdy nemluví portugalsky.

Brazilská literatura mi vrtala hlavou a nakonec jsem se při vší své nevědomosti spolu s Petrem Turkem, který studoval francouzštinu a rumunštinu, rozhodla přijmout nabídku ročního studijního pobytu na romanistice. Anežka Charvátová, tehdy ještě Vidmanová, absolvovala totéž v Ústavu pro českou a světovou literaturu tehdejší Československé akademie věd. Jan O. Fischer věděl o mých kádrových předpokladech nejspíš víc, než jsem o nich tenkrát naštěstí věděla já, ale než mi nabídl vědeckou aspiranturu, jak se tehdy říkalo postgraduálnímu studiu, chtěl si mě stejně prověřit. Už tehdy jsem věděla, že to nemůže dopadnout dobře, ale možnost dalšího roku na čtení jsem vítala.

Nastoupila jsem v říjnu 1988, rozhodnuta zlepšit si portugalštinu aspoň natolik, abych mohla číst knihy v originále - ani to jsem totiž po pěti letech studia nezvládala. Ve výběru jsem tápala, ale pro začátek jsem se držela autora, kterým jsem se pod vedením Martina Hilského zabývala ve své diplomce - Machada de Assis. V Národní knihovně měli anglickou verzi Posmrtných pamětí Bráse Cubase, v Odeonu jsem dostala smlouvu na překlad a značnou část toho roku jsem metodou pokusu a omylu drze překládala klasika světového formátu. Knihu jsem dopřeložila 17. listopadu dopoledne. V Odeonu, který se snažil přizpůsobit tržním podmínkám, už nevyšla, na vydání čekala až do roku 1996.

Součástí mého studijního pobytu byly semináře Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd, jehož světová část sídlila v Liliové ulici a nevedl ji nikdo jiný než všudypřítomný Jan O. Fischer. Asi tam, ne-li již dříve v Odeonu, jsem se seznámila s Pavlou Lidmilovou, která ve vší skromnosti a tichosti udělala na portugalistickém poli obrovský kus práce - bez jejích překladů bych se byla pro portugalistiku nejspíš nikdy nerozhodla. Pro nás stážisty byly semináře nezapomenutelné svou bizarní atmosférou: zatímco některý z pracovníků Ústavu přednášel referát, Fischer si obvykle listoval ve svém nekonečně užmoulaném notýsku s telefonními čísly a na závěr pronesl prapodivný sumář. Seminář o regionalismu uzavřel slovy, z nichž mi utkvěla věta, že zkrátka "každej vodněkaď je". Jako stážisti jsme se vzdělávali víceméně sami: vždycky jsme si uložili nějakou teoretickou knihu a o té jsme pak většinou někde v kavárně debatovali.

Čas od času mě Fischer přivedl k Pavle Lidmilové a se slovy "budeme mluvit o budoucnosti portugalštiny" se jí taktně zeptal, kdy hodlá jít do důchodu. Tehdy jí bylo sedmapadesát. Svědčí o Pavlině velkorysosti a jejím smyslu pro humor, že naše vztahy byly přesto až do závěru jejího života přátelské.

Stav tehdejší fakultní portugalistiky a její zájem o studenty dokládá to, že jediný použitelný slovník pro četbu portugalské (nikoli brazilské) literatury byl v pracovně 305, kterou tehdy sdílela portugalistika s italianistikou. Tam jsem během toho přízračného roku sedávala spolu s Vladimírem Hořkým, docentem italské literatury, který býval na fakultě od rána do večera. Po očku jsem ho pozorovala a při hledání slovíček přemýšlela, jak může člověk současně studovat Božskou komedii, být předsedou stranického výboru fakulty a vést prověrky studentů, kteří se prohřešili většinou naprostými prkotinami. Hořký u protějšího stolu hrozivě skřípal panty a já jsem si nasazovala na uši walkmana, abych to nemusela poslouchat.

Psal se rok 1989, režim trochu ochaboval, nikoli však na filozofické fakultě - děkan Vaněk nás hned při úvodním soustředění na Albeři ujistil, že fakulta je "bašta socialismu", a výjimečně mluvil pravdu. Domluvila jsem se jednou s Markem Nekulou, že mu půjčím tehdy kolující nahrávku Nových vlasteneckých písní Ludvíka Vaculíka (po Palachově týdnu byla oblíbená zejména "Tlučou esenbáci, tlučou na záda"). Když si tehdy Marek pro kazetu přišel, obávala jsem se, aby se před Hořkým nějak nepodřekl, a kazetu jsem mu předala s trochu pitomým upozorněním: "Tady máš toho Bacha." Hned následující týden mě Hořký požádal, abych mu dala kazetu, kterou jsem poslouchala, že prý si ji chce poslechnout taky. Naštěstí to bylo zrovna něco brazilského.

S dalším působením na fakultě jsem pochopitelně vnitřně nepočítala. Byl to čas demonstrací a petic, počínaje tou za propuštění Václava Havla a konče Několika větami, v létě 1989 vznikl Kruh nezávislé inteligence, konaly se zajímavé bytové semináře - jednou to na mě prasknout muselo. Navzdory mému úsilí odčinit "kádrové předpoklady" mě od října 1989 přijali do aspirantury. Po listopadu jsem se ještě na chvíli znovu stala anglistkou: zatímco na sousední katedře se během stávky objevovali učitelé i nedávní absolventi a vedly se - z dnešního pohledu - prostomyslné diskuse, na romanistice byly všechny pracovny zavřené, takže kdo chtěl, musel se sdružovat jinde. Až po několika dnech svolal profesor Fischer schůzi katedry, na které nám vyprávěl, jak jeho manželka jela 18. listopadu ráno po Národní třídě tramvají a viděla tam chartisty rozlévat červenou barvu. Ať se dělo cokoli, romanistika si až na ojedinělé výjimky žila ve své mladogramatické účetní knize.

V mých poznámkách z první schůze svolané novým vedením - Hedvikou Vydrovou a Bohumilem Zavadilem - se v kolonce toho, co je třeba zrušit, objevují slova, která tu dobu sama o sobě postihují tak, že není třeba dalších komentářů: politicko-výchovná komise, referent pro společensky prospěšnou praxi, referent pro kádrovou práci... Referenta pro studijní záležitosti záhy nahradila studijní komise. Ta se pak pravidelně scházela a přemýšlela, jak uspořádat studium, aby posluchačům, jak se tehdy říkalo, umožnilo žádoucí intelektuální rozvoj. Naše úvahy se, stručně řečeno, řídily zásadou více svobody, méně kontroly. Z dnešního pohledu, kdy co je povoleno a co ne, určuje Studijní informační systém, to působí trochu smutně a trochu směšně. Z tehdejších snů zůstala snad jen možnost doplňovat si předepsaný studijní plán volitelnými předměty.

S novou situací na mne ale dolehla i nová odpovědnost. Do té doby jsem se hlavně vymezovala proti tomu, co bylo. Z bytových seminářů a četby samizdatových časopisů jsem si odnesla dojem, že je u nás dost inteligentních a vzdělaných lidí, kteří mohou fosilie na filozofické fakultě nahradit. Nikdy předtím mě nenapadlo, že portugalistiky se žádná obroda netýká, protože v disentu ani v šedé zóně žádní odborníci na portugalsky psané literatury nejsou - bývala by přicházela v úvahu jen Pavla Lidmilová a ta na fakultu za žádnou cenu nechtěla. Počínaje zimním semestrem roku 1989/90 mi nezbylo než začít učit brazilskou literaturu sama. Ocitla jsem se tváří v tvář hlubinám vlastní nevědomosti. Neměla jsem, koho se zeptat, a neměla jsem ani materiály, z kterých bych mohla vyjít - cenné knihy po Zdeňku Hamplovi, které mi velkoryse věnovala jeho manželka Sylva, jednak nestačily a jednak i ty nejnovější byly dvacet let staré. Učit něco, co jsem sama neuměla, bylo utrpení. Jednou jsem se v noci vzbudila s hrůzným podezřením, že brazilský autor, kterého jsem se na základě sporých informací předešlý den pokoušela představit čtyřčlennému kroužku studentů, je jen mou bludnou představou.

Z předlistopadových fakultních let jsem si odnesla přesvědčení, že učitel hodný toho jména má za to, o čem mluví, osobně ručit. To, že je bez tohoto existenciálního přesahu výuka literatury zbytečná, si myslím dodnes a je to jeden z důvodů mého postupného rozcházení se s akademickým prostředím. Stejně tak si myslím, že spisovatelé psali a píší proto, aby byli slyšeni, a vadí mi, když se dílo účelově ohýbá podle té či oné módní metodologie, či spíš ideologie. Člověk, který se snaží systematicky přemýšlet o literatuře, se postupem času dobírá jakési vlastní perspektivy, z níž se snaží jednotlivá díla vykládat. Proti takovému odborníkovi je možné se vymezovat, je možné se s ním přít, podněcuje další přemýšlení. Když sleduji kolegy, kteří za svou někdy i nedlouhou akademickou dráhu psali a učili z pohledu studií postkoloniálních, subalterních, feministických, animálních a nyní se zabývají ekokritikou, kladu si otázku, jestli jsme tomu, abychom mohli být součástí kýžené světové debaty, neobětovali příliš mnoho - například vlastní integritu a hloubku, jíž se lze dobrat jen soustavným promýšlením jedné perspektivy. Těším se, že až výrobu prací podle žádoucího mustru zvládne umělá inteligence, budou se lidské bytosti moci od posuzování a kádrování zase vrátit k četbě, jejímž smyslem je porozumění druhému.

Fakulta se počátkem devadesátých let snažila posunovat kupředu především novými smlouvami s evropskými a severoamerickými univerzitami. S Brazílií žádné akademické styky neexistovaly, a nebyly ani příliš žádoucí - byla příliš chudá, a fakulta tehdy potřebovala bohaté partnery. Přerušila jsem tedy svou aspiranturu a v lednu 1991 odjela do Brazílie na vlastní pěst. Po prvních třech měsících, které jsem trávila jako nelegální stážistka v jedné săopaulské firmě, jsem na další tři měsíce získala soukromého mecenáše, díky němuž jsem mohla finančně přežít, a místo abych trávila dny v kanceláři, vysedávala jsem v knihovně a chodila na semináře v Institutu brazilských studií. Na Filozofické fakultě Săopaulské univerzity mají knihy ve volně přístupných regálech, které mě v těch začátcích současně fascinovaly a deprimovaly - někdy jsem z celých metrů neznala jediné jméno. Během půl roku v Săo Paulu jsem se jakžtakž naučila portugalsky, položila základ své dnešní brazilianistické knihovny a zamilovala si săopaulský modernismus. Překlad Macunaímy, do kterého jsem se pustila, protože mi věty kvůli množství neznámých slov kladly setrvalý odpor, je toho dokladem.

V červenci jsem se však vrátila do jiné země, než z jaké jsem v lednu odjela, a také na jinou katedru. Sny o akademické svobodě rychle nahradila stará známá kontrola a já jsem postupně pochopila, jak konzervativní instituce je univerzita. Zejména v tak malé zemi, jako je naše, kde za jednoho odborníka prostě nemůže naskočit jiný, ale na "generační obměnu" se musí léta čekat a doufat. Velké obory snad mají možnost velkého výběru, na malých oborech se člověk, který by splňoval potřebné předpoklady - kromě intelektuální výbavy k nim patří také psychická odolnost, dobrý vztah ke studentům a finanční zajištění -, vyhlíží léta. Někteří zvlášť velcí škůdci tehdy sice odešli a na jejich místo nastoupili noví učitelé a z dřívějších komunistů se náhle stali neoliberalisté, ale protivný duch, jehož základem byl "přípis", zůstal. Dílem Fischerovy kádrové politiky na romanistice navíc scházela celá generace těch, které formovala šedesátá léta - a na nový, akademický začátek pro ně bylo většinou pozdě.

Mně připadla povinnost kromě brazilské literatury, se kterou jsem se stihla jakžtakž obeznámit, učit také literaturu portugalskou, o které jsem stále ještě neměla zvlášť velké ponětí. Portugalci snovali nekonečné věty, v nichž se podmět dal očekávat zhruba v polovině, a jejich lyricko-reflexivní literatura prostá příběhů se mi zdála exotičtější než brazilská. Zatímco západní kolegové bývají často odborníky na velmi úzce vymezená témata, u nás je na malém oboru třeba být univerzál. A je v tom rozpor: souslovím "malý obor" se u nás myslí obor, na který se hlásí málo uchazečů a který má proto i nepočetné personální obsazení. Proti tomu stojí potřeby české kulturní obce a v případě portugalistiky obrovské kulturní rozpětí lusofonní oblasti, prostírající se po čtyřech kontinentech. Fakultní portugalista - a je nás, teď už vlastně jich, pořád ještě málo - supluje několik lidí: překládá, odpovídá na dotazy kohokoli, kdo z dané jazykové oblasti potřebuje cokoli, na vyžádání píše články do tisku, vede studentské práce o angažovaném básníkovi z ostrova Svatého Tomáše, afrobrazilských náboženstvích či portugalském dramatu pozdního středověku, píše doslovy, posudky, hledá kontakty, uvádí knihy, pátrá po totožnosti ženy, kterou si do skicáře ze svého pražského pobytu nakreslil Flávio de Carvalho, pomáhá s nákupem publikací pracovníkům Národní knihovny, chodí do rozhlasu a do televize. Vedle toho má být ještě odborníkem na svou speciální oblast, ve které se může měřit s kolegy ze světových univerzit, psát kvalifikační práce a nadto se musí taky ještě něčím živit.

Většinu osvětových činností v dobách mých začátků a dlouho před nimi s obdivuhodnou precizností vykonávala Pavla Lidmilová, až s nástupem počítače a internetu, jež odmítala používat, toto břímě přešlo zčásti na mě a později i další kolegyně. V dnešním akademickém světě se péči o domácí kontext říká obrozenština a obecně se soudí, že je to aktivita učence nehodná. Snad tomu hledisku dokážu rozumět na velkých oborech s desítkami výborných absolventů, kteří píší, překládají a vstupují do veřejného prostoru, ale na malých oborech mi to smysl nedává: nepřitáhly snad svou činností pozornost a zájem o studium svých oborů osobnosti jako Helena Kadečková nebo Olga Krijtová? Kdo se bude hlásit ke studiu portugalštiny, nebude-li o kultuře portugalsky mluvících zemí nikde slyšet? Nenadchne-li středoškoláka přečtená knížka? Plody takové činnosti se ovšem dostavují pomalu, a dnešní univerzita je instantní. Pro českou kulturu je to zhoubné: zatímco jsou filologové hnáni k mnohdy umělé internacionalizaci, náš vlastní rozhled je čím dál provinčnější, což má i politické důsledky. Zatímco se hrstka akademiků vznáší nad oblaky, zbytek společnosti se dusí ve vydýchané kotlině, odkud se do některých částí světa nenabízí žádný pohled. Jsem hluboce přesvědčena, že nebýt obrozenštiny zakladatelských osobností české skandinavistiky, neměli by dnes Překladatelé Severu takovou sílu, jakou mají.

V atmosféře, kde se jaksi samozřejmě předpokládalo, že se člověk tzv. obětuje pro obor, což znamená kromě maximálního nasazení za minimální plat taky upocenou práci bez radosti, jsem nakonec dlouho nevydržela. Měla jsem oprávněnou obavu, že bych se některým kolegům, jejichž sebeobětovávání jsem měla na očích, mohla začít podobat. V létě 1994 jsem se odešla věnovat literatuře do zahraniční redakce nakladatelství Mladá fronta a nemínila se vracet.

Nakonec to ale dopadlo jinak. Někdy koncem léta 2002 mi zavolala Anna Housková, která se nově stala ředitelkou Ústavu románských studií, že Marie Havlíková, která na portugalistice nastoupila na mé místo, odchází a není kdo by na portugalistice vyučoval literární předměty. Vzpomínám si, že jsem vypočetla, jaké jsou jiné možnosti, ale nakonec jsem souhlasila s tím, že než se někdo najde, můžu vypomoct. Myslela jsem tak rok dva. Nakonec těch let bylo jednadvacet.

Z dnešního pohledu vypadá doba následující po mém novém fakultním začátku bezmála idylicky. Na literární romanistice tehdy působili lidé, s kterými stálo za to spolupracovat, protože jim šlo o věc: Jiří Pelán, Václav Jamek, který nastoupil v roce 2003, Alice Flemrová, později přibyla Vlasta Dufková. Dělali jsme s radostí věci, které dávaly smysl, měli jsme na ně finance a přitom jsme měli podporu vedení, kterému šlo o věc stejně jako nám, takže když bylo třeba, dokázalo se za nás postavit. A zůstala za námi spousta viditelné práce, počínaje velkými monografiemi, jako byl například Moderní svět v zrcadle literatury a filozofie nebo pozdější Pokusy o renesanci Západu, a konče dílčími projekty, jako byl kolektivní překlad objemných Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové, definitivní vydání Letu let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové nebo svazky edice Lusobrazilská knihovna. Od roku 2005, kdy začala vycházet, v ní dodnes vyšlo šestnáct svazků děl z portugalsky psaných literatur, doprovozených fundovaným komentářem.

Tehdy byla naše obrozenština součástí výzkumných záměrů, Vlasta Dufková dostala za svůj překlad Burití Joăa Guimarăese Rosy roku 2009 Jungmannovu cenu a později ho opatřený dalším komentářem obhájila jako disertační práci, zatímco já jsem v týž den obhájila komentovaný překlad monumentálního díla George Steinera Po Bábelu, který pro knižní vydání redigoval Václav Jamek. Po vnitřním souznění lidí, kteří pracovali každý sám za sebe, a přece se dokázali spojit a při společných projektech si naslouchat, takže například kolokvia Světa literatury bývala skutečným dialogem a nikoli sérií sebestředných monologů, se mi někdy stýská.

V roce 2011 jsme založili Společnost českých portugalistů a propojili tak portugalisty z českých univerzit, kteří spolu předtím spolupracovali málo nebo vůbec. Patří k nespravedlnostem malého oboru v dnešním univerzitním systému, že je nás příliš málo na to, abychom získávali vzájemnými citacemi tak ceněné "body", a to tím spíš, že se kvůli mapování portugalsky mluvícího světa snažíme, aby se naše odborné zájmy pokud možno nepřekrývaly. V roce 2012 jsme uspořádali první z celkem devíti kolokvií, mnohdy s účastí takových kapacit, jako byli a jsou emeritní profesorka Săopaulské univerzity Walnice Nogueira Galvăová, specialistka na současnou brazilskou literaturu Regina Dalcastagnčová, emeritní profesor londýnské King`s College Helder Macedo nebo Isabel Pires de Limová, profesorka Univerzity v Portu a významná postava portugalského veřejného života. Také díky Joaquimu Ramosovi, tehdejšímu řediteli Portugalského centra zřízeného Camőesovým institutem, který v roce 2016 za svou činnost obdržel stříbrnou medaili FF UK, se z Prahy postupně stávalo středisko evropské portugalistiky. Za to, že jsem byla v roce 2019 zvolena místopředsedkyní Asociace brazilianistů v Evropě a v roce 2021, na online konaném pražském kongresu, její předsedkyní, vděčím spíš než čemukoli jinému širšímu kontextu, v němž angažovat se dávalo smysl.

Poměry se však začaly postupně měnit. V roce 2012 Anna Housková spolu se svou zástupkyní Alicí Flemrovou rezignovaly na vedení ústavu a jejich krok byl jednou ze známek toho, že fakulta znovu vytváří systém, proti němuž jednotlivec nemá šanci uspět. Průvodních znaků tohoto procesu, který staví na maximalizaci kontroly a minimalizaci akademické svobody, je celá řada. Když psal Jiří Levý roku 1965 svůj slavný článek Bude literární věda exaktní vědou?, myslel přitom na možnost využívat v práci s literaturou kvantitativních metod. To téma v době rozkvětu experimentální poezie a obecného okouzlení informačními technologiemi viselo ve vzduchu. Ironií dějin nakonec informační technologie přispěly k tomu, že se podle kritérií exaktních věd dnes hodnotí kvalifikovaná práce s literaturou. Naše činnost se tak nakonec víc než vědecké práci podobá krasobruslařské jízdě: existují předepsané skoky a k jejich obtížnosti se pak přidává známkování rozhodčích. Je tu ovšem jedna odlišnost: jsme krasobruslaři, kteří se na svých známkách sami podílejí.

V rámci obecně rozšířeného předpokladu, že každý akademik je svou podstatou zloděj a flink, pedagogové vypracovávají mnohastránkové autoevaluace a za svůj výkon jsou pak hodnoceni písmeny od A do E - podle trefného zhodnocení jedné kolegyně, "jako pračka". Jiná, obecné úctě se těšící kolegyně byla v rámci téhož hodnocení vybídnuta, aby raději předem podala "žádost o ponížení" do nižší platové skupiny - jakkoli je to při výši platu odborného asistenta na filozofické fakultě možné už jen s vynaložením značné dávky fantazie.

V průběhu let se kontrolní systém stále vylepšuje a výsledkem je, že jím čím dál víc akademiků ztrácí čím dál víc času, který by mohli věnovat něčemu užitečnějšímu: všichni neustále něco vykazují, někteří vypracovávají nové a nové metodiky vykazování, takže v nich hodnotitelé musí být stále znovu školeni a posléze dlouze vypracovávají hodnocení - a to všechno někdo platí. Na malých oborech mohou být ovšem výsledky iluzorní. Kritéria panelu hodnotitelů Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jehož součástí jsem v letech 2019 až 2023 byla, jsou sice nastavena tak, aby byl každý "výstup" hodnocen objektivně, v zemi naší velikosti však především v menších oborech hodnotitel rozpozná hodnoceného nejpozději na druhé straně textu. Jediný způsob, který by umožnil zcela se vyhnout subjektivnímu přístupu, je přenechat hodnocení umělé inteligenci. A pokud by měl pokračovat trend, podle něhož je pro každého závazná "aktuální světová debata" - rozumějme povinné východisko několika jmen a knih, které jsou zrovna ve flóru -, daly by se jako koeficient přidat ještě odborné termíny, které by hodnocení zvyšovaly, nebo naopak snižovaly. Jak si má naší práce vážit veřejnost, nevážíme-li si jí my sami?

Toto pojetí práce s literaturou příliš nepomáhá k tomu, abychom jako akademikové přispívali k utváření kulturní a vzdělané společnosti. Jednak je to proto, že aby si trendy uchovaly svou elitní moc, musí se často měnit, takže je vzdělání těch, kteří v nich byli vyškoleni, během krátké doby k nepotřebě. Kromě toho takzvaná třetí role univerzit - orientace směrem k širší veřejnosti - bývá sice zmiňována v různých velkých projektech, v evaluacích ale bývá popelkou. Jména těch, kteří tuto roli na sebe vezmou - jako nositelka Jungmannovy ceny za rok 2019 Alice Flemrová nebo nositel téže ceny za rok 2020 Vít Kazmar -, se sice ocitnou na fakultním webu, na akademické půdě jsou ale tito lidé bez ohledu na ostatní publikační činnost tak dlouho káráni, až se nakonec znechuceni rozhodnou opustit univerzitní prostředí - nebo přinejmenším pražskou filozofickou fakultu, jak ukazuje případ Jiřího Pelána, který nejprve na protest absolvoval profesorské řízení na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a nakonec na tuto univerzitu své působení zcela přenesl. Patočkovské péči o duši odzvonilo a Viléma Mathesia by s jeho Kulturním aktivismem lingvisté hnali.

Zdá se mi, že v některých případech začíná akademické pojetí práce výslovně škodit. V posledním meziuniverzitním grantu, jehož jsem se nakonec účastnila jen okrajově, si všichni účastníci nastudovali předepsanou metodologii a ad hoc ji uplatnili na své literatury. Na tom by snad nemuselo být nic špatného, pokud by se za pět let nepodala další žádost o grant - a bez grantů na univerzitě nikdo dlouho nepřežije -, který udělá přesně totéž, jen s jinou metodologií, jejíž nástup nyní sotva tušíme. Sami se tím odsuzujeme k věčné sekundárnosti - jako opice dosahujeme vstupenky do prvního světa na základě své schopnosti nápodoby pomyslně vyspělejších. Značná část latinskoamerické tradice ukazuje, že je to nesmysl.

To ale není všechno. V době, kdy se v Obci překladatelů vede rozprava o tom, jak jsou současné strojové překladače nevhodné pro překlad nejen beletristického, ale i esejistického textu, je i překlad anglické kolektivní monografie zmíněného grantu dílem překladače. Tak jako se někteří nakladatelé chtějí vyhnout nutnosti platit překladateli honorář a dávají redaktorům "k přehlédnutí" výplody umělé inteligence, jako by byly dílem překladatele, i v tomto případě, byť spíš kvůli usnadnění a urychlení celého procesu než kvůli financím, dostal texty k přehlédnutí rodilý mluvčí. Tím se absurdita povyšuje na úroveň přesahující to, co jsme si dřív dokázali představit: pokud někdo - nebo autor, jehož někdo cituje - používá slova z jiného než mainstreamového slovníku, bude špatně přeložen, a pokud pisatel sám nezná jazyk, do něhož je jeho text překládán, a nemůže si proto svůj text pracně zkorigovat sám, stane se autorem mezinárodních "výstupů", jež se budou vyznačovat hloupostí, ne-li rovnou šílenstvím.

Kdysi mě pohoršilo, když mi můj bezprostřední nadřízený řekl, že "zaměstnavatel má právo určovat obsah práce svého zaměstnance". Napříště to ovšem může být i tak, že zaměstnavatel bude zaměstnanci ukládat, jakým jazykem má psát, aby ho překladač dokázal adekvátně přeložit. Je to jiná uniformita, než jakou jsem zažila ve svých univerzitních začátcích, ale to nemění nic na tom, že je to uniformita, že je vynucená a že k ní patří vylučování odlišných. A ponechávám přitom stranou fakt, že lidé na vrcholu akademické hierarchie tímto způsobem sankcionují neblahou společenskou praxi.

Pokud jde o portugalistiku, na jejím zániku na FF UK se kromě postupného odchodu jednotlivých vyučujících podílel především systém akreditací malých oborů. Dvě kolegyně odešly do důchodu a jeden mladý kolega se rozhodl raději vyučovat na střední škole, kde má klidnější život a lepší platové ohodnocení. Na jeho místo byl vypsán konkurz, jehož cílem bylo najít odborníka na portugalskou lingvistiku, který bude za 28 tisíc korun měsíčně schopen dosáhnout během čtyř let habilitace. Žádný Čech s doktorským titulem o nic podobného neměl zájem - a i kdyby býval měl, nebyl u nás na mladém oboru nikdo v odpovídající fázi akademické dráhy. Nakonec jsme přijali brazilského kolegu, který se obeznámil s pražskou situací a dospěl ke stejnému závěru jako mnoho jiných před ním: dal přednost obživě před habilitací, jejímž výsledkem by byl plat o pouhé tři tisíce vyšší. Vzhledem k tomu, že aby se nějaký obor mohl akreditovat, potřebuje mít minimálně dva docenty nebo profesory - v případě portugalistiky to znamená 50 procent všech vyučujících -, naděje na udržení oboru tím padly.

Řešením by bývalo mohlo být spojení portugalistiky s jiným oborem - i vzhledem k existenci mnoha světových iberoamerických pracovišť by se nabízela hispanistika, ta by tím ovšem podle názoru kolegů přišla o svou akademickou prestiž. Výsledkem je, že v Praze zůstává hispanistika s prestiží a portugalistiku je nadále možné studovat na univerzitách v Brně a v Olomouci.

Jsem si vědoma, že spojování oborů má mnohá úskalí, například že se ten slabší nechá dlouhodobě táhnout silnějším. Má ale i své výhody, mezi něž patří třeba to, že malý obor získá dostatečný čas, aby mohl zúročit výsledky své práce.

Současně je na tomto případě zřejmé, jakou měrou se dlouhodobá podfinancovanost filozofické fakulty nepřímo promítá do perspektivy jednotlivých oborů, zejména těch malých a těch, na nichž je třeba v zájmu udržitelnosti věnovat dlouhodobé úsilí věcem jako zakládání oborové knihovny nebo vytváření elementárních příruček. Je něco jiného, když člověk může žádat o grant, protože mu to otevře nové možnosti, a když žádá o grant s tím, že pokud neuspěje, bude si muset vedle fakultní práce hledat ještě jiné zaměstnání. Kolik doktorandů své badatelské záměry vzdalo, když nahlédlo pod pokličku fakultní kuchyně, a kolik perspektivních učitelů se nakonec kvůli osobní situaci nebo kvůli rodině rozhodlo hledat živobytí jinde. A nelze jim to vyčítat: nikdo není povinen zříct se osobního života a osobní integrity kvůli instituci, která vděkem zrovna nevyniká.

Během covidové epidemie to vypadalo, že jsme přes všechnu bídu chvíle pochopili, že zpomalení je životodárné. Výsledek byl nakonec opačný: možnost schůzovat online odhalilo systému netušené obzory, jak zaměstnat své součásti. A není to jen problém české univerzity: za dobu mého čtyřletého působení v mezinárodním výboru Asociace brazilianistů v Evropě se z celkem sedmnácti lidí, kteří byli ochotni dělat něco nad rámec svých univerzitních povinností, tři mladí badatelé psychicky zhroutili. Zatímco v letech 2019-2021 jsme nacházeli průnik ke schůzím během dne, v období následujícím jsme se scházeli večer a vysedávali u počítačů dlouho do noci. Online obhajoby diplomových a disertačních prací se z důvodu zaneprázdněnosti zúčastněných domlouvají týdny dopředu. Točíme se jako křeček v kole a v člověku postupně zraje podezření, že jedním ze smyslů této činnosti je heslo "kdo si hraje, nezlobí".

K volnějšímu chodu přitom patří spousta důležitých věcí, jako je možnost jít věci na dřeň, vymyslet projekt a pak ho zmačkat a zahodit, protože původnímu záměru lépe odpovídá jiná cesta, psát vlastním tempem, čekat a kroužit kolem tématu, až přijde nápad. Adorno měl pravdu, když napsal, že když se lidem v humanitních oborech neposkytnou potřebné podmínky - například dostatek volného času -, vzdělání degraduje na polovzdělanost. A to bylo dávno před dobou internetu a jeho vymoženostmi jako kopírovat a vložit. Někteří z nás se uprostřed vší pandemické hrůzy nadechli a nechtějí to poselství zapomenout: pro mnohé bylo první online setkání s akademickým prostředím, jehož kvality pozapomněli, šok.

Fakulta se bez svých dezertérů jistě obejde a podle mínění některých odchod tří portugalistů napomůže tomu, aby ti, kteří zůstanou, dostali přidáno. Můj táta by řekl, že je to, jako když sedlák prodá krávu, aby ušetřil za seno. Ekonomicky to dává smysl: když bude méně malých oborů, bude provoz rentabilnější, protože vyučovat malou skupinu studentů se finančně nevyplácí. Zbavujeme se ale přitom toho, čím jsme byli zajímaví - mnohosti jazyků a kultur, které se u nás vyučovaly. Nemůžeme očekávat, že se v portugalsky mluvících zemích bude vyučovat čeština. Ve vztahu k jazykovému světu čítajícímu dnes už bezmála 300 milionů obyvatel leží břímě mezikulturní komunikace na nás. V tomto smyslu zánik pražské portugalistiky zasahuje větší oblast, než se na první pohled zdá, tlumočením v evropských institucích počínaje a obchodními styky konče. Ale dlouhodobě z něho obavy nemám - portugalistika je a bude obor tak významný, že ho někdo založí znovu. A pak se zúročí všechno, co jsme za posledních dvacet let udělali.

Šárka Grauová (1965), portugalistka a anglistka. Vedle překladů portugalské a brazilské prózy (Joaquim Maria Machado de Assis, Ana Mirandová, Mário de Andrade, Vergílio Ferreira, Chico Buarque, Lima Barreto) přeložila také Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu George Steinera (2010) a podílela se na překladu Dějin brazilské literatury Luciany Stegagno Picchiové (2007). - Do září 2023 vyučovala portugalsky psané literatury na FF UK v Praze; pro akademický rok 2023/2024 se obor portugalistika neotevírá.