V aktuální bagatelní knihovničce se podíváme na několik pozoruhodných knih, z nichž první dvě představují opravdu silný zážitek a narušují představu, že v současné české literatuře toho mnoho za pozornost nestojí. Jako vždy si kladu otázku: V čem to vlastně vězí? Co dělá z díla dílo skutečně velké? Podle přesnosti a přesvědčivosti odpovědi můžeme měřit i stupeň porozumění dílu - nebude to však vždy snadné.

Próza Pavla Kolmačky Canto ostinato s podtitulem Listopad, prožitky blízké zimy (Triáda 2023) je kniha o smrti, hudbě, duši, dětech a budoucnosti. V románu Stopy za obzor (2005) vytvořil autor vývojový román par excellence, nyní přichází s tematikou odrážející i doléhání zvolna se zvyšujícího věku, který otevírá pohled novým a vážným skutečnostem.

V próze se střídají vypravěčské perspektivy  - mluví hudebník Alexej, jeho sestra Kateřina, manžel Kateřiny František, Alexejova přítelkyně švýcarská terapeutka Ingrid. Alexej pečuje o svého starého, nemocného a již dementního otce, který umírá a je třeba se postarat o poslední věci. Přitom se konfrontuje s nejbližšími a jejich světem. Kateřina a František prožívají zmizení dcery Julie, Ingrid vede svůj zápas o autenticitu terapeutické praxe. Všichni se střetávají s realitou lidské konečnosti, s níž se musí vyrovnávat. Odehrává se to v rámci všedního života, takového, jaký je, plného událostí, jejichž význam se často ozřejmuje až mnohem později.

I otcova smrt působí jako něco bezmála všedního. Očekávaná, tichá, nikterak dramatická. Ale náhle přichází a oslovuje všechny aktéry. Všichni se s ní už nějak setkali či jí byli blízko - Alexej při dobrodružném útěku přes zadrátované hranice, Ingrid zemřel muž a sama prodělala těžkou chorobu, Alexej v exilu pracoval v hospici, i Ingrid se věnuje umírajícím, další postavy zažívají autonehody, přepadení. Smrt je jako dravec, který se vznáší kolem nás, krouží okolo, cítíme vanutí jeho křídel, neslyšně se vrhá na oběť, někdy se alespoň dotkne. Většinu svého času jí nevěnujeme pozornost, ale přichází období, kdy už to nejde. Na smrt navíc nelze být připraven - po exitu otce si Alexej čte příručku, která poskytuje rady. V mládí absolvoval utajený seminář o zážitcích blízkých smrti ve stylu Moodyho knihy Život po životě - "chvěli jsme se očekáváním tajné, drahocenné a nedostupné pravdy". Tehdy to byla vlastně fascinující senzace, postupem let však se tázání hlásí stále neodbytněji a naléhavěji: "Co se s námi stane, až zemřeme? Když nyní umřeme, byla marná všechna naše bolest a láska? Ze tmy jsme vyšli a tam, co jdeme, je tma?" Tíhu otázek nelze ignorovat a ničím překrýt, fakt budoucí neexistence je zřejmý a nepopiratelný. Kateřina si ve svých úvahách o smrti uvědomuje svoji osamělost a nepřítomnost naděje - "za hranicí smrti na mě nikdo nečeká, a až umřu, budu sama"; potom jí ale vědomí projasňuje myšlenka na drahou a milovanou dceru.

Knihou prolíná konflikt mezi pojetím světa a člověka jako "mechanismu" a přístupem, který nás vidí jako bytosti duchovní. V prvním pohledu se mozek ukazuje jako přístroj a člověk jako robot (taková koncepce se etablovala už v osvícenství, filozof La Mettrie popsal člověka jako stroj; "člověk je soustavou pružin, uvádějících se navzájem do pohybu"), ten druhý počítá s duší, neuchopitelnou a nepostižitelnou entitou, která se nedá definovat, ale působí. Ingrid, pro niž "duše je řinoucí se studna", se na svém pracovišti střetává se skeptickým kolegou, neurologem Beckerem, jenž reprezentuje skeptiky a racionalisty, pro něž "realita rozhodně není duše. Psychika člověka je produkt tělesných látek, projev aktivity mozku, co v podstatě funguje jako počítač"; takový fenomén jako hudba je pouze "mimovolná struktura a odpadní produkt nervové činnosti". "Ubývá nám racionalita", stěžuje si otcův kolega ve smutečním projevu (Kolmačkův obraz vědců a jejich dikce na následující pohřební hostině se jeví přece jen trochu vyhroceně a karikaturně  - popravdě i mezi exaktními odborníky a přírodovědci se najde řada jasnozřivých syntetiků).

Alexejův otec, úspěšný vědecký pracovník, byl celoživotní "realista" (nejen jeho odporný normalizační realismus zachytil autor s plastickou věrohodností), jenže přes všechnu kýženou racionalitu se řada jeho životních kroků a postupů ukázala jen jako iluze, stejně selhávající jako jejich možné protiklady. Podobně i Becker náhle naráží na komplikaci, jež bortí jeho pragmatické jistoty; na otázku po řešení Ingrid odpovídá: "Co když nemáte jinou cestu? Co když zrovna ta trýzeň je vaše spása? Co když rozmetání vašeho světa je vaše jediná šance na záchranu?" Věčný rozkyv mezi pevností racionality a vědy a nehmatnou nadějí metafyziky mnohdy určuje dráhu našich životů; Vladimír Vokolek v jednom eseji upozorňuje, že kdo začíná jako ateista, často končí jako věřící - ale dodává, že to platí i naopak. Kolmačkovými slovy "duše je pohyb. Na počátku obrácení světů bývají pády, na počátku pádu andělů byla jejich skvělost." Terapeut je ten, kdo slouží bohům.

Jedna z vedlejších postav je idealistický antropolog a jeho obor vstupuje na několika místech i do knihy. Odkazuje se tu na rituály a vize přírodních národů, v kterých se vyrovnávají se životem i smrtí a prostřednictvím symbolů a alegorií jim dávají hluboký smysl. Slyšíme recitaci sugestivní básně přeložené z lakotštiny, pojmenovávající prázdnotu západních idejí i životního stylu, jejíž pravdivost kdosi bezděky stvrdí zdrcujícím způsobem, když po básni prohlásí "jdu pro pití". Na konci prózy se Alexej zahloubá do studia památek po svých předcích, aby zahlédl spojitost mezi jejich osudy a vlastní životní cestou. "Ostinato", tj. opakování motivů, rozpoznává i tam. Život a hudba se podobají. Ani z jednoho nesmí vymizet radost a vděčnost.

Hudba pro Alexeje znamená světlo. Hudba dodává odvahu, zachraňuje, naplňuje. Hrdina jí dal přednost před literaturou, "přečíst knihu znamenalo otevřít okno. Předem nikdy nevíš, kam vede." Pomohla, když mu bylo nejhůř, "úzkost z budoucnosti povolila a já s jistotou věděl, že nepatřím sobě, ale té hudbě a tomu světlu, že jsem jim zavázán a že mě vedou". Hudba zcela přirozeně uděluje jeho životu smysl a nezáleží tolik na ohlasu a úspěchu, jež jako hudebník zaznamenává.

Postavám se v reminiscencích a reflexích vracejí poranění z minulosti, zvláště z dětství; jsou často zbytečné a neodvratné zároveň, protože druzí ubližují z nevědomosti a esenciální hlouposti, jejich důsledky však provázejí jedince celý život. Ale ani při maximu dobré vůle není záruka, že lze děti ochránit a zajistit jim bezpečí - František zoufale hledá svou ztracenou dceru Julii, dochází do podpůrné skupiny, kde se setkává se symptomatickými tragédiemi - útěky z domova, předávkování, sebevraždy. Děti prožívají totéž co jejich rodiče o jednu dvě generace zpět, ale ti už jim nerozumějí.

Děti pohlcují dosud neznámá traumata a deprese z budoucnosti. Strach z ní zasahuje právě ty citlivější a přemýšlivé. Spatřují v ní ohrožení, víra v dobré konce se vytrácí. "Naše budoucnost je zároveň nejistá, zároveň temná." Jaká bude doopravdy? Naši mluvčí si uvědomují, že zásadní děje v jejich životě probíhaly tehdy, kdy o budoucnosti neměli ponětí. Když budoucnost přišla, vypadala vždy jinak, než si ji představovali, pokud vůbec nějakou představu měli; očekávaná či žádaná budoucnost se nikdy neuskutečnila. Součástí budoucnosti bude vždy nejistota. V závěru textu Kateřině po dlouhých měsících zavolá ztracená Julie - rozhovor se ale přeruší a nevíme, zda vypadlo spojení, či se opět komunikace dcery a rodiče nějak zasekla.

Útěšnou frázi, že život je dar a zvláštní milost, nelze instantně zprostředkovat, každý se k jejímu obsahu musí prodrat sám a nemusí se mu to vydařit. Jednou z možností zůstává nechat se vést tím jemnohmotným vnitřním hlasem a vůdcem, ať už nám ukazuje jakoukoli cestu - "co je člověku platný, že získá celej svět, když ztratí svou duši".

Mohlo by se říci, že dvacáté století se dostalo závratně daleko se svým průzkumem sklepení psychiky, fanatismu a zla. Ale v čem nám to pomohlo? A jak se vůbec čte o zlu? Může to člověku přinést nějaké potěšení a lze to označit za zážitek? V čem je zvrácenost doby přitažlivá? Snad že čteme o tom, kam může lidská bytost klesnout a co to s ní udělá, že čelíme svědectví o člověku, jaký může být, o člověku, po němž se šlape, a o těch, kteří šlapou po něm? Odkud se vzal všechen ten teror, zrůdnost čistého antihumanismu, jenž se maskoval jako pokrok, který přinesl zrůdné frašky soudních procesů s vynucenými přiznáními, smrští souhlasů, odsudků a sebekritik, popření vší spravedlnosti a soucitu, mrazivost popravišť, bestiální odlidštěné inferno koncentráků, lágrů a věznic, které hrozilo změnit v popraviště a lágr celý svět? Rusistka Alena Machoninová se vydala za jedním konkrétním lidským osudem a vynesla na povrch jeden příběh z tisíců podobných příběhů, který byl jako všechny ostatní nezaměnitelně jedinečný a tragický a z jednoho života učinil trosky podobné tolika jiným.

Na počátku byl proslulý román Jiřího Weila Moskva - hranice, zobrazující sovětskou realitu s větší mírou deziluzivnosti, než byla pro jeho soudruhy ve víře únosná. Šlo o román klíčový, předlohou se staly skutečné osoby, jak je autor během pobytu v "prvním socialistickém státě" poznal". Jednou z nich byla i Helena Frischerová zvaná Hella, jež přišla do Moskvy v třicátých letech jako entuziastická komunistka se svým mužem, leč posléze se oba stali oběťmi Velkého teroru v období paranoidního boje s trockistickou opozicí. Manžel byl zastřelen a Helena strávila deset let v táboře. Machoninová se rozhodla blíže poznat okolnosti jejího příběhu a seznámit nás s ním v knize Hella (Maraton 2023).

Pro autorku to znamenalo podstoupit složitou cestu za člověkem dávno mrtvým a zapomenutým a pokusit se dostat k němu co nejblíž. Jít za jeho obrazem vytrvale a neúnavně, důsledně a intenzivně, hledat, studovat, shromažďovat informace a indicie, promýšlet souvislosti, skládat portrét ze střípků a náznaků, pátrat v mrazu i horku, nenechat se odradit jakoukoli nepřízní a vzdáleností, vložit do svého úkolu všechno, dojít až na kraj svého i Helenina zoufalství.

Z textu vystupuje Rusko jako obludný a stravující moloch nejen ve stalinské éře. Pisatelka naráží na každém kroku na civilizační jinakost, i ve faktech zdánlivě banálních a bezpříznakových; "každá zachycená maličkost, každá zaznamenaná situace jako by v sobě od počátku obsahovala konflikt, svůj opak, nebo dokonce popření". Ve všech pozůstatcích minulosti dosud žije cosi drtícího člověka a lidskost. Realitu represivní mašiny a lágrů známe ze Solženicyna, Ginsburgové, Mandelštamové, Šalamova. Pro Alenu Machoninovou, navíc žijící dlouhodobě v Rusku, to není cosi z jiné planety, předmět kalkulujícího "spisování", ale kus prožívané a sdílené zkušenosti, do níž vstupuje s bytostnou citovou a myšlenkovou angažovaností, s neokázalou empatií a vůlí porozumět a dobrat se něčeho výsostně podstatného, i když ví, že může uspět jen do jisté míry a jistým způsobem, protože spisovatel ve své schopnosti přiblížit lidi, události, činy a skutky není všemocný, ale omezený řadou limitů. Přitom v sobě cítí hrůzu, ale nikoli předsudky. Zachycuje nepohodlí a tvrdé podmínky panující v Moskvě (potažmo v celém Rusku), ale nezakrývá její zvláštní půvab a kouzlo.

Autorka často pracuje s archivními dokumenty, ale také s fotografiemi a dopisy, jediným určitým, o co se lze opřít. Z jejích popisů a závěrů přímo tryská mimořádná intuice a umění hlubokého vhledu, dokáže vystihnout řeč lidského výrazu a vesmír, jenž se nalézá za ním. Dokáže odvodit z mluvy Heleniných očí výmluvnou výpověď o jejím stavu i charakteru. Její interpretace úředních listin svědčí o brilantní orientaci v kontextu. Její invence v rozplétání nitek a objevování relevantních vazeb nezná hranic.

Machoninová cituje románová slova jednoho z těch, kterým s lhostejnou brutalitou ukradli celý život. Chce se mu "křičet, že těch bezmála třicet let bylo. Bylo, bylo, bylo! Že je nelze tak jednoduše smazat, škrtnout, odvolat, že to byl jeho život - jeho! -, že jiný neměl a nikdy ani mít nebude." Svírá se nad tím srdce a nedá se to pochopit ani přijmout, jenže obětem nezbývá než nutnost žít dál se vší obyčejností života, v němž zbývají vzpomínky a přátelství. Pro Hellu, které umožnili vrátit se do Moskvy až po dalších deseti letech vyhnanství, kdy nesměla vstoupit do devětatřiceti měst Sovětského svazu, byla úběžníkem existence a útěchy korespondence a občasné setkávání s těmi, kteří přežili a s nimiž je spojena nezrušitelným vláknem společného údělu. Bezmezně touží po kontaktech. "Ach, jak strašně moc se musíme vidět! Všichni! Třeba jen na pár hodin v tichu noci... " Ano, za velikou cenu "měli jsme spoustu skvělých přátel". Pracuje, navštěvuje divadla, čte - ale ani s tím to nejde lehce, dobré knihy jsou nesehnatelné, slavné "tlusté" žurnály se pro velký zájem nedají předplatit. Doba je vesměs chladná, cynická, umrtvující, jen někdy nesoucí naději a většinou beznaděj. "Jako v životě už tolikrát, tak zle ještě nebylo", sděluje opakovaně v dopisech. Je nemocná nostalgií ("sestávám doslova jenom z nostalgie"), která se vztahuje ke ztracenému, k tomu, co bylo i nebylo, k Evropě, k vlasti. Všechno se neúprosně připomíná a vrací, "vidím všechno a všechny, kaju se, prosím o odpuštění, zbožňuji všechno, co jsem opustila, ztrácím spojení s přítomností, dvacet let 'tam' a dvacet let potom, už tady, jako by ani nebylo".

Když se Machoninová zmíní o svízeli s tlumočením ruského slova kuchňa, přidává virtuózní expozé o tom, co toto označení v ruském bytí představuje. Její rozsáhlé popisy dvou kuchyní ruských přítelkyň jsou koncertem, z něhož vyvstává plastický obraz, jak jejich prostředí vypadá a co všechno se v nich odehrává na pozadí velkých i malých dějin. Obrací nás to k (ne)možnostem překladů. Hella psala svoje dopisy rusky, ovšem ruština nebyla jejím jazykem, a teď ji zase překládá autorka a zasazuje do nových souvislostí. Co všechno je vlastně překlad a co je přeložitelné, a jaký výsledek z toho vzejde? A dá se přeložit sám celek lidského života? Pro Machoninovou to otevírá i její problém, otázky po tom, kam patří, co může vyložit ze svého života a co pro ni znamená domov, v němž už ji zdá se nic nepoznává, "po desetileté absenci jsem hostem ve vlastní zemi, přivandrovalcem, který zas půjde, odkud přišel". A tak autorka od Helly přichází zase k sobě, k tomu, na co ona zapomněla a co zapomnělo na ni.

Trpělivost, houževnatost, účast a bytostné zaujetí daly vzniknout této mimořádně intenzivní knize, v níž autorka pronikla hluboko k vzdálenému druhému. Sama ale uzavírá, že skutečná Helena a Hella její knihy spolu nemusí mít mnoho společného. To je riziko každého vstupu na tenký led intimního vztahu k portrétovanému hrdinovi. Alena Machoninová se ale dostala také blízko sama k sobě i se vším nebezpečím, které to obnáší. Rozhodně se jí povedlo vytvořit dílo, které za to stojí.

V čem tedy tkví působivost a síla obou knih, které jsem se tu pokusil představit? Mimo jiné v tom, že jejich autoři tvoří a píšou po svém, čerpají z nejvlastnějších a nejosobnějších zdrojů, směřují za tím, co hodlají a musí vyslovit, vůbec je nezajímá reakce trhu, vkus a potřeby čtenářské obce, neuvažují o tom, co ji může zaujmout a jak se jí přizpůsobit. Oproštěni od všeho vnějšího a vedlejšího píšou sebe a hledají svůj střed, v němž spočívá jejich poselství. S nezbytnou mírou víry i nejistoty tak předkládají hodnotu, jejíž energie a rezonance přesahuje většinu odvozené a umělé makulatury běžného literárního provozu a výroby pro dnešní den. A obě jejich díla aspirují na knihu roku.

Od beletrie k literární historii. Exilová literatura byla pro většinu domácích čtenářů před revolucí exotickým zvířetem. Dostal jsem se za pozdní normalizace jen k několika knížkám (Svobodná Evropa měla tehdy noční pořad Literatura bez cenzury a něco mi půjčil místní farář) a tak jako ostatní jsem s nimi mohl strávit jen krátkou chvíli, než jsem je zase vrátil k dalšímu oběhu. Ne všechny ve mně vyvolaly ohromující dojem, vzrušení však vždycky. Po Listopadu se v Praze první větší zásilka ze zahraničí objevuje někdy v prosinci a prodává se tuším v dnes již neexistujícím Čapkově knihkupectví na Vinohradech. Do fronty jsem se tehdy nemohl postavit, a tak se s dříve nepřístupnou literaturou setkávám až o něco později na začátku roku, kdy sem posílá svoje publikace z nakladatelství Rozmluvy Alexandr Tomský. Knihy jsou ovšem na naše poměry velice drahé, přesto obětuji horentní sumy a pořizuji si pěknou řádku kousků. Brzy poté přichází Index, který prodává v knihkupectví Práce na Václavském náměstí, ceny už jsou rozumnější. A ještě o něco později si zřizuje tamtéž prodejnu vlastních titulů nakladatelství Konfrontace, ale přespříliš titulů už mě nezaujme. Horlivě ovšem nakupuji exilové časopisy, Svědectví a římské Studie v kmenové prodejně Vyšehradu na Příkopech, zanedlouho podlehlé restituci. Když se po několika měsících dostane i na `68 Publishers manželů Škvoreckých, můj zájem o další nákupy už ochabl, protože jsem jejich katalog měl k dispozici v knihovně Ústavu pro českou literaturu a navíc, proč to neříci, leccos z exilových domů mě zklamalo. V následujících letech jsem si už z jejich titulů mnoho nepořídil. Vzácnější nabízejí antikvariáty za sběratelské ceny.

Můj dočasně laxní postoj byl samozřejmě nespravedlivý. Jedním z těch, kdo nám umožňuje činnost těchto nakladatelství náležitě docenit, je Michal Přibáň. Poúnorovému exilu se věnuje soustavně a vydal několik knih, k nimž nyní přibyla práce V různosti je síla. Exilová nakladatelství Sixty-Eight Publishers a Index nejen ve vzájemné korespondenci (Academia 2023). Autor skromně předesílá, že nenapsal dějiny exilových nakladatelů, ale jen se pokusil zmapovat jejich vztahy a hodlá "zkoumat způsoby, jimiž se v exilovém prostředí rukopisy měnily v knihy"; v zásadě však může jeho dílo tyto dějiny docela dobře suplovat. Přibáň vycházel ze studia dochované komunikace mezi jednotlivými exilovými subjekty a popsal tak dění, z něhož se vydávání knih rodilo, jejich okolnosti, spory a konflikty, programy a intence. Podařilo se mu tak obnažit záležitosti a problémy, o nichž adresáti publikací (a někdy ani jejich autoři) ve svojí době věděli jen málo.

Index i torontské nakladatelství vznikly v roce 1971, tedy téměř současně. Od "krizových let" uběhly dva tři roky, želbohu vzdálenost od atmosféry Pražského jara byla v Československu již kosmická. Množství zakázaných autorů se počítalo na stovky a bylo třeba alespoň nějak udržet kontinuitu českého krásného i odborného písemnictví - že se o to někdo pokusil, byl heroický výkon a nehynoucí zásluha. (Stejný dík patří i strůjcům samizdatu.) Manželé Škvorečtí byli a jsou doma dostatečně známí, jinak se to však mělo se zakladateli kolínského Indexu, o kterých měl povědomí málokdo. (Poznamenávám, že v osmdesátých letech jsem o politické minulosti mnoha exilových i domácích postav byl schopen získat jen velmi matné či skrovné poznatky a sotva jsem v tom byl výjimkou.) Adolf Müller i Bedřich Utitz, oba posrpnoví emigranti, se řadili k reformním komunistům. Jejich kariéry vykazovaly typické rysy, navíc vyšperkované tím, že Müller se uplatnil jako pracovník čs. rozvědky a Utitz byl zase agentem Státní bezpečnosti; první z obou mužů po odchodu z vlasti kontakty s tajnou službou přerušil, druhý však nikoli - ještě v březnu 1970 spěchal na schůzku se svým řídícím důstojníkem do Vídně, soudruh major se ale nedostavil, neboť byl zatím z StB propuštěn jako pravicový oportunista. Jak se říká - to nevymyslíš. Jako spolupracovnice StB však byla registrována i Zdena Salivarová. V obskurním plátku Petra Cibulky Ty rudá krávo jsem někdy kolem  roku 1992 četl úvahu o tom, jestli náhodou ediční plán Škvoreckého nakladatelství nesestavovali na ÚV KSČ. Přišlo mi to idiotské stejně jako duch slabomyslného antikomunismu, ale navzdory tomu vidíme, že cesty Páně i politického vývoje některých jedinců byly a jsou vskutku nevyzpytatelné.

Mezi aktéry Pražského jara z řad reformních komunistů se nacházela nepochybně řada pozoruhodných osobnosti, namátkou Kosík, Sviták, Machovec, Gardavský, Šamalík, Kalivoda a mnozí jiní (a to nezmiňuji tehdejšího člena KSČ Pitharta a mnoho osobností z řad literátů), ale mezi politiky to bylo už jiné. Přečetl jsem svého času se smíšenými pocity horu memoárových spisů tehdejších jmen a míra naivity a konfuze je dnes už těžko srozumitelná. Trčí z nich bagatelizace někdejších zločinů, pro něž se používaly nehorázné eufemismy typu "přehmaty", bohorovná a neotřesitelná víra ve vlastní vyvolenost, nadřazenost ostatním a předurčení řídit svět. Polistopadová míra averze vůči nim ale zase vedla k druhému extrému, k paušálnímu a apriornímu zavržení idealismu obrodného procesu roku 1968 a reformního úsilí en bloc a ztrátě citu pro odstíny i individuální roli a vývoj. Mnohé se tak pohřbilo a příležitost vyrovnat se s Pražským jarem a v něčem na ně i navázat zůstala promarněná. Zvítězil holý a syrový účel politiky a ideologie, myšlenky a étos zůstaly ležet ladem.

To je však jiné téma, ačli veliké a nadmíru přitažlivé. Jistým způsobem však vstupuje i do Přibáňovy knihy, neboť působení exilových nakladatelů bylo s politikou úzce svázáno a ta mnohokrát vystrčila růžky i z věcí zdánlivě apolitických. Vztahy obou hlavních (i dalších) nakladatelů politické názory a stanoviska poznamenávaly. A přenesly se i do poměrů svobodných - v roce 1990 prezident Václav Havel udělil manželům Škvoreckým během jejich pražské návštěvy Řád Bílého lva, což vyvolalo u jejich dalších kolegů hořkost, rozčarování a pocit nespravedlivého opomenutí. Zejména u kolínských, kde k jejich deziluzi ještě přistupovalo zklamání z politické situace, jak se konstituovala už v prvním popřevratovém roce  - sázka na Dubčeka a uplatnění modifikovaného socialistického modelu žalostně selhala a i ty "nejzasloužilejší" osobnosti reformního komunismu se staly předmětem znevažování, ba výsměchu a pohrdání, zatímco triumfoval bezuzdný neoliberalismus. Přibáň k tomuto generačnímu skupinovému fiasku případně poznamenává: "dokážeme-li odhlédnout od vlastních politických postojů, neměli bychom tragiku jejich života zlehčovat".

Ale zpět k exilovým nakladatelům. Množství jejich obtíží je pro podnikání v normálních podmínkách nepředstavitelné. Sahaly od ekonomického zajištění edic přes redaktorské svízele s texty (otazníky nad autentičností verze, korektury) až po problémy ryze technické (sazeči museli ovládat češtinu). Kruciálním přechodem se stala vůle domácích autorů publikovat venku (v některých případech v exilu vyšla i díla bez souhlasů autorů, docházelo k pirátským vydáním), vyjednávání s nimi přinášelo ovšem komplikace i vzhledem k jejich zkresleným představám. Objevovaly se rozmíšky, nedorozumění, bojovalo se o autory. Přesto však Škvorečtí vyslali do světa i domů 224 svazků a Index 165 titulů, z nichž některé se staly i bestsellery (Tankový prapor, Frolík, Mlynář, Mandlová). Bylo to vítězství obětavé práce nikoli pro zisk a slávu, nýbrž ve prospěch pravdy, cti a naděje.

Přes objektivně konkurenční poměr a nevyhnutelné neshody zůstal vztah obou nakladatelství korektní a z jejich soutěžení vzešel nakonec pro českou komunitu v zahraničí i doma užitek. Jak sumarizuje autor, "nikoli v jednotě, ale v různosti tkvěla skutečná síla exilové nakladatelské činnosti".

Teď něco odjinud. Sborník Tichá pošta mezi Bohemií a Buddhou (Togga 2023) uspořádal Ondřej Váša (kniha podle něj "zachycuje pomyslný šepot, jenž už několik století šveholí mezi východními tradicemi buddhismu a naslouchajícími českými adresáty") a obsahuje sedm studií. Některé z nich jsou opravdu speciální, např. text Luboše Bělky o Vanišově a Palátově fotografii Baržiho velkého Maitréji a jejím významu pro vizuální rekonstrukci chrámu Džokhang ve Lhase (socha padla za oběť řádění rudých gardistů během kulturní revoluce), ale některé se věnují obecně zajímavým tématům.

Příspěvek Jiřího Holby Buddhismus a jeho reflexe v českých zemích do roku 1989 se pokouší o přehled české religionistiky zaměřené na dané téma. Zmiňuje mj. Ladislava Procházku (reprinty jeho knih vyšly v devadesátých letech), Martina Novosada, z pozdějších propagátorů východních nauk Květoslava Minaříka, Karla Weinfurtera, Františka Drtikola - zde by ovšem bylo namístě posouzení jejich tvorby z odborných pozic; většinou také překládali, jakou úroveň mají jejich převody? Nejsou to někdy spíš svérázné (dez)interpretace? Odborníci by měli promluvit - jestli se nepletu, tibetolog Josef Kolmaš se někde na adresu populární série Lobsanga Rampy ohledně reálií vyjádřil docela kladně. V druhé polovině minulého století vynikli Vincenc Lesný, Egon Bondy (autor monografie o Buddhovi) a posrpnoví emigranti působící na Západě Ivo Fischer a Karel Werner. Vlivem orientálního náboženství na českou krásnou literaturu se autor nezabývá, ale je přítomný u lumírovců - na Buddhu odkazuje Vrchlický, Zeyer znal východní myšlení i mytologii víc než dobře (viz antologie Světla z východu z roku 1958, ilustrovaná Janem Zrzavým). V devadesátých letech předminulého století působí řada autorů inspirovaných hermetismem a ezoterikou, např. Emanuel Lešehrad, Czech z Czechenherzu, Josef Šimánek - jistě by se mnohé našlo i u nich, stoupenci "tajných věd" se vesměs hlásili k univerzalistickému synkretismu, jehož součástí byl i buddhismus. Katolický kněz Alois Lang, autor pozdější knihy o Dostojevském, uveřejnil práci o buddhismu roku 1904. Emanuel Rádl ve svém díle Západ a východ (1925) buddhismus ostře kritizuje. Mnohé zejména o buddhismu se mohli čeští čtenáři dozvědět z hojných překladů, o nichž autor nic neříká, připomněl bych alespoň velmi populární Alexandru David-Néelovou. Po roce 1989 se stavidla zájmu o východní myšlení otevřela naplno, doporučil bych tedy katalog výstavy Buddha zblízka: ohlasy buddhismu v českém umění, jehož autorkami jsou Markéta Hánová a Zdenka Klimtová. Na buddhistické motivy si ještě vzpomínám v povídkách podivného normalizačního autora Alexeje Pludka.

Jakub Chavalka rozebral recepci buddhismu u Františka Čupra v jeho Učení staroindickém (dostupném v některých antikvariátech). Čupr ho chápal jako "náboženství národní" pro Hindy a volal po české národní filozofii (zde preferoval katolicismus); uvažuje také o představách, jež jsou "pod čarou vědomí" a jejich poměr k vědomí je "poměr konečnosti k nekonečnosti", ale vidět v tom předzvěst analytického pojmu nevědomí by asi byla jen fantazie. Poslední stať Ladislava Benyovszkého referuje o Heideggerově koncepci "potřebnosti nepotřebného", jejímž základem je přesvědčení, že člověk "je duchovní bytost, a nikoli technologické zvíře". Podle Heideggera "nejsme jako lidé tam, kde se fakticky vyskytujeme, a nevyskytujeme se tam, kam jako lidé patříme". Cestu vnímá filozof jako zpodobení krajiny, v níž člověk prodlévá. Smrtelnost je účastné cítění, jež vymezuje člověka. Heideggerova slova o Smrtelném a budoucnosti, z níž přicházejí výzvy, mi nevyhnutelně evokuje zejména Kolmačkovu knihu, již jsem glosoval - soudím, že její duch by si s Heideggerovou fenomenologií docela rozuměl.

A trochu polské bohemistiky. "Dost bylo propagace jednostranného obrazu české literatury přesycené humorem, často s přídavkem 'specificky českým' nebo oslavující všednost a 'malého českého člověka'", říká v úvodu souboru svých studií Temná tvář české literatury (přeložila Marie Havránková) Joanna Goszcyńska. Řekl bych, že je to asi přístup též 'specificky polský', i Poláci tak chtěli vidět českou literaturu, ale nedávno vyšla v českém překladu kniha Patrycjusze Pająka Hrůza v české literatuře, takže ani v Polsku není tato optika výlučná.

Autorka prezentuje texty o Josefu Čapkovi, Ladislavu Klímovi, Jakubu Demlovi, Richardu Weinerovi, Vladislavu Vančurovi a literatuře inspirované první světovou válkou. Dovozuje například, že J. Čapkovi byl bližší než kubismus expresionismus ("Deformovaná, degenerovaná a odlidštěná těla jsou odpovědí na destrukci světa"). U Ladislava Klímy operuje s termíny "goticismus" a "postgoticismus", jež jsou prý "transžánrové"; vskutku se zde kombinuje horor, hermetický a iniciační román, později ale také surrealismus a groteska, perzifláž a travestie, ale v souvislosti se Sternenhochem může být odkaz ke gotickému románu spíš zavádějící, próza nese spíše hyperbolické a parodické rysy.

Přínosné jsou její úvahy o Weinerovi. "Weinerův vztah s Jiným prochází třemi fázemi: od určité ztráty sebe sama a radosti ze smyslu pro komiku přes fázi jistého odstupu, který zároveň vytváří možnost vyjádřit, externalizovat sebe sama, až k pocitu prohry." Společenství ale také přináší zotročení, stává se břemenem, "kontakt s Jiným je ohrožení subjektivity". Autorka analyzuje identitu Weinerových hrdinů, odrážející i jeho sebereflexi, "pokouší se poznat, přijmout sám sebe mimo sebe, ale nachází v sobě cizost, odpor k sobě samému". Souvisí to s motivem dvojnictví v jeho prózách, řešících scelování subjektivity, jež se ukazuje jako nepravdivá a neúplná, a svědčí o zkušenosti ze setkáním s Jiným (i v sobě samém), kdy nelze vyslovit plnou pravdu.

Při zkoumání odrazu první světové války v literatuře upozorňuje na jednotlivé národní odezvy, válku zprvu oslavující - pro Brity znamenala boj za hodnoty civilizace a status quo, pro Němce kampaň za změnu světa. (Nadšení z války vskutku existovalo a i u nás a jistou fascinaci její přitažlivostí artikuloval i F. X. Šalda  - ostře na to reagoval už výše zmíněný Emanuel Rádl). Ne náhodou uvozuje Goszcyńska stať citátem z Patočky, který první válku označil za nejdůležitější a klíčovou událost dvacátého století (nemýlil se, bez ní by bylo vítězství bolševiků v Rusku a nacistů v Německu těžko představitelné).

Některá autorčina tvrzení nesvědčí o absolutní orientaci v životě a díle pojednávaných spisovatelů. Jakub Deml byl "vyhlášený odpůrce celibátu" snad v praxi, nikoli ve svých písemných projevech, nejsem si také jist, zda byl "zastánce široce chápané svobody". Rozhodně nebyl poslán do důchodu v roce 1900. Neodvažoval bych se tvrdit, že Hrad smrti je "soubor povídek". Nelze říci, že Deml na Březinu "po jeho smrti ostře zaútočil"; po vydání Svědectví ovšem mnozí ostře útočili na Demla, mimo jiné Šalda a Durych. Haškův Švejk bývá řazen do legionářské literatury opravdu málokdy. A tak dále; jde však spíše o subtilnosti, které mohl napravit redaktorský zásah.

Závěrem něco milého a příjemného. Břetislav Ditrych a Petr Ladman jsou dlouholetí členové Spolku českých bibliofilů, první je autor literatury faktu, básník a publicista, druhý jmenovaný, odborník na Toyen a dedikace Jakuba Demla, je předsedou Spolku od roku 2016. Svou společnou knihu Bibliofil na cestách (vlastně by tu měl být plurál) obdařili podtitulem Poznámky, črty, úvahy a drobné eseje o putování (SBČ vlastním nákladem autorů, ilustroval Jiří Slíva). Jedna bibliofilská edice se kdysi nazývala Ráj knihomilů a pro naše protagonisty je kromě knih jistě rajským zážitkem i cestování. Vybaveni akribickou přípravou vyrážejí se zatajeným dechem do světa, aby propojovali příběhy, místa a umění a nechali se překvapovat i okouzlovat - bez těchto dispozic ani krásu nelze vnímat. Jejich črty jsou velmi nostalgické, vyvolávají nazpět staré dobré časy, i když v nich nezůstávají vězet a nedělají si iluze o jejich výlučné idyličnosti. Touží po setkání, které se nedá předem naplánovat, ale jež náhle vytane při propojení nadčasového genia loci a přítomnosti, idejí a artefaktů i nezbytného štěstí a náhody. Souznění však místa oživuje, a tak lze spatřit i ty, kteří už dávno nežijí.

Oba jsou typologicky rozdílní - Dit...rych sentimentálně zasněný, lyrický, s citem pro atmosféru a prchavost jedinečného okamžiku ("Hebká osamělost. Postavy na chodníku vidím jen do pasu. Naproti u vzdáleného stolu dvě dívky. Jedna něco píše. Druhá sleduje notebook. Stačí mi jen přemýšlet, promýšlet, vymýšlet. Přemýšlet o dívkách i bez dívek. Něco si poznamenat. Sledovat chodník. Nechat postavy proplouvat. Čas nekvapí. Jen se nachyluje."), Ladman praktický, akční, se smyslem pro humor, dobře obeznámený s terénem, svrchovaně zanícený ("Co mě to stále žene poznávat místa, kde se narodili, odkud pocházeli architekti, umělci, básníci, spisovatelé?" Jeho odpověď zní, že tvůrce z toho "žije až do posledních chvil života"). Jiné jsou i destinace, do nichž se vydávají - Ditrych píše o Francii, Drážďanech, Římu, Lvově, Splitu, Berlínu, Gdaňsku, Bretani, Krakově, ale také o Kafkově Siřemi a Zeyerových Vodňanech, Ladman míří do Tichomoří, Etiopie, Tibetu, ale též do českobratrského Herrnhutu, Chagallova Vitebska a Kostnice. Oba milují Paříž, Ladman o ní slibuje knihu s titulem Nejpařížštější Paříž (o titulu by se dalo ještě popřemýšlet, místo oné krkolomnosti snad Maximální Paříž). Oba spojují neustálé odkazy ke knihám, obrazům, literátům a umělcům, stavbám a památkám, vytvářející síť, v níž jedno ukazuje k druhému. Romantický Ditrych nás provede Gdaňskem po stopách Grassova Plechového bubínku, seznámí nás s milostnými příběhy Karla Vladislava Zapa a Honoraty WiPIniowské, Bruno Schulze a Marie Budratzké, D`Annunzia a jeho české překladatelky Marie Votrubové-Haunerové. Ladman nás vede do vzdálených končin; v Harare, městě Rimbaudově, "běloch se ztrácí mezi popíjejícími černochy a všichni mají společně na mysli Baudelairovu výzvu: Opíjejte se!". Autor se obává, že město očekává osud nebohého božského rošťáka: "nejprve nesnesitelná bolest, poté amputace a konečně smrt". Dozvíme se spoustu užitečných informací, pokud se někdy vypravíme na Togu, kterou Petr Ladman zvláště vychvaluje. Velmi mě zaujal St. Gallen, kde můžeme narazit na kapli svaté Wiborady, patronky bibliofilů (ještě by měl existovat nějaký patron knižních maniaků, což je něco poněkud odlišného než pouhé knihomilství - něco o tom vím; řadí se to mezi obsedantně kompulzivní poruchy).

Jak tuhle glosu uzavřít? Seberme se a jeďme. Třeba za Gauguinem na Tahiti. Nebo aspoň do těch Vodňan.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.