"Někdy si pouštím dokola pop a občas

běhám po místnosti"

(S Alžbětou Stančákovou o odcházení z literatury a návratech, o trénování češtiny cizími jazyky a o rozdílech mezi poezií a dramatem)

V roce 2014 jsi za debut Co s tím získala Cenu Jiřího Ortena, ale pak ses vypařila, pozornost ti nedělala dobře. Po pěti letech ses vrátila, zase z toho byly nominace na ceny, a dokonce jsi v literárních soutěžích zasedla jako porotkyně. Pozornost už ti nevadí?

Že mi lidi okopávali kotníčky, jsem v té době vnímala jako vlastní selhání. Teď už je mi to jedno, ať si kopnou, nejsem bosá, obula jsem pomyslné glády... Po zveřejnění nominací na Ortenku jsem třeba seděla v hospodě, bylo mně lehce nad dvacet, vedle člověka, kterýmu bylo lehce pod třicet, a on před všema donekonečna opakoval, že si tu cenu nezasloužím. Až po letech mi došlo, že jeho kniha taky byla v seznamu přihlášených titulů, ale do užších nominací se nedostala. Což nemuselo, ale mohlo souviset, a pokud, bylo to trapný. Po takových zážitcích jsem ale uvěřila tomu, že jsem nejhorší člověk na světě a uznání si nezasloužím. Pár měsíců nato jsem odjela do Bordeaux a vrátila se o jazyk bohatší. Ve vzpomínkách jsem měla oceán, který dokládal, co všechno je malicherné. Naučila jsem se nocovat na pláži, líp vařit, poznat na omak satén nebo střižní vlnu... A některým lidem se spíš vyhýbat.

Může se stát, že Alžběta Stančáková znovu někam odjede?

Jako do ciziny? To netuším. Fakt je, že životní podmínky se zhoršují po celé Evropě, není moc kam odjet. Česká republika se nicméně propadá kolosálně až historicky. Část populace pozbývá solidarity nebo má pochybný vztah k autoritám - neumí je kritizovat napřímo, jen pokoutně, a zároveň devótně obhajuje ty, kteří je de facto vykořisťují. V tomhle se mi dlouhodobě žije těžko.

A jestli uteču z literární scény, taky netuším. Zažila jsem leccos. Stalking, urážky, ostentativní přezíravost, sexuální obtěžování. V míře jako dřív už si to ke mně málokdo dovolí, ale nikdy neříkám nikdy. Doufala jsem, že mladší generace básnířek už tohle nezažívá, ale když se s nimi bavím, potvrzují mi spíš opak. Hejty, urážky za politické názory i leccos dalšího, komentáře na vzhled. Taky na stalking si některé spisovatelky stěžovaly, a to ne nutně ty začínající.

Proč ses vlastně rozhodla do literatury vrátit? Nebo jsi psala celou dobu?

Psala jsem celou dobu, jen jsem nepublikovala a odmítala čtení. Pak jsem kývla na několik nabídek od lidí mladších než já, ještě studovali a pořádali v Brně nebo v Praze různé literární akce. Divila jsem se, že někdo po pěti letech moje texty pořád čte, a přišlo by mi kruté taková pozvání skrečnout. Tak jsem zase získala nějakou důvěru v lidi. I v sebe. Moc děkuju jmenovitě třeba Kristýně Doupovcové nebo Tereze Hrabini, které mě vytáhly z mlčenlivých let a možná o tom ani nevědí.

Do literatury jsi tedy vstoupila dvakrát, lze porovnat ovzduší dnes a tehdy? Literární časopisy možná měly větší váhu, ještě žila řada těch, kteří dávali literatuře lesk a posilovali její roli ve společnosti - třeba Václav Havel nebo Josef Škvorecký. Pozoruješ v literárním životě po deseti letech rozdíly? Třeba v roli sociálních sítí?

A taky žili Milan Kundera, Ludvíkové Kundera a Vaculík. Nebo Inka Machulková, Vladimíra Čerepková, Viola Fischerová... A Zuzanu Brabcovou jsem chtěla přizvat jako hosta na své čtení, když jsem Ortenku získala - volala jsem to organizátorům ceny v den, kdy zrovna zemřela. Ale k těm rozdílům: literatura je otevřeněji queer, dobrovolně politická, více se dostávají ke slovu ženy. A nejen ty s nutně českými kořeny. Tuhle mě potěšily básně Hanky Nguyen alias Večerky. Na Instagramu jsem zas narazila na Baďu Diaby, jejíž rodiče pocházejí z Nigérie. Sdílí svoje básně v češtině nebo v angličtině, v té uveřejnila silnou výpověď o svém otci.

Čímž se dostávám k literatuře a sociálním sítím. Rozdíl v debatách ani tolik nevnímám, co si pamatuju, tak na Facebooku se lidi hejtili už před deseti lety. Sítě spíš dost zasáhly do způsobu sdílení textů. Se smartphonem se člověk může snáz natočit, jak recituje vlastní báseň, v aplikaci ji třeba otitulkovat, vrazit na to filtr a virál může být na světě.

V poslední době nahráváš své básně jako krátká videa na Instagram, to je nová cesta tvojí poezie?

Vůbec ne, považuju to jen za další způsob komunikace s publikem. Mít víc času a prostředků, třeba na štáb, vrhnu se do realizace náročnějších audiovizuálních nápadů. U některých, řekněme, spotřebek, si jen natočím video-selfie, které zaručeně získá víc lajků a sdílení než promyšlené video, kvůli kterému tahám celý den techniku. Ale tak to prostě je. Jde o jistou snahu dostat poezii do veřejnýho prostoru. A taky je to trochu vzdořík, protože stále dost lidí tvrdí, že poezie na Instagram nepatří. A nakonec je to i adrenalin, třeba když mě na plovárně lidi pozorují, jak do mobilu recituju báseň. Živé vstupy pro televizi mě naučily se tímhle nestresovat.

Pracuješ v kulturní redakci České televize, takže víš, jak se s kulturou, uměním a literaturou zachází na druhé, neautorské straně a co si redakce vybírá a jaká má kritéria. Co ti dala televizní novinářská zkušenost?

Práce v denním zpravodajství audiovizuálního média člověka naučí leccos, třeba využít každé volné minuty, protože v televizi čas běží jinak. Jakkoliv si teď dávám pauzu od psaní, souhlasím s tím, co mi loni v rozhovoru říkal Volker Kutscher - že člověk v denním zpravodajství prostě nezná tvůrčí blok, je zvyklý neustále něco vytvářet. Vyhovuje mi i jistá televizní povrchnost. Nejsem literární vědkyně ani akademička a ulevilo se mi, že to vím. V televizi se věnuji celé paletě témat od rozpočtu ministerstva kultury po architektonické detaily různých staveb. Jeden den mám před mikrofonem Dejdara, pak zas Bélu Tarra, Krzysztofa Zanussiho, Luca Bessona, Terryho Gilliama... Televize ze mě udělala univerzálního vojáka, který je připravený mluvit spatra, uválet i z informačního trusu kuličku a nenechat se zastrašit každodenními komplikacemi, co s sebou natáčení přináší. V tom je to super. A taky v tom, že když si stěžuju na tuzemskou honorářovou kulturu a nedostatečné ocenění autorů a někdo mě pak v komentářích posílá makat, můžu říct, že už náročnou a kvalifikovanou práci mám. A že je nás takových víc. Jenže Kutscher mohl časem z denního zpravodajství odejít a živit se pouze psaním. U nás ani výhra prestižní ceny člověku tvůrčí svobodu nezajistí.

Přestože mluvíš pěti jazyky jazyky, překladatelka se z tebe nestala. Jak ti cizí jazyky vstupují do vlastní tvorby?

Nevím, jestli stále pěti - když je moc nepoužívám, korodují. Takže nejvíc si stojím za angličtinou a francouzštinou. Byla bych užila rekondiční pobyt v Bělehradě, Temešváru nebo v Lužici, to bych si dala hned několik jazyků včetně slepjanštiny. Nepřekládat nebo překládat jen zřídka jsem se rozhodla poté, co jsem s překladem "udělala zkušenost". Překlad dvousetstránkového románu Orel z Diyarbakiru od Hervého Jakubowicze byla hezká práce za výjimečně férových finančních i jiných podmínek, o které se postarala nakladatelka Bára Baronová. Jenže mně při překládání stejně dochází, že jde o střet zájmů, a já jsem moc velký fracek na to, abych se mu vystavovala. Proč pilovat jazyk překladu, když můžu pilovat jazyk vlastním textům, na které si beztak nacházím čas až po práci? A ještě překládat jak na běžícím páse za mnohdy směšné honoráře po večerech a víkendech? To bych dlouhodobě nedala. Překladatelka Jana Zoubková mi v rozhovoru pro televizi říkala, že má nějakých dvě stě dvacet za normostranu, a to překládá Goetha a Kafku pro velké nakladatelství. Překládat povinnou četbu k maturitě za pár šupů, takhle si světové literatury vážíme? Sem tam mě pobaví facebooková skupina Tváře překladu, kde se ti lidé snad i chlubí, za jak nedůstojných podmínek se téhle činnosti věnují a obrozují tak náš jazyk.

Ale zrovna překladatelé jsou umělci, kteří ustavičně na své potíže upozorňují a všelijak se snaží vymyslet, jak práci lidí v literárním sektoru ocenit adekvátně.

Když si technokratický konzument mainstreamu přečte nářek o tristních podmínkách překladatelů, automaticky zahlásí, že je beztak nahradí umělá inteligence a že nechápe, na co si stěžují a ať jdou makat za pás. Nedojde mu, že se umělá inteligence trénuje také na práci těchto lidí. A že bez nich by nebyli Brumbál nebo Žvahlav nebo Frodo Pytlík. Často se šermuje adekvátními sumami za normostranu, méně se mluví o tom, co všechno překladatel čtenáři vlastně přináší. A že nejde jenom o originální překlady vtipů či přezdívek. Ale také o to, že překladatel může díky svým znalostem přiblížit nějaký cizojazyčný kontext i jinak - třeba tak, že o něm bude mluvit v rozhovorech nebo o něm napíše článek. Nebo poučeně odmoderuje diskusi s autorem, kterého překládal. Tohle už umělá inteligence nedá. A technokratický konzument mainstreamu by na to měl být upomínán.

A jak ti tedy cizí jazyky vstupují do tvorby?

Cizí jazyky jsou pro moje psaní důležité. V sonetech občas zrýmuju německou nebo anglickou větu s českou. Čačak je plný jazykových vychýlení, záměrných chyb, které vznikají právě z přeučenosti, z přehlcení z mnohosti jazyků. Kdysi si kdosi kdesi na kanapi stěžoval, jak mladší ročníky (to mi bylo čtyřiadvacet, tak se mě to víc týkalo) neumějí používat v češtině zavedená spojení. Asi i to mě vyprovokovalo k porušování "pravidel". Ať si trhnou starší generace. Taky jsem se přistihla, že mi "u těch mladejch" někdy vadí některé vyloženě anglické kalky z přitroublých small talků a sitcomů, ale teď si říkám - so be it. Pokrok nezastavíš.

Trénuje ti znalost cizích jazyků češtinu? Protože se ti i díky nim daří pravidelně nacházet nevšední rýmy nebo slova. Což je myslím jedna z podstat této práce - pátrat po nových souzvucích, melodiích a chutích jazyka.

Na podobné téma jsme nedávno diskutovali s Petrem Borkovcem. Na festivalu Literatura v parku moderoval moje čtení a furt se ze mě snažil vydolovat tvůrčí proces. Nebo definici pevné formy. Proč to dělám. Jak rýmuju. A já furt opakovala, že nevím. Že jdu třeba do sprchy, teče na mě voda, a když se dosprchuju, mám kostru sonetu. Zapamatuju si konkrétní rýmy, a když uschnu, tak je napíšu, dotvořím to mezimasíčko a šlus. Někdy ležím na posteli, lituju se, jak je můj život hroznej, a najednou to ze mě leze v rýmech. Nebo jedu vlakem, mám vybitou elektroniku a mám buď jen tužku, nebo jenom papír, takže si to musím pamatovat. Tvořím spíš v hlavě. Ale jak, to nevím. Někdy si pouštím dokola pop - Tegan & Sara, Taylor Swift, Električni orgazam. Nevnímám slova, jen rytmus. Občas běhám po místnosti. To mě nabuzuje. A takhle píšu.

A co se týče tvého tréninku češtiny?

Tu netrénuju. Prakticky nečtu, jenom věci prolítávám. Teda samozřejmě pokud nejsem v porotě soutěže, nebo pokud výjimečně nepíšu kritiku. Hodně lidí mě dlouho považovalo za sečtělého člověka, který hodiny sedí a něco studuje. Ale já mám velký problém s pozorností. Někdy v roce 2013, zrovna jsem četla Jana Čepa, jsem na chvíli vyšla ven, cosi silného zažila, vrátila se další den ráno a zjistila, že nejsem schopná číst, že chci radši žít. Takže hodně mých čtenářských zkušeností pochází z doby předtím. A pak z let, kdy by mě vyhodili ze školy, kdybych nepřečetla Homéra, Píseň o Rolandovi nebo Tournierovy Meteory. Jenže to bylo těžký. Cítila jsem, že čtu kvalitní literaturu, ale že se s ní na základě té povinnosti nedokážu setkat. Kdybych si mohla dneska vybrat, šla bych na práva, neučila se zákony, ale vztekle a ze vzdoru bych četla pod škamnou.

Dovedeš být neústupná a bít se za každé slovo či tvar svého textu. Jakému typu redaktorů důvěřuješ, co takový člověk musí splňovat?

Popravdě nikomu, zejména ne sobě. Jsem textové prase, nechávám po sobě překlepy, dodnes nevím, kdy se píše čárka před "a", takže to nějak naflákám a doufám, že to po mně někdo vopraví. Jsem líná cokoliv sjednocovat, moje texty mívají několik druhů uvozovek, případně vyznačuji přímou řeč kurzívou, spojovníkem, pomlčkou... Lituju člověka, který tohle bude řešit u mých povídek, protože každá má jiný úzus. A bejt to na mně, nechala bych to tak. Navíc často mísím hovorovou a spisovnou češtinu. Takže long story short - vyhovuje mi někdo, kdo rozezná, co je záměrná chyba a co už je fakt čiré lajdáctví, přičemž mezi těmi polohami je tenká hranice. Dodávám ale, že si redaktorů, překladatelů, korektorů a všech dalších nesmírně vážím za to, že mají trpělivost, kterou u mě těžko pohledat.

Předloni jsi napsala drama těžba snů, imerzivní projekt společnosti Chemické divadlo, který se v Lužickém semináři snažil přiblížit dějiny Lužických Srbů a zároveň vylíčit potíže, s nimiž se u nás potýkají neziskovky. Jaký je rozdíl mezi psaním poezie a dramatického díla?

První divadelní text jsem napsala v sedmnácti nebo osmnácti letech. Ale jak se furt stěhuju, nevím, kde rukopis mám a jestli ho ještě vůbec mám. Byl to takový vlastnoručně vytuněný sešit s ilustracemi. Takže jinými slovy, psát drama pro mě úplně nová činnost nebyla. Příští kniha, kterou vydám, bude pro změnu soubor krátkých próz, který dávám dohromady od roku 2012. V žánru jsem prostě nestálá. Při psaní těžby snů bylo zvláštní mít spoluautora - byl jím principál Chemického divadla Vojtěch Bárta, který inscenaci zároveň režíroval. Nejdřív jsem myslela, že to nezvládneme, ale nakonec se nám spolupracovalo dobře. Měla jsem k němu absolutní důvěru. Navzájem jsme se doplňovali, dokázali jsme do scénáře integrovat zážitek z reštyky, kterou jsme navštívili, ale víme o tom jenom my dva. To je myslím největší rozdíl oproti solitérnímu psaní. Navíc Vojtěch se uměl obklopit dalšími skvělými lidmi, s nimiž byla radost celé dílo tvořit. Takže pokud zase někdy potkám někoho, komu budu důvěřovat, ráda se k divadlu vrátím.

V těžbě snů jsi jednu figuru napsala podle mě. Než jsem se tomu dokázal smát, nějakou dobu jsem se s tím vyrovnával, byl najednou jiný zážitek o literatuře dumat teoreticky a stát se součástí nějakého díla, třebaže jako pouhá inspirace. Ne že by mě to urazilo, prostě jsem si myslel, žes měla akcentovat jiné věci, než jsi akcentovala.

Abych to dala do kontextu: mluvíš o postavě předsedy spolku, který se zabývá Lužickými Srby. Součástí inscenace byla scéna ze schůze, jíž jsem se sama párkrát ve Společnosti přátel Lužice účastnila. Chápu, že bylo asi složité to trávit, a mrzí mě, jestli jsi u toho zažíval nepříjemné pocity, ale scénář byl záměrně břitký, protože mířil vůči nějakému všeobecnému společenskému zmaru, v jehož popisu modelové postavy posloužily spíš jako katalyzátory. Nešlo o hyper...realistický portrét konkrétního člověka, ten bychom vytvářeli jinak. Kdybychom ty postavy nepřehrotili, nevytáhli z nich to směšné a trapné a ještě to hodně nepřifoukli, kdybychom to vyvažovali pozitivními vlastnostmi, tak ten marasmus nikdy nevynikne a je to jiná hra.

V době, kdy jsi psala těžbu snů, vznikl taky tvůj esej Bejt žencká a psát. Měl velký ohlas už na předloňském Sjezdu spisovatelů, kde jsi ho přednesla. Jak s odstupem dvou let tehdejší humbuk hodnotíš?

Zábavné je, že části toho scénáře a skoro celý ten proslov vznikaly o tomtéž zářijovém víkendu v Lužickém semináři, během přípravy na kabaret Schadźowanka. V sále domu zpívali své písně mladí Hornolužičtí Srbové a Srbky a ty jsi mi při psaní projevu Bejt žencká a psát tak trochu dejchal za krk. A jednu pasáž - zpětně viděno a uznáno trapnou - jsi mi doporučil vyhodit, za což ti děkuji. Možná teď naruším tvou auru konzervativce z Echa, ale mělo by se vědět, žes u vzniku toho proslovu částečně byl. Taky se možná málo ví, že jsi vlastně velmi sociální člověk a že když jsem neměla práci, posílal jsi mi pořád nějaké nabídky a řešil jsi se mnou i bytovou krizi. A že podobným způsobem pomáháš mnoha dalším lidem.

Neutíkej mi z toho veřejného majetku a z reakcí na proslov, opravdu mě zajímá, jak je dneska vnímáš.

O tom je do velké míry ten proslov. Doslovně tam píšu "spisovatelka ani spisovatel není veřejnej majetek", takže ty reakce byly už jen pokračování dávno zažité zkušenosti. Za proslovem si dodneška stojím, ale je fakt, že kdyby mě chtěl někdo zparodovat, tak asi vytvoří bláznivou prťavou feministku, co za pultíkem, na který nedosáhne, hřímá a mluví sprostě. A fluše. A švihá jak rarach ocasem. Ale to by mi ani moc nevadilo.

Nedávno jsem provázela návštěvníky po Rothmayerově vile. V pokoji Boženy Rothmayerové vyprávím o tom, jak tato módní návrhářka vytvářela garderóbu pro Alici Masarykovou a studovala UMPRUM, a to jako jedna z prvních žen, protože do roku 1918 nebyly na vysoké umělecké školy připuštěny. Rothmayerová měla vlastní pokoj, nosila krátké vlasy a kalhoty a byla spoluautorkou výstavy Civilisovaná žena. A nějaká návštěvnice se lítostivě zeptala: "A jak se Otto Rothmayer smířil s tím, že studovala a pracovala? Chudák, musel to nějak zkousnout... " Jako průvodkyně bohužel nemůžu vylítnout stropem, tak jsem co nejneutrálněji procedila, že "Otto měl taky vlastní pokoj". Jiná paní nato, že "některým mužům tohle imponuje". Což situaci pomohlo, ale stejně: Fakt mají ženy přizpůsobovat své životy mužům? Řešit, co jim imponuje a co ne? Nestačí jenom tak bejt? Bejt žencká a psát? Bejt žencká a počítat? Nebo - jako Božena Rothmayerová - bejt žencká a šít? A klidně bejt žencká a jen bejt doma, když na to přijde. Ale ne proto, aby se chlopovi zavděčovala. Takže všem občas drsnejm reakcím navzdory jsem ráda, že ten proslov vznikl a zazněl.

Alžběta Stančáková (1992), básnířka, prozaička, dramatička, příležitostná překladatelka a průvodkyně. Byla členkou redakce časopisu Psí víno, působí jako redaktorka kulturní redakce České televize. Za svůj básnický debut Co s tím (2014) získala Cenu Jiřího Ortena. Druhá sbírka Čačak (2022) byla nominována na Magnesii Literu. Pro Chemické divadlo napsala spolu s Vojtěchem Bártou dramatický projekt těžba snů (2022). Její texty byly přeloženy do němčiny, rumunštiny, polštiny, lotyštiny, japonštiny, ruštiny a maďarštiny.