Lucie Zakopalová

Kairos Zbigniewa Herberta

"Následovník, prý obdivovatel Norwidův, mladší souputník Różewiczův, inspirovaný Eliotem a jeho školou, znalec antické kultury, typický představitel intelektuální poezie. [...] Psal-li ještě něco jiného než poezii (a to psal, např. rozhlasovou hru Druhý pokoj, divadelní hry Jeskyně filozofů a Rekonstrukce básníka, eseje o francouzském a italském umění Barbar v zahradě), realizuje tím stejný program filozoficko-básnický. Nepíše-li nic (a to je třeba v poslední době) a jen tak cestuje po světě, realizuje tím rovněž určitou polohu vlastní pronikavému intelektu, polohu v určitém smyslu volné a uvažující (nebo váhající) existence, která ví, že ne v pachtění po publikační kontinuitě a literárních efektech, ale v hledání pravého času a pravého místa (a jen v řečtině měli slovo pro pravý čas - kairos) je základ nového," píše Miroslav Holub o Zbigniewu Herbertovi v doslovu k prvnímu knižnímu vydání jeho básní v češtině Studium předmětu z roku 1965. Nebyla to první česká stopa, ta se objevila v Almanachu Květen z roku 1958 nazvaném Hlubší než smrt, sborníku mladé poezie Bulharska, Československa, Jugoslávie, Maďarska, NDR, Polska, Rumunska a SSSR, kde v překladu Vlasty Dvořáčkové vyšly Fortinbrasova elegie a Déšť a v překladu Miroslava Holuba Substance, který také Herberta představil v časopise Světová literatura 3/1962.

Struna světla nepřináší jen básně ze stejnojmenného debutu, ale také ze sbírek Hermes, pes a hvězda (1957) a Studium předmětu (1961) a za jiných okolností by zřejmě otevřela Herbertovi cestu k českým čtenářům. Potom ovšem přišel rok 1968 a s ním nemožnost poezii polského básníka publikovat. Díky Vladimíru Pistoriovi ale vyšly zásadní sbírky v samizdatové Krameriově expedici - v roce 1985 Pan Cogito v překladu Vlasty Dvořáčkové a v roce 1986 Zpráva z obleženého města, kterou pod pseudonymem Otakar Č. Mokrý do češtiny převedl Miroslav Červenka. Obě pak ještě byly vydané v samizdatu v roce 1988 v Brně. Díky tomu Herbertova tvorba v Československu dál rezonovala.

Všichni tito překladatelé se pak podíleli na výboru Epilog bouře, kde se objevily i básně ze všech Herbertových sbírek - vyšel v roce 2000, dva roky po smrti básníka, který poslední léta trávil upoután na lůžko s těžkým astmatem. K desátému výročí jeho úmrtí sbírku doplnila kniha Ze země pana Nikoho, básně Zbigniewa Herberta a Jana Zahradníčka, které podtrhují jejich střet s totalitou; byla připravena z dřívějších překladů a doplněna několika dalšími texty přebásněnými do češtiny Jiřím Červenkou a Milošem Doležalem. Redakčně tuto sbírku připravili Josef Mlejnek a Maciej Ruczaj, a právě z jejich diskusí a Mlejnkova dlouhodobého zájmu o Herbertovu tvorbu pak vznikl i nápad na nový výbor k příležitosti letošního stého výročí básníkova narození. Ten pod názvem Mám klepátko od nehlídaných zahrad vychází na podzim 2024 v nakladatelství Protimluv.

Zbigniew Herbert debutoval až v roce 1956, dobu socialistického realismu a stalinismu přežíval v ústraní. Přišel jeho "kairos" v osmdesátých letech? Tehdy se stal básníkem Solidarity a jeho texty symbolem odporu proti komunistickému režimu. Básník Wojciech Bonowicz v rozhovoru, který vznikl pro toto číslo Souvislostí, říká, že být národním básníkem je skoro za trest, ale také to, že Herbertova tvorba se může číst mnoha způsoby. Pokud známe i jeho esejistiku, kterou do češtiny přeložili Josef Mlejnek a Jan Linka, vidíme, že Herbertova tvorba je natolik různorodá a univerzální, že ji nelze připnout k určitému historickému okamžiku - přestože v určitých historických okamžicích se dotýká citlivosti čtenářů silněji.

Lucie Zakopalová (1984) je polonistka a překladatelka, absolventka slavistiky a literární komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, působí v Polském institutu v Praze.