Jiří Opelík

Školy

(Vzpomínka na mládí)

Když člověk vzpomíná na uplynulá léta, nemůže pominout školy, a to už proto, že zabírají značnou část jedincova života - u mne to bylo osmnáct a půl roku! Já jsem chodil do školy rád - ale prrr!, zabrzdi, vždyť jsem se přece právě tak jako ostatní spolužáci radoval, kdykoli něco "odpadlo", kdykoli jsem se mohl "ulejt", kdykoli se blížil státní svátek nebo dokonce prázdniny. Musím se opravit v slovesu: měl jsem rád školu jako takovou. Až mnohem později jsem seznal proč, ačkoli to bylo velice prosté: protože jsem rád poznával a škola mi poznání zprostředkovávala.

Do obecné školy jsem ve svém olomouckém rodišti chodil v letech 1936-1941. Nazývala se Macharova - pojmenována po významném básníkovi, Masarykovu příteli; měla za zády Čechovy sady a šikmo naproti budovu obchodní akademie. Po prázdninách 1939 se však musela přestěhovat do staré budovy z 19. století v Sokolské ulici, protože modernější a větší "Macharku" zabrali žáci němečtí - v zemi od 15. března 1939 okupované museli v případě potřeby Češi vždy ustoupit Němcům. Byl jsem "jedničkář", ba takzvaný premiant, ale přitom žádný "šprt" - nemusel jsem se skoro vůbec učit. Rodiče předpokládali, že po páté třídě přejdu na střední školu. Jenže nacisté ve snaze snížit úroveň českého školství a tím i vzdělanost "méněcenného národa" zkrátili celkovou školní docházku o rok (podobně se pak zachovali komunisté) a v rámci této snahy vydali nařízení, že přechod z 5. třídy do primy bude umožněn jen žákům narozeným do 31. srpna, ti mladší (a já jsem "říjnový") přeskočí po prázdninách rovnou do 2. ročníku měšťanské školy (vynecháním jejího 1. ročníku se tak jeden rok "uspoří"). Tehdy se mi však naskytla ojedinělá možnost nastoupit rovnou do 2. ročníku gymnázia, jenže jsme se o uvolněné místo ucházeli dva. A tehdy jsem dostal od života první direkt. Na gymnáziu nás dva konkurenty postupně zkoušelo několik profesorů, a to nikoli každého zvlášť, nýbrž vždy spolu s tím druhým, aby měli názorné srovnání. Mohl jsem tedy srovnávat i já a musel s trpkostí konstatovat, že rovnou do sekundy oprávněně postoupil ten druhý. Jak mi doposud všecko šlo bez velkého učení a nemusel jsem se nijak snažit, uvědomil jsem si během přijímací zkoušky docela bolestně, jak jsem ve svých znalostech vlastně povrchní a nedostatečný, třebaže jsem o zkoušené látce jakési ponětí také měl. Tohle fiasko mě probudilo, a víc: vyburcovalo k jakési první zásadní sebereflexi, při níž jsem se pro futuro vnitřně zavázal k vážnějšímu, opravdovějšímu, soustředěnějšímu přístupu ke studiu, k cílevědomosti svého poznávání. A tak jsem po prázdninách také začal, byť zatím v 2. ročníku měšťanské školy, do níž jsem to z domova měl - na náměstí u kostela svatého Mořice - pár kroků, a pak se znovu chystal k přijímacím zkouškám na střední školu.

Tatínek si vysnil, že budu strojním inženýrem (k máločemu jsem se později cítil disponován méně než k tomuto oboru), čili že nepůjdu na gymnázium, nýbrž na reálku, sedmiletou střední školu technicky zaměřenou, a po ní že budu pokračovat na technice, ale ne ledajaké, nýbrž rovnou švýcarské, protože se někde dočetl, že nejlepší techniky jsou ve Švýcarsku. Chtěl pro mne vždycky to nejlepší, dodnes mě ta jeho starostlivost dojímá. S německou okupací vzaly ovšem tyto sny za své. Okupanti cílevědomě poškozovali české školství nejen krácením celkové školní docházky, o němž jsem se už zmínil, nýbrž i drastickým omezováním počtu středoškolských studentů (český národ měl být národem bez inteligence, pouze národem otroků). Vhodným nástrojem se jim k tomu staly přijímací zkoušky. Na vybrané škole směla být otevřena jen jedna prima (žádné paralelky) o 40 žácích (35 chlapců a 5 dívek). Zkoušky trvaly plných pět dnů: dopoledne vždy z jednotlivých předmětů (s enormním akcentem na němčinu), odpoledne ze sportovních výkonů. Byl jsem nejen úspěšný, nýbrž z uchazečů dokonce první - ještě mám papír s oznámením, že jsem dosáhl celkové známky 1,13, a že jsem tudíž byl na reálku (právě změněnou na reálné gymnázium) přijat. To neuvádím proto, abych se chlubil, nýbrž abych konstatoval dvojí. Předně že jsem si potvrdil, že jsem opravdu zabral, dostál svému závazku, a za druhé že mi "zdržení" na měšťance de facto prospělo: přišel jsem do primy jako žák o rok starší, a tím pro požadavky školy mentálně připravenější, celkově zralejší - bylo to opravdu, jak se říká, jiné kafe. Touto zkušeností jsem se později cítíval oprávněn hájit stanovisko, že dítě má začít chodit do školy spíše o nějaké ty měsíce později než dříve, raději starší než mladší, protože pak může lépe rozumět požadavkům a smyslu školní docházky, a proto se i lépe učit (což má podstatný vliv na celý jeho další život).

Rozdíl mezi poznávací "nabídkou" obecné (resp. měšťanské) školy a střední školy jsem vnímal hodně ostře, jako skok. Seděl jsem se Slávkem N., který mi zůstal kamarádem po celý život, v poslední lavici, což splňovalo jednu z (komických) mužných tužeb našeho tehdejšího věku: ideálem bylo sedět v co nejzazší lavici, nosit boty co nejvyššího čísla, patřit k nejvyšším ve třídě (to se projevovalo hlavně tehdy, když jsme v tělocviku nastupovali "v řad"), v hodinách zpěvu zpívat druhý (proboha jen ne první, vysoký) hlas. Před námi seděla dvě děvčata, obě blond, vhodná tak akorát jako objekty pro naše škádlení či ústrky - v kvartě pak obě zmizela v latinské paralelce (i to jsem vnímal "mužsky": latinská větev byla podle mne vhodná tak akorát pro holky, řádný mužský patřil do větve technické). Jednu z těch holek jsem pak jako oktaván - na brigádě ve sklepě olomoucké Státní studijní knihovny, kde jsme třídili knihy zbylé po zplynovaných Židech a odsunutých Němcích - jednou nečekaně pro sebe i pro ni objal kolem ramen a po pěti letech si ji vzal za ženu, na celý život. Ale vraťme se do primy. Byl jsem nadšen tím, jak stále něco nového objevuju, jak se mé poznání světa - každým dnem! - rozšiřuje i prohlubuje - tehdy mě ještě zajímala celá realita, to teprve s narůstajícím věkem přibývalo těch jejích částí, jejichž poznávání mě nelákalo, "nebavilo". V primě jsem byl, jistě i díky umu a zanícení přednášejícího, nejnadšenější z hodin přírodopisu, konkrétně rostlinopisu - už nikdy jsem později neměl takové znalosti z botaniky jako ve svých dvanácti třinácti letech. Dnes už jsou moje botanické znalosti opravdu skrovničké, ale mé dávné primánské botanické zapálení může možná zčásti za to, že můj zájem o flóru byl vždycky mnohonásobně větší než zájem o faunu. Vzpomínám si, že jsem se novým gymnaziálním nárokům přizpůsobil tak rychle, až mě to, bez ohledu na předchozí zkušenosti a předsevzetí, opět ukolébalo. Krize se dostavila na začátku tercie, kdy nám přibyl nový předmět: latina. Nebyla mi protivná, jakkoliv jsem v podstatě neměl ani zdání, k čemu všemu by mi mohla být vstupní branou, ale opět jsem si jako kdysi myslel, že mi vleze do hlavy sama. Přepočítal jsem se víc než kdy předtím, tak moc, že jsem po dvou třech měsících, uvědomuje si míru svých neznalostí, začal panikařit. Ale měl jsem tehdy kamaráda, v němž jsem se zhlížel, o dva roky staršího studenta konkurenčního gymnázia "přes vodu" (tj. přes rameno Moravy) - jeho otec, profesor přírodopisu a chemie na témž ústavu, zemřel v roce 1938 tragicky při jednom pokusu v chemické laboratoři. Láďa P. byl výborný student i znamenitý kamarád a kúrou skoro každodenních lekcí mi umožnil látku dohnat a vytáhl mě tím z bryndy, ovšem na pololetním vysvědčení jsem měl z latiny (zcela nevídanou) trojku a na závěrečném vysvědčení na konci tercie dvojku (ale ani na dvojky jsem nebyl zvyklý).

Poslední válečné měsíce na jaře 1945 jsme už do školy nechodili - naši budovu proměnili ve vojenský lazaret. Místo pravidelné výuky jsme docházeli jednou týdně odpoledne do opojného, ba smyslného prostředí skleníku Smetanových sadů, tam "vyfasovali" na týden úkoly a někdy nám dokonce některý z profesorů přednášel - pamatuji si dobře, jak nás jednou, pár měsíců před koncem války, ohromil dosud neznámý nám profesor zeměpisu, starší člověk, který se vůbec neomezoval, jak bylo dosud praktikováno, na území Velkoněmecké říše, nýbrž vzal za svůj předmět celou zeměkouli a mluvil podrobně o zemích či státech, jež byly s Velkoněmeckou říší ve válce. Ten svobodomyslný pohled v kulisách stále ještě totalitárního světa byl přímo opojný tím, jak nám odkrýval nezkreslenou, pravou, leč dosud nepřiznávanou a zamlčovanou realitu. Tenkrát jsem ovšem nemohl tušit, že podobně násilné zúžení a zkreslení "mapy" reality nás všechny znovu čeká za pár let. Konec školního roku 1944/45 (Olomouc byla osvobozena 8. května) jsme pak převážně strávili už jen stěhováním a zařizováním našeho pravého, tradičního domicilu.

V září 1945 skutečně nastal na škole nový život. Už nezůstalo při jedné kvartě; nastoupili všichni, jimž okupační režim znemožnil studovat na gymnáziu, přibyli i ti, kteří se zatím náhradně uchytili na gymnáziích menších měst v okolí Olomouce, takže kvarty byly už tři. A další novinkou, jak jsem už naznačil, bylo, že výuka byla specializována: jedna kvarta byla tzv. humanistická, s latinou, dvě byly tzv. technické, bez latiny, zato s deskriptivní geometrií. Studenti se tak už ve svých patnácti letech museli rozhodnout, na jakou vysokou školu zamíří po maturitě, v jakém typu povolání chtějí zakotvit. Já jsem si zvolil třídu technickou, protože jsem pomýšlel na dráhu architekta - měl jsem výtvarný talent a dobře jsem počítal (náš byt v Pekařské ulici byl poslední gymnaziální roky takovou malou matematickou centrálou, kam bez ohlášení, podle potřeby přicházeli moji spolužáci domácí matematické úkoly buď rovnou opisovat, anebo si aspoň ověřovat, zda zvolili správné řešení). Jenže ze mne se postupně stával náruživý čtenář a během sexty a septimy jsem změnil orientaci - byla to podobně zásadní změna, jako když se dnes lidé rozhodnou pro změnu pohlaví. Když si uvědomím, že ještě v roce 1946 jsem si šel do našeho "dvorního" knihkupectví Vladivoje Tomka vyměnit román Nikola Šuhaj, loupežník (později jednu ze svých nejmilovanějších knih), který mi i s autorovým podpisem věnovala moje pražská sestřenice, za knihu Vládi Zíky... Takže jsem přestal - k velké nelibosti svého profesora kreslení, akademického malíře Aloise Kučery - počítat s architekturou a začal pomýšlet na nějaký obor zabývající se literaturou. Moje čtenářská náruživost však měla - jak jsem si bohužel uvědomil až později - i svůj rub: většina skvělých spisovatelů a vůbec velkých západních intelektuálů stála na politické levici nebo se dokonce stala obdivovateli Sovětského svazu a strhla mě s sebou. Věřil jsem spíš tomu, co jsem vyčetl z jejich knížek, než tomu, co jsem viděl kolem sebe, a to i dva tři roky po únoru 1948 - teprve tvrdé dopady komunistické zvůle na naši rodinu mě vlastně probudily. Tohle moje "zlevicovění" v posledních gymnaziálních třídách pak zásadně ovlivnilo mé rozhodování, na kterou vysokou školu se po maturitě přihlásím. Je příznačné, že jsem vůbec nepomyslil na filozofickou fakultu, ač v Olomouci byla v roce 1946 obnovena univerzita! (Asi jsem také podvědomě toužil po Praze.) Protože jsem dlouhá léta čítal Lidové (po válce Svobodné) noviny a zhlédl se v jejich kulturní rubrice i přetiskované beletrii, ustálil jsem se na přesvědčení, že bych vlastně chtěl být kulturním novinářem takové úrovně, jakou měli kulturní novináři spoluvytvářející Lidovky. Proto jsem pojal patrně nejhloupější rozhodnutí ve svém životě - ještě dnes mě mrazí, jak jsem přitom nedbal reality a podvolil se svým nejsubjektivnějším představám. Usoudil jsem, že pro vysněnou profesi bude pro mne nejvhodnější vystudovat Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze. Na přihlášce k vysokoškolskému studiu měli tehdy zájemci možnost uvést tři školy, jenže já jsem o správnosti své volby neměl nejmenší pochybnosti a na všech třech řádcích jsem, dokonce s pomocí "husích nožek", uvedl VŠHPV. Tak jako jindy musela mne o mé pošetilosti poučit realita. Při přijímačkách v pražských Dejvicích se mnou rychle vyběhli; tak jako jsem si ani nezjistil, že rektorem této školy je Ladislav Štoll a co to znamená, tak jsem ani nevzal v potaz, že mne z Olomouce provázejí posudky a ty že mi nebudou příznivé - tzv. třídní původ jsem měl opravdu špatný, tatínek byl ředitelem olomoucké filiálky Agrární (po válce Zemědělské) banky (měla asi deset zaměstnanců), byl činovníkem v Sokole, stýkal se s lidmi novému režimu velmi nepohodlnými... Dostalo se mi jediného doporučení: abych šel minimálně na dva roky manuálně pracovat na výstavbu Nové huti Klementa Gottwalda do Ostravy-Kunčic - a pak se uvidí. Překvapen i ponížen jel jsem nejbližším rychlíkem domů a večer si zašel postěžovat za svým dlouholetým třídním profesorem Miloslavem Zedkem. Byl to předválečný komunista, který přežil šest let nacistického koncentračního tábora, znamenitý profesor matematiky a deskriptivní geometrie, jenž mě silně "světonázorově" ovlivnil - pamatuji si dobře, jak jsme o maturitním večírku spolu vyšli, sami dva, kolem půlnoci na špacír do okolního parku, povídali si přitom o minulém i nastávajícím životě a já mu děkoval mimo jiné za to, jak přispěl k mé nové ideové orientaci. Když jsem se mu po mém neslavném návratu z Prahy svěřil, zřejmě hned týž večer jednal a příští ráno mě vyzval, abych se v tolik a tolik hodin hlásil na filozofické fakultě k dodatečné přijímací zkoušce. Šel jsem tam, obstál a byl přijat, sice podmínečně (musel jsem do konce 1. ročníku složit doplňovací maturitu z latiny), ale přijat. Teprve po mnoha letech - někdy má člověk opravdu dlouhé vedení - mi vlastně došlo, že v tomto případě nešlo, nemohlo jít o obyčejnou přímluvu. Musel se za mne zaručit, neboť mne přijali, aniž viděli mé "kádrové materiály" (ty byly ještě v Praze), leč on se jakožto aktivní a předválečný člen strany přeživší koncentrák zaručit mohl - možná za to, jak jsem v Praze dopadl, cítil i jakousi spoluodpovědnost. O mém nejbližším osudu tak bylo rozhodnuto, došlo pak pouze k jediné změně. Byl jsem podle svého přání přijat na kombinaci čeština-filozofie, ale když nám v první seminární dvouhodinovce filozof J. L. Fischer (byli jsme jím fascinováni!) zadal napříště četbu jakéhosi Aristotelova textu v originále, běžel jsem na děkanát a během několika vteřin se dal přepsat na kombinaci čeština-němčina: neumím latinsky, což musím během 1. ročníku dohnat, a teď se ještě mám začít učit řecky? A pak (nepamatuji se už přesně, kdy to bylo) jsem byl - spolu s dalšími třemi kolegy-bohemisty, tj. Jiřím Svobodou, Vladimírem Justlem a Jaromírem Dvořákem - vybrán pro studium na tzv. odborné větvi s poněkud speciálnějším programem (některé předměty nám škrtli, nebo aspoň zkoušky z nich, jiné přidali), čímž jsem se ještě víc přiblížil splnění svého snu zabývat se poznáváním (nikoli psaním!) literatury profesionálně. (Takto mi také nehrozila povinnost jít po absolvování fakulty učit na střední škole.) A tento sen se mi splnil nečekaně rychle: ještě jako student jsem byl počátkem zimního semestru školního roku 1954/55, zároveň se svým spolužákem Jaromírem Dvořákem, jmenován asistentem na katedře českého jazyka a literatury, prozatím na poloviční úvazek, a ten se po půl roce, po našem absolutoriu, změnil 1. února 1955 na úvazek celý. Nemohl jsem se považovat za dítě Štěstěny?

Začala nová etapa mého života.

(11. leden 2018)

Jiří Opelík (1930-2024) sepsal svoji vzpomínku na mládí a školní docházku z popudu Jana Šulce na přelomu roku 2017/2018.