ZA JANEM RUSEM • Souvislosti 3/2024
Na Jana Rusa vzpomínají (F. Martínek, R. Adam, W. M. Pichardo, K. Adamcová, J. Bachtík, A. Hanzálková, M. Pausz, J. Hrdlička, M. Škarpová, O. Sládek, Š. Luhanová, J. Vaněk, Z. Šťastná, M. Hilský, M. Zahálka, S. Fischerová ad.)
Na Jana Rusa vzpomínají
František Martínek / Tři vzpomínky na Jana Rusa
S Janem Rusem jsem se poprvé setkal v národním kole češtinářské olympiády, kde jsem tehdy působil jako porotce. Psal se rok 2016, Jan byl v osmé nebo deváté třídě a umístil se ve své kategorii na druhém místě. Lhal bych, kdybych napsal, že si přesně vybavuju, jaká byla jeho jedna nebo druhá slohová práce nebo dokonce jak analyzoval příslovce a částice. Mám však v paměti, že nás zaujal svými analytickými schopnostmi, neobvyklou pečlivostí a v neposlední řadě také rozvážností, jistotou a kultivovaným vystupováním. Určitě i tyhle devízy mu pomohly ke skvělému mluvnímu projevu, což byl úkol mezi soutěžícími nejobávanější.
Podruhé jsem se s Janem potkal nebo lépe potkával na filozofické fakultě. Bylo nám myslím všem ctí, že si vedle dějin umění vybral bohemistiku. Patřil mezi nemnoho studentek a studentů, které a kteří se nebojí opravdu ostrých diskusí: skvěle argumentoval, i když vlastně byl ve svých formulacích skromný a opatrný. Chodil ke mně jeden semestr na dva semináře, které shodou okolností následovaly hned za sebou, na lexikologii a ediční práci. V prvním jmenovaném se našel v analýzách odborných článků, ale bližší mu byl pochopitelně ten druhý - exceloval zejména tehdy, když se mohl ponořit do literárního textu a uvažovat o něm, byť jsme se většinou bavili o - z pohledu literární vědy - "přízemních" věcech. Jan si bral slovo tak často, že bych ho býval klidně mohl nechat seminář vést. Když jsem studentům předložil jeden nepovedený literárněvědný odborný text, který jsem kdysi musel redigovat a v původní verzi trpěl snad všemi představitelnými vadami, od pravopisných chyb po plagiátorství, odlišoval se Jan svým zájmem a zápalem od většiny účastnic a účastníků semináře až radikálně (čest výjimkám, Báro S., Báro M. a Míšo D.) a upozorňoval i na mnoho problémů, nad nimiž moje už přecejen trochu okoralé editorské já přivíralo oči. Autor onoho textu vlastně měl štěstí, že jsem jeho dílko redigoval já, a ne Jan: změnil jsem mu tam jenom každé druhé slovo, zatímco on by opravil i každé první.
Moje třetí a poslední vzpomínka na Jana Rusa je z pietního setkání studentů bohemistiky v hradčanské Fortně na počátku letošního roku, krátce po střelbě na fakultě. Chvíli jsme si tam s Janem povídali a chtěl jsem hlavně vědět, jestli už dopisuje bakalářku a chystá se ke státnicím, jinak řečeno jestli se pomalu nestává věčným studentem. V tehdejší stísněné atmosféře zněly jeho odpovědi (obsáhlé odpovědi, samozřejmě) tak nadějně...
František Martínek, jazykovědec, Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK.
Robert Adam / Jana Rusa jsem poznal...
Jana Rusa jsem poznal v říjnu 2020 jako posluchače prvního semestru bakalářského studia bohemistiky. Zapsal se do mého úvodního jazykového semináře (bylo to v době covidových restrikcí a výuka se konala po Zoomu) a od prvních týdnů se projevoval jako mimořádně nadaný student s nevídaným rozhledem po oboru. Písemný test z tohoto předmětu a o rok později písemný test z morfologie napsal téměř bezchybně.
Ještě lépe si ho pamatuji z volitelného semináře komplexních jazykových rozborů z jara 2022. V místnosti s půlkruhovým uspořádáním míst sedával na pravém kraji a k analýze a interpretaci rozmanitých textů přispíval chytrými postřehy. Stávalo se, že jsem položil do pléna nějakou otázku a po dobu několika vteřin bylo v místnosti ticho. Téměř vždy to pokračovalo stejně: po chvíli, kterou nechal svým spolužákům k dispozici, se svým rozvážným, jakoby zdráhavým způsobem ozval Jan Rus a otázku zodpověděl s nesmělým úsměvem a přimhouřenýma očima nejen pregnantně, nýbrž i zcela spisovně a s užitím náležité terminologie. Zároveň však bylo poznat, že se analyzovanými texty baví a že mu nikdy neuniknou nenápadné jazykové hříčky či naopak lapsy v nich obsažené.
Jako podklad k atestaci mi Jan Rus počátkem září 2022 poslal e-mailem seminární práci. Zadání bylo jednoduché a velmi obecné: vybrat si zajímavý text a provést jeho jazykový/slohový rozbor tak, aby odhalil jazykové prostředky pro výstavbu daného textu klíčové. Rusova seminární práce nesla název Stylistická analýza básně Letní smrt ze sbírky Země po polednách Františka Hrubína a v ...e-mailu ji doprovázela omluva následujícího znění: "Omlouvám se za těžkopádnost textu a neurčitost formulací, bohužel mi od začátku léta není úplně dobře a příliš teď nezvládám myšlenkově náročnější aktivity, včetně konstruování rozsáhlejších textů." Navzdory této omluvě šlo o seminární práci výrazně nadstandardní. Kromě desetistránkové subtilní a pregnantně shrnuté analýzy Hrubínovy básně obsahovala patnáctipoložkový seznam využitých primárních zdrojů ("[Hrubínova] poezie je mi blízká a jsem s ní relativně dobře obeznámen," uvedl Jan Rus ve zdůvodnění výběru analyzovaného textu), dále seznam zdrojů sekundárních v neuvěřitelném rozsahu padesáti textů - a na začátku sedmistránkový teoreticko-metodologický úvod, v němž autor nejen objasnil své metodologické inspirace (na prvním místě Zdeňkem Kožmínem) a popsal, jak bude báseň analyzovat, jak ji analyzovat nebude a proč, ale také představil své pojetí podstaty literárního díla, pojmenoval specifičnost komunikační situace, do níž literární dílo vstupuje, a obecněji se zamyslel nad vztahem stylistiky a poetiky a nad současným stavem české literárněvědné stylistiky.
Nemoha se rovnat Rusovu literárněteoretickému rozhledu, připsal jsem k jeho seminární práci jen pár drobných lingvistických a formulačních komentářů a jedinou připomínku meritorní, přímo se týkající interpretace Hrubínovy Letní smrti, a poslal jsem opoznámkovaný text autorovi. Ve své odpovědi se Jan Rus od jednoho z marginálních komentářů odrazil ke krátké úvaze o problematice celistvosti uměleckého komunikátu a mou odlišnou interpretaci jednoho místa v básni přijal se slovy: "Váš výklad je o to přesvědčivější, že je jednak prostší než má konstrukce [...], jednak má takto určený vztah paralelu v předchozí strofě."
Posledním předmětem, který u mne Jan Rus navštěvoval, byl volitelný seminář o teorii českého pravopisu. Seminární práci z něj už však napsat nestihl.
Robert Adam, jazykovědec, Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK.
William M. Pichardo / Známá neznámá
"Je to jistě první zármutek, který jste, drahý Maxi Urbane, lidem způsobil. Zármutek tím těžší, že jsme si všichni kolem Vás zvykli přijímat jen radost, úsměvy, pozornosti a štěstí Vaší osobnosti." Tato slova, kterými Jiří Novotný v červenci roku 1959 zahájil nekrolog architekta, urbanisty a filmaře Maxe Urbana, jsem poprvé slyšel na začátku svého studia dějin umění, v prvních týdnech distanční výuky na podzim roku 2020. Netušil jsem tehdy, že na konci studia budu mít stejné myšlenky při psaní vzpomínky na spolužáka, vrstevníka, ale nebál bych se tvrdit literárního vědce a teoretika umění vůbec, právě tak jako básníka a výtvarníka, našeho kolegu a kamaráda Jana Ruse.
Když ono září s námi - novopečenými studujícími "morového prváku" - do vlaku směr seznamovací kurz, který se sotva stihl uskutečnit, nastoupil tichý mladík s brýlemi, nevěděli jsme ještě, s jakou osobností máme tu čest. Dnes už se bohužel naopak nedozvíme, jakou osobností by se býval ještě stal; všichni v sobě ale neseme vzpomínku na toho mohutného ducha, který nám byl pohříchu krátkou dobu souputníkem. Dlel ve schránce skromné, kromě charakteristické jasně modré bundy nijak zvláště výrazné. Už letmý pohled do jeho očí, stále jakoby do nekonečna zacílených, arci dával tušit vesmír úvah za nimi; ty když vykrystalizovaly, nezřídka budily němý úžas právě tak, jako nečekaně objevená křišťálová drúza. Tiše se zvedla ruka, a s ní někdy i koutek úst - snad bezděky, jako letmá stopa spokojenosti s nalezenou myšlenkovou cestou. Uctivé ticho, které zpravidla nastalo ve chvíli, kdy dostal slovo, pak čechral jemným hlasem nesený výklad, s jehož pečlivě vystavěnou strukturou, všeobecnou erudicí a krásou by si nezadala leckterá písemná práce - přinejmenším autora těchto řádků. Řečník budil úžas a pocit nedostižnosti. Nikdy však pýchou, právě naopak, ve vší skromnosti a přejícnosti; v debatě s ním si člověk sice mohl připadat drobně proti velikánovi, jeho srdečný a upřímně podpořivý postoj však nikdy nedovolil, aby si připadal hloupě.
Za ty necelé tři roky prezenční výuky, které jsme společně absolvovali, se nám stal stálicí. Nejen, že jsme na metodologicky laděných seminářích pravidelně mohli očekávat výklad, spletený z dějin umění, filozofie a literární vědy, jímž obvykle do diskusí přispíval. Nevynechal také skoro žádnou spolkovou akci, účastnil se jako jeden z mála i nezáživných byrokratických schůzí a na večírcích se mezi zástupy piv a vín vždy vyjímala jeho horká čokoláda, nad kterou často v užším kruhu dlouze rozmlouval o všech fasetách umění, které se zdály být s jeho životem nerozlučně provázány.
Přes tyto plastické zkušenosti jsme jej však jen matně znali blíže. Kromě již vylíčeného jsme jej znali jako často spěchajícího. Tu s aktovkou na další výuku, onde s kufrem na vlak domů. Rozkročen mezi dvěma obory (a potažmo dvěma budovami) obvykle odcházel mezi prvními a málokdy se mohl zdržet u toho kterého popřednáškového hloučku. Přesto stejným citem, podivnou schopností vidět dále a hlouběji, která jej činila výjimečným ve věcech vědeckých, dokázal vnímat a nahlížet i do lidí ve svém okolí, nás včetně. To jsme občas měli štěstí pocítit v osobních zprávách s přáním zdaru před zkouškami, personalizovaných vánočních přáních... Mám dokonce podezření, že do některých z nás místy viděl lépe, než vidíme sami. Teď můžeme jen litovat, že jsme nestihli lépe poznat i my jeho.
Vyhnout se patosu už se mi v tomto bodě zdá takřka nemožné. Uchýlím se tedy závěrem k parafrázi nekrologu, jejž jsem citoval na začátku: Spolužactvo je ti vděčno, Honzo; za diskuse, za inspiraci, za morální podporu a nesčetné podněty k myšlení; za to, že ses s námi o kus svého výjimečného bytí podělil. Doufáme, že sis byl alespoň z části vědom, nakolik jsi nás tím obohatil.
Odpusť nám náš zármutek. Budeme na Tebe vzpomínat se slzou v oku, vděčně a věčně.
William M. Pichardo, spolužák z Ústavu pro dějiny umění FF UK.
Kateřina Adamcová / Honzu provázela neuvěřitelná erudice...
Honzu provázela neuvěřitelná erudice a široký rozhled v každé oblasti, která ho zaujala, provázené navíc upřímnou snahou o osobitý pohled na daný problém. Na druhou stranu byl současně neuvěřitelně skromný a uměl rozpoznat originalitu a váhu myšlenky někoho jiného a dokázal ji ocenit. Dokázal člověka pochválit a poděkovat mu, což se pedagogovi, nebo aspoň mně, zas tak často nestává. Za přednášku - podle jeho názoru povedenou - mi dal svoje překlady básní, na oplátku jsem mu tu a tam posílala verše, které se nějak vztahovaly k mému oblíbenému sochařství. Zkrátka spojovala nás láska k baroku a propojování výtvarného umění a literatury a zvlášť oboustranný zájem o poezii. Honza měl opravdu všestranný talent, uměl skvěle pracovat s jazykem v každém projevu, ať už písemném (stačí se začíst do jeho práce o jednom Poussinově obrazu, zde na s. 191-197), nebo ústním. To vše bylo místy až zahanbující v tom smyslu, že člověk si v jeho blízkosti často intenzivně uvědomoval svou nedostatečnost. To nemyslím nijak zle, protože on se nikdy nijak nepovyšoval, ale spíš fungoval jako svého druhu imperativ nebo vzor pro to, kým by člověk ještě mohl být. Setkání s takovým talentem a současně tak skromným a milým člověkem je zkrátka trochu šok, protože takové setkání je prostě výjimečné: jako když najednou spatříte něco tak krásného, že jste si takovou krásu ani nedovedli představit. Zdá se vám, že jste součástí nějakého zázraku. Vím, je to trochu přehnané, ale právě tak těžko se Honza charakterizuje. Pořád mám pocit, že to podstatné stále uniká. Jsme totiž zvyklí neustále něco nebo někoho hodnotit, ale když máme někoho rádi, tak to vůbec nefunguje. Asi nejvýstižnější by bylo říct, že Honza patřil k těm lidem, které jsem měla ráda. A zase to zní podivně a nic podstatné to vlastně o Honzovi neříká. Když jde o něco skutečně důležitého, pak slova nejsou k ničemu.
Kateřina Adamcová, historička umění, Ústav pro dějiny umění FF UK.
Jakub Bachtík / Honzu jsem poznal...
Honzu jsem poznal v letním semestru 2022 na semináři odborného psaní, který externě vedeme s Martinem Mickou v Ústavu pro dějiny umění FF UK. Bylo to v době, kdy jsme zvažovali, jestli má cenu v kurzu pokračovat. A když se nám pak v letním semestru sešli jen tři studenti, zdálo se být rozhodnuto. Ukázalo se ale, že všichni tři jsou výjimeční - a jedním z nich byl právě Honza Rus. Díky tomu se stal zázrak: ze semináře, který měl být náš definitivně poslední, se stal ten nejživější, nejradostnější a nejintenzivnější, jaký jsme za léta zažili. A nám to dalo chuť pokračovat dál.
Honza byl brilantní, pracoval teprve na bakalářce, ale znalosti, rozhled i vyjadřování měl jako protřelý vědec. Zprvu jsme si nebyli jistí, co mu vlastně můžeme nabídnout, ale Honza věděl, co chce - tušil o sobě, že má sklon uvažovat dost komplikovaně, a chtěl se naučit psát přístupněji. A dost poctivě na tom pracoval. Nenechal se ale vést jen tak. Nebál se dost tvrdě polemizovat a rozhodně neměl strach z autority pedagoga: s veškerou uctivostí, ale vždy neúprosně argumentoval pro svůj postoj. Chvíli trvalo, než jsme se na sebe naladili, ale záhy se ukázalo, že za Honzovou svérázností se skrývá i velká empatie, a hlavně snaha neustále se učit a posouvat. Byl pro nás ideálním typem studenta - takovým, který nás neustále držel ve střehu a od kterého jsme se sami mohli lecčemus učit. S Honzou jsme o sobě pochopitelně věděli i po skončení semináře a já i Martin jsme se dost těšili, že k nám někdy ještě zavítá. O to víc nás zpráva o jeho nemoci zasáhla.
Moje poslední setkání s Honzou tak neproběhlo při semináři, ale na dálku. A zpětně pro mě vystihuje hodně z jeho osobnosti. Vloni na podzim mě požádal o konzultaci své recenze Díla Josefa Lederera. Byla skvělá, což jsem mu i napsal, a spíš z povinnosti jsem přidal pár marginálních připomínek. Honza mi po čase poslal odpověď, která mě nepřestává fascinovat. Napsal mi v ní zcela věcně, stručně, dokonce s jemnou sebeironií o své těžké nemoci a shrnul, co by chtěl ještě dokončit, než bude pozdě. K tomu ale ještě přidal neoblomnou polemiku s mými připomínkami vůči jeho recenzi. A na závěr mi nabídl několik užitečných tipů k mému vlastnímu výzkumu, o kterém jsme se spolu dříve bavili. To vše bylo samozřejmě podáno s jeho typickou brilancí a noblesou. Je v tom podle mě dokonalá esence Honzova charakteru - ani vědomí blížícího se konce nijak neoslabilo jeho kritického ducha a nevzalo mu potěšení z polemiky a z uvažování o literatuře.
Dostal mě tou zprávou do úzkých. Odpovědí jsem rozepsal asi deset a moc mě mrzí, že k Honzovi už žádná nedoputuje. Když mám ale někdy pocit, že je ke mně osud nespravedlivý, k jeho zprávě se vracím, abych si připomněl, jak vypadá skutečná nepřízeň osudu a jak jí čelí hrdina a filozof.
Díky, Honzo, za mě i za Martina, že jsme se s Tebou mohli setkat.
Jakub Bachtík, historik umění a bohemista, Ústav dějin umění AV ČR.
Adéla Hanzálková / Stejně jako pečujeme o vlas milované osoby, pečujeme o odkaz minulých
Podobnými slovy reagoval Jan Rus v poslední lavici učebny tiše, ale zcela výstižně na otázku, co je to památková péče. Bylo to ve druhém ročníku. Jeho reakce byly vždy naprosto dechberoucí, stejně jako jeho nesmírná pokora a zájem o celý svět kolem něj. Ten byl zřetelný i v pozornosti, kterou prokazoval svým blízkým i nám, svým spolužákům, kteří jsme ho neznali ani zdaleka, jako on nás.
Vždy, když si někdo dá horkou čokoládu, nebo kolem mě začne hrát píseň Na hotelu v Olomouci, s potěšením, byť nekončícím zármutkem, vzpomenu si na Jana.
Troufám si říci, že i přes obeznámení se s akademiky nejen z Filozofické fakulty byl Jan jeden z nejvzdělanějších lidí, které jsem v životě potkala. Nechyběla mu rychlost myšlenky a z ní pro mě vždy vycházející údiv. Debaty, které jsme vedli na výběrových přednáškách, zejména z metodologie, budou mně osobně - stejně jako Honzův tichý, ale přesto zřetelný a jemný smích - nesmírně chybět.
Nepřišli jsme jen o vpravdě geniálního vědce, ale i skvělého a pozorného, obrovsky skromného a respektujícího člověka, kterého jsem měla tu čest, alespoň po dobu pár let, nazývat přítelem.
A proto, stejně jako pečujeme o vlas milované osoby, pečujme o odkaz minulých.
Adéla Hanzálková, spolužačka z Ústavu pro dějiny umění FF UK.
Marek Pausz / Znal jsem Jana...
Znal jsem Jana tak, jak známe spolužáky, a přesto si neumím představit nazvat jej Honzou. Samozřejmě mou pozornost hned při první příležitosti upoutal jeho specifický styl mluvy a komunikace: přivřená oční víčka a jakási vážná tónina. A jelikož je melodie zesměšnění jedním z prvních návyků v případě setkání s jevem vymknutým z kloubů osvojeného a vštěpeného, jeho projev mě pobavil. Bylo by lží tvrdit, že tomu tak na začátku nebylo.
Postupem času se však věci objasnily. Tímto nejvlastnějším stylem a způsobem prostým náznaků namyšlenosti snoval při mluvení bohatou síť souvislostí a poznatků, jež se v řeči postupně měnila na bezbřehou jezerní plochu vyznačující se klidem akribie. Za clonou očních víček se vytvářely další a další záhyby návazností i obrazy, jejichž kontury máme možnost rozpoznat v jeho úctyhodné práci se slovem. Janovu ochotu jsem mohl také poznat - když jsem s ním mluvil naposledy a nemohl si vzpomenout na konkrétní motiv v básních romantického ladění, dal si tu práci a poslal mi nejen báseň s oním ztraceným motivem, ale i několik příslušných studií spolu s řadou zajímavých podnětů. Popřál mi také vše dobré a mnoho úspěchů - jen tak, přes zprávu na Messengeru.
Vždy jsem se těšil na to, že jednoho dne budu náhodně procházet kolem budovy na Palachově náměstí, zastavím se a intuitivně si zajdu do auly na přednášku. Uvidím Jana, jak tam stojí za širokým stolem a pod ohromným plátnem a v zápalu výkladu - to mu bylo vždy vlastní - decentně gestikuluje. A přednáší další a další minuty, za svou oponou a ve svém habitu, přednášku za přednáškou, neustále inspirativní. Teoreticky rozkročen hlavně mezi výtvarným uměním a literaturou, ovšem snad nikdy kulhající.
Bohužel. Tak třeba zase jindy.
Marek Pausz, spolužák z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.
Josef Hrdlička / Vzpomínka na Jana Rusa
"Vlastně jsem Vám ani neřekl, jak jsem byl rád, když jsem Vás tehdy o předvánočním čtvrtku viděl v podloubí naší budovy živého." To mi Jan Rus napsal v dovětku zprávy, a patrně po určitém váhání, v dubnu 2024 v odpověď na mou zmínku o prosincových událostech. Jeho slova se mi dnes ozývají v každé vzpomínce na něj. A až teď, když je přepisuji, všímám si toho nenápadného spojení "naší budovy", které o Honzovi mnohé vypovídá: cítil se na Filozofické fakultě doma, patřil sem, a jeho přítomnost byla pro mnohé z nás darem. I když to si plně uvědomujeme až nyní.
Honza se objevil na jednom mém semináři v roce 2023 a hned bylo zřejmé, že s jeho přítomností bude kurz probíhat trochu jinak než obvykle. Lépe a náročněji. Podobnou zkušenost patrně udělali mnozí mí kolegové vyučující a stejně i Honzovi přátelé mezi studenty. Honza byl schopen vnášet do předmětu vlastní, původní postřehy i směry uvažování, a mnohdy měl blíže k rovnocennému partnerovi než ke studentovi, který se s látkou teprve seznamuje a věci si objasňuje. Zdaleka nešlo jen o jeho rozsáhlé znalosti, ale především o způsob, jakým je předkládal již promyšlené. Z několika krátkých rozhovorů, které jsme spolu vedli, jsem měl často dojem, že hovořím s někým mnohem starším, kdo za sebou má určitou životní zkušenost prozrazující se jemnou ironií a záblesky vnímavé melancholie. Ne vždy: Honza byl také mladý člověk svého věku, bylo vidět, že se s mnoha věcmi seznamuje, že je zpracovává a tvoří si svůj přístup.
V letním semestru 2023 jsme se setkávali v semináři věnovaném elegii, což bylo téma Honzovi blízké. Ještě před jeho začátkem mi zaslal řadu návrhů, ale zároveň s velkou noblesou přizpůsobil své nároky mému rozvrhu, který byl poměrně odlišný. V průběhu semestru jsem mu takřka spontánně věnoval edici Díla Josefa Lederera, které jsme v té době s Barborou Chybovou připravili k vydání. Vzešla z toho delší a důkladná recenze, která snad vypovídá o mnohém - není snadné recenzovat básníka, jako byl Lederer, jehož poezie je založena na celoživotním studiu. Honza napsal výborný a erudovaný text ve svých dvaadvaceti. Rozhovor, který jsme poté vedli, mám dodnes v paměti. Spojení přímočarosti a otevřenosti mládí s prožitou zkušeností času, neobvyklou v jeho věku, se mi ozývá i z jeho eseje o Blakeově Beránkovi. Ten text nedokážu číst bez pohnutí.
Podobně složitě se zračila jeho osobnost na večeru, který mu jeho spolužáci a kolegové věnovali teď na konci června v Božské Lahvici. Jako by každý z účastníků poznal jen malou část Honzovy složité lidskosti. Obdarovaní nezůstávají stejní.
Josef Hrdlička, bohemista a filozof, Ústav české literatury a komparatistiky FF UK.
Valentýna Žišková - Kamila Schewczuková / Na Honzovu počest
Jana jsme zaznamenali na komparatisticko-bohemistických seminářích, když jsme se po pandemii opět všichni střetli v učebnách osobně. Ihned nás uhranul, vyvedl z míry, znejistil. Své příspěvky k debatě přednášel spatra, jako kniha - jako by se zavřenýma očima četl její řádky. Na první poslech působily jeho výklady uzavřeně, sveřepě je obhajoval. Světy, které svými slovy kolem probíraných textů vybudoval, si nenechal zbořit, věřil v ně pevně. Postupně se však ukázalo, že stejně silná byla jeho otevřenost diskusi. Ta vyšla najevo, až když jsme překonaly své mlčenlivé ohromení a oponovaly jeho výkladům, opětovaly jeho slova. Popouzel k přemýšlení, na jeho precizní argumenty se nedalo reagovat jinak než vyburcováním se ke konstrukci vlastních pevných tezí.
Silný dojem máme z jednoho z posledních setkání, které se událo den před střelbou na Filozofické fakultě, jež dosud přehlušuje ostatní události oněch dní. Konala se komparatistická debata na věčné téma místo literatury v současné společnosti. Měla své vypjaté momenty a právě Jan byl jedním z mála studentů, kteří se odvážili promluvit. Tehdy se projevilo, že Jan byl nejen zcela mimořádný student a badatel, ale také (a tato skutečnost by neměla být tím prvním zastíněna) velmi laskavý a otevřený člověk. Jako vždy působil harmonicky, nenechal se vyvést z míry. Jeho palčivé postřehy a dotazy dotýkající se jádra problému pomáhaly najít most mezi pedagogy a studentstvem. Svědčily také o tom, že studentstvo umí být nesmírně bystré a silné v tezích, pokud má odvahu promluvit veřejně v akademické debatě. Obdiv, který byl doposud především akademický, spojený se strachem a znejistěním, se tak změnil na obdiv lidský, který nás inspiruje nadále. Jan v sobě spojoval neobvyklou kombinaci skromnosti, otevřenosti a síly, jíž si vážíme a na niž budeme vzpomínat.
Poslední zpráva nám oběma přišla od Jana v dubnu, kdy jsme jely na studentskou konferenci - v předcházejícím roce Cenu Vladimíra Macury vyhrál on. Přál nám, ať dopadne podle našich představ, a děkoval za organizaci debaty, kterou jsme se spolužačkami a spolužáky spolupořádali. Na další setkání s Janem jsme se těšily obě, stejně jako na další projekty, a vposledku na přátelství, na jehož začátku jsme cítily, že stojíme. Bohužel dále nám nebylo umožněno v tomto vztahu pokročit a můžeme, musíme tak čerpat z pouhých střípků. Jasně z nich ale vystupuje nesmírná odvaha, kterou si osvojujeme na Honzovu počest. Odvaha neustále se pouštět do četby a vnášet své interpretace mezi kolegy a kolegyně, neuzavírat své výklady odlišným interpretacím, a nakonec otevírat se stejnou silou i sama sebe jako člověka druhým.
Valentýna Žišková a Kamila Schewczuková, spolužačky z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.
Marie Škarpová / Einzelkämpfer
Jan Rus patřil k mým studentům a můj kontakt s ním během jeho univerzitního studia by se dokonce mohl na první pohled zdát velmi intenzivní. První verze Honzova příspěvku o antických motivech v Rosově milostné poezii, za nějž vloni získal ve studentské literárněvědné soutěži cenu Vladimíra Macury, totiž původně vznikla v mém kurzu a Honza byl též členem studentského edičního týmu, který pod mým vedením během čtyř semestrů připravil k vydání kritickou edici korespondence Dmytra Čyževského a Antonína Škarky. Přesto nemohu říci, že bych Honzu dobře znala. Má setkání s ním na seminářích a přednáškách byla sice z jeho strany vždy nesena snad nikdy neutuchající činorodou zvídavostí i zjevným respektem, ovšem byla to vlastně setkání bez dialogu, neboť z jeho strany se vesměs obešla beze slov. Honza byl typem studenta, který se neptá, nicméně který na každou otázku položenou do pléna vždy pohotově nabídne promyšlenou odpověď.
Dodnes se nemohu zbavit pocitu, že Honzovi více než společné seminární diskuse vyhovovala samostatná individuální práce v tichu studovny. Připomínal mi učence kabinetního typu, který před bouřlivou intelektuální debatou a vzrušeným brainstormingem dává přednost mlčenlivému přemýšlení a usilovnému samostudiu a před živou společností diskutujících individuálnímu kontaktu s knihami. Před kladením otázek upřednostňoval formulování odpovědí, a to pokud možno odpovědí detailně precizních, ideálně odpovědí zcela vyčerpávajících. Jeho vynikající paměť ho sváděla k tomu, aby si osvojoval znalosti v encyklopedicky obšírném záběru a zároveň do minuciózních podrobností; jeho houževnatost ho poháněla k tomu, aby úkoly plnil s přesností, která byla až puntičkářsky maximalistická. I jeho práce v týmu měla vlastně podobu individuálního výkonu: Honza nikdy nečekal, až budou společně pojmenovány problémy a následně rozděleny úkoly, ale jeho zvídavost ho poháněla k tomu, aby si úkoly podle svých preferencí vybíral sám a v nejkratší možné době předložil hotové výsledné dílo, a to pokud možno v podobě vycizelované do nejmenšího detailu.
Honza nebyl týmový typ, byť dokázal ostatním i sám sobě, že v týmu pracovat umí. Němčina má pro jeho typus výstižné jednoslovné pojmenování: Einzelkämpfer. Honza byl Einzelkämpfer, a to velkého nadání i velkých plánů, z nichž bohužel stihl zrealizovat jen malou část. Byl nesporně osobitým, netuctovým a nedavovým, vzácným člověkem: takovým, jakého nelze přehlédnout a na kterého se nikdy nezapomíná.
Marie Škarpová, literární historička, Ústav české literatury a komparatistiky FF UK.
Ondřej Sládek / Jan Rus a Studentská literárněvědná konference
Jana Rusa jsem znal jen velmi krátce. Naše setkání se omezuje v podstatě jen na dva dny, a to 27. a 28. dubna 2023, kdy v Brně probíhala Studentská literárněvědná konference. Jde o tradiční akci Ústavu pro českou literaturu AV ČR, která se každoročně koná ve spolupráci s literárněvědnými bohemistickými pracovišti různých univerzit. Hlavním cílem konference je podporovat studentskou vědeckou činnost, a to jak v rámci pregraduálního, tak postgraduálního vzdělávání. Konference má podobu soutěže: autoři nejlepších příspěvků získávají Cenu Vladimíra Macury.
V minulém roce jsme konferenci uspořádali společně s Ústavem české literatury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jan Rus, tehdy student třetího ročníku bakalářského studia českého jazyka a literatury na pražské filozofické fakultě, se na konferenci přihlásil s příspěvkem ",Kdo můž` lásku zastaviti?' Antický aparát v básni Discursus Lypirona Václava Jana Rosy a barokní erotismus".
Ve stručné anotaci svého referátu Jan Rus uvedl, že se zaměří především na analýzu antického aparátu, tj. na motivická topoi, mytické a historické postavy, citátová slova z antických jazyků a na variace latinské metriky užívané v rozsáhlé skladbě Discursus Lypirona (1651) českého barokního jazykovědce, básníka a právníka. "Tato analýza aparátu opřená také o srovnání s přístupy k antickým námětům v nástěnné malbě českých a moravských šlechtických sídel z druhé poloviny 17. století," nastiňuje dále v anotaci Rus, "umožní znovu promyslet, jak skladba tematizuje pozemský milostný vztah coby trýznivý prožitek a jaký je smysl transpozice líčeného vztahu do alegorické roviny."
Rusovo vystoupení bylo zařazeno do posledního hodinového bloku prvního dne konferenčního jednání. Čas pro jednotlivé prezentace měli všichni účastníci shodný, byl stanoven na patnáct minut. Není to zrovna mnoho na obšírnou teoretickou a filozofickou rozpravu, je to ale určitě dost na to, abyste stručně představili výsledky svého bádání.
Vyměřených patnáct minut využil Jan Rus naprosto bez zaváhání. Měl připravenou prezentaci a tu u řečnického pultíku komentoval. Své úvahy o užitém antickém aparátu v Rosově Discursu a o jeho mysticko-erotickém rozměru založil na několika poznámkách od Eduarda Petrů a na interpretacích od Jiřího Pelána. Ve svém výkladu se však neomezoval jen na literární historii. Kombinoval několik různých přístupů a informací z oblasti literatury, literární vědy, historie, výtvarného umění a komparatistiky. Příspěvek měl jasně a logicky strukturovaný, přednes byl precizní. Z celého vystoupení Jana Rusa bylo patrné, že problematiku, o níž referuje, má velmi dobře nastudovanou a promyšlenou. Potvrdily to i jeho fundované odpovědi na dotazy v následné diskusi.
Když jsme se pak v komisi na závěr konference radili, komu udělit Cenu Vladimíra Macury, naše rozhodování bylo rychlé a volba jednomyslná: první místo Janu Rusovi. Určující pro nás nebyla jen forma zpracování referátu, ale také způsob prezentace a vystupování, celkové uchopení problematiky, schopnost srozumitelně - a přitom poučeně - zodpovědět všechny položené otázky. Něco nás však přece zarazilo: a to, že se jedná o studenta teprve třetího ročníku bakalářského studia! Svým rozhledem se totiž odlišoval od většiny ostatních účastníků konference. Bylo nám jasné, že svými znalostmi se vyrovná některým studentům doktorských programů, a v jistém ohledu je i předčí.
Cenu Vladimíra Macury jsme na závěr konference předávali s uspokojením, že ji předáváme tomu pravému - nadanému a nadějnému studentovi, který může pro českou literární vědu v budoucnu mnohé udělat.
Bohužel, Janu Rusovi bylo dopřáno příliš málo času. Čest jeho památce!
Ondřej Sládek, literární teoretik, Ústav pro českou literaturu AV ČR.
Štěpánka Luhanová / Je těžké psát o úsměvu...
Je těžké psát o úsměvu, který už nikdy neuvidíte. Jana jsem pravidelně potkávala ve škole. Vřelý úsměv byl první věc, která upoutala vaši pozornost. Když jsem se s ním dávala do řeči, nikdy mě nepřestávalo překvapovat to obdivuhodné množství vědomostí. Jako by každá malá výměna slov znamenala novou energii do studia. Společně jsme se setkali také na Studentské literárněvědné konferenci v Brně v roce 2023. Janův příspěvek byl po všech stránkách jedinečný - informacemi, přednesem, zpracováním. Jan se mnou diskutoval nejen o svém výzkumu, ale také se zajímal o ostatní studenty. Ve svém srdci měl pro druhé vždy místo a to se týkalo i osobní sféry. Když jsme na sebe narazili na chodbě, neopomněl se zeptat, jak se mám či jak se daří mému pejskovi. Detaily pro něj byly důležité. Obrovsky mě mrzí, že znovu takové chvíle nezažijeme.
Štěpánka Luhanová, spolužačka z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.
Jakub Vaněk / Pamatuji si...
Pamatuji si Jana Rusa jen z několika letmých setkání. Po prvotním šoku ze zprávy o jeho odchodu se mi vybavil obraz meteoru. Krátký, ale intenzivní záblesk. Přítomnost, která bude jistě dlouho doznívat ve své nepřítomnosti. Na jedné z diskusí připomněl, že smyslem literatury je tradičně vyjádření citu. Vedle jiných, zdánlivě rafinovanějších, zazněla jeho myšlenka nenápadně. Teprve zpětně chápu, že se hluboce dotkla toho, proč je pro nás literatura tak podstatná. Z každého, třebaže chvilkového setkání s Janem Rusem bylo zjevné, že pro něj šlo o otázku bytostnou.
Jakub Vaněk, spolužák z Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.
Zuzana Šťastná / Znali jsme se vlastně velice krátce...
Jana jsem neučila a znali jsme se vlastně velice krátce. Po jedné z komparatistických střed, kde jsem přednášela o básnických překladech Hany Žantovské, mě tak jako mnohé jiné požádal jménem Souvislostí o účast na překladatelsko-esejistickém bloku k výročí Christiny Rossettiové. A protože mě už tehdy jeho vnímání překladové poezie hodně zaujalo, na oplátku jsem ho požádala, jestli by neměl čas se někdy podívat na moje nesmělé pokusy o některé části Tennysonova In Memoriam. Věděla jsem, že se Tennysonem zabýval, zatímco pro mě byla viktoriánská poezie spíše úkrok stranou. On to ochotně přislíbil, já mu poslala pár strof s vlastními komentáři a pak jsem zažila cosi, co s ním - soudě podle našeho společného vzpomínání koncem června v Božské Lahvici - zažívali v různých podobách i jiní. Po týdnu, ještě s omluvou za zpoždění, přišlo šest neuvěřitelně milých, erudovaných, přesných a citlivých stránek rozboru, v němž mě Honza moc potěšil zároveň tím, že se mu to v podstatných věcech líbilo, i tím, jak přesně mě vracel k některým mým vlastním pochybnostem o stylu určitých míst - s nádherným taktem, citlivostí a pozorností vůči druhému, které byly o to cennější, že se předtím zmiňoval také o svých vlastních plánech si tu báseň jednou přeložit. Vlastně jsem mu tedy "lezla do zelí" - a on mi naprosto velkoryse a vyloženě s radostí dával pozitivní a v detailech velice cennou zpětnou vazbu. Zažila jsem to pak znovu u překladu básně Rossettiové i v několika dalších viktoriánských mailech. Jako by měl nějaký svůj vlastní, naprosto maximalistický standard vztahování se k druhým. Fascinovalo mě, že u Tennysona krom komentářů ke starším překladům přemýšlel i o čistě hypotetických možnostech - "už dlouho si představuji, jak krásné by to bylo, kdyby vyšel výbor z Tennysona právě v překladu Žantovské; nebo Renče; a když má fantazie ztrácí veškeré zábrany, přemýšlím o překladech, které by pořídil Hrubín v dikci svých překladů Verlaina". I v takových promýšleních toho, co není a už nebude, ale třeba jen mohlo být, se projevovala ona čirá radost z myšlení, kterou se člověk mohl nabíjet jako z nějakého zdroje energie. Možná Honza teď už ví, jak by Tennysona dělali všichni ti, které měl rád. A já se nemůžu smířit s tím, že už se nikdy nedozvím, jak by ho dělal on a jak by promyslel a procítil tolik dalších věcí, které měl v plánu. Nikdy dřív bych si nedovedla představit, že mi bude tolik chybět někdo, koho jsem vlastně teprve začínala znát.
Zuzana Šťastná, anglistka, Ústav translatologie FF UK.
Martin Hilský / Vzpomínka
Jan Rus se před několika měsíci na mě obrátil s dotazem, zda bych se nepokusil o překlad jedné básně Christiny Rossettiové. Právě jsem dokončoval překlad jiného básníka a nemohl jsem se rychle přeorientovat do úplně jiného poetického světa této básnířky. Vzpomněl jsem si ale, že Rossettiovou kdysi překládala moje žena Kateřina Hilská, sdělil to Janu Rusovi, on si překlad od ní vyžádal a následně měl k překladu několik připomínek. Moje žena je všechny s radostí přijala, protože byly všechny opodstatněné a bylo z nich jasně patrné, že Jan Rus má neobyčejný cit pro básnické slovo a profesionální zkušenost básníka a překladatele. Překvapil nás zároveň způsob, jakým své připomínky formuloval. Byla z nich patrná neobyčejná skromnost člověka, jemuž jde o věc, v tomto případě o báseň, nikoli o prestiž či o prosazování svého osobního názoru.
Zároveň se na mě Jan Rus obrátil s dotazem, zda bych souhlasil s uveřejněním písňových textů Williama Shakespeara v mém překladu. Měl jsem z toho radost už proto, že to byl skvělý nápad. Shakespearovy písničky jsou pozoruhodné, a přesto u nás, aspoň pokud vím, nikdy nevyšly samostatně. Překvapil mě i Rusův výběr, který hodně vypovídal o jeho mimořádném vhledu do Shakespeara. Těšil jsem na setkání s ním a na možnost další krásné spolupráce. Nikdy jsem ho neviděl, nic o něm nevěděl, jen to, že je obdařen zcela mimořádným básnickým talentem a smyslem pro krásu. Naše krátké korespondenční setkání bylo zcela výjimečné a zvláštním způsobem hluboké.
Když jsem se dozvěděl, že zemřel ve svých třiadvaceti letech, byla to pro mě i pro mou ženu zdrcující zpráva.
Martin Hilský, anglista, emeritní profesor FF UK a FF JČU.
Michal Zahálka / Viděli jsme se jednou jedinkrát
Nemůžu říct, že bychom se s Janem Rusem znali. Viděli jsme se jednou jedinkrát, v červnu 2023 v Kampusu Hybernská na vyhlášení výsledků Soutěže Jiřího Levého - ale udělal na mě veliký dojem. Už předtím ale na mě i celou porotu udělal veliký dojem jeho soutěžní příspěvek, vyzrálé, s velkým jazykovým citem provedené překlady Williama Blakea. Na jejich autora jsem byl tudíž zvědavý, a ten skromný, seriózní, sympatický mladý muž mě nezklamal. Pak už jsme se neviděli, čas od času jsem si ale na něj a jeho Blakea vzpomněl.
Ozval se mi letos v dubnu, s nabídkou účasti na rossettiovském projektu pro Souvislosti. V rámci toho mailu mi taky psal vysvětlení, co z mých připomínek k Blakeovi zapracoval; rozhodně bych se ho na nic takového neptal, ale bylo mi to milé. Každopádně s tou Rossettiovou jsem nadšeně souhlasil, hned jsem si vybral pět krátkých básní pro děti a první verze brzy poslal k nahlédnutí. Kolega Rus mi dal krásnou zpětnou vazbu, byl otevřený i možná trochu radikálnějšímu přístupu k jedné básni, než by byl volil sám, a naopak u jedné básně dovedl vlídně vysvětlit svůj dojem, že v překladu nevyznívá dobře, a tedy že by se bez něj ve výboru obešel. Měl svatou pravdu a já rád souhlasil.
V jednom z mailů, které jsme si nad Rossettiovou vyměnili, popsal svůj editorský přístup, který mi připadá inspirativní, nejenom po metodologické, ale vlastně i po lidské stránce: "Co se týče koncepce výboru, nechci nikoho z vás někam konkrétně směřovat; jde o takový experiment, do něhož nechci příliš zasahovat a u nějž jsem sám zvědavý, jak dopadne. Vlastně mě zajímá, co je pro současné překladatele nosné a přitažlivé (nebo přeložitelné), zda se z toho vyloupne nějaký 'dobový' pohled na dílo Rossettiové s určitou tendencí, nebo spíš škála osobních preferencí, zda si dílo 'samo' řekne o nějakou svou interpretaci, nebo zda bude plně v rukou svých vnímatelů. Opravdu se moc těším na všechny překlady a na to, jak spolu budou interagovat."
Červnová smutná zpráva mě velice zarmoutila. Nikdy se nedozvíme, o co všechno jsme s jeho smrtí přišli, ale nepochybuju, že toho byla veliká spousta. Nám, co jsme měli tu čest ho aspoň trošku poznat, ale zbyla lekce z pokory, cílevědomosti, píle a z toho, jak je záslužné věnovat úsilí něčemu tak zdánlivě neužitečnému, jako jsou překlady velké literatury minulosti. Takové překládání nemá dnes v akademickém ani vydavatelském provozu snadné postavení, ale příklad Jana Ruse nám dává závazek snažit se dál. Má to smysl.
Michal Zahálka, teatrolog a překladatel.
Petr Kilián Kvapil / In memoriam Jana Rusa
Opustil nás vzácný člověk, se kterým, přes mnohou snahu, jsem se nikdy osobně nesetkal. Míjeli jsme se, přesto jsme se nikdy neminuli v zájmech.
Před rokem mi poslal e-mail ohledně své chystané práce o české recepci děl Alfreda Tennysona. Tak jsme se poznali. Od té doby jsme si vyměnili mnoho krásných a podnětných zpráv, v nichž mne nepřestával udivovat svými znalostmi i svou vlídností. A obzvláště porozuměním viktoriánské poezii a obecně translatologii. Po onu krátkou dobu jediného roku mi byl vzácným přítelem, podnětným rádcem, vlídným kritikem, rivalem i souputníkem. Česká literatura, nejen překladatelská, v něm ztratila mnohé. Ovšem ještě více jsme v něm ztratili vzácného Člověka.
A jelikož mne nenápadně ponoukal o překlad Tennysonova In Memoriam A. H. H., dovolte mi se s ním rozloučit verši, jež si přál, aby byly v češtině.
LVIII
Žal těchto slov ti sbohem dal;
Jak Echó v sálech pohřebních,
Jak vody pád po kapkách svých
Do sklepů, katakomb byl hnal;
tím pádem porušil zde mír
Bušících srdcí, den po dni,
Své smrti zpola vědomni
I chladných krypt, kde najdem klid,
Jen Múza řekla: "Nač ten kýč
Tvých bratrů v slzách neplodných?
Jen zdrž se zde o špetku víc
A získáš vznosnou cestu pryč."
Petr Kilián Kvapil, anglista.
Sylva Fischerová / Jan Rus a britský bestiář
S Janem Rusem jsem přišla do přímého kontaktu v souvislosti s organizací akce Překladatelé na FF UK v květnu tohoto roku. Doporučil mi ho Josef Hrdlička, a tak jsem mu napsala stručný mail. Téměř obratem jsem dostala velmi vstřícnou odpověď, k mailu byla připojena příloha s návrhem přeložených básní pro vystoupení:
BRITSKÝ BESTIÁŘ (JAN RUS)
William Blake (1757-1827): Beránek (The Lamb, Songs of Innocence, 1789), Mravenec [Sen] (A Dream, Songs of Innocence, 1789), Tygr (The Tyger, Songs of Experience, 1794), Muška (The Fly, Songs of Experience, 1794)
Alfred Tennyson (1809-1892): [Píseň:] Sova (Song: The Owl, Poems, Chiefly Lyrical, 1830), Orel (The Eagle: A Fragment, Poems, 1842)
Christina Georgina Rossettiová (1830-1894): Vombat (O Uommibatto, za života nepublikováno, 1869)
Gilbert Keith Chesterton (1874-1936): Oslík (The Donkey, The Wild Knight and Other Poems, 1900)
Rovnou píšu, že NIKDO mi nikdy takovýto rozpis čtení neposlal, vystupující obvykle jen uvedou, z jakého díla hodlají číst, a to je vše. Takže jsem byla z britského bestiáře nadšená.
Teprve při další výměně mailů jsem si všimla, že první mail od Jana měl ještě P. S.:
"Postskriptum: Využívám této příležitosti, abych Vám napsal, s jakým potěšením jsem si přečetl Pindarovy Pýthijské zpěvy, které jste přeložila s doktorem Roreitnerem, i půvabný výbor z Vašich nepublikovaných básní v posledním čísle Souvislostí. Moc si vážím Vašich aktivit na fakultě, jak této akce, tak přednáškového cyklu Světová poezie (samozřejmě i všech dalších)."
A zase musím napsat, že takové vyjádření mi nikdo neposlal, já sama žádné poděkování za organizaci Básníků nebo Překladatelů na FF UK anebo za přednáškový cyklus Světová poezie, který roky připravujeme s Olgou Lomovou doslova na koleně, pochopitelně neočekávám. Ale musím napsat, že mě to opravdu potěšilo.
A v Kampusu Hybernská, při britském bestiáři, který Jan Rus odpřednášel spatra a naprosto bravurně, jsem zjistila, že to je přece ten student, který tak skvěle diskutoval právě na posledním semestru Světové poezie - bez něj by celý ten kurz vypadal jinak! Ještě jsme si pak chvíli povídali, a já mu poděkovala za jeho poděkování.
To bylo 11. června. A v úterý 25. června mířím na hlavní budově do bufetu koupit si - vidím to jako teď - chleba s vajíčkovou pomazánkou, jelikož mě v Celetné čekalo náhradní zkoušení za kolegu Honzu Součka, který v 65 letech, nedlouho po odchodu do důchodu, zemřel na rakovinu. Na tabuli cestou k bufetu už viselo Honzovo parte - a vedle něj parte Jana Rusa! Myslela jsem, že snad spadnu, vůbec jsem nevěřila vlastním očím. To přece není možné! Vždyť ještě před pár dny četl v Hybernské Beránka a další básně z bestiáře!
Večer na Janovu počest v Božské Lahvici, který zorganizovali jeho spolužáci, byl nesmírně dojemný. Ukázalo se, že nikdo z nás přítomných vlastně Jana Rusa dobře neznal: přednášející z dějin umění se domníval, že kunsthistorie byla Honzovým hlavním oborem zájmu, protože tam byl vynikajícím studentem, a na bohemistice a komparatistice si mysleli totéž zase o svých oborech. Pozoruhodné bylo, že všichni, kdo si s Honzou vyměňovali maily, zmiňovali jeho postskripta, kde bylo vždy řečeno a dopověděno to důležité, to jedinečné, co se do těla mailu nevešlo.
Organizátoři večera nás předem vyzvali, abychom si vybrali nějakou báseň v Janově překladu, kterou tam přečteme. Vybrala jsem si Blakeova Beránka. A na místě jsem zjistila, že právě o ní napsal Jan esej do Souvislostí! Z eseje cituji:
"Soucit a pokora se nerodí ani tak z prožitku spřízněnosti všeho jsoucího, jako spíše z prožitku pomíjivosti živoucího a z něj pramenícího utrpení, které víra v ,život věčný' může snad utlumit, ale nikdy zcela potlačit. Vědomí, že dítě se stane dospělým a beránek obětí, nás k úžasu nad existencí a jejímu docenění dovedou přesvědčivěji než zalapání po dechu, k němuž může dojít při setkání s krásou a harmonií. Nevinnost lze prožít pouze po zkušenosti smrti."
Beránku, kdo stvořil tě?
Zdali víš, kdo stvořil tě?
Beránku, Bůh ochraň tě.
Beránku, Bůh ochraň tě!
Sylva Fischerová, klasická filoložka, Ústav řeckých a latinských studií FF UK.
>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3252