SERBOWáNí LUKášE NOVOSADA • Souvislosti 4/2024
Napočtvrté o lásce
Že nesnadné výzvy a ironické šlehy soužití s Lužicí je potřeba zdolávat neustále znovu, že jde skutečně o bolest každodenní, jsem si nedávno znovu naléhavě uvědomil při zjištění, že někotři Serbja nechápou základní pravidla pomlouvání, a místo aby na druhé plivali za jejich zády, vysypou jim všechno rovnou do mjezwoča. Veškeré české snažení je prý volkstümlich, což je slovo, kotrež njeznach, ale značí cosi lidového - v neutrálním, ne snad v buranském smyslu. Přitom Češi jsou nacionalisća, jenom by si Lužici nárokovali a vůbec o ní nejsou s to uvažovat v širších kontextech, tvrdí například některé historičky neboli stawiznarki z oddělení kulturních dějin Serbskeho institutu, a nechtějí s námi nic mít. Vážně je vtipné, že Srbové o zdejších sorabofilech, což už dávno nejsou jenom slovansky zapálení našinci usilující o záchranu menšího příbuzného, ale spíše vzdělanci z velkých měst spatřující v Lužici intelektuální výzvu, jak nahlížet své češství, uvažují jako o prosťáčcích, nebo dokonce o vidlácích - ale možná nás vnímají jako svůj špihel čili zrcadlo. A je vtipné taky to, že ke stěžovatelům tohoto kalibru patří Jana, Češka, která se lužickosrbsky pořádně nikdy nenaučila a přitom česky pozapomněla, jelikož se zhlédla v německém světě, a proto klidně našince vyzve, aby s ní raději němcowali. Což ale málokterý z nás umí, natož - vyjma historika Ládi, což je ovšem germanista - chce, takže se vlastně nemáme jak domluvit, aniž to jedné nebo druhé straně není nepříjemné. Když tato Jana ve Varnsdorfu čili Warnoćicach neboli jediném českém městě, které má své lužickosrbské jméno, otvírala naučnou stezku o Lužických Srbech, kterou v institutu připravila, aby návštěvníci města už nikdy neváhali, jak významně jsou s ním sousedé od konce druhé světové války spjati, protože sem z rozstřílené, zdevastované a zbídačelé Lužice přicházeli za prací a protože zde Československo zřídilo první lužickosrbské gymnázium, nedokázala na slavnostním setkání srbsky veřejně promluvit, nedokázal to ani nikdo jiný z jejího vědeckého oddělení, a tak musel zaskočit Milan - varnsdorfský básník, který se Lužici po desetiletí od srdce věnuje, nádherně o ní básní, a který sice serbuje, leč s nepřeslechnutelnými nedostatky a českým přízvukem. Jako by carevna ukazovala císařům své vesničky knížete Potěmkina. Při setkáních s Janou najednou ani jedna řeč společného prostoru netvoří přímý most k druhému člověku, což je tak nadužívané a otravné připodobnění, že je vlastně dobře, že praxe dokládá, že nefunguje, protože je pitomé. Pořád ještě jsem si nezvykl, že ani v takové dźiwokrasne díře, jako je Budyšín, spolu našinci nedrží basu. Ne že bych se nesnažil, přesto ani po dvaceti letech ochomýtání kolem města neznám osobně jediného Slováka, který tam působí v lužickosrbských institucích. A jenom zběžně znám skupinu Čechů, kteří Lužické Srby využili jako výtah k teplému místu a spokojenému životu a kteří se nedruží, jelikož podstatou srbství vlastně pohrdají. Jako Jiří, současný učitel češtiny, vyslaný k Lužickým Srbům českým státem jako k českým krajanům - ani toho jsem nikdy neviděl, jenom poslouchám historky, že se nechce učit lužickosrbsky, protože pochopil, že to nemá význam, v Lužici se nijak nevyskytuje a raději denně jezdí domů k Ústí nad Labem. Špatný výběr kandidáta, nepovedená varta. První v téže funkci byla Jana, jiná než ta předešlá. Ta se do Lužice vdala, povila jí děti, učí na Lužickosrbském gymnáziu, s dětmi a manželem každý víkend jezdí do Čech, aby potomci měli kontakt s českou mentalitou a řečí. Varta naopak příkladná, žádoucí, ale ani my se neznáme, protože sorabofilové ji nezajímají a v lužickosrbském životě se neangažuje. Hlouběji do nitra lužickosrbské towaršnosći pronikli jen našinci jako Pavel, vede dechovou kapelu, Honza, hraje na varhany a zpívá ve sboru, nebo Kryštof, účinkuje v kabaretech a moderuje, kteří v sobě objevili a pěstují lidovost, v Lužici nutnou. Ostatně v jazykovědném oddělení téhož Serbskeho institutu jeho vedoucí Fabian, sám veliký intelektuál, který se převtělil do vesničana, tvrdí, že mnozí čeští fanojo Serbow jsou velcí intoši, zatímco Češi, kteří Lužici chápou se vším všudy, jsou Moravané z Dolních Bojanovic. Pak se má někdo někomu zavděčit nebo se zorientovat ve vztazích, obzvlášť když k debatě o tom, zda česká sorabistika je spíše bürgerlich nebo volkstümlich, dodává Bára, která kdysi fungovala v předsednictvu Společnosti přátel Lužice a teď přede mnou stojí rozjařená z mikulášské besídky v Lužickém semináři, že zatímco za jejích časů bylo všechno akademické a jen pro vyvolené (inu, bürgerlich), teď je bájo a serbsce supercool, jak se čeští sorabofilové otevřeli světu a druhým (inu, volkstümlich). Stýkat se s lidmi a veřejností je totiž, jak se zdá, pořád ještě cosi nepatřičného, vždyť otevřenost Lužickým Srbům vždycky škodila a přiváděla je blíž zániku. Ale vážně: hlouběji než všechny tyhle vlnky na klidné hladině do mě zaťala zpověď Damianova, který - příležitost si nechám pro sebe - jako serbski wučer (učitel) pravil, že má všeho dost, že učitelé a duchovní už nejsou jediná lužickosrbská inteligence jako kdysi a že ti nejlepší jsou jinde. Těžko říct, jestli tím myslí frekventanty prestižního Serbskeho gymnazija, kde studují rodilí mluvčí neschopní s maturitou napsat lužickosrbsky ani jednoduchou větu. Stejně jako všude jinde v Lužici se totiž taky tady všechno dělá skvěle a jakékoli jiné tvrzení je pomluva. Ostatně Damian sám necítí potřebu neustále hájit Srby, protože se o to snažil sice roky, ale pořád je to všechno stejné a Srbové se nezmění, vždyť srbské, tedy serbske, je všechno, co tím chce být, co se srbsky projevuje, co srbsky myslí, a co je katolické. A tak se na zdech školy množí hakenkrajcy (stejně jako v divadle na Šěrcec Hance se pod nimi mlčí) a ve studentských chatech lítají videa s Hitlerem. Žádní inteligenti z Německa prý Srbům nemají co kázat, jak žít. Ani žádní Češi, protože ti jenom kafrají, ale nikdy nepřijdou s řešením jakéhokoli problému. Přitom by ho nabízet měli, když už mají největší národnostní lužickosrbskou menšinu na celém světě. A to je pravda, jelikož v Německu se podle národnosti sčítat nesmí, zatímco v Česku lze zaškrtnout národnosti dokonce dvě, takže máme od roku 2021 oficiálně pjećadźewjećdźesat Serbow w Čěskej, dokonce máme i jednoho lužickosrbského Roma (anebo romského Lužického Srba, to ví jen dotyčný). Následující přiznání ve mně zrálo, musel jsem k němu dojít, protože nejprv jsem na Damianova slova reagoval popudlivě, uraženě, ale s odstupem týdnů jsem smířlivější: únavu Lužických Srbů z našich nároků neustále okolí dokazovat, že jsou dobří Lužičtí Srbové, podceňujeme. Ne, nevnímáme ji. I když bychom měli. Evropský svět a evropská politika posledních desetiletí jsou zaostřeny na menšiny, to je ostatně u mnohých činí nesrozumitelné, dokonce snad odpudivé. Nadšení většin z objevování a podporování menšin ovšem má za následek přehlédnutí dopadů očekávání, jako je třeba právě únava. Nebo uspěchanost, kvalt na výsledky. Česko-lužickosrbský vztah trvá a vyvíjí se staletí, mnohé o sobě víme, známe, přesto mnohému nerozumíme a popouzí nás to. Našinec ponořený do lužickosrbského života například mnohokrát mrká na drát, spatří-li jinde nevídaný obraz: Serbja sedźa wokoło kašćika, plácají se navzájem po ramenou, jak jsou skvělí a wuběrni a nejlepší na celém světě a vždycky tu běchu a su tu a přeco budu, vůbec o sobě nepochybují, je to absolutní kontra k ustavičnému soužití se zmarem a zánikem, chvilkové vydechnutí, a u toho žlokaja čopłe piwo. Což je mimochodem největší kulturní rozdíl mezi námi a jimi: jedni pijí pivo studené, druzí si vychlazený ležák neváhají vytáhnout z ledničky, nechají ho zteplat a teprve pak si s gustem vypijí. V Lužici zmizely hospody, ty zbývající, řídce jich je, otvírají zpravidla jenom v neděli po mši, kdy sem smějí páchnout jenom mužojo, zatímco žony doma chystají sváteční oběd. Proto taky dámy chodí na mši ranní, kdežto páni na dopolední. Vyjma krčmářky nesmí ženy do hospody ani na Velikonoční neděli, kotraž je vyhrazena křižerům neboli křižákům, jezdcům na koních, kteří celý den žehnají polnostem a večer po takovéto náročné práci si dají s gustem pivo a palenc. Jen jednou se mi podařilo v neděli dostat do výčepu ženy, když jsem s sebou měl turistky a místní naznali, že se nemáme v mizerném počasí kde ukrýt. Ale museli jsme sedět v koutě, přes to už nejel vlak. A tak se v Lužici pijí hlavně kuželky v garážích, nejslavnější je ta u kováře v Chrósćicích, ušišlaného staříka, jemuž slova není rozumět, ale svítí mu oči dobrosrdečností, neustále se usmívá, takže se na něj nelze zlobit, ani když se v Praze na zájezdu ztratí a půl dne je hledán, až se najde, jak vysedává v hospodě, pokouší se domluvit se štamgasty a společně v objetí pořádají krýgl za krýglem. Protože točené nechat zteplat nejde... Píšu závěrečnou část tohoto serbowání, jde mi ztuha, a vnímám, že od úvahy o Lužici se posunulo k tomu, jak se k ní vztahuji já. Je to zápisník aktuálních zážitků zabalený do letitých úvah, dalo by se v něm vlastně pokračovat dlouho, ale to bych zešedivěl a pak pochoval oba redaktory tohoto časopisu. Protože jsem stvořil svět, v kterém ani nevím, jestli mi je dobře. Vnímám paradoxy přelévající se jeden přes druhý, protože to je přirozený šrumec křižovatky, jíž Lužice je. Ale taky vnímám, že deset let předsedám Společnosti přátel Lužice a jako unavený převozník netrpělivě vyhlížím naivu, kterému bezohledně strčím do rukou veslo. Třikrát jsem kvůli spolkovému pachtění ztratil práci, protože každý zaměstnavatel si nakonec všimne, že má pozornost se drolí a je upřena převážně jinam, že občas věnuji celé dny práci nehonorované, ale přesto důležité, zajišťuji autobusy na zájezdy a přeskupuji v nich výletníky dle jejich potřeb, domlouvám oficiální návštěvu českého primase v Lužici či v Praze historicky první zahraniční premiéru lužickosrbského divadla. Rokuji na ministerstvech, v Senátu, biju se za lužickosrbskou věc v Česku. V Lužici si takové práce neváží, nebo ji spíš nepotřebují. Když nebude, nebude, ale když už je, je to samozřejmě další doklad, že Serbja jsou výjimeční pašáci. A mně zůstávají věci, které nezvládám a odkládám: roky dlužím dodělat tři knihy, znepřátelil jsem si tím staré přátele a v případě Bena, nejsolidnějšího a nejlepšího Serba, jakého jsem poznal, mě to trápí každý den. Nějaký konec se blíží, můj jistě, jejich snad. Osvojil jsem si nesmyslné přesvědčení, že lužickosrbské vítězství není v tom přežít, nýbrž zahynout spolu s ostatními, vydržet po jejich boku, protože pak se dočkají společného konce dějin a historicky obstojí, i když už to následníci neocení. Ačkoli podle Radka je to jinak: "Ty vole, kultura, která je úplně celá digitalizovaná, už nikdy nevymře - už ani nemůže. Smiř se s tím, že Lužičtí Srbové jsou už teď nesmrtelní." Hřešil bych, kdybych nepřiznal, že učit se a ovládat vymírající jazyk je především zábava, díky níž zažiju to, co si s jinými, obvyklejšími jazyky těžko představit. Třeba svobodně a bez jakékoli kontroly v jinak přísně strukturované katolické církvi psát serbsce jménem pražského arcibiskupství děkanovi budyšínské kapituly, aniž v Praze někdo tuší, co mu vlastně píšu - má slova prostě podepsali a dopis svým jménem odeslali. Načež budyšínský děkan nechápal, jak a kdy se stalo, že sekretáři českých biskupů tak dobře vládnou lužickosrbsky a mají tak volný styl. A divil se, proč o tom dosud nevěděl. Jindy se po obědě rozhodnete, sednete do auta a suverénně odjedete do jiného státu, kde se vykoupete v čisťounkém rybníku v místech, kde kdysi stávalo slovanské hradiště, a pak se válíte na zahradě u lidí, které jste nikdy neviděli, oni svolají rodinu a hostí vás, grilují maso, zeleninu, sýry a pečou koláče a vy s nimi v západu slunce nad posekaným polem ve skoro vymřelém jazyce neřešíte jejich národnostní potíže, nýbrž důvody, proč včera Sparta vypadla z evropského fotbalového poháru. Jindy večer míříte do Lužického semináře na představení inscenace těžba snů, kterou napsali Bětka s Vojtou a která pojednává o pražském lužickém domě, čaroději Krabatovi, hnědouhelné těžbě v Lužici, o mizejícím národu nebo o tom, jak těžké, nevděčné, směšné a zároveň krásné je v tuzemsku provozovat kulturní spolek a neziskovku. Jsem předobrazem jedné z postav, dělají si tam ze mě srandu, chvíli bylo těžké si na to zvyknout. Jenže najednou si po jedné z repríz povídáte o serbšćinje s finalistkou nejsledovanější televizní relace, která se rozplývá, že "StarDance je skvělá, báječná, hrozně mi bude smutno, až po tomhle víkendu skončí, ale teď je bezva aspoň jeden večer dělat i něco jiného. Navíc o něčem tak báječném, jako je Lužice." Jindy přistoupíte na troufalý nápad, z něhož se postupně stane odkládaný úkol, stresující výzva a nakonec zážitek, a s Kryštofem jako první cizáci v tradici táhnoucí se půl druhého století moderujete studentský kabaret Schadźowanka, což znamená, že se postavíte před pět nebo šest stovek lužickosrbských hostů budyšínského kulturního domu Króna a v jejich mateřštině se do nich navážíte. O rok později na tomtéž místě vystoupíte jako herec ve scénce, kterou jste napsali a která vrcholí avantgardním punktem, neboť si před prudérním a tradicionalistickým publikem stáhnete gatě - a takto se v pondělí pro jistotu objevíte ještě na titulní straně Serbských Nowin. V drážďanském parlamentu sedíte na schůzi školského odboru, a protože nevládnete němsce a oni zase ne čěsce, serbujete, Serbja to Němcam přełožuja, a předseda odboru se ptá: "To je ono? Takhle zní lužická srbština? On tak fakt mluví?" No a najednou stavíte odmítané mosty mezi Němci a Čechy, jež Lužičtí Srbové vždycky chtěli budovat, najednou jim cizák dělá reklamu a učí Sasy poznat zvuk druhého domácího jazyka. Večer na recepci vám pak premiér srbsky vypráví o tom, jak jako student vystoupil na Rokycansku na nádraží v malé vesničce, potřeboval na záchod, ale protože nevěděl, jak se řekne česky, zkoušel serbski nuznik, wustup, mezinárodní toaletu, ale nakonec zafungoval až mezinárodní hajzl - v lužické srbštině neutrální slovo, ačkoliv v češtině na venkově vlastně taky. Zase jsme si blíž. "Mluvte srbsky, já jim to přeložím," mrknul na mě jindy saský lužickosrbský premiér Stanisław Tilich, když jsme v Lužickém semináři vítali celou saskou vládu na jejím výjezdním zasedání, o čemž se nikdo nikdy nedověděl, protože Česká televize, která celou návštěvu natáčela, nakonec upřednostnila jiný výjev téhož dne - propuštění Jiřího Kajínka z vězení. Bylo to důležitější než wopyt knježerstwa jiné země. Hovořím tedy srbsky a premiér to vládě překládá. "Dámy a pánové, je to poprvé v mém životě, kdy mě tlumočí premiér, snad to zvládne," říkám, premiér to skutečně překládá a všichni se smějí. Přítomní česko-němečtí tlumočníci drží zápisníky, zmateně čučí na sebe, na mě, na premiéra, netuší, co s tím, nemají co dělat, nemají pokyny. Panika! Panika! Lidé z kanceláře protokolu jsou zpoceni hrůzou, jeden mi špitá: "Tohle nebylo domluveno, on přece překládat nemá. Tohle nemůžete! Nesluší se to! To nejde!" Jenže proč ne? "Jeho to zjevně baví," nenechám se zviklat předpisy. Dvacet minut pokračujeme v žonglování. Sypu ze sebe krátké dějiny Lužického semináře, jeho význam, dějiny Společnosti přátel Lužice, co děláme, prostě klasický soubor dat pro podobné příležitosti. Premiér to přesýpá na hlavu vládě a přidává si: "On má dobrou srbštinu, takovou echt budyšínskou," rejpne si. "Já taky poznám, že jste z Pančic," kontruju. Nakonec nadšeně sděluje vládě, že je to jedna z mála chvil v úřadu, kdy směl mateřštinu před svým kabinetem nadsadit němčině. A to právě v Lužickém semináři, kde byl už jako žák a který je pro lužickosrbské katolíky památné a poutní místo. Takže proto má smysl učit se vymírající jazyk a umět lužickosrbsky: aby vás premiér mohl tlumočit své vládě. Mířím na budyšínský adventní trh, nejstarší v Německu, který se letos koná již po šestisté čtyřicáté prvé a který založil český král Václav IV., když městu udělil právo pořádat masné trhy od podzimu do hodow neboli Vánoc. Ostatně každoročně král přichází trh otevřít a pak je ve své neživotné podobě instalován na radnici, kde vsedě na jednom z kamenných nosníků dohlíží celý hodownik na to, aby jeho Václavský trh - neboli německy Wenzelsmarkt neboli lužickosrbsky Wjacsławske wiki - dopadl dobře. Blíží se konec roku, Serbske Nowiny příští týden vyhlásí nominanty do letošního ročníku ankety "hornjoserbske słowo lěta" a já musím končit. I když vlastně jsem doposud neudělal to nejdůležitější: neobjasnil jsem, co hlavně mě k Lužici poutá, čím si mě ona k sobě přitáhla. Po všech těch letech si snad můžu přiznat, že je to lubosć, možná dokonce rozžahłosć. Vždyť jenom v Serbach jsem osobně potkal Boha i viděl nejkrásnější a nejdelší ženský orgasmus.
>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3271