Michal Jareš

Čtení je stejně jako život dost osamělé povolání (Knižní pól)

Čím jsem starší, tím jasněji si uvědomuji jistou nepropustnost a vzdálenost některých knižních titulů čtených "kdysi", a s tím spojenou i jistou problematičnost a omezenost čtení. Čtení je - stejně jako život - prostě dost osamělé povolání. Vidím to stále zřetelněji na generačních modlách, čtecích zkušenostech, na knihách a událostech předávaných dál a dál - kdo je probůh dnes čtenářem kompletního Kerouaka, říkám si při pohledu na to, co pořád vychází...

Jako příslušník určité osamělé mezigenerace mezi "boomery" a "mileniály", jak se dnes říká rádo a dost často pejorativně, spatřuji hranice právě těchto generací zejména mezi čtením a hřbety knih. Čím dál jasněji si uvědomuji, že ta "naše" generace rozumí víc těm starším, než aby chápala ty mladší. Určitým lakmusovým papírkem je pro mne zábavná otázka knižního charakteru, která mi vždy vymezí generace jasně: zkuste bez googlování a hledání v chytrých telefonech říct, kdo je to Miška Kvakin. Ten, kdo hned ví, že se jedná o postavu z Gajdarovy knihy Timur a jeho parta, patří ještě ke generacím, které sám nějak chápu, se kterými jsem v těch nejniternějších věcech sjednocený a kterým rozumím, jak a proč jednají. Povinnou četbu od Arkadije Gajdara do nás totiž rvali odmalička a všem nám srovnali hned na začátku svět knih do latí, skrz které se ale dalo pošilhávat dál. Kvakin byl na rozdíl od Timura sígr, ke kterému jste se museli nějak postavit.

Nesnášeli jsme "povinnou" četbu, ty Honzíkovy cesty koktané ve třídách nahlas, stejně jako jsme houfně opisovali zápisy do čtenářských deníků, takže celé to snažení nakonec muselo vypadat pro nebohé třídní učitelky jako bažina plná nesrozumitelných výkřiků a nejasných slov. Sám jsem byl tehdy ve čtení daleko napřed, a tak mě právě ty povinnosti deníků strašlivě nudily a vyhýbal jsem se jim, spíš abych prohledával to okolo. Ve výsledku to ale mělo i ten dopad, že jsem nikdy nečetl Babičku (a věřím, že už si tenhle soukromý knižní trumf ponechám až do smrti).

Je to asi běžné pro všechny generační pocity, ale vyrůstání v prostoru Československa po srpnu 1968 znamenalo nejen zříci se rituálů všeho druhu a zůstat jen u sarkasmu v okupovaném světě konzumu, chalup a shánění, ale též ve světě bez jasnější budoucnosti. Tedy v něčem, co dovede na straně jedné zúročit hodnoty dennodenního hledání a pinožení se, a na druhé straně pojmenovat a cenit si hodnot tajných pokladů, tiché pošty a celkového předávání informací. Klasická poučka z minulosti říká, že je rozdíl, zda vám bylo při dějinné události deset nebo sedmnáct. Pro mě je tím úhlem rok 1989 - kdyby nepřišel, asi bych zůstal nepříliš zručným mechanikem strojů a zařízení v libereckém LIAZu a pravděpodobně bych byl i alkoholikem: denní objem na dílně se rovnal víceméně lahvi vodky pro čtyři lidi. Zároveň tehdy v pravý čas přišla i jiná literatura, takže byla možnost číst a poznávat donedávna zakázané, narovnávat pokřivené. Cesta k tomu všemu ovšem byla u mě stejně jako u všeho ostatního spíše křivolaká a specifická. Protože číst znamenalo a znamená skoro totéž, co jíst.

Zhruba kolem svých šesti let jsem bral jako zásadní tragédii to, že si nemohu přečíst (Vítězslavem Kocourkem převyprávěného) třídílného Vinnetoua od Karla Maye. Protože jsem zkrátka ještě číst neuměl - to zjevení písmen přišlo o pár měsíců později nad Ferdovou abecedou, kdy některé naučené veršíky typu: "Kdybys nebyl býval kýval, nebyl by se mýval hýbal" náhle daly smysl i v tom napsaném. Následoval velmi rychle věk Čtyřlístku, aby se určitá etapa této čtveřice z Třeskoprsk proryla do závitů rostoucího dětského mozku - aniž bych ovšem tehdy jen tušil, že jednou budu participovat na Dějinách československého komiksu 20. století. Zhruba kolem první třídy mi bylo představeno kouzlo antikvariátu a od té chvíle jsem propadl téhle Siréně a jejímu volání napořád: bývaly dny, kdy jsem ve dvě hodiny stál před libereckým antikvariátem s dalšími existencemi hledačů různého věku - měli zde totiž polední pauzu - a čekal, až otevřou. Byl jsem dlouhodobě denním návštěvníkem antikvariátů, s mladickou specializací na chlapeckou a dobrodružnou literaturu. Šebovy, Synkovy i Hokrovy knihy prvorepublikové (nekonečná řada příběhů o dětech, které se dostaly k filmu, k novinám, vyhrály svůj fotbalový zápas nebo jej alespoň komentovaly do rozhlasu) byly doplňovány třeba sešitovou edicí Karavana a edicí Knih odvahy a dobrodružství, což byly zdroje trvalé rozkoše i sběratelský artikl. Tato posedlost sběratelstvím pak měla za následek i prokletí hromadění a vznik nejrůznějších slepých uliček nikdy nedosbíraných sérií a edic a autorů, a též vyprovokovala snahu o jakési třídění. První stupeň základní školy nabízel vedle nekonečného hledání "něčeho" i seznamování se s domácnostmi spolužáků, a tedy i s jejich knihovnami a knihovnami jejich rodičů.

Mezi tím se ovšem vynořovaly knihy, které bylo třeba číst víckrát, které se dožadovaly znovu a znovu o své místo. Které přímo volaly po návratu, protože jejich atmosféra byla jiná a přízračně temná. Návratným byl Collodiho Pinocchio z albatrosí edice Jiskřičky (ze které jsem zhltal nejen Lindgrenovou a povinné Děti z Bullerbynu či Karkulína ze střechy, ale třeba i Říhova Adama a Otku, stejně jako pro tehdejšího druháka nesrozumitelnou sci-fi Oty Šafránka Jsem Ge, muž z Mooha).

Ale Pinocchio! Ta divná, skřípavá a atmosférická obludnost, ty kulisy nějakého prázdného a nelidského - protože snad loutkového - světa! Samozřejmě že v průběhu let se čtení Pinocchiových dobrodružství měnilo, ale vždycky zůstalo něco tísnivého. Je to moralita, která na konci osmdesátých let 19. století působila v Itálii možná velmi důrazně - všechny ty neposlušnosti a průšvihy, které dřevěného panáčka doprovázejí, jsou za hranou všednosti. Upálené nohy, oběšení, proměna v oslíka... a v tom všem je zlověstnost, mýtus o znovuzrození (dokonce o mnohonásobné proměně, vždyť se na konci stane člověkem), aby to ve výsledku nabíralo rozměry nějaké až opravdu velké mytologické cesty údolím smrti. Už jen ty dialogy! Když se poprvé setká Pinocchio s Modrovláskou, hovoří spolu následovně:

"V tomto domě nikdo nebydlí. Všichni zemřeli."

"Otevři mi aspoň ty!" doprošoval se Pinocchio plačky.

"Já jsem také mrtva."

"Mrtva? Co tedy děláš tady u okna?"

"Čekám, až pro mne přijdou s rakví a odnesou mě."

Jen to dívenka dořekla, zmizela a okno se nehlučně zavřelo.

Když tohle čtete coby malý čtenář, jste dost výrazně zaskočen. Samozřejmě s tím souvisí i samotný příběh vzniku celého Pinocchia, to když Carlo Collodi ponechává v první verzi jen patnáct kapitol, aby na jejich konci byl dřevěný hrdina oběšen Lišákem a Kocourem. Už nikdy jsem po obeznámení s tímto faktem nebyl schopen číst Pinocchiova dobrodružství bez chvění a otázek - Je příběh začínající 16. kapitolou (s příchodem rakve, kterou nesou zajíci) povídáním o životě po životě? Jde panáček po cestě velkých hrdinů, jako byl Odysseus nebo Gilgameš, aby se dozvěděl pravdu o životě a nesmrtelnosti? Je v Pinocchiovi ta stále přítomná krutost nutná, protože je součástí lidského světa, anebo je jen groteskním odrazem konce jednoho století, který v lecčems děsí jako zhruba ve stejné době se objevivší Dracula od Brama Stokera (tedy v roce 1897)? Dodnes mne mrazí a mám jistou úzkost z komiksové série o Malém Nemovi od Winsora McCaye, vznikající od roku 1905, v které se protíná snovost s krutostí a nelidskost s něčím přízračným, ohrožujícím. Právě v tomhle prostředí se zvesela pohybuje Pinocchio, aby za každou zatáčkou své cesty potkával spíše hrůzu než soulad. Byť má své poradce, Modrovlásku, Cvrčka i kmotra Geppetta, kteří mu ze všech sil pomáhají. Jenže se s ním nadřou jako koně. A čtenář taky - v té slastné hrůze dalších a dalších nehod, směřující do pekel a zloby, je Pinocchio ideálním průvodcem po světě, který nás může někdy potkat. Zejména pokud nebudeme poslouchat.

Asi ve stejné době byla má čtecí cesta poznamenána posedlostí a honbou za papírovými démanty knih plných dobrodružství. Šlo o edice a knihy nejen běžně dostupné, s příhodami vpravdě velmi napínavými pro deseti- až třináctiletého mládence. Třeba už tehdy docházelo k prvým setkáváním s detektivkou - v trojici případů Veledetektiva Agatona Saxe od Nilse-Olofa Franzéna, s případy jen ve slovenštině přístupných "troch pátračov" nebo dobrodružné příběhy s "panem Auťákem" od polského spisovatele Zbigniewa Nienackého. Do toho mi krásně zapadaly tu a tam nacházené (a o to víc ceněné) sešitky a sešity prvorepublikové: třeba čtení kovbojek Boba Hurikána (Toronto nebo Pobožný střelec), stejně jako setkávání s mými prvními rodokapsy - tím úplně prvním byli Psanci od Stříbrné říčky od Berta Carrowa, čili Bernarda Kurky. Zase další cestička k budoucnosti a ke Světu rodokapsu, komentovanému soupisu, který jsme dělali s Pavlem Janáčkem...

V tom písmenkovém chaosu všeho se vylouply i první dvaatřicetistránkové sešity malého formátu, cliftonky, tomsharkovky, ale také sešitové edice pro děti. Miloval jsem příběhy fragmentů, sešitků bez názvu, bez začátku a konce, jak se dochovaly do počátku osmdesátých let. Dávalo to neuvěřitelný prostor pro to velké ptaní se: A jak to bylo dál? Co všechno se mohlo ještě stát? Jak se jmenuje tenhle příběh? Dozvím se to někdy? A co kdybych si ho zkusil dopsat nebo napsat sám? Někde tam začínají vznikat rukou psané příšerně dobrodružné a napínavé sešity mých vlastních příběhů, které kolovaly mezi kamarády leckdy tak dlouho, až se poztrácely. Čtení produkovalo psaní a psaní zase čtení a vyprávění. Ten čas, kdy se dá jen číst, se stal nirvánou a základem pro vše další a budoucí: Ano, už tehdy vím, že si chci v životě hlavně číst. I když - jak už jsem říkal, je to osamělé a čím víc toho přečtete, tím méně si o tom celku jste schopni popovídat, a když, tak jen s někým podobně švihlým.

Jenže to nikdy nebyla jednoduchá cesta, a hlavně coby budoucímu strojnímu zámečníkovi s maturitou se ten výhled mohl zdát trochu krkolomným a nesplnitelným. Někdy na přelomu dekád a věků, někdy kolem patnáctého roku života, přicházely další objevy knih a světů kolem nich: první knížky takzvaně pro dospělé (ať Keseyova kniha Vyhoďme ho z kola ven, tak Grassův majstrštyk Kočka a myš, ale i pronuděné a tehdy nechápané knihy - třeba v nevhodný čas zkoušený Hermann Hesse, který se pak náhle vyloupnul až s Demianem o pár let později, aby se trefil přesně). Ale i tak ještě pořád přicházely objevy na rozhraní dětské a dospělé četby. Z té doby mi navždy zůstal Erich Kästner se svou Létající třídou, na kterou bych přísahal i dnes. Celkově Kästner je a byl v mnoha případech mimořádný spisovatel, jeho knihy pro dospělé jsou neuvěřitelně zábavné - poezie přenádherná, jazyk bohatý, imaginace a sociální popichování pokaždé velmi vtipné. Řekněme takový trochu Karel Konrád v nejlepších chvílích. No a Létající třída je - vedle 35. května - vánoční klenot. Příběh z internátu v Kirchbergeru se smutky a problémy tak opravdovými, s kamarádstvím a samotářstvím. Už třeba věta jednoho z hrdinů, Johnyho Trotze, kterou říká Martinu Thalerovi: "Nejsem příliš šťasten. To bych lhal. Ale nejsem taky příliš nešťasten." Vždyť to je přece esence dospívání.

Číst se ovšem dalo vždy a všude - třeba i při hlídání hoblovačky brzdových obložek. Stejně jako při nekonečných službách na vojně - číst Spolčení hlupců při čekání na střelbách byl zážitek! I při pozdějším hlídání dětí ve stacionáři při výkonu takzvané civilní služby, kdy jsem postupně objevoval krásy Nabokova a Hostovského. Mé stálé návštěvy v antikvariátech pokračovaly a trvají vlastně dodnes, s rozšířením bitevního pole na celek literatury i na celek republiky, případně dalších zemí, které navštívím. Stálo za to projet si blízká i vzdálenější místa a procházet místní frcy s hledáním pokladů. Neustálé pročítání dalších a dalších žánrových knih a sešitů až do zblbnutí, aby mezi tím vyrůstaly klenoty a touhy: Kraftův Nobody, muž z neznáma, nejprve v krátkém převyprávění ze sedmdesátých let, později jako celek, to samé i Burroughsův Tarzan, poprvé ve slovenštině a později v sehnaných prvorepublikových překladech, abych nakonec vzal na milost zejména jeho Capronu, zemi divů a marsovský cyklus. Období sci-fi, než ho přemazaly jiné pochutiny.

Mayovky a verneovky, leckdy spíše jako doplněk, s často úmorným neakčním dějem. Člověk byl halt zkažen rodokapsy... Třeba Verneovy romány - bože, jaká to byla ukrutánská nuda, jak strašlivě dlouho se čeká na cokoliv, co nakonec vůbec nenastane... A do toho samozřejmě Jaroslav Foglar, v určitém věku nutný, po určitém věku už asi nesrozumitelný a směšný. Ale jeho temnota, vpravdě gotická a bez zjednodušení a úšklebků, funguje dodnes. Vezměte si mrtvolu mladičkého Karla Dymoráka v proutěném koši z Tajemství Velkého Vonta. Co je v naší literatuře děsivější? Vůbec detektivky a hrůzostrašné příběhy se ohlásily včas - abych detektivku chápal jednak jako skvěle udělanou žánrovou literaturu, stejně jako i výborný realistický román o době vzniku. Ostatně si myslím, že ten, kdo má literaturu opravdu rád, čte detektivky. Začal to Ed McBain a už to nikdy neskončilo, podobně jako fascinace dobře udělaným a napsaným hororem nebo thrillerem - setkání se Stephenem Kingem a jeho Mrtvou zónou (opět ve slovenštině) znamenalo nejen poznání psychologického strachu, ale také určité deziluze z reaganovské Ameriky: jak náhle podobné pocitům těsně před nukleární válkou, která nás mladičké v průběhu osmdesátek pronásledovala.

Dlouho, předlouho jsem se vyhýbal poezii, nebyl důvod ji číst - takže moje seznámení s ní skrze Karáska ze Lvovic a jeho Posledního vinobraní přišlo až ukrutně pozdě. Nestačil jsem si udělat návyk na kýčaře (a že jich v poezii je), ani jsem nestihl jít s módou (a tak mě minul Hrabě i Skácel). Ale zase jsem šel z jiné strany a asi zezadu, takže jsem si své autory našel - třeba v Hanuši Bonnovi a celé té válečné generaci. To, že v nich byly na jedné straně hroby a na straně druhé splín a oběšenci, lze prostě přičítat té nátuře, která vzplála a dojímala se nad konečností a záhadami života už u zmiňovaného Pinocchia. Zároveň se v nějakou šťastnou chvíli zjevila monumentální poezie Dálného východu a bylo vymalováno: soubory korejských sidžó i Bašóovy haiku dokázaly své. Opět se ozvala touha tvorby, která trvá s přeryvy dodnes.

Vzhledem k mé prokleté paměti mi ale řadu knih stačilo číst jen jednou. Ruku na srdce: opravdu byste se znovu vrátili k některé z knih třeba oceňovaných, z bestselerů i z anket nejrůznějšího druhu vyšlých? Asi bych nechtěl znovu ztrácet čas některými vrtochy naší literatury a už bych nemusel znovu procházet třeba produkci našich padesátých let. Když už, tak spíš Peytonův hrádek a Pijáka palmového vína, než původní Páteř nebo Pochodeň. Číst celý život jen původní českou literaturu by totiž byl zločin proti lidskosti. Možná i zbraň hromadného ničení. Beru ji jako své živobytí, věnuji se jí v Ústavu pro českou literaturu s patřičnou láskou, ale zároveň nejsem zastáncem běžného tvrzení, že i když je něco blbé, je pořád dobré, že je to naše. Dost často se právě takové teze objevují v těch "menších" literaturách, ale vzhledem k tomu, že existují na světě statisíce jiných a lepších knih, proč si ubližovat a dělat si nepohodlí něčím špatně napsaným a vpravdě nezajímavým. A asi jsem naivním čtenářem, který má rád příběhy. Navíc čtu ve více jazycích...

Popravdě mé tovaryšské směřování na vysoké škole v Olomouci znamenalo zejména čtení světové literatury - jak zdůrazňuji, nejsem a nikdy jsem nebyl vystudovaným bohemistou, jsem spíš komparatistou s divadelní a filmovou vědou. Navíc nedělám moc rozdílů mezi okrajem (tedy populární literaturou) a poezií, mezi komiksem a experimentální prózou. Pokud je to gramotné, esteticky schůdné a pokud se to třeba i dobře čte, je znovu zažehnut věčný plamínek trvalého zážitku. Víc mi asi není potřeba: číst se dá i bez sociálních sítí, bez internetu a koneckonců i bez elektřiny. Ostatně vídám řadu bezdomovců, kteří s gustem posedávají u dnes tak potřebných a populárních knihobudek, a dost často, než odvezou svůj nález svému antikváři, tu a tam nějaký ten nalezený kus i čtou. Prostě, kdybych dnes jako cizinec hledal byt, nepotřeboval bych ani stůl a židli, ale vždy něco, co se dá číst.

(25. listopadu 2023)

Michal Jareš (1973), básník, literární historik, editor. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.